OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 13. kapitola

29.03.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 44×

 Den třetí – Večer s Oscarem

„Páni, Tome! Tak to bylo zatraceně úžasný!“ radovala jsem se téměř jako malé dítě, což značně podmínily další skleničky koktejlu, které jsem si stačila dát, než Tom odehrál svoje sólo a vrátil se ke stolu. Na šampaňské jsem raději už zanevřela, protože ty bublinky by mi jinak daly zabrat víc, než by mi bylo milé, takže jsem raději přešla na suché martini, a až budu mít i toho dost, gin s tonicem to jistí. Byla jsem zvyklá celkem hojně popíjet a zvládat to celkem obstojně s určitou grácií. Můj životní styl i povolání zahrnovaly spoustu večírků, takže si taková muší váha jako já nakonec zvykla vypít víc, než by do ní kdo řekl. Trochu znepokojující? Možná…

Ještě než si stačil odsunout židli od stolu, tak jsem vyskočila na nohy a svoje mírně přehnané rozjaření jsem dala najevo tím, že jsem se mu v příliš žoviálním gestu vrhla kolem krku. Tom to objetí trochu zaskočeně přijal, když mě opravdu zlehka vzal kolem pasu, ale trupem se ode mě trochu odtáhl, což, jak jsem záhy pochopila, bylo kvůli tomu, aby mi mohl pohlédnout do mé rozzářené tváře.

„Až tak moc?“ podivil se, ale přitom musel potlačovat úsměv, který se mu nakonec stejně rozlil po tvářích od ucha k uchu. Jeho bezchybný, bělostný chrup se ve světlech jenom oslnivě blýskal.

„No rozhodně! Mně se to fakt hrozně líbilo. Ty písničky byly tak chytlavý! V životě bych nečekala, že mě country tak dostane!“ nešetřila jsem chválou, když jsem se i já od něj o krok vzdálila, ale ruku jsem nechávala na jeho rameni, kde jsem ho občas trochu důrazněji stiskla, což představovalo další mé pochvalné gesto.

„Tak to jsem vážně rád,“ zhodnotil stále potěšeně a těma svýma velkýma modrýma očima trochu rozpačitě těkal sem a tam. Chvilku na mě, pak na spolusedící u stolu, kteří uznale pokyvovali a dávali mi tím za pravdu, a celkově kolem sebe. Tom zahrál rovnou tři písničky z originálního soundtracku svého filmu o ikonickém zpěvákovi Hanku Williamsovi s názvem I saw the Light, a to country skladby, Hey Good Lookin´, Move it on Over a Why don´t You love Me. Zrovna tenhle druh muziky mi byl na hony vzdálený, ale v jeho podání mě naprosto pohltil. No, možná to byl spíš ten alkohol, anebo fakt, že jsem byla z Toma čím dál víc vyřízená…

„Z fleku bys mohl rozjet hudební kariéru, kdyby tě ta herecká přestala bavit. Tohle ti ohromně sedí,“ poznamenala jsem nepatrně škádlivě, ale jinak jsem to myslela opravdu vážně.

„To je přesně můj záložní plán,“ přitakal mi, ale dle jeho příliš významného tónu hlasu se dalo odvodit, že si z toho jen utahuje. Když mi jeho ruka sjela z pasu dolů, pustila jsem se také já jeho. „Ale zatím mám naštěstí práce dost, takže jsou toho všichni hudební fanoušci ušetřeni,“ pronesl v žertu před celým stolem, čímž ho hromadně rozesmál.

„Spíš ochuzeni,“ poupravila jsem jeho příliš sebekritický výrok, poněvadž se zbytečně podceňoval. Spočítala bych totiž na prstech, kolik zpěváků a zpěvaček umí v showbussinessu doopravdy naživo skvěle zpívat.

„Ještě jsme neslyšeli zlatý hřeb večera,“ podotkl důvtipně a šikovně odklonil ohnisko rozhovoru někam jinam, jelikož na tuhle akci měla podle všeho dorazit také skvostná Adele, která se tedy i ve svém oboru naprosto vymykala. Tahle glosa rozpoutala u stolu zapálenou debatu o jejich národním pěveckém pokladu, a tak mi Tom přistavil židli, aby mě k němu mohl posadit jako první.

„Za mě už ano,“ pošeptala jsem mu vemlouvavě, když jsem se k němu nakrátko naklonila a položila jsem mu přitom ruku na tu jeho, kterou držel židli. Neušlo mi, že na moment ztuhl, což mi stačilo, abych se se spokojeným úsměvem záhy posadila. On se zakrátko taky usadil, přičemž si ještě předtím jaksi nejistě uhladil sako, pak si upravil kravatu a nakonec si to sako v knoflíku rozepnul, aby se mohl usadit vedle mě. Zlatý hřeb večera jsem pro něj chystala až na mnohem později... až budeme o samotě.

* * *

„Nešel bys… se mnou na chvíli ven, Tome?“ poprosila jsem ho, když jsem usoudila, že je správný čas přejít na druhou část mého osobního programu pro dnešní večer. Právě nás opustila skupinka jeho přátel, se kterou jsme debatovali dobrých patnáct minut. Hodiny ukazovaly něco málo po půl jedenácté, takže do konce této události zbývala necelá hodinka. Samozřejmě větší pařmeni mohli pokračovat na afterparty do jednoho ze slavných londýnských nočních klub, v tomto případě do Glaziers Hall.

„Jistě, El. Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ staral se okamžitě, když ho moje žádost trochu překvapila.

„Ale jo, jen… asi potřebuju trochu na čerstvý vzduch, nic víc,“ usoudila jsem ledabyle, ale pokoušela jsem se vypadat, jako že mi není zrovna dvakrát nejlíp.

„Můžeme klidně už jet, jestli chceš,“ navrhl mi bez zaváhání s maximální obětavostí, se kterou jsem tak trochu prohnaně počítala. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a vyloudila něco mezi úsměvem a úšklebkem, aby ta má hraná nevolnost byla co možná nejdůvěryhodnější.

„To ne, to není potřeba… kvůli mně. Ty nechceš jít na tu afterparty?“ přesvědčovala jsem ho, což by v konečném důsledku mělo mít spíš opačný efekt.

„Nechci. Zítra mě, anebo teda nás, čeká celkem náročný den, takže taky raději zamířím domů a pořádně se vyspím,“ namítl s argumenty, které bych od něj přesně očekávala, jelikož Tom byl zářný příklad zodpovědnosti a racionality. A přece jenom v tom sehrál svůj part i jeho věk. Snadněji se paří a druhý den maká ve dvaceti, než ve třiceti či čtyřiceti.

„Vážně? Nevadí ti to?“ přeptala jsem se kontrolně a schválně jsem zamžikala očima.

„Ani v nejmenším. Tak tedy jedeme,“ rozhodl s definitivní platností a nabídl mi rámě, aby mě mohl doprovodit do šatny pro naše svršky a poté k autu a aby mě měl přitom neustále pod dohledem.

„Byl to ale docela fajn večer,“ rozvázala jsem líně řeč, když jsme vedle sebe seděli na zadních sedačkách a já předstírala, že mě pomalu přemáhá spánek. Věděla jsem, že mě Tom bedlivě sleduje, a to nejen kvůli tomu, jak jsem mu naznačovala, že nejsem úplně v té nejlepší kondici. Cítila jsem, že se na mě upřeně dívá a díky několika vráskám mezi jeho obočím, kterých jsem si stačila všimnout, když jsem jakoby probděla, i nad něčím usilovně dumá.

„Rozhodně. Já si ho náramně užil,“ přitakal mi a jeho obličej se najednou viditelně uvolnil.

„Omlouvám se, že… jsem tě odtamtud vytáhla o něco dřív,“ kála jsem se jen na oko a zatvářila jsem se, co nejvíc lítostivě jsem aktuálně dovedla.

„O nic nejde, El. Hlavně jestli ti je už líp,“ zadoufal si, čímž mi skvěle nahrál.

„No, heh… ani moc ne, spíš naopak. Nějak mě rozbolela hlava,“ postěžovala jsem si jaksi roztrpčeně a bezděčně jsem si povzdechla.

„Tak já na chvíli otevřu okýnko,“ napadlo ho aktivně a dokonce stáhl dolů okno na své straně, aby přímo na mě nešel ten chladný noční vzduch, což od něj bylo nevídaně ohleduplné. Natočila jsem se tělem k němu a zhluboka jsem se nadechovala s drobně pozvednutým koutkem úst, aby viděl, že mi je díky němu jako že lépe.

„Mohla bych… se o tebe opřít?“ zeptala jsem se unaveně a ani jsem nečekala na jeho odpověď, která by byla stejně souhlasná, protože takový už holt byl Tom. Úslužný a vstřícný. Rovnou jsem si obezřetně položila hlavu na jeho rameno, abych se o něj zbytečně neopírala obličejem s notnou vrstvou makeupu a neobtiskla mu ho tak na látku saka. „S tebou je mi dobře, Tome,“ špitla jsem prostě a vnímala jsem vedle sebe jeho tělo, které mi opět přišlo poněkud ztuhlé. „Připadám si v bezpečí, že se o mě někdo stará a zajímá, a to je fakt moc příjemný pocit,“ pokračovala jsem, když on doposud zarytě mlčel. Současně s tím monologem jsem si uvědomila, že s Marcusem jsem se nikdy takhle necítila. S ním to bylo trochu o tom vzrušení, zakázané ovoce a tak. Ale protože jsem nebyla jeho oficiální partnerka, tak se o mě nikdy nijak zvlášť nestaral, nebylo proč. Mezi námi to bylo především o sexu…

„Určitě máš někoho ve svém životě, kdo se o tebe stará a zajímá,“ pokusil se to nějak nadlehčit.

„Hm.. částečně ano, ale… to není to samý,“ opanovala jsem mu a skutečně mě zajímalo, jak se u toho tváří, ale zůstávala jsem u něj nadále opřená a vnímala ho jako takovou pevnou skálu. Neochvějný bod, když je vše okolo nejisté. „Ale ani předtím… I ve vztahu s… i tam mi to chybělo,“ přiznala jsem jaksi posmutněle a došlo mi, že v tom zapovězeném vztahu s Marcusem mi scházelo tolik obyčejných věcí, které byly v tom normálním veřejném naprosto samozřejmé. Anebo možná byl Marcus prostě hulvát, kterýmu nezáleželo na potřebách jiných, ale především na těch svých. Jo... to zní jako on.

„Tak to bych já asi ani vztahem nenazval,“ namítl nekompromisně a já mu v tichosti dala za pravdu.

„Někdy… se člověk asi spokojí i s úplným minimem, jenom aby nebyl úplně sám,“ nadhodila jsem sklíčeně, ale naštěstí se mi podařilo utlumit tu absolutní zoufalost, která ve mně stále zůstávala kvůli tomu předešlému ne-vztahu s mým charismatickým šéfem. Veškerý čas s ním byl absolutně ztracený…

„S něčím takovým by se nikdo neměl spokojit, El,“ upozornil mě natolik soucitně, aby to nevyznělo nijak tvrdě a zbytečně se mě to nedotklo, přestože mi tím mínil sdělit, že já mám rozhodně navíc.

„Jenže… co když si člověk nic víc nezaslouží?“ argumentovala jsem navzdory jeho přesvědčení a nejspíš jsem zažila takový ten moment prozření, kdy mi došlo, kde asi bude ten zakopaný pes. Prudce jsem se napřímila a vyděšeně jsem k němu vzhlédla, jelikož jsem se otevřela víc, než bych chtěla. Moje často přehnaná sebejistota a nepříliš taktní chování vycházelo z totálně nulovýho sebevědomí a hluboko zakořeněnýmu přesvědčení, že prostě a jednoduše nejsem dost dobrá. Pro matku jsem nikdy nebyla dost dobrá, v ničem… Otec raději zdrhnul hned, jak to jen bylo možný, takže jsem doteď netušila, čí geny se ve mně mísí s těma máminýma. A kvůli komu jsem víc rozbitá…

„Potřebovala bych si odskočit,“ vypálila jsem ze sebe, jenom abych ho nenechala na to cokoliv říct a provinile jsem na něj zamrkala.

„Můj byt je po cestě jako první, tak…“ nechal vyznít větu do ztracena, ale v podstatě to znamenalo volňásek do jeho bytu, tudíž jsem nemusela vymýšlet žádné jiné lsti, abych se k němu dostala. Tahle hra na smutnou chudinku se mi celkem zamlouvala a jeho by se tím zjevně dalo nějak obměkčit, aby slevil ze svých zásad.

* * *

„Dáš si něco k pití?“ nabídl mi Tom ihned, co jsem se vrátila z koupelny. Postával v kuchyni a opíral se o linku, kde si nalil sklenici vody, aby spláchnul tu pachuť alkoholu a druhý den byl o to snadněji fit.

„Voda mi bude stačit, díky,“ přijala jsem a rovnala jsem si svoji načančanou sukni, která mě při každé návštěvě toalety solidně deprimovala. Nejraději bych si ty šaty ze sebe okamžitě sundala, jelikož mimo koncertní halu mi byly tak akorát na obtíž. No, proč bych si je vlastně nemohla sundat, že? „Ehm, Tome, j-já… Neměl bys tu pro mě něco na převlečení? V těch šatech už asi nevydržím ani minutu. Mám pocit, že v nich nemůžu pořádně dýchat,“ zaúpěla jsem rezignovaně a bezděčně jsem rozhodila ruce do stran. Tomovi překvapením vyskočilo obočí vzhůru, načež se přemýšlivě zamračil, když nejspíš dumal nad tím, jak mi opět pomoct.

„Krom nějakých tepláků a trika na doma ti asi nemám co jiného nabídnout.“ Pokrčil nevědomky rameny, ale vyčkával, jestli mu to odsouhlasím.

„Oh, bože, to by bylo skvělý,“ přijala jsem s úlevou a vděčně jsem se na něj usmála. „Už se znovu nechci soukat do taxíku s tou obrovskou sukní,“ dodala jsem schválně a vzala jsem tu hutnou látku mezi prsty.

„Klidně tu dnes přes noc zůstaň, jestli ti to tedy nepřipadá nějak nevhodné. Mám tu pokoj pro hosty, takže rozhodnutí jejenom na tobě, El,“ zopakoval mi vlídně a především uctivě, aby si jeho slušně vychované já oddechlo, když splnilo svou povinnost, ale tvářil se u toho zcela neutrálně, aby nepůsobil, že mě do něčeho tlačí. Následně se navíc otočil, aby mi nalil tu vodu a nechal mi tak dostatek prostoru se rozhodnout, ačkoliv já neměla nad čím. Zeširoka jsem se usmála a kochala jsem výhledem na něj, když už si sundal sako, které tak nešťastně částečně překrývalo jeho zadní partie. Na ten jeho zadek byl každopádně úžasný pohled!

„Opravdu? Nebude to už trochu moc?“ přeptala jsem se pobaveně, ale on se úplně nechytal. „Víš, jako že… Nechceš míchat osobní a pracovní vztahy… Jenom si z tebe utahuju,“ vysvětlila jsem mu záhy, když pořád vypadal nadobro zmateně, nad čímž se jen rádoby pobaveně uchechtl.

„Přátelská výpomoc se do toho úplně nepočítá,“ usoudil a lehkovážně na mě u toho mrkl. Přesunula jsem se za ním k lince, abych si od něj převzala tu sklenku vody a v tom tichu bylo slyšet, jak šaty jenom šustí po podlaze. Po očku mě přitom sledoval, ačkoliv primárně dělal, že civí před sebe.

„Tý přátelský výpomoci si ale dost cením. Si správný chlap, Tome,“ nepřestávala jsem s těmi poklonami, které ze mě padaly nejen pro to, abych se mu vlichotila, ale také že bylo zcela na místě ta fakta před ním vyslovit nahlas. Dlouze jsem se na něj přitom dívala, jak ho můj trefný postřeh zjevně potěšil, ale přesto nad tím zamítavě zavrtěl hlavou. Zrak mi často sjížděl k jeho povolené košili, když si se sakem sundal i kravatu, a povolil ji až k jamce pod klíční kostí. Pochopitelně mě nenapadlo nic jinýho, než že bych nejraději rozepnula i ty ostatní knoflíky a sundala mu ji dolů úplně. Párkrát jsem se napila, abych zchladila svoji rozjařenou představivost a sama jsem se hodlala konečně vysvobodit z těch krásných, ale nepohodlných šatů.

„A tak… mohl bys mi pomoct rozepnout ty šaty, prosím?“ vybídla jsem ho, když jsem položila sklenici na linku a opět jsem se automaticky otočila zády k němu, jelikož jsem o tom nemínila diskutovat. „Mají nahoře malý háček a dole krátký zip,“ napověděla jsem mu, kde má co hledat, když jsem měla jinak víceméně celá záda holá.

„Hned to… bude,“ zahlásil jaksi váhavě, ale pak se odhodlaně pustil do drobného háčku, se kterým bych si asi nějak poradila. Samozřejmě jednodušší bylo ho požádat, ať mě z toho vysvobodí, než si na tom lámat ruce. Během pár sekund si s ním poradil, ale svoje teplé dlaně mi po několik nekonečně napínavých vteřin nechal položené na zátylku, načež svým pravým ukazovákem sjel velmi pomalu po mé odhalené linii zad dolů. Ihned jsem se pozorně napřímila a zároveň nepatrně prohnula v páteři, obratel po obratli, jak sjížděl níž. Zakousla jsem se do rtu, ale stejně jsem se u toho usmívala, jelikož to bylo na jednu stranu zcela nevinné, ale na tu druhou neuvěřitelně vyzývavé gesto. Koukla jsem na něj přes rameno a zjistila jsem, že je svým planoucím zrakem pečlivě zabraný do míst, kam se jeho ruce chystaly v dalším okamžiku. Levou ruku mi zlehka položil na bok, ale tak, aby si podržel i látku šatů a pravačkou mi rozepnul zip až na jeho konec, což bylo téměř pod můj zadek, který na něj cudně vykoukl v krajkovém prádle, když se hutná látka okamžitě rozjela do stran.

„Děkuju,“ pípla jsem slyšitelně zadýchaně, protože i ten krátký moment v jeho těsné blízkosti s těmi jeho podmanivými doteky mě naprosto, ale naprosto dostal. Celkově ten jeho zdrženlivý, nerozhodný postoj, který jednoznačně odrážel jeho vnitřní souboj, kdy mu mozek říkal něco jiného, než po čem toužil, čímž mě přiváděl dočista k šílenství. Bylo to jako z nějaký pitomý červený knihovny, ale stejnak mi tím dával slušně zabrat…

„Krásné šaty, vážně,“ poznamenal mírně ochraptěle, načež jsem se k němu nebojácně otočila opět čelem. Kurážně jsem k němu vzhlédla a vpíjela se do jeho nebesky modrých očí s nepřehlédnutelně rozšířenými zorničkami. Jenom se mu ztěžka zhoupl ohryzek, ale pak přede mnou duchapřítomně ucouvl i s náhle vzdorovitě staženými rysy v obličeji. Tohle bude těžší, než jsem se domnívala. Brání se tomu seč může… Ale stejně mu to nakonec nebude nic platný.

„Už se ale těším na to triko, to mi na spaní bude úplně stačit,“ osvěžila jsem mu paměť, abych ho tím vrátila zpátky nohama na zem, jelikož pořád vypadal, že je momentálně myšlenkami někde úplně jinde. To mi vskutku náramně lichotilo, ale doopravdy jsem se nemohla dočkat vidiny něčeho pohodlnějšího, v čem nebudu celá sešněrovaná a přidušená. Během minutky doběhl pro jednoho ze svých trik na doma, prosté černé ze stoprocentní bavlny, a než jsem do něj v koupelně převlékla, nachystal mi v pokoji pro hosty postel na spaní.

„Tak tedy… dobrou noc,“ popřál mi patrně celý nesvůj, když jsem stála naproti němu akorát v jeho triku, které mi sice sahalo sotva do půli stehen, ale po té nevídaně intimní scéně v kuchyni se už nedovedl zcela uvolnit. Strategicky jsem zůstala u dveří, zatímco on byl pořád u postele.

„Seš si jistý, že tu nechceš zůstat se mnou?“ vybalila jsem na něj bez servítek, čímž jsem ho zřejmě dostala do skutečně nekomfortní zóny. Díval se na mě jako vyplašený zajíček, který se ztratil cestu domů. „Vím, že je to proti tvým zásadám, ale… taky vím, že to chceš stejně jako já,“ rozvedla jsem svoje troufalé tvrzení a promlouvala jsem k němu o něco hlubším hlasem, který vyzníval podstatně svůdněji. Očima jsem ho bez ostychu svlékala, ale přitom jsem tam postávala jako neviňátko samo, plosku chodidla položenou na té druhé a s rukama propletenýma před sebou. Několikrát se naprázdno nadechl, ale nakonec veškeré snahy o jakékoliv námitky raději vzdal a svěsil ramena na znamení toho, že se o to se mnou nebude přít. Odtušil, že bych mu beztak neuvěřila.

„Člověk by bez svých zásad nebyl nic, než jen prázdná schránka...“ vysoukal ze sebe po nějaké době tíživého mlčení, které v sobě neslo téměř hmatatelné napětí. Musela jsem uznat, že mě nevídaně nonšalantně poslal někam, ale já se nikdy nedala snadno odradit, jakmile jsem si něco umanula.

„Není občas vítaná změna svoje pravidla porušit, aby se člověk ujistil, že má ještě stále smysl je dodržovat?“ testovala jsem ho co nejvíc lákavě jsem dovedla a opřela jsem se zády o zeď, tudíž jsem se před ním lehce vyprsila.

„Takhle to nefunguje,“ odporoval mému slovnímu svádění a ironicky se nad tím ušklíbl.

„Zkusil jsi to vůbec?“ provokovala jsem ho drze a hravě.

„Eliso,“ oslovil mě, skoro jako netrpělivý tatínek, když napomíná svoje zlobivé dítě. Zcela spontánně jsem se na něj usmála, jelikož jsem zbožňovala slyšet svoje jméno z jeho úst, na které bych se hrozně ráda hladově vrhla, ale víc jsem chtěla, aby ten první krok udělal pro změnu zase on. Potřebovala jsem, aby tu stěnu mezi námi zbořil on, aby mě pak nemohl z čehokoliv obvinit. „Pro tebe je tohle zřejmě nějaká hra, ale já se jí nehodlám zúčastnit,“ srozuměl mě neoblomně a najednou z něho vyzařovala taková tvrdohlavá aura, která mě úlně uchvacovala. Přesto jsem jako na povel zvážněla, jelikož jsem vycítila, že jsem se právě pohybovala na velice tenkém ledě.

„Já si s tebou nehraju…“ sykla jsem důrazně a jako důkaz odporu jsem si založila ostentativně ruce na prsou, a vtom mi povyjel lem trička o několik centimetrů výš. Zrak mu okamžitě padnul na má stehna, ale silou vůle se od nich ihned odtrhl, přestože ho to k nim stále táhlo. „Možná to tak vypadá, ale nehraju,“ připustila jsem záhy a smířlivě jsem opět spustila ruce podél těla, abych ho zbytečně netrápila.

„Nechme to tak, jak to je, hm?“ prosazoval si svou, načež se rozešel mým směrem, aby kolem mě svižně prošel a zmizel někam do ústraní. Jenže já mu směle zastoupila únikovou cestu, když jsem se nacpala rovnou mezi futra. Pohotově se zastavil v pohybu, ale přesto to stihl jen tak tak, a tak mezi námi zbyla asi deseticentimetrová mezera.

„Když mi teď hned do očí řekneš, že to tak doopravdy chceš,“ zaútočila jsem na jeho ryzí charakter a ostře jsem se do něj zabodla pohledem. On pouze frustrovaně vydechl a díval se přitom kamsi k mému uchu.

„To bych lhal a já lhář rozhodně nejsem,“ ucedil hrubším hlasem, ale hruď se mu zběsile zvedala nahoru a dolů, jak hodně byl z našeho rozhovoru rozrušený.

„Ale dost možná jsi hlupák, co si šlape po štěstí,“ nařkla jsem ho, příliš předpojatě a necitlivě.

„Moje štěstí se rozhodně neodvíjí od krátkodobých potěšení, ani zrazování svých hodnot,“ vmetl mi do tváře jaksi dopáleně, čímž mi došlo, že jsem na něj naléhala až příliš. „Nemohl bych si pak sám sebe vážit, chápeš?“ napověděl mi s pokrčením ramen, již o poznání méně asertivně, jak si mě vůči sobě zřejmě nechtěl vyloženě popudit.

„Chápu… Je to dost frustrující, když vidím, že…“ zmlkla jsem právě včas, abych to zase nepřehnala. „Ale na druhou stranu je to taky obdivuhodný, že si takhle stojíš za svým,“ přikročila jsem raději opět k vyzdvihování jeho předností, abych předešla jakýmkoliv neshodám, ke kterým se na chviličku schylovalo.

„Věř mi, že je to občas frustrující i pro mě, ale člověka to nakonec jenom posílí,“ zopakoval po mně i se svým trefným dovětkem a já bych ho nejraději popadla za límec té košile a zacloumala s ním, aby se probral.

„Tak co kdyby ses občas taky nějak odměnil?“ vábila jsem ho i nadále a osmělila jsem se k tomu zvednout ruku a položit mu ji na hrudník, který se mu neustále kvapně zdvihal. Jako bych vyslovila nějaké kouzelné zaříkávadlo, jelikož se zatvářil jako že nad tím skutečně uvažuje. Hypnotizoval moje rty a vskutku pomalým tempem mě chytil za zápěstí ruky, kterou jsem třímala na jeho vypracované hrudi. Skoro jsem přestala dýchat, jak jsem nedočkavě očekávala, co se bude dít. Každičký sval v těle jsem měla napjatý k prasknutí a polévalo mě takové horko, až mi z toho bylo málem na omdlení.

Počal se ke mně pořád tak směšně pomalu sklánět a druhou rukou mě vzal kolem pasu. Nabrala jsem ostře vzduch do plic skrze ústa, až se mi z toho zachvěl spodní ret, což mu pochopitelně neušlo a nad čímž se vítězně pousmál. Několika kroky mě přiměl se natisknout zády ke dveřím, přičemž jsem ale boky vycházela naproti těm jeho a také jsem se ho za ně až křečovitě přidržovala. Slabě jsem zasténala, jelikož mě tou svou proklatou zdráhavostí neúnosně mučil. Cítila jsem již jeho horký dech na své kůži, jak velice blízko byl a já už zavírala oči, abych mohla propadnout tomu jedinečnému momentu se vším všudy.

„Dobrou noc, El,“ hlesl roztřeseně, ve vteřině mě pustil, odstoupil ode mě a zmizel někde ve vedlejší místnosti. Pouze za ním zaklaply jiné dveře. Zůstala jsem tam stát se šokovaným výrazem a hořícím podbřiškem, protože moje tělo po něm vyloženě zoufale prahlo. Zmateně jsem zírala do míst, kde ještě před několika vteřinami stál a vzpamatovávala jsem se z toho, jak se mnou nesmírně nápaditě vyběhl. A kdo si pak s kým hraje, že?! Za tohle mi teda zaplatíš, Hiddlestone…

 Čauky mňauky všem! Poslušně hlásím, že jsem druhou řadu Nočního recepčního viděla, a opět je to naprosto parádní zážitek - rozhodně můžu doporučit všem, které baví napínavá dramata, nehledě na to, jestli máte Hiddlyho rádi. Jestli jeho ne, tak Hugha Laurieho určitě, že jo? Každopádně tento seroš se rozhodně povedl, i přestože druhá řada už nečerpá z knižní předlohy. 

Tak třináctá kapitola Elisa nepřinesla příliš štěstí, že? Tom má zřejmě nervy ze železa a umí odolat i nabízejícímu se pokušení. Další důkaz jeho ryzího charakteru? No, možná...  V příští kapitole nevyhnutelně Vás i Elisu s Tomem čeká trapné ráno poté. Jak si s tím ti dva poradí? 

Jinak opět všem přeživším srdečně mnohokrát děkuji, jste prostě skvělí!! <3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 13. kapitola: