OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Eira: Světlo temnoty - 1. kapitola

09.10.2013 (11:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1131×

1. KAPITOLA

Milovala jsem noc. Bylo v ní něco kouzelného, co mě pokaždé dostalo. Všechny ty zvuky, vůně, bylo to něco jiného, než jaké to bývá ve dne. Také jsem v ní lépe viděla než ostatní vesničané tady v Gurullu, ale to nebylo jediné, co bylo na mně jiné.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem se takhle narodila. Měla jsem lepší vidění, reflexy, ale to nejhorší bylo, že jsem vypadala odlišně než ostatní lidé. S bílými vlasy už od narození, pletí barvou porcelánu a očima černýma jako uhel jsem se přeci nemohla přirovnávat k lidem. Všichni, kteří tu žili, měli pleť oprýskanou sluncem, tmavé vlasy a oči modré, zelené či hnědé. Jenom já jsem byla unikát, který nikdy nikam nepatřil. Přála jsem si být normální, nestála jsem o to být jiná, výjimečná, jak říkávala Alce, protože díky tomu se mi lidé vyhýbali, báli se mě a od dětství jsem byla terčem posměchu. Stále jsem je slyšela, ty děti, když jsem byla malá, to bylo jen samé: „Proč máš bílé vlasy?“ nebo „Proč máš fialové oči?“ Nevěděla jsem, jak na to mám odpovídat. Proto jsem bývala radši sama nebo s Alce, která mě sama od mala vychovávala. Vlastně… Teď už jsem byla jenom já, Eira. Alce dnes zemřela.

Bylo ráno a Alce mě poslala na trh pro čerstvé pečivo, nevěděla jsem, jestli mám vzít housky nebo rohlíky. Zdržela jsem se a a domů jsem přišla o chvíli později. Kdybych jen věděla, co se stane. Ach bože! Nikdy v životě jsem si tolik nic nevyčítala jako tohle. Kdybych jen přišla dřív, mohla bych něco udělat. Pomoct jí. Možná by ještě žila. Kdybych jen... Dávala jsem si obličej do dlaní ve snaze zakrýt své slzy.

„Je mi to líto, tak líto,“ šeptala jsem potichu k nebi a doufala, že mě Alce někde tam nahoře uslyší.

Kolem mě šuměly větvě stromů lesa v utěšující melodii, jako by se mnou soucítily. Jemně jsem se pousmála nad tou myšlenkou, že by byl les živý.

Jak by mohl, pomyslela jsem si v duchu a pomalu jsem se zvedala z měkounkého mechu, na kterém jsem seděla, a malými krůčky jsem si to směřovala k vesnici.

„Kde jsi zase byla?“ ptal se mě posměšně Leny, když jsem zrovna procházela kolem něho a jeho přátel. Seděli na lavičce u jejich domu jako každý večer. Smáli se a debatovali o něčem, co mi v žádném případě nepřipadalo zajímavé. Sakra, kdo by se zajímal o vrtochy zdejších lidí? Kdyby jen radši dělali něco užitečného a nebo raději už spali, bylo by o pár drbů na světě míň.

Ani jsem se neobtěžovala mu odpovědět a pokračovala jsem v cestě domů. Domov, docela zvláštní pojem, když jsem nad tím v tu chvíli přemýšlela. Mohla bych prázdnému domu říkat svůj domov? Vždyť když si někdo představí domov, vidí lidi žijící společně, a když se někdo vrátí domů a otevře dveře dovnitř, každý ho přivítá. Mě ale dnes už nikdo nevítal, když jsem otvírala dveře do prázdné světnice. Ještě včera tu seděla za stolem Alce a pletla z tmavě modré vlny svetr na nadcházející zimu. Teď chudák nedokončený ležel v dřevěné truhle. Otevřela jsem ji a brala jsem do rukou svetr, kterému chyběl už jen druhý rukáv. Sedla jsem si s ním na židli a vkládala jsem si jehlice do rukou, jak jsem to vydívala u Alce. Dál už jsem ale pokračovat nedokázala. Neuměla jsem plést a marně jsem si vzpomínala na minulý rok, kdy se mě to Alce snažila naučit.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a ještě chvíli jsem tam seděla bez hnutí.

***

Dav vesničanů, ve kterém jsem stála i já, sledoval vor ozdobený květinami a věnci, na kterém plulo tělo Alce zabalené v látce. Z dálky se přibližoval hořící šíp, který vystřelil Harllo, patron vesnice, a zapaloval vor. Oheň se pomalu rozšiřoval, až úplně pohltil celé tělo Alce.

Začaly mi téct slzy. Vzpomínala jsem na Alce, na to, jaká byla, na různé příběhy, které mi vyprávěla, a na to, jak se o mě starala. Alce nebyla nijak se mnou příbuzná, byla to prý známá mé matky, kterou jsem nikdy nepoznala, a přesto se o mě starala, jako bych byla její vlastní dítě. Přála bych si poznat svou vlastní matku. Zajímalo mě, jestli byla také tak odlišná jako já, a nebo byla stejná jako ostatní. Měla bych na ni tolik otázek, ale už ji asi nikdy neuvidím, protože všechny informace o matce zmizely spolu z Alce.

Byly mi prý dva roky, když odešla. Proč musela odejít? Co se stalo? Chtěla bych se to dozvědět. Pokaždé, když jsem se na ni Alce zeptala, odpověděla jenom, že bude pro mě lepší, když nic nevím. Jako by mě snad mohla nějaká informace ublížit.

Ale co tu vůbec přemýšlím o svém životě. Vždyť jsem na pohřbu Alce! Má to být její chvíle! okřikovala jsem se a upírala oči na plápolající oheň, který mi připomínal, proč tu všichni stojíme. Nevím proč, ale stále jsem tomu nějak nedokázala uvěřit. Pořád jsem nějak věřila tomu, že tohle všechno je jen nějaká noční můra a já se vzbudím do úplně normálního rána, kde jsem nezůstala sama.

Stále jsem měla před očima ty její rady a různé připomínky, které mi věčně lezly krkem. Ta její starost o mě byla až neskutečná. Občas mi připadalo, jako by si myslela, že jsem nějaká porcelánová panenka, která se hned rozbije, když odněkud někam spadne. Musela jsem ji stále přemlouvat, že tomu tak není a že jsem v pořádku.

Bude mi chybět, říkala jsem si a stále se dívala za plameny polapeným vorem s Alce, který jsem sice už dávno neviděla, ale věděla jsem, že tam někde v dálce za mlhou stále pluje, dokud celý neshoří.

***

Večer, když jsem se doploužila k domovu a otevřela dveře, uviděla jsem za dveřmi na zemi nějaký dopis. Otočila jsem se směrem k cestě ven a rozhlížela se, jestli náhodou neuvidím někoho, kdo mi ho sem dal. Nic zvláštního jsem neviděla, a tak jsem se natáhla po dopise a zavřela jsem za sebou dveře. Cestou ke stolu jsem přemýšlela, co by v něm mohlo být a kdo mi ho sem vůbec dal. Rozbalovala jsem opatrně zalepenou obálku a sedala si na židli. Hlasitě jsem vydechla, rozbalila jsem složený papír z obálky a dala jsem se do čtení:

Moje milovaná děvenko,

Po těchto slovech se mi zatajil dech. Jediný, kdo mi tak říkal... tedy jediná, byla Alce. Ale ta mi ho dát nemohla, tak kdo? V tu chvíli jsem byla plná nedočkavosti, co je v tom dopise, ale zároveň jsem měla tušení, že to, co se tu dozvím, mi změní život.

Do toho, Eiro, neboj se, dodávala jsem si odvahy a dala se konečně do čtení:

Moje milovaná děvenko,

pokud toto čteš, už pravděpodobně nejsem mezi živými. Spoustu věci jsem ti neřekla, a taky to má svůj důvod. V této době informace nejsou zrovna cestou ke šťastnému životu, ale teď to bude pro tebe jiné. Nastal čas, aby ses postavila na vlastní nohy a čelila světu za branami vesnice. Gurullu je pro tebe malé místo na život, a proto by ses měla vydat na cestu. Vím, říkat ti, abys jen tak někam šla a sama, není můj styl, ale je to to jediné, co můžeš udělat, abys byla šťastná. Avšak je tu pár věcí, který bys měla vědět, pokud se rozhodneš odejít.

Jsi výjimečná, Eiro, a tvoje matka za tebe musela bojovala, aby jsi mohla žít poklidný život. Nechala mi tě tady, abych tě mohla ochraňovat, než zemřu, a sama se obětovala. Teď, když už tu nejsem, se začnou kolem tebe dít zvláštní věci. Neboj se toho a hlavně je přijmi tak, jak jsou. To, že to budeš odmítat, to jenom zhorší. Nemohu ti však říci co. To vážně nevím, ale slib mi, že je využiješ, jak nejlíp budeš moci. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla pohádky, ve kterých bojovalo dobro se zlem? Buď to dobro, Eiro.

Možná se ti honí hlavou otázka, kdo byla tvá matka, že? Bohužel, na tuto otázku, ti nemůžu dát přímou odpověď, ale mohu ti říct, že nepatřila k lidem, byla to elfka. Proto jsi taková, jaká jsi, ale s tebou je to trochu jiné, víš? Kdybych ti jen mohla povědět všechno, ale nemohu. Slíbila jsem tvojí matce, že o tom pomlčím. Ale každopádně bys měla vyhledat někoho z elfů, kteří ti s tím vším, co tě čeká, poradí.

A teď bych ti chtěla říct ještě o něčem. Měla by ses stavit za Harrlem. Má uschovaný batoh, který kdysi patřil tvé matce. Měl by ti ho dát. V tom batohu najdeš pár věcí, které ti možná budou připadat zvláštní, ale rozhodně je nevyhazuj. Použij je. Budou ti dobře sloužit, jako tvé matce.

A Eiro, pokud se rozhodneš odejít z vesnice, běž směrem na východ. Je tam vesnice, o málo větší než ta naše, a ptej se po Leslie. Je to moje dlouholetá přítelkyně a ta by ti měla pomoci s tvými otázkami.

Ale hlavně, Eiro, neupoutávej na sebe moc pozornosti, je to pro tebe nebezpečné a mohli by tě chytit ti, kteří šli po tvé matce. Slib mi, že budeš dávat pozor.

Už se s tebou budu muset rozloučit, dochází mi inkoust. Tak se o sebe dobře starej, Eiro, a nebuď smutná, že už tu s tebou nejsem. Mám tě moc ráda, jako svoji vlastní dceru, a vždycky budu mít.

Tvoje Alce

Dočetla jsem dopis a znova jsem se dala do pláče. Chyběla mi. Tak moc mi chyběla, ale zároveň jsem přemýšlela o tom, co tam psala.

Elfka? To jako vážně?

Ale co se vlastně divím, tušila jsem to už dávno, že nejsem člověk. Ale počkat, dívala jsem se zpátky do dopisu, kde psala, že se mnou je to jiné. Jak jiné? Kdo jsem? To se vážně musela držet nějakého slibu a neříct mi to? A co vůbec myslela těmi zvláštními věcmi? Otáčela jsem papír ze všech stran, jestli náhodou ještě někde něco není, co by vysvětlilo aspoň něco z toho. Nikde však nic nebylo, a tak mi zůstal jen naprostý guláš informací, ale jedno jsem věděla jistě. Hned se vydám za Harllem, ať už je kdoví jak pozdě.

Utřela jsem si oči od slz do rukávů košile a vydala jsem se k domu Harlla. Už byla venku tma, ale nutně jsem potřebovala vidět ten batoh, o kterém psala Alce. Byla jsem zvědavá, jak vypadá a co v něm vůbec je. Třeba mi zodpoví nějaké otázky a snad mi pomůže se rozhodnout, jestli mám odejít z vesnice.

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eira: Světlo temnoty - 1. kapitola: