Dying, But Still Alive - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... Démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť ne před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh.

07.04.2012 (14:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 565×

Dying, But Still Alive

9. kapitola – Jako by ti na mně už nezáleželo.

Myšlenka: Dávám ti šanci abys mě lépe poznal... Dokážeš tolerovat to, kým jsem?

„Ne ne, nic,“ zalhala jsem tak přesvědčivě, že tomu Daren uvěřil.

„Co tady vlastně děláš?“ vrtalo mi hlavou.

„Chtěl jsem tě zase vidět.“ Sklouzl očima k mým rtům. Vstřebávala jsem, co právě řekl, ale stejně jsem tomu moc nevěřila. Když jsem si vzpomněla, že jsem úplně zapomněla na vyučování, dala jsem se do kroku. Až po chvilce jsem se zastavila, a uvědomila si, že jsem mu ani neřekla hloupé „Ahoj“.

„Ale prosimtě,“ sklopila jsem oči, „budu muset jít… tak se měj,“ dokončila jsem odrbaně větu a vlítla do školy. Vlastně ani nevím, jestli mi Daren vůbec odpověděl, každopádně jsem musela spěchat. Nechtěla jsem mít další nepřítomnost v hodině. Utíkala jsem, jen co mi nohy stačily, a jako náhodou jsem narazila do Evana, který právě scházel schody.

„Kam se ženeš?“ Zadíval se mi do očí s menším odstupem.

„Hádej,“ odsekla jsem mu. Neměla jsem zrovna chuť ani náladu na to, abych se tady s Evanem vybavovala. Vlastně ani nevím, proč se mi takovéhle myšlenky míhaly hlavou. Rázem jsem zalitovala, že jsme na něj takhle vyštěkla.

„Dneska nám přece odpoledka odpadla,“ řekl klidným hlasem a pokračoval v cestě.

„Jak to?“ položila jsem hloupou otázku.

„Tak to,“ oplatil mi stejným tónem, jako já před chvílí. Doběhla jsem k němu a postavila se mu do cesty.

„Promiň, že jsem byla nepříjemná…“ pokoušela jsem se mu omluvit. Tála jsem pod jeho tmavě čokoládovýma očima, kterýma mě hypnotizoval. Pohodil svými černými vlasy a tím na mě měl perfektní výhled.

„Okey, to je v pohodě,“ odbyl mne a zatáhl za kliku. Zádama jsem se opřela o dveře, takže nemohl projít. Nechápavě se na mě podíval.

„Nemáš teď čas, na chvíli?“ Cítila jsem, jak se červenám. Na sto procent si toho musel všimnout.

„Je to něco…“ odmlčel se a přemýšlel, jak dokončit větu, „ohledně toho… Víš čeho?“ Kdyby nás teď někdo poslouchal, asi by nerozuměl. To, že se takhle ujišťoval, mě celkem zklamalo. Jak mu mám jinak říct, že si s ním chci normálně vyjít a popovídat si?

„Myslela jsem tím rande,“ řekla jsem na férovku. V jeho očích se zablýsklo. Pohltil mě zmatek a nepředstavitelný chaos. Nevěděla jsem, jak si mám jeho pohled vyložit. Po chvíli ticha, kdy jsme koukali jeden na druhého, si Evan opatrně propletl prsty s mými. Podržel mi dveře a já kolem Evana elegantně proklouzla.

„Takže, kam půjdem?“ Usmál se na mě.

„Nech se překvapit,“ zasmála jsem se. Přidali jsme do kroku, spíše já musela Evana popohánět, aby si pospíšil. Kdybychom se takhle loudali, asi bychom na to překrásné místo před setměním nedorazili.

„A to si ještě představ, že Ashley na sobě měla ty dětské plavky,“ vypravovala jsem historku. Evan si mne k sobě přitáhl a rukou mě objal kolem pasu. Opřela jsem se hlavou o strom, pozorovala západ slunce. Bylo to tak dávno, kdy jsme s Ashley vyváděly takovéhle blbiny. To mi připomnělo, že bych jí zase někdy mohla zavolat. Od té doby, co mne viděla zhroucenou na podlaze v kuchyni, mi nedala ani vědět.

„Jak si se vlastně skamarádila s Ashley? Vždyť jste každá…“ nedokázal dokončit větu, ale i tak věděl, že mu plně rozumím.

„Jo, každá máme jinou povahu… Ale znáš to, přece ne? Protiklady se přitahují,“ zavtipkovala jsem. Přitulila jsem se ještě blíže k němu, protože už přece jenom nebylo nejtepleji. Evan se mé poznámce tlumeně zasmál.

„Neměli bysme jít už domů?“ Otevřela jsem oči a opět se podívala na nebe. Právě se stmívalo a mizely poslední paprsky slunce, které osvětlovaly naše promrzlá těla. Kývla jsem na souhlas a se zívnutím jsem se nuceně postavila na nohy. Evan se zvednul hned po mně, oprášil si kalhoty, ze kterých padaly kusy trávy, a zadíval se mi roztomile do očí. Ten moment mi připadal nekonečný. I když se mi myšlenky na Darenův šarmantní a téměř neodolatelný úsměv vkrádaly do hlavy, nemohla jsem si nepřiznat, že Evana asi doopravdy miluju.

„Proč se na mě tak díváš?“ řekl sladkým hlasem, ve kterém se skrývalo ještě něco. Všimla jsem si, že jen co jsem mu omrkla oči, jsem se hladově dívala na jeho tepnu, která byla viditelná, jako černá na bílém. Rychle jsem si promnula své zelené oči a přála si, aby mě napadla bleskově nějaká dobrá výmluva.

„Jen jsem se zapřemejšlela,“ přesvědčovala jsem ho. V zatajování pravdy jsem mistr. Málo kdy to někdo prokoukne. Ale nejhorší věc na tom je, že pak mě zžírá ten nepříjemný pocit vinny, protože lžu, jak když tiskne. Chytl mě jemně za ruku a scházeli jsme z kopce. Vítr si pohrával s našimi vlasy.

„Odkdy už jsi upír?“ vytrhl mě svou otázkou opět z myšlenek. Pohlédla jsem na něj, abych se ujistila, jestli jsem ho opravdu správně slyšela. Když mi pohled oplatil a vypadal naprosto upřímně, snažila jsem se ze sebe dostat srozumitelnou větu.

„Od narození,“ pravdivě jsem odpověděla a zakopla jsem o kámen, kterého překrývaly trsy trávy. Zatáhl mne opět zpátky vedle sebe a tím mi znemožnil neohrabaný pád k zemi. Evan se na chvíli zastavil a zadíval se někam do neznáma. Možná, že neví, co mi na to má říct?

„To jsi jako odmalička vysávala lidi?“ Zamračila jsem se na něj.

„Tak ty mě bereš za někoho, kdo vysává lidi?!“ Zoufale jsem ho zatahala za rukáv, aby se na mě alespoň podíval. Něco takového… nechápu, jak to mohl říct.

„Tys byl výjimka! Tys byl ten první… ten jediný, u kterého jsem si dovolila zariskovat!“ křičela jsem na něj v naději, že to pochopí. Jeho nepřítomný výraz mě ale přesvědčoval o opaku.

„Podívej se na mě!“ Stoupla jsem si impulzivně před něj a tak se na mě prostě musel podívat. Viděla jsem smutek, který mi lámal kosti v těle. Nedokázala jsem dál pokračovat. Né tímto způsobem. Naposledy jsem se mu koukla do jeho smutných očí a rozeběhla se směrem k lesu.

Evan se hbitě otočil a stačil mě chytit za paži: „Já to tak nemyslel,“ omlouval se mi a sklopil oči k zemi.

„Ale myslel,“ vyštěkla jsem na něj a setřásla jeho ruku, „nenávidíš mě! Nenávidíš, kdo skutečně jsem!“ Do očí mi vplouvaly slzy. Nic mě nedrželo, on mě nedržel. Teď už mě nemůže nikdo zastavit. Přidala jsem do kroku a nechala za sebou volat Evana mé jméno. Neotočila jsem se. Dnes přespím tady, v lese, kde mě žádná živá duše hledat nebude.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování