OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - VIII. kapitola

31.05.2015 (15:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 888×

„Mami, já nikam nejdu!“ protestoval jsem, ale marně, jako už tolikrát.

Jel jsem v autobuse a koukal se z okénka, jak venku ubíhá město kolem. Nechápu, jak mě donutila tam jet! K mému otci! Nechtěl jsem tam… ale tak dlouho jsem vzdorovat nemohl… V té luxusní čtvrti jsem vystoupil a znechuceně se rozhlížel kolem. Samí snobi… Byl jsem pořád mimo z toho, že můj vztah s Yoshikim byla jen fraška… proto jsem nenáviděl snoby ještě víc…

Zatnul jsem pěst tou nechutí. Koupil jsem si po našem rozchodu další ozdůbku, tentokrát kožený náramek, ze kterého šly tři kovové řetízky ke zlatému prstýnku na prostředníčku. Chtěl jsem si ho koupit už dřív, jenže Yoshikimu se nelíbil… Potřásl jsem hlavou a vydal se k jedné z ulic. Celou dobu jsem přemýšlel, co mi ten hajzl, který opustil moji mamku, chce.

„Ach, Yoshiki, tobě snad nechutná?“ mrkala na mě Ame ublíženě.

„Normální... je to normální,“ zkonstatoval jsem a nabral si další sousto. Ame posmutněla.

„Yoshiki... ty jsi ke mně ještě chladnější než kdy před tím,“ složila se na židli vedle mě, „proč?“

„Proč? Protože kdybys držela jazyk za zuby, mohl jsem být šťastný, víš? Minoru… tys... o něm a o našem vztahu řekla mojí mámě. Tak jak se na tebe asi mám koukat? Jak můžu být nadšený z tvojí přítomnosti?“ povytáhl jsem pochybovačně obočí.

„Ale... vždyť já-“

„Yoshiki, Ame.“ Přišel k nám její otec s teatrálním gestem a já jen protočil oči.

„Omlouvám se, ale už zřejmě budu muset jít.“ Vstal jsem od stolu.

Zazvonil jsem na bránu, která se po chvíli otevřela. S nasupeným výrazem jsem šel zahradou, která byla přehnaně vyzdobená. Všechno to bylo tak chladné… S povzdechem jsem otevřel dveře domu, kde na mě uvnitř čekal již sluha.

„Minoru-sama,“ poklonil se, „vítejte doma.“

„Nechte si ty řeči, Goro,“ zavrčel jsem nevlídně, „oba víme, že tady doma nikdy nebudu.“

„Kde je ote-“ zarazil jsem se, protože jsem si všiml muže, který na mě vyjeveně zírá. Došla mi řeč... On...

Chvíli jsem zíral před sebe, než mi došlo, co se asi tak děje.

„Minoru?“ zašeptal jsem tichounce. „Minoru! Ty? Co ty tady? A...“

„Vítej, synku!“ objal ho hostitel a já div nesbíral svoji spodní čelist ze země. Minoru… syn... JEHO? Ja-jak?!

„Tys? Jakože... jeho... syn?“ vyvalil jsem oči a pak… jednoduše mi asi zase ruply nervy.

„Nemyslíš, že ses o tom taky mohl zmínit?“ vyjekl jsem.

„Nenávidím snoby, nenávidím snoby! Chováš se tak snobsky! Ale… tys očividně neměl právo mi… tak říkat!“ rozhodil jsem rukama.

„Yoshiki, o čem to mluvíš?“ podíval se na mě jejich otec. „Minoru, jen jsem vás všechny chtěl seznámit. Takemi Yoshiki je snoubenec tvojí sestry. Není to skvělé?“

A já byl zase v šoku. Div mi srdce nevynechalo. Jeho… sestry? Jeho… proboha živého!

Oněměl jsem na hodně dlouho a dokonce nechal toho snoba, co si říkal můj otec, aby mě objal. Po chvíli jsem ho odstrčil.

„Není to moje sestra,“ zavrčel jsem vražedně a probodl Yoshikiho pohledem.

„Co se tak vztekáš, hm?“ rozhodil jsem rukama, jak jsem se snažil se nezhroutit, „Vždyť sis se mnou jenom hrál, tak proč si teď hraješ na někoho, kdo o mě stál?“

Dokonale jsem supěl a tentokrát jsem se obořil i na svého otce.

„Laskavě si svoje obchody netahej až ke mně! Nezajímá mě to,“ křičel jsem na něj, ale pak jsem se podíval na Yoshikiho. „Jak dlouho jsi s ní zasnoubený? I… tu dobu, co sis se mnou hrál?“

Jeho výraz mluvil za všechno. Měl jsem na krajíčku. On!... on měl ji i mě! Nevydržel jsem to a jednu Yoshikimu vrazil.

„Ty snobskej parchante! Co takhle mi něco říct?!“ Tentokrát jsem už vzlykal naplno.

Chytil jsem se za tvář.

„Víš co? Měl! Jsme zasnoubený od mých tří let, abys věděl. Já si na nic nehrál, rozumíš? Tenhle život taky není úplně ideální a jednoduchej. Já jenom fakt nechtěl, aby tebe a tvoji mamku vyhodili z by-“ zarazil jsem se a chytil za pusu. Ne, ne, ne! Mlč! Už ani slovo, Yoshiki, ani slovo. Polkl jsem. Bolelo mě vidět, že pláče, že je to kvůli mně… Všude bylo ticho.

„Zapomeň, co jsem teď řekl…“ Jednoduše jsem odtud utekl.

Nechápavě jsem se díval, jak mizí za dveřmi. Co to řekl? Nechtěl, aby se stalo co? Najednou, jak jsem probodl pohledem jeho matku, která tam stála dost otřeseně, a vyjeveně na mě zírala, a vedle ní stála dost naštvaná moje nevlastní sestra, začínalo mi to docházet. Otočil jsem se na svého otce.

„Dík, žes zničil nejdřív život mojí matky a teď i ten můj.“ Nedokázal jsem tam být déle, prostě jsem se otočil a po schodech vyběhl na půdu, kde mi nechal otec udělat útulný pokojíček tak, aby nevypadal snobsky… Schoulil jsem se do klubíčka vedle postele.

„Proč jen jsem nedržel jazyk za zuby…?“ zašeptal jsem sklesle kolii v zahradě. „Když já nechci, aby mě viděl jako úplného hajzla. Je to tak špatný? Mám ho jenom rád...“

Upřel se na mě psí pohled, který říkal, vyloženě, „jenom rád?!“. Poraženě jsem sklopil pohled a podrbal fenku mezi ušima.

„Dobře... Miluju ho, stačí?“ rozhodil jsem rukama. „Ale to přece na věci nic nemění…“

„Minoru?“ ozvalo se zaklepání na poklop na zemi.

„Jdi pryč,“ zavrčel jsem i přes slzy.

„Minoru, promluvíme si,“ trval na svém můj otec. Nakonec jsem nerozhodně otevřel a nechal ho vejít. Nesl sebou sušenky a navlhčené papírové ubrousky. Pousmál jsem se, protože jsem si vzpomněl, že nějak takhle mluvil poprvé s mojí mamkou.

„Ty se s Yoshikim znáš?“ zeptal se opatrně, když si sedal naproti mně.

„Nikdy jsem ho neviděl!“ zalhal jsem to, co jsem si přál, aby byla pravda.

„Mně to můžeš říct,“ přesvědčoval mě. „No tak, Minoru, dovol mi aspoň jednou být tvým otcem.“

Podíval jsem se na něj a nevím, co mě to napadlo. Najednou jsem v jeho obličeji viděl spoustu vrásek, které na fotce s mojí mamkou nikdy neměl. Měl výraz člověka, který se zajímá…

„Když ti to řeknu, povíš mi důvod, proč jsi odešel od mamky?“ zeptal jsem se opatrně. Když kývl hlavou, nadechl jsem se a začal mu vyprávět příběh celého tohohle trapného momentu, kterého byl svědkem.

„Yoshiki-“

„Nech mě.“

„Yoshiki, poslouchej mě!“

„Ne! Nebudu tě poslouchat!“

„Jsem tvoje matka!“

„Tou nejsi už osmnáct let! Nechci tě slyšet!“ Žena s tmavými vlasy mě pohladila po rameni, ale setřásl jsem ji.

„Zítra se... U Ame doma dohodnou podmínky sňatku a vy oba podepíšete, že souhlasíte.“

„Nepodepíšu! Nikdy to neudělám!“

„V tom případě by se ten blonďák měl rozloučit se školou a svým životem, jak ho doteď zná!“ Nemohl jsem uvěřit, že je schopna něčeho takového. Bylo to sprosté vydírání.

„Zítra tam... Budu...“

„Cože? Tvoje rodina tě donutila opustit mamku!?“ Vyjeveně jsem se na svého otce díval, když i on mi sdělil své tajemství. „Máš mamku pořád rád?“

Usmál se, a aby mě přesvědčil, vyndal z kapsy hodinky na řetízku. Čekal jsem, že uvnitř bude on sám nebo jeho povedená dceruška, ale dojalo mě to. Měl tam maminčinu fotku, jak svírá malé miminko, kterým jsem byl já.

„Minoru, jestli je to takhle, jak jsi řekl, pomohu ti,“ usmál se, „Zítra se mají dohodnout podmínky sňatku. Něco vymyslím, protože určitě tě má rád.“

Překvapeně jsem na něj zíral. Ten chlápek, kterého jsem měl celou dobu za bezcitného snoba, dal právě přednost mému štěstí před budoucností jeho firmy.

„Díky,“ objal jsem ho zcela upřímně a znovu se rozplakal.

„Tati,“ dodal jsem tohle oslovení snad poprvé za celý můj život.

A je to tu... Velké tajemství odhaleno a na nás čeká poslední kapitola, která vyjde příští víkend. Jakpak se těšíte na finále? Moc děkujeme za minulé komentáře a za vaši přízeň. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - VIII. kapitola: