OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - III. kapitola

06.04.2015 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 683×

Seděl se svými třemi přáteli v jídelně a prohraboval se v jídle vidličkou. Takemiho jsem celý den nepotkal a… popravdě do altánku jsem chodit nechtěl. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se těším… Těším? Já? Já se těším na čas strávený s tím snobem?! No to teda vůbec!

„Minoru, co jsi tak mimo?“ nedalo to Ayame.

„To nic,“ zavrčel jsem nevrle.

Napadlo mě… že nikam nepůjdu, že… ale nestojí mi to za to, aby o mně stále říkal, že jsem snob. To jsem nechtěl, protože to… Přece nebyla úplně pravda! Možná mám peníze, ale… To ještě neznamená, že... Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„Ještě chvíli počkej, Sho, já cestu neznám, musíme počkat na toho blonďáka,“ usmál jsem se na řidiče.

Rozloučili jsme se a já pomalu odcházel ze školních pozemků. Byl jsem si naprosto jistý, že v té černé limuzíně sedí ten snobský hošánek, ale já nedal na sobě nijak znát, že jsem si ho všiml. Prostě jsem zahnul doprava a v klidu jsem šel ulicí…

Zavrzal jsem zuby.

„Hey! Blonďáčku! … Zastav, tady jsme!“ Stáhl jsem okénko.

„Pojď, povezeme se, musíš nám říct kudy,“ usmál jsem se.

Zastavil jsem a otočil se. Pohodlně si seděl v autě… Och, já zapomněl…

„A vlastní nohy nemáš?“ povytáhl jsem obočí, naštvaný ze školy. „Nebo se snad bojíš, že když půjdeš se mnou pěšky, tvoje ego utrpí ztráty?“ zavrčel jsem a zase se otočil. Proč jsem tak naštvaný? On přece za nic nemůže…

Prudce jsem se nadechl.

„Nebojím, ale... Tohle je přeci daleko pohodlnější. Tak neblbni a nástup, budeme tam dřív!“ zamračil jsem se.

„Dneska mám už všech těch snobů dost,“ zavrčel jsem, pak jsem se na něj podíval. Ten jeho výraz… Ach jo…

„Kašli na to,“ zastavil jsem se, abych se mu mohl dívat do tváře, když seděl stále v tom autě, „byl bych na tebe akorát protivný… a…“

Odvrátil jsem pohled. „… ty si to asi nezasloužíš… i když jsi snob.“

Dal jsem se zase do chůze.

Vztekle jsem se nadechl.

„Zastav, Sho!“ křikl jsem rozladěně a vystoupil z auta.

„Jeď domů,“ usmál jsem se na něj.

„Půjdu... No s tebou... pěšky. Slíbil jsem ti strunu, když se kvůli mně rozbila,“ pokrčil jsem rameny a sledoval odjíždějící auto. „Doufám, že to není moc daleko...“

„Ale… ale to…“ začal jsem koktat, jak mě tím vyvedl z míry. Co si ten kluk myslí?

„Já musím ještě no… někam, než půjdu pracovat,“ sklopil jsem zahanbeně pohled. „Vyměnil jsem si směnu.“

Probodl jsem ho pohledem.

„To jakože… budeme končit ještě později? Děláš si ze mě legraci?!“ Zhluboka jsem se nadechl.

„Kam teď tedy půjdeme?“ zeptal jsem se, už docela klidný.

„Vážně pořád chceš jít?“ zvedl jsem k němu překvapeně hlavu.

„Musím do nemocnice,“ řekl jsem po chvíli ticha, „mamka omdlela při nákupu, tak ji chci odvést domů.“

Vyvalil jsem oči.

„Ty tupče!“ okřikl jsem ho.

„Nemyslíš, že by se jí třeba líp jelo, než se složitě dopravovala domů autobusem?!“ uhodil jsem na něj. „Kdybys nebyl tak zahleděný do sebe a MYSLEL!“

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš!“ vyjel jsem na něj. „Já na její zdraví myslím dost.“

„Nikdy by do toho auta nesedla, nechce snoby nějak obtěžovat,“ pokrčil jsem rameny, „Snaží se jim vyhýbat obloukem.“

Zamířil jsem do ulice s nemocnicí a každý krok jsem dělal delší a delší.

„Jako by to snad bylo obtěžování…“ povzdechl jsem si. „To jste oba tak stejně paličatí?“

Dohnal jsem ho, ale on stále zrychloval. „Počkej, zpomal, zpomal!“

Natahoval krok, jako  by mu šlo o život.

Doběhl jsem k paní na recepci… teda jestli se tomu tak říká.

„Okazaka Rin…“ nahlásil jsem jméno „Kde leží Okazaka Rin?“

Paní překvapeně vzhlédla a usmála se. Řekla mi číslo pokoje a já jí poděkoval. Oznámil jsem Takemimu, aby hledal pokoj s číslem 3 – 35.

Procházeli jsme nemocnicí. Museli jsme až do třetího patra a... bylo tam hodně lidí.

„Vážně je tu vážně stále tolik lidí?“ povytáhl jsem obočí.

„No jo,“ usmál jsem se trochu nervózní. „Spousta úrazů… nehod… znásilnění a tak…“

Vešel jsem do nemocničního pokoje, kde mamka už seděla připravená s taškou na posteli.

„Ahoj, mami,“ usmál jsem se na ni a líbl ji na čelo. „Jak ti je? Měl jsem o tebe strach…“

„Jsem v pořádku…“ uklidnila mě. Pak se podíval na Takemiho ve dveřích. „Zase sis přivedl kamaráda? Minoru, jsi nějak nezvykle společenský…“

„Jen si navzájem pomůžeme, nic víc,“ odfrkl jsem, ale moje mamka se už dávno smála. „Máš všechno?“

„Jistě, zlato,“ ujistila mě, ale pak jí přešel stín po tváři. „Volal tvůj otec… a říkal, že by s tebou rád strávil nějaký čas…“

Zaskřípal jsem zuby. „Nemluv o něm!“

„Dobrý den, paní Okazaka,“ poklonil jsem se s úsměvem. A pak jsem si uvědomil.

„Minoru? Jmenuješ se… Minoru?“ oslovil jsem ho šeptem, když paní šla kousek před námi. „Mohl jsi mi to říct, já jsem-“

„Yoshiki, já vím,“ zkonstatoval. Povzdechl jsem si.

„Promiň,“ pokrčil jsem rameny, „Vyhnul by ses tomu, abych ti říkal blondýno.“

Zavrčel jsem a probodl ho pohledem. Pak jsem vzal mamce tašku, aby ji nemusela vláčet. Druhou tašku s nákupem, který domů nedonesla, jsem vrazil s andělským výrazem Yoshikimu do rukou.

„Stejně si myslím, že by ses neměla tak namáhat, mami,“ nabádal jsem ji snad poněkolikáté, když mírně zavrávorala na chodníku. Sice jsem si o ni dělal starosti, ale po očku jsem sledoval i toho snoba. Je naštvaný?

„Já jsem mu říkal, že vás vezmeme autem. Ale on že prý néé!“ zapitvořil jsem se a popondal si těžkou tašku.

„Jestli jste nesla tak těžký nákup ve svém stavu…“ zavrtěl jsem hlavou.

„Snobe,“ zavrčel jsem nemile, ale moje mamina mě sjela pohledem.

„Jste hodný, Yoshiki-kun, ale nemůžeme vás tak obtěžovat,“ předběhla mě s odpovědí má mamina. „A nevšímejte si těch řečí mého syna.“

„Mami!“ zaúpěl jsem. Ale to už jsme v lepší náladě zabočili do další uličky a dostali jsme se do té pochybné čtvrti, kde bydlíme.

Probodl jsem ho vítězným pohledem.

„A máš to, blondýno!“ zašeptal jsem mu tichounce posměšně. Probodl mě nafucnutým pohledem, ale se smíchem jsem nad tím mávl rukou. Ta paní byla velmi milá, hezky se usmívala a Minora měla moc ráda, podle těch pohledů. Vyšli jsme opět schody do toho bytečku.

„Minoru, nemůžu si tu už nechat věci…?“

„Jo, jasně,“ svolil jsem neutrálně a zavedl ho k sobě do pokoje. Byl maličký, ale takový akorát pro mě. Jedna dřevěná postel. Na stěnách plakáty mých idolu – Scorpions, Metallica, R.E.M. Pak u zdi byly dvě kytary a zesilovač. Jeden malinký stoleček s noťasem, jedinou snobskou věcí, která byla v mém vlastnictví… A jedna nízká skříň…

„Dej si to třeba na postel,“ rozhodl jsem se po chvilce.

„Jo, jasně... díky… Máš to tu... malinké, ale hezké,“ usmál jsem se, ale...

„Ty posloucháš Metallicu?“ vytřeštil jsem oči na plakát.

„Nikdy bych to do tebe neřekl!“ pokrčil jsem s úsměvem rameny a odložil jsem si věci na postel.

„Jo, mám je rád,“ usmál jsem se překvapeně, „já bych ani neřekl, že je budeš znát.“

„Vypadáš spíš na někoho, kdo má rád klasickou hudbu než rock a tak…“ měřil jsem si ho přivřeným okem.

„Klasickou hudbu? Děláš si legraci?!“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Chci... ukázat lidem, že klavír není hudební nástroj jen pro klasickou hudbu,“ úsměv mi pohasl na rtech.

„Vlastně vážnou hudbu nemám moc rád, ale... rodiče na tom trvají, takže,“ pokrčil jsem rameny, „mám pravděpodobně smůlu.“ Opět jsem nahodil úsměv. „Tak pojď, ať už to mám za sebou.“

„Tomu říkám smůla,“ zamračil jsem se, „ale budu ti fandit, ať se ti to podaří.“

Vyšli jsme z pokoje a já se šel rozloučit s mamkou. V kuchyni uklízela nákup.

„Nechceš s tím pomoct?“ nabídl jsem se.

„Ne, jen běžte,“ usmála se a dokonce nás vyprovodila do chodby. Asi se jí ten snob líbil. Zamračil jsem se na ni, ale ona jen pokrčila rameny. Povzdechl jsem si. Vždycky měla slabost pro snoby…

Nechápal jsem ty jeho zlé pohledy.

„Nic jsem ti neudělal, tak mě tady nevraždi pokaždé, když se na mě podíváš!“ vyjel jsem na něj s přimhouřenýma očima.

„Jsi strašně protivný...“ zamumlal jsem.

„Protivný?“ nakrčil jsem nos. Nakonec jsem ho na schodech předběhl, abych mohl vyběhnout ven na ulici. Počkal jsem, dokud nebude venku taky. Ze země jsem sebral keramický střep z květináče, který tak stále ležel na ulici.

Pohodil jsem si ho v ruce a pak jím mrštil do okna ve třetím patře. Vykoukla z něj rusovlasá holka s naštvaným výrazem ve tváři.

„Minuru! Přestaň s tím,“ zavrčela.

„Yumiko, můžeš se kouknout potom na mamku, aby mi nezkolabovala?“ udělal jsem na ni laškovně oči.

„Jo, jasně, ale mám to u tebe,“ vyplázla jazyk a zabouchla okno za sebou.

„Teď můžeme jít,“ usmál jsem se na toho snoba za sebou.

Povytáhl jsem obočí.

„No... páni, máš holku?“ povytáhl jsem obočí... zklamaně? Ne! Ne, ne, ne, ne! Rozhodně ne zklamaně!

„Myslím, že svojí přítelkyni bys neměl házet střepy do okna. Není to moc… romantické. Nebo snad je to… obvyklý sockovský postup?“ ušklíbl jsem se.

Ohnal jsem se po něm. „Není to moje holka!“

„Je něco jako moje ségra,“ pousmál jsem se, jak jsme procházeli slučnější částí čtvrtě. „Bránila mě, když jsem se neuměl prát.“

Pomalu jsme došli do postranní uličky a vešli jsme do šatny v podniku. Nabídl jsem ochotně část své skříňky tomu snobovi, a dokonce mu obstaral bílou košili, ve které bude obsluhovat.

Pochybně jsem se prohlédl.

„Žádné Maid šatičky? Docela bych tě tipoval na cosplay- au!“ zatřásl jsem hlavou a na oplátku ho taky šťouchl. „Co budeme dělat?“

„Obsluhovat,“ usmál jsem se andělsky. Vedl jsem ho do restaurace, kde už byl frmol. „Máš tu řadu u dveří.“

„Ukaž, co umíš,“ povzbudil jsem ho a sám už vzal notýsek s tužkou míříc k jednomu ze stolů.

„Obsluhovat? Co? A-ale... hele? Co aspoň nějaká instruktáž? Dobře… tak ne.“

„Sakra!“ zaklel jsem a s nejistým úsměvem jsem vyrazil též.

„Dobrý den... ehm… máte vybráno…?“ povytáhl jsem obočí.

„Nemůžeme mít vybráno, když jste nám nepřinesla jídelní lístek!“ zamračil se na mě starší muž.

„Jsem... kluk... a… omlouvám, hned vám to přinesu,“ pousmál jsem se nuceně a zmizel.

„Promiňte, zmátly mě ty vlasy,“ konstatoval chladně ten muž.

„Mohu si u vás už konečně objednat?“ zněl další ze zákazníků.

„Chtěl bych zaplatit!“

„Jak dlouho mám ještě čekat na svou objednávku?!“

Sledoval jsem ho, zatímco jsem běhal zručně od stolu ke stolu, nebo nosil objednávky. Překvapil mě, že mu to docela šlo v rámci možností a na to, že tu byl poprvé. Párkrát si všiml mého pohledu, tak jsem jej podpořil úsměvem. Nadšeně a především s úsměvem jsem roznášel drinky…

Zoufale jsem se v kuchyni opřel o vydlaždičkovanou stěnu. Proboha… tohle je hrozná práce! Strašná!!! Ale… ta struna…

„Potřebuju... objednávku na stůl tři a čtyři,“ pousmál jsem se na kuchařku. Přikývla a ukázala na talíře. Přeměřila si mě podezřívavým pohledem, ale nakonec jsem pobral obratně talíře a vycházel lítačkami, když…

„Minoru! Pozor!!!“

Šel jsem pozadu, jak jsem si chtěl otevřít lítačky a přitom nerozbít nádobí, jenže v ten okamžik…

„Do prdele,“ ulevil jsem si… ale to byl slyšet jen zvuk tříštícího se nádobí, jak mi vypadla jedna sklenka z tácu…

Nestihl jsem se ani nadechnout.

„Já- promiň! Promiň, to nebyl záměr!“ pronesl jsem s nejistým úsměvem a sundával z půjčené košile žloutek vajíčka. Oba jsme byli… ohození pokrmy, co jsem nesl.

„Máš… ve vlasech salát.“

„Ne!“ chtěl jsem se na něj rozzlobit, ale když jsem k němu zvedl hlavu, musel jsem se rozesmát. Najednou, s těmi nudlemi z polévky na košili a vlasech, mi připadal jako normální fajn kluk a ne snob.

„Sundej to,“ smál jsem se a přesto ho žádal.

„Co se tu stalo?“ vyjekla vedoucí, která před chvílí přiběhla. „Proboha! Jste v pořádku? Ale počítejte, že vám to strhnu z platu!“

Nadechla se. „Jděte domů… takhle mi vystrašíte hosty… stejně směna už končí.“

Vymotal jsem mu salát z vlasů.

„Promiň, moc jsem ti nepomohl,“ zdvihl jsem ruce v obraném gestu.

„Byla to nehoda, ale…“ hodil jsem po něm lišáckým úsměvem. Vzal jsem cestou do šatny papírový ubrousek. „Je libo omáčku?“

Otřel jsem mu ji z čela a sám jsem z košile stáhl dlouhou nudli z ramena a položil ji na ubrousek.

„S nudlemi,“ zazubil jsem se.

Zasmál jsem se, a abych ho snad neurazil, přistoupil jsem k němu blíž a na hru přistoupil. Oba jsme se znovu zasmáli, protože jsem nahodil znechucený výraz, když jsem to ochutnal.

„Myslím, že nemá cenu se převlékat,“ zhodnotil jsem to. „U nás si můžeš dát sprchu.“

„Ach... jsi tak šlechetný...“ pak jsem se ale hraně zarazil.

„Ehm… já... já...“ naklonil jsem se k němu, „nekousne mě šváb?“ Povytáhl jsem obočí a... jo... přiznávám, bavím se s ním, neskutečně . Zrovna s ním... zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Nesli jsme si oblečení v igelitce, abychom si ho nezamazali, a na sobě jsme měli to zašpiněné od jídla. S vážným výrazem jsem na něj mrkl.

„Dávej si bacha,“ varoval jsem ho, „budou tě okusovat zaživa a nakonec z tebe nenechají ani kostičku.“

Chytl jsem se za hlavu v hraném zděšení.

„Ale néé... To nemůžeš dopustit!“ zapištěl jsem směšnou fistulí. Pak jsem se ale zarazil.

„Nemáte doma šváby, že ne?“ ujistil jsem se.

Podíval jsem se na něj, jako jestli to myslí vážně a ono…

„Hele, zas takový socky nejsme,“ šťouchl jsem ho do ramene.

„Promiň,“ zazubil jsem se.

„Náhodou, bydlíte si hezky,“ pokýval jsem hlavou.

„Vlastně... věřil bys tomu, že se mi u vás líbí víc než u nás doma?“ pousmál jsem se.

„Tomu nevěřím!“ nevěřícně jsem na něj vyvalil oči, „máš všechno, co chceš, a radši než snobem bys chtěl být sockou?“

„Jsi zvláštní,“ usmál jsem se a ukázal mu, ať jde první do dveří do našeho bytu.

„Tohle rozdělení se mi nelíbí. Vem to takhle... Uvaří ti mamka doma onigiri, když na něj máš chuť? Je s tebou doma na narozeniny? ... Když tě něco trápí... můžeš za ní jít..?“ usmál jsem se a povytáhl obočí k otázce. „Není to tak jedno barevné, jak se zdá...“

Usmál jsem se. „Jsi fajn, na snoba.“

Zul jsem si boty a šel zkontrolovat maminku. Spala. Požádal jsem ho, aby byl potichu, a ukázal mu koupelnu, kde byl jen sprchový kout.

„Jen se tu dlouho nezdržuj, ať zbyde teplá voda i na mě,“ požádal jsem ho mírně a zmizel z koupelny.

Strkal mě do koupelny, div jsem si nestihl vzít ručník. Hlavně rychle… dobře... takže-

Postavil jsem se do sprchového koutu a jen rychle se namočil - nutno dodat, že zprvu tekla jen ledová voda. AŽ pak začala ta slibovaná a časově omezená teplá. Smočil jsem si vlasy a použil… půjčený sprcháč. Svůj… mě nenapadlo si vzít. Vydrbal jsem pečlivě vlasy od všech těstovin, a když jsem si byl jistý, že jsem dokonale namydlený, až potom jsem opět pustil vodu, abych všechno mohl spláchnout. Pak jsem vodu zase vypl a ještě jednou šampon vydrbal vlasy pod zadek. Jen v ručníku jsem potichoučku vyšel ven z koupelny.

„Snad to netrvalo příliš dlouho,“ pousmál jsem se.

Dělal jsem nám v kuchyni večeři, když jsem uslyšel cvaknutí dveří koupelny. Opřel jsem se o rám dveří a prohlížel si jeho tělo s mírným zalíbením. Po hrudi mu stékala kapka vody… sledoval jsem, jak sklouzává níž a níž až k lemu ručníku…

… Cítil jsem, jak se mi krev nahrnuje do tváře. Proboha! To ne! To ne!  Proběhl jsem kolem něj a zabouchl dveře koupelny. Sjel jsem po nich dolů a schoval tvář do dlaní. Proboha… Srdce mi divoce tlouklo a… proč je ten snob tak-tak…

Překvapeně jsem zamrkal, když tak rychle zmiznul.

„Minoru? Jsi v pořádku?“ povytáhl jsem obočí a zaklepal jsem, ale... nakonec jsem se od dveří odtáhl a šel se obléknout. Přetáhl jsem si přes hlavu velké tričko na spaní, spodní prádlo a ručníkem jsem si vysoušel vlasy, pročesávajíc je kartáčem.

Rychle jsem se opláchl a oblékl se do trika s nápisem Metallica a slipů a vyšel z koupelny. Trochu jsem měl strach… Bude si ze mě dělat legraci?

Našel jsem ho u sebe v pokoji a… Proč se mu dívám na nohy? Potřásl jsem hlavou a šel připravit futon na spaní, který zabral všechno místo na podlaze v mém pokoji.

„Udělal jsem večeři,“ začal jsem hovor.

„Žádný nudle s omáčkou na papírovém ubrousku?“ povytáhl jsem podezřívavě obočí.

„Jestli ne, tak si docela rád dám,“ usmál jsem se hladově.

Vyplázl jsem na něj jazyk. „Neboj, přidal jsem k tomu i pár švábů.“

„Dojdu vzbudit mamku, tak na nás počkej v kuchyni,“ usmál jsem se na něj a zvedl se.

„Vždycky... spolu...?“ zašeptal jsem.

Milý zvyk... pomyslel jsem si posmutněle a natáhl si tepláky - jít na večeři s blondýnkovou mamkou jen ve spodním prádle... Pomalu jsem vešel do kuchyně spojené s jídelnou, kde bylo prostřeno pro tři.

„Dobrý večer,“ popřál jsem drobné ženě s úsměvem.

Viděl jsem, jak mamka se na mého spolužáka přívětivě usmívá. Vždycky se jí líbilo dobré vychování.

„Dobrý,“ oplatila mu. „Jak bylo v práci?“

Usmál jsem se a podal jí první talíř. Mluvil jsem o spoustě malicherností, dokonce jsem podal jídlo na stůl i tomu snobovi s úsměvem. Pak jsem si ale také sedl na své místečko. Vzali jsme hůlky a počkali, až mamka poděkuje za jídlo, teprve tehdy jsme se pustili do jídla.

„A vy, Yoshiki? Jak se vám líbilo v práci?“ zeptala se maminka i jeho.

Sklopil jsem zahanbeně pohled.

„No, víte... líbilo, ale nejsem zvyklý pracovat,“ přiznal jsem se neochotně.

„Nebo alespoň ne takovým způsobem,“ připustil jsem s úplně stejnou ochotou jako předtím. Měl jsem pocit, že tady na tom místě bych se za to měl stydět.

Něžně se usmála, snad jako by i on byl její syn a mě to donutilo protočit oči.

„Tak to je ale dobré, že vás to bavilo,“ usmála a dokonce ho chtěla i pohladit po hlavě, ale zarazila se.

„Mami, chceš něco k pití?“ zeptal jsem se jí ochotně, abych jí pomohl s tímhle trapným momentem. Už jsem stál na nohou a podával jí sklenku vody. Nevím proč, ale večeřet ještě s někým se mi líbilo…

Minoru protočil oči, když jsem se na paní usmál. Nechápavě jsem se na něj zadíval, ale to už natáhla paní ruku - snad k pohlazení, ale… zarazila se. Sklopil jsem pohled opět k jídlu. A Minoru své matce podal sklenici vody. Hodně spolu mluvili snad o všem. Jen jsem zasněně poslouchal a občas odpověděl na položenou otázku.

„Děkuji za jídlo, bylo to vynikající.“ Sebral jsem všechny prázdné talíře a... doufal, že najdu myčku na nádobí - bohužel, zdálo se, že mám smůlu...

„Běž si lehnout, uklidíme to,“ usmál jsem se na ni a políbil na čelo. Téměř okamžitě jsem šel za Yoshikim. Tak moment! Od kdy mu říkám „Yoshiki“? Je to snob!

„Hledáš myčku?“ pobaveně jsem si ho prohlížel. Nakonec jsem ho nenechal příliš se v tom utápět a začal jsem napouštět dřez vodou.

„Pojď mejt, já budu utírat,“ vyzval jsem ho.

„Ručně?“ zarazil jsem se, ale když mě opět probodl tím svým pohledem, dodal jsem: „Noo... samozřejmě že ručně, promiň.“

Usmál jsem se, jako by to byla naprostá samozřejmost. Nelibě jsem si vzal houbičku a jar.

„No... tohle na to patří?“ povytáhl jsem obočí a polil saponátem celou houbičku. „Já nevím… stačí to?“

„Snad jo,“ usmál jsem se a pobaveně ho sledoval, „Popravdě, kolik věcí si dneska dělal poprvé?“

„Šmajrá, neboj se toho…“ mrkl jsem na něj a ukázal mu, jak to má dělat, „Tak kolik?“

„Nedělej si ze mě legraci!“ zamračil jsem se.

„Tak toho bylo hodně, no a? Není mi úplně příjemné, jak si mě furt dobíráš, aniž bys něco věděl. Taky nemám úplně lehký život a byl bys stejně nesvůj jako já teď!“ začalo mě štvát, jak ze mě stále dělal tupce. Ano, možná to zprvu byla sranda, tohle naše špičkování, ale… má to svoje meze. Navíc jsem byl rozhozený, protože ta společná večeře byla fajn. Až moc fajn.

„Promiň,“ řekl jsem snad poprvé a myslel to vážně. Překvapeně se na mě podíval.

„Víš, mohl jsem bejt taky snob, ale radši jsem si zvolil tenhle život. Dost dobře si umím představit, jaký to je…“ mluvil jsem, zatímco jsem uklízel nádobí, „jestli chceš a budeš chtít na chvíli utéct od snobskýho života, můžeš přijít.“

„Ale tahle výjimka platí jen pro tebe, protože nejsi zas tak snobskej, jak jsem si myslel,“ začínal jsem se v tom zamotávat, „prostě když budeš chtít, přijď.“

Rozesmál jsem se a pocuchal mu vlasy zapěněnou rukou a zavrtěl hlavou.

„Zapomněl jsi, že nosím ti akorát tak smůlu?“ ušklíbl jsem se.

„Ale kdyby sis ty potřeboval odpočinout od toho sockovskýho života, tak můžeš přijít. Ále... Platí to jen pro tebe, protože jsi nikdy nevzal peníze, co jsem ti dával, takže to s tím sockovstvim nebude tak horký,“ oplatil jsem mu jeho slova.

„Viš... Mluvil jsi o svém tátovi... No, v nemocnici a...“ odmlčel jsem se. „nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“ Drhnul jsem zaujatě hrnec.

„To je fér nabídka,“ usmál jsem se. „Otec… je to parchant, co nemá odvahu, když od mámy odešel chvíli potom, co jsem se narodil. Mamka nechtěla žít v jeho světě…“

„Nebudem se o něm bavit, je to idiot,“ zhodnotil jsem toho snoba, který mamce tak ublížil. Nikdy jsem toho muže neměl rád.

„Jasně, promiň-…“ pronesl jsem chápavě.

„Ani jeden rozbitý kus nádobí! A to je tenhle poslední!“ zaradoval jsem se upřímně.

„Vskutku, to chce talent,“ mrkl jsem na kamaráda.

„No jo... už v tom začínáš mít praxi,“ smál jsem se a poslední hrníček si od něj vzal, abych ho setřel a uklidil na své místečko.

„Tak jdeme spát, už začínám být unavený,“ protáhl jsem se a zívl u toho.

„Jsi šťastný člověk…“ znovu jsem ho pocuchal ve vlasech s povzdechem, „já beru prášky na spaní, abych vůbec zabral.“ Prášky na spaní, které jsem tu neměl...

„Víš, že bez toho kovu ve tváří vypadáš... Příjemněji?“ zkusil jsem to a posadil se mimo tatami, opírajíc se o zeď. Nutno říct, že tu bylo místo jen na jedno větší ležení.

„Aaa, necuchej mě furt,“ zamračil jsem se. Byla pravda, že na noc jsem si sundával řetízek i obojek, aby se mi lépe spalo. Nejistě jsem se na něj podíval.

„Nekecej blbosti,“ nafoukl jsem tvářičky, „spíš na posteli.“ A už jsem ho k ní šoupal.

„Mohl by ses teď nedívat,“ požádal jsem ho.

„Je to tvoje postel!“ oponoval jsem mu a otočil se zády, posadíc se do tureckého sedu. Stáhl jsem si ze zápěstí gumičku a začal si zaplétat cop, abych ráno měl nějakou šanci dlouhé vlasy rozčesat.

„Proč se vlastně nemám koukat?“

„Na noc si vždycky sundávám tu pásku z oka,“ promluvil jsem po chvíli, „Nechci, abys to viděl.“

Rozvázal jsem si šňůrky ve vlasech a páska mi pomalu sklouzla z tváře dolů. Pečlivě jsem ji položil na noční stolek, kde spoře svítila lampička. Zavrtal jsem se do futonu, lehl si k němu zády, aby mi neviděl do obličeje.

Byl jsem překvapený.

„To... Není jen doplněk?“ otočil jsem se a zagumičkoval jsem konec copu.

„Ukaž mi to, Minoru. Já ti dneska ze sebe ukázal tolik… A ty?“ poháněla mě zvědavost.

Mám? Nemám? Nejistě jsem se převalil na posteli. Co to zase cítím? ... Proč moje srdce bije tak nahlas?

„Já... nevím...“ zašeptal jsem, „Nikdo kromě mamky to neviděl... budeš se mi smát nebo...“

Nešťastně jsem si složil hlavu do dlaní. „Je to ošklivé...“

Něžné jsem se usmál.

„Nebudu se ti smát.... Musím se sám na sebe koukat každý den do zrcadla, horší to nebude,“ slezl jsem z postele a klekl si na koberec. „Prosím, Minoru...“

„Ty sám jsi hezký, jedna ošklivá věc tě nemůže pokazit,“ dodal jsem.

„Ale...“' skoro jsem vzlykl, „no tak dobře...“

Posadil jsem se a spustil jsem po menším zaváhání ruce z tváře. Díval jsem se na Yoshikiho a hrozně moc se bál…

Upřímně...? Neskutečně jsem se zhrozil, ale... Ne nad tím, že by to bylo ošklivé. Bylo, žádná zjizvená tkáň není hezká, ale... Minoru takhle bez těch tvrďáckých výrazů vzbuzoval, aspoň ve mně, mimořádné pudy ho chránit.

„Chtěl jsem ti to říct už od toho dne, co jsme se potkali v altánku,“ vztáhl jsem ruku a opatrně  jej pohladil po tváři a palce co nejněžněji pohladil zvrásněnou kůži.

„Neměl by ses tak prát…“ zašeptal jsem a naklonil se a... No dobře! Já si nemohl pomoct! Opatrně jsem ho zkusil políbit, protože to, jak tam seděl jako zmoklá slípka, bylo roztomilý, mimořádně roztomilý.

Zarazil jsem se. Co to dělá? Proboha! Byl jsem tak zmatený, že jsem jen seděl a nechal ho, aby si se mnou dělal, co chce… respektive, aby mě něžně políbil. Proč??? Po chvíli jsem se vzpamatoval z prvotního šoku a odstrčil ho.

„Co to děláš?!“' Otřeseně jsem ho sledoval a trochu se třásl.

Zadíval jsem se mu do očí. Bylo v nich otřesení, zmatek a… I pohoršení? Pousmál jsem se a vstal, abych si mohl přelézt na postel.

„Jedno tvoje nehezké tajemství za jedno moje nehezké tajemství, aby ses necítil ublíženě,“ pokrčil jsem rameny a lehl si zády k němu. Neposkytoval jsem žádné vysvětlení. Nebudu mu přece vykládat, že ten jeho obličejík a mírně se chvějící rty... Že je sladký a jeho přítomnost milá. Že se mi líbí, jak je drzý a neomalený.

Lehl jsem si a strčil hlavu pod pokrývku. Co to mělo jako znamenat? Dotkl jsem se svých rtů a nemohl se zbavit toho divného pocitu v podbřišku. Několikrát jsem se převalil a vrtalo mi v hlavě, co je to jeho ošklivé tajemství.

„GAY!“ vylítl jsem do sedu. „Ty jsi... gay?“

Podíval jsem se na něj, ale Yoshiki dávno už spal. To ale znamená, že... Mile jsem se usmál, tak přece jen pan snob není tak dokonalý. Možná i dost radostně jsem si zase lehnul. 

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - III. kapitola: