OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 5. kapitola

17.10.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 727×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola - „Stejná zrůda jako…“

Dick

Když vejdu tiše do pokoje, zjistím, že Desire stačila převrátit pokoj vzhůru nohama a zoufale cosi hledá. Křivě se usměju a lehkým krokem se dostanu za ni, obejmu ji něžně kolem pasu, až sebou mírně cukne a polekaně se mi zadívá do tváře.

„Něco hledáš?“ zašeptám medovým hlasem a vdechnu do sebe její omamnou vůni plnou nevinnosti a lehkovážné naivity. Maličko se v mém objetí ošije.

„Měla jsem tu jednu takovou knihu v červených deskách… Neviděl jsi ji?“

„Jakou knihu?“ zavrčím podmanivě a pohladím ji po tváři. „Měla by ses najíst,“ hlesnu starostlivě a sjedu jí dlaní na podbřišek. „Nebo se kvůli něčemu stresuješ?“ zašeptám jemně. Zoufale zavrtí hlavou a znovu si beznadějně prohlédne pokoj.

„Nejsem ve stresu.“ Odtáhne se ode mě a ještě jednou se zadívá do šuplíku, kde jsem našel Miin deník. „Asi jsem ji nechala někde jinde,“ zamumlá zkroušeně a kousne se do rtu, avšak stále se paranoicky se rozhlíží po místnosti. „Měla takové ty rudé desky…“ Zkouší to znovu, ale když nijak nereaguji, odevzdaně pokrčí rameny. Obejme mě kolem krku a tápavě začichá. „Co to je?“ přemýšlivě se mi zadívá do očí a já v duchu sprostě zakleju.

„To je… Angelina vůně. Narazil jsem na ni v knihovně.“ Snažím se, aby to znělo naprosto všedně a nevinně. Nic se nestalo, ale Desire by ani za mé pohledy nebyla nadšená. „Snažil jsem se najít něco o tom, že náš syn bude člověkem. Také jsem se zajímal o ty feromony, kterými tvá ďábelská sestra disponuje…“ zasměju se. „Ale na tebe samozřejmě nikdy mít nebude!“ dodám, když uvidím v šedých duhovkách jakousi omračující choulostivost a plačtivost.  Odkašle si a vymaní se mi střízlivě z náručí, zatímco dech má zřetelně zrychlený.

„Jdu se najíst,“ hlesne a aniž by čekala na mou reakci, vyjde na chodbu. Pospíchám na ni a když se má Desire se zajíknutím zastaví u pohovky, doženu ji a pohledem se zabodnu do svůdně rozvalené Angely, která se tu stále nahá předvádí! Desire má pootevřené rty a s neskrývanou zoufalostí a zhnusením na ni pohlíží.

„To takhle vypadala i předtím, když jsi na ni narazil… Nebo až potom?“ Rty se jí zkroutí v bolestné grimase a rozběhne se do kuchyně. Dlouze vydechnu a vjedu si prsty do vlasů.

„Kurva, také ses mohla už obléknout!“ zavrčím zničeně a ona se mi jen nabídne, ale teď nemám chuť ani náladu. Probodnu ji stejně znechuceným pohledem.

„Mám ráda chlad…“ Provokativně se prohne, ale to už se jí nevěnuju a bleskem jsem u Desire, která se mátožně opírá o stůl. „Na ní přece vůbec nezáleží! Proč se kvůli tomu trápíš? Já chci jenom tebe, proboha!“ Mluvím tiše skrze pevně zaťatou čelist. Dlaně mám rovněž zatnuté v pěst a nejraději bych s někým třísknul o zeď. Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se nechal unést byť jen pohledem a vystavil tomu i svou Des spolu s nenarozeným dítětem, které nosí pod srdcem. Když se jednou rukou chytí za břicho a druhou křečovitě sevře opěradlo židle, rozbrečí se.

„Pokud sis to plánoval jako pomstu, tak se ti to vážně povedlo.“ Plánoval jsem co?! Vždyť se vlastně nic nestalo!

„Nic jsem si jako pomstu neplánoval! Nic jsem neudělal! Ani jsem se jí nedotkl, kurva!“ zavrčím zoufale a dojdu až k ní. „Když už se nechceš uklidnit kvůli sobě, tak alespoň kvůli našemu dítěti…“ zafuním a i přes její protesty jí zajedu dlaní na podbřišek, kde ucítím horkost a bezděčné mihotání se motýlích křídel. Téměř zmatené volání o pomoc. „Alespoň se o to pokus! Já s ní vůbec nic neměl!“

„Lžeš! Cítím z tebe tu couru!“ vzlyká a víčka tiskne křečovitě k sobě. „Jdi pryč! Nechci tě ani vidět!“ Odhání mě od sebe a já náhle ucítím lahodnou vůni krve. Na krku se jí červená otevřená rána. „Jdi pryč! Pokud tu budeš, tak se nikdy neuklidním!“ Vyšiluje dál, ovšem já ji nehodlám nechat samotnou!

„Kurva, proč bych ti lhal? Kdybych s ní spal, klidně ti to přiznám! Já nejsem ten, kdo v tomhle baráku objel snad každého!" zavrčím, aniž bych si uvědomil, že tím si nepomůžu. „Nic jsem s ní neměl! Teď se uklidni kvůli tomu dítěti! Chápu, že ti na něm nezáleží, ale mohla bys být natolik lidská, že bys své dítě nemusela zabíjet!" vrčím bez sebe, protože z toho zoufalého volání našeho syna se můžu zbláznit! Desire zalape po dechu.

„Ty jsi tak sprostý!“ vyjekne a vysmekne se mi. Vyběhne po schodišti a já za ní ještě volám její jméno, ale to se překryje pouze s tupou ránou, jak dopadne na zem.

„Kurva!“ Vycením běsnivě špičáky a vyběhnu schody po třech, abych u ní v cukuletu byl.

„Co se jí stalo?“ ječí zespoda Angela.

„Nestarej se!“ zavrčím hřmotně a vezmu Desire, která je náhle celá od krve, a odnesu ji do naší ložnice, kde ji položím na postel a něžně se jí zakousnu do zápěstí, abych ji svým jedem probral. Nechápu to… Dostanu se do průšvihu a ani si to s žádnou nemusím rozdat. Piju z ní docela dlouho, než se ty proklaté rány zahojí a ona na mě otevře oči. Pro jistotu zaplavím vzduch menší dávkou feromonů, aby byla v klidu, a jemně jí hladím po tváři. Se vzdychnutím se celá propne.

„Přestaň!“ vzdychne a malátně se chytí za nos.

„Tak mi slib, že budeš v klidu!“ zabodnu se do ní něžným pohledem. „Chci si o tom v klidu promluvit. Nemůžeš se týrat kvůli něčemu, co se nestalo. Nespal jsem s ní!“ Stáhnu feromony a lehce jí přejedu rty po tváři. „Vážně si myslíš, že bych se tolik snažil, abych to potom ztratil v klíně té malé štětky?“

„Já nevím,“ fňukne. „Důvod bys k tomu měl…“ Otočí se ke mně zády a stočí se do klubíčka. „Nehledě na to, jak moc ti chybí … fyzická láska a ona je tak … štědrá!“ Ano, důvod bych měl, ale… Lehnu si za ni, abych ji mohl hladit a zdobit její krk polibky.

„Chybí mi to…“ Přiznám neochotně. „Ale já nechci nějakou náhražku, chci tebe. Sex si mohu užívat s každým, ale nikdy u toho nezažiju takový pocit štěstí a lásky, jako když se miluju s tebou.“

„Jenže já..." zadrhne se, aby spolykala další slzy.

„Já vím, že ty ještě nechceš," vzdychnu a spolknu výtku, že s Mikeem chtěla! „Vždyť já na tebe netlačím. Chci jenom, abys mi věřila, jako se já snažím věřit tobě." Připomenu jí, že já bych měl být ten, kdo by měl žárlivě střežit každý její krok. „Buď hezky v klidu a nelámej si s ničím svou krásnou hlavičku," šeptám a stále se s ní mazlím.

„A co Dianka?“

„Co je s ní?“ hlesnu nechápavě.

„Viděla jsem, co s vámi dokáže normálně, natož… když má teď tu svou novou schopnost.“ Žárlivě se poušklíbne. „Když bude chtít, může vás mít oba… Já tohle nikdy umět nebudu. Nikdy nebudu jako ona!“

„Jsem rád, že nejsi jako ona," řeknu upřímně a ještě víc ji stisknu. „Ani nevíš, jak moc rád. Chester to s ní nemá jednoduché a především teď, když má Di tyhle… schopnosti." Přetočím ji čelem k sobě, abych se jí mohl zadívat do očí. „Copak ty mi nevěříš, že bych tě nikdy nevyměnil? Navíc Di má Chestera, nemusíš se bát, že by chtěla mě. To by ti přece neudělala. Je to tvoje sestra." Připomenu jí. Di není taková jako Des… Chester se asi nemusí bát, že mu nasadí parohy, ale zase ta její povaha mu dává pekelně zabrat.

„Přijde mi to... nepravděpodobné. Přece jsi jí tak moc chtěl... A já byla… jen náhražka za ni... pro tebe i... pro Chazze," vzdychne smutně a já se zamračím.

„To bylo dříve. Teď víš, že chci tebe a nikoliv Di.“ Zavrtím hlavou a nechápu, proč se těmi rozdíly tolik ubíjí. „Ty se snad stále cítíš jako ta šedá myš,“ odfrknu. „Vždyť jsi dokonalá! Jsi báječná osobnost! To, že jsi úplně jiná než ona, je jenom dobře!“ Snažím se jí ukázat, jak jedinečná je, i když obě jsou fyzicky naprosto stejné. „Ty ses mi dostala do srdce mnohem hlouběji, než kdy Di.“ Zadívám se jí ponuře do očí. Je to pravda... I když je miluju obě, tak Desire je moje... Des pro mě znamená víc a teď když čeká moje dítě, to pociťuju ještě intenzivněji.

„Ale já jsem šedá myš… Vždycky jsem byla a vždycky budu. Vím to a … už jsem se s tím naučila žít,“ vzdychne a lehne si na záda. Hladí si podbřišek a mrká na mě přemýšlivě očima. „Je v pořádku?“

„Je mu dobře,“ usměju se poté, co zkontroluji našeho syna. „Pro mě nejsi šedá myš. Pro mě jsi krásná něžná bytost, která má svá vlastní kouzla. Nikdy jsi nebyla obyčejná… Máš v sobě něco, co tě rovněž dělá neodolatelnou… Pro mě natolik neodolatelnou, že tě nepřestanu chtít. Dokonale mi dokážeš poplést hlavu, když se ti zachce,“ zašeptám a něžně ji políbím na rty.

„Moc tě miluju…“ Pevně mě obejme kolem krku a přitulí se ke mně.  Něžně se do ní vpíjím polibky, dlaň stále na podbřišku. Vnímám radost motýlích křídel - když je Des šťastná, je nadšené i naše dítě. Musím ji udržovat v tomhle stavu, i když je to pro mě docela obtížné. Ty těhotenský hormony z ní taky pořádně mlátí a já... Já už díky tomu celibátu začínám mít nutkání si jí vzít bez toho, aby to sama chtěla. Neudělám to, místo toho raději budu skučet jako zvíře. Snáší mé polibky už mnohem lépe, ale když se na ni po chvíli začnu tlačit a nechávat něžné doteky za sebou, protože se změnily v mnohem vášnivější, odstrčí mě od sebe a já zoufale zaskučím. Na znak padnu do peřin a zoufale zavrčím:

„Promiň.“ Zavřu oči a topím se ve vlastním chtíči a pekle v jednom. Des se na mě udýchaně otočí a já cítím její pronikavý provinilý pohled, kterým mě nesmyslně propaluje.

„Ty promiň mně…“

„To je dobré, miláčku… Když to se mnou nemůžeš překousnout, tak tě do toho nutit nebudu.“ Zatnu zuby a snažím se vydýchat přebytek v kalhotách, který mi značně vysává mozek.

„Můžeš jít za ní… Já to prostě ještě nedokážu.“ Nechápavě otevřu oči a pozvednu hlavu, ale to už se odtahuje na druhou stranu postele. Protočím panenky v sloup. Vůbec mi to neusnadňuje a ještě po mně chce nějaké zamilované věty, které mi v tuto chvíli nejdou moc na mysl, protože mám hlavu plnou sexu…

„Je mi to jasné, ale já za ní nechci jít. Už jsem ti to říkal!“ odfrknu. Stačí mi si před sebou představit tu svéhlavou a temperamentní mršku a znovu zaúpím. Ten její temperament se mi líbí… Připomíná mi Di. Mám rád ohnivé holčičky. Paradox, když jsem si vybral Desire. „To je dobré, miláčku." Přitulím se k ní a jemně jí hladím. „Já to zvládnu… Ty jsi pro mě důležitější." Ovšem na to nic neřekne a dál strnule upírá pohled na mlhu, která se pomalu válí za oknem.

„Musím se jít najíst…“ hlesne do ticha. „A musím najít tu knihu.“

„Ten deník nehledej, vrátil jsem ho Chesterovi… Snad tě nevyděsil její obsah?“ Chytím ji do náruče a zabráním jí tak, aby se ode mne odtáhla. „Vezmu tě do kuchyně. Jsi ještě dost slabá.“ Zvednu se i s ní v objetí a pomalu kráčím k ledničce, abych svou Des uspokojil alespoň v tomhle.

„Ty jsi ji četl?“ zajíkne se plna stydlivosti a zčervená. „Proč jsi mi to neřekl, když jsem ji hledala?“ pípne a já se promyšleně uculím.

„Chtěl jsem tě trochu pozlobit… Neměla jsi to číst. Je to dost…“ Hledám správná slova, ale žádná nenacházím, mimo těch ryze neslušných, které bych před ní nerad vyslovoval.

„Nechutné?“ ušklíbne se. Já bych takové slovo přímo nepoužil, ale pro klid její duše jí při tom nechám.

„Ano, nechutné a násilnické.“ Přikývnu, abych ji nevyděsil svými tužbami a posadím ji v kuchyni na židli. „Udělám ti něco k jídlu,“ hlesnu a zadívám se do ledničky, kde se zdá jídlo pro lidi přibylo. Dexter pro Angelu evidentně něco ukradl…

„Přečetl jsi to celé?“ Zajímá se, zatímco jí nalívám jakousi malinovou limonádu, která je postavená na lince. Na okamžik se jí zadívám do očí a přikývnu.

„Na co by jsi měla chuť? Zdá se, že lednička je plná všeho dobrého…“

„To je jedno, hlavně ať to není maso!“ Zazoufá si a poposedne na židli, aby na mě lépe viděla. „Takže se ti to asi hodně líbilo…“ zamumlá a propaluje mě svéhlavým pohledem, kterému se snažím vyhnout.

„Mia není zrovna spisovatelský typ. Už jsem četl lepší.“ Divoce se ušklíbnu a znovu se zadívám do ledničky. „Co třeba zeleninový salát a k tomu restovaný lilek s bramborem?“ Potřebuje proteiny a vitamíny a já doufám, že se mi podaří je tímto nenásilným způsobem dostat.

„Klidně.“ Pokrčí rameny. „Víš dobře, že nemyslím styl jejího psaní…“ Evidentně nechce opustit téma, které jí tolik vrtá hlavou a sžírá.

„Spolu jsme snad zažili hezčí chvíle, nemyslíš?“ Probodnu ji něžným pohledem a nadále jí připravuji pokrm.

„To mi pověz ty…“ zamumlá a skloní hlavu. Odvrátím se a náhle slyším, jak se mohutně rozkašle. „Ježíši Kriste, co to je?!“ dostává ze sebe a sklenku odstrkává až na druhou stranu stolu. „Co jsi mi to nalil?“ Poplakává, zatímco se tvářím nechápavě.

„Co bych ti měl nalít? Limonádu…“ Vezmu sklenku a přičichnu k ní. Kurva! Ihned v ní poznám Diinu tajnou výživu. „Kurva, Chestere!“ zakleju na hlas a jedním lokem vypiju sklenku do dna. „Lásko, omlouvám se. To má Chazzy připravené pro Di…“ zamumlám naštvaně. „Udělám ti nějaký bylinkový čaj, raději,“ brouknu sám pro sebe. „Je mi to vážně líto.“ Ale když uvidím, jakým stylem se na mě dívá, znejistím. „Neudělal jsem to schválně… Vždyť já přeci vím, že malý bude člověk a nepotřebuje krev.“ Vezmu ji do náruče, zatímco fňuká. „Lásko… Di nechce pít krev, tak … jí Chester maličko pomáhá. Zatím to nepoznala a byl bych rád, kdybys jí o tom neříkala.“ Hladím ji po vlasech, zatímco si mě podezřívavě prohlíží.

„Proč by jí Chester nutil krev, když už ji Dianka pít nechce?!“

„Protože Di si neuvědomuje, že je stále upír a bez krve zemře hlady, zatímco ji bude mučit neutišitelná touha se napít.“ Mluvím tiše a podmanivě, abych se vyhnul další plačtivé reakci. Nevidím na tomhle nic špatného. Naučil jsem se, že čas od času musíme Di v něčem oblafnout, abychom ji dostali na správnou cestu a donutili ji dělat věci tak, jak se mají. Musíme ji obelhávat, abychom ji udrželi na živu! „Takhle si Di neškodně myslí, že pije obyčejnou lidskou limonádu. Díky tomu je na tom fyzicky i psychicky dobře a netrápí se. Ani hlady, ani depresemi. Přece bys nechtěla, aby tvou sestřičku přemohlo nějaké duševní trauma a ona se nesnesitelně a zbytečně mučila…“ Dlouze se na mě dívá, ale výraz v její tváři neprozrazuje vůbec nic. Nejsem si jistý, jestli mě pochopí a nepoběží za Di jí všechno říct. Skutečně nechci, aby se má první láska týrala zbytečnostmi. Takhle je jí dobře. Takhle žije a bez nesnází.

„Nic jí neřeknu…“ zamumlá a odtáhne se ode mne. „A jíst nebudu… Vezmu si jen jablko.“

„Musíš jíst… Vždyť ty se vůbec nekrmíš! Mučíš malého i sebe hladem. Copak je ti stále tak špatně?“ Přivinu se k ní zezadu a začnu ji něžně líbat na krk. Ihned se mi vysmekne, jako by jí byl můj dotek nepříjemný.

„Malému bude po ovoci dobře. Nechci moc ztloustnout.“

„Myslíš si, že budeš nějak tlustá?“ uchechtnu se. „Trochu přibereš, ale budeš … skutečně nádherná.“ Probodnu ji zasněným pohledem. „Strašně se na to těším… Jak naše dítě v tobě bude růst…“ Nechci, aby si myslela, že si budu užívat, až mě bude ještě více potřebovat a bude trochu neohrabaná. Ale já se na to neskutečně těším! Nemohu se dočkat, až se o ni budu starat a ona mi bude oddaná, protože kvůli našemu dítěti bude muset. Udělám maximum, aby se cítila šťastná.

„To chci vidět, jak se budeš tvářit, až se budu valit jako sud a neprojdu dveřmi!“ Trucovitě se zamračí. „Ty to jíst nebudeš?“ Náhle se na mě podívá a prstem ukáže na talíř s jídlem, které jsem pro ni připravil.

„Miláčku, já jsem upír.“ Připomenu jí lacině. „Já lidské jídlo nejím. Navíc ty budeš naprosto dokonalá. Kouzelná, až bude vidět, jak v tobě náš syn roste…“ zašeptám okouzleně a znovu ji chci stáhnout do své náruče, ale odtáhne se ode mne.

„Nebudeš jíst ani jídlo s krví?“

„Ty si snad myslíš, že jsem do té zeleniny dal krev?“ Pozvednu obočí a uculím se té absurditě. Mlčí a kouše si ret. „Des, co se děje?“ Její zarytý výraz mě moc neuklidňuje. „Stále si bereš do hlavy Angelu? Vždyť víš…“ Nenechá mě domluvit a skočí mi do řeči.

„Tobě vadí, že naše dítě bude člověk?!“ Vpálí a dá si ruce v bok. „Proto mi stále vnucuješ tu krev?! Chceš, aby mělo alespoň návyky jako upír?! A ten tvůj jed, co do mě pouštíš… Nemůžeš z něj náhodou udělat stejnou zrůdu jako…“ Její ječivý hlas se uklidní a já zuřivě zatnu pěsti, zatímco na mě vyčkávavě poulí oči. Zatnu zuby. Měl bych jí zlomit vaz. Měl bych jí vzít a prohodit oknem, protože mi tou poslední větou způsobila bolest takového rázu, jako by mi do břicha zaryla tupý nůž a obmotala si má střeva kolem prstu. Myslí si, že jsem zrůda! Vydám ze sebe něco mezi zavrčením a zoufalým výkřikem a bez povšimnutí projdu kolem ní, protože nevím, jak dlouho se dokážu ještě ovládat.

*

„Také jsi mi mohl povědět, že jsi Diinu limonádu nechal na lince v kuchyni,“ zavrčím neurčitě a promnu si čelo. Hlava mě bolí, jako by mě do ní někdo praštil kovovým kladivem. „Nalil jsem to Desire a ta si nyní myslí, že se jí snažím otrávit a z našeho syna udělat stejnou … zrůdu jakou jsem podle ní já sám.“ Uhnu pohledem a zavřu oči, aby neviděl, jak se mi v nich odráží bolest a beznaděj. „Řekl jsem jí, jak to je… Že tím Di pomáháš, ale nevím, jestli jí to při první příležitosti nepoví.“ Chazzy žalostně zavyje.

„Do hajzlu! No tak to je v prdeli, protože Desire by jí to vyklopila i kdyby s ní ty hormony nemlátily,“ zavrčí napruženě. „Di se to nesmí dozvědět, jinak mi ukousne hlavu!“ Chytí se přemýšlivě za kořen nosu, zatímco hrdelně vrčí a vzteká se. „Promiň, že jsem to tam nechal… Měl jsem plné ruce práce s Di. Stále trvala na tom, že si pro to dojde sama a horko těžko jsem jí přesvědčoval, že to nejde. Málem to prasklo…“

„Psychicky se připravuju na další peklo, které díky Di přijde,“ zamumlám v nenadšeném rozpoložení. „Nemohl bys ji držet mimo hru…? Víš, těmi feromony a tak? Když bude stále mimo, než to Desire přejde, tak by byl ještě chvíli klid…“

„Je to sice lákavé, ale nemohu ji omámenou držet v posteli po celou dobu. Už takhle jí hrozně štve, když to na ni používám. Bylo by jí hned jasné, že se něco děje… Do hajzlu, co s tou Desire stále je?!“ odfrkne. „Přeci ví, že dítě bude nejspíš člověk…“

„Nemůže být na vině … Oskar?“ Zabodnu se Chesterovi tupě do očí, který se při vyslovení jména svého stvořitele ušklíbne. Něco jsem o tom četl v knihovně… Silný jed vlivného upíra nadělá v lidském těle paseku klidně i na několik let do předu a bůhví, jak se to svinstvo projevuje. „Já vážně nevím… Celou dobu se fakt snažím. Dělám masáže. Romantiku. Nešukám. Dávám jí radost do žil a stejně … jsem ten špatný. Nazvala mě zrůdou… Dívala se na mě, jako bych chtěl našemu dítěti ublížit… Vždyť mě přeci nevadí, že můj následovník nebude upír. Chci, aby byl tady… Aby byl zdravý a… Fakt se na něj neskutečně těším.“ Chester z první ruky vidí, jak bídně na tom jsem. Kdybych měl nějaké správné upíří instinkty, hrál bych si na kinga, ale proč? Nedokázal bych beztak zakrýt, jak mi to ublížilo.

„Ani bych se nedivil, kdyby to měl na starosti Oskárek… Ty Diiny úchvatné schopnosti má na svědomí podle všeho také on,“ zavrčí hrozivě a pěstí bouchne do zdi, aby uvolnil svůj vztek. „Pokud v ní vyvolal tuhle maniakální povahu on, tak jedině tím jedem. Pokud z ní pil často a dostal toho do ní moc, je to dost možné. Zřejmě to v sobě ještě má a projevuje se to takhle… Di byla Oskarem ovlivněná také, ale jinak. Chtěl po ní, aby byla jeho následovníkem… A Desire se díky němu stala téměř ... nesvéprávnou,“ hlesne nenadšeně. „Musíš z ní pít. Často a pravidelně! To ti snad ještě dovolí, ne?“ Probodnu ho komickým pohledem.

„Poslouchal jsi mne?“ ušklíbnu se na něj. „Myslí si, že jsem zrůda! Teď jsem nejspíš nepřítel číslo jedna! Nemůžu se jí ani dotknout!“ To, co se mi vydere z hrdla, zní jako slabošské zasténání, i když jsem chtěl hromotlucky zavrčet, což se mi vůbec nepovedlo. Pak mi dojde to, co mi Chester řekl! Že feromony, kterými Di ovládá upíry má díky Oskarovi! „Cože?!“ zavrčím zmoženě. „Di to má od Oskara? Kurva, jak to? To jí ta jeho krev dala takové grády?!“ Jsem dosti rozpolcený, protože je mi jasné, že ty feromony jsou neocenitelná zbraň proti upírům, ale že je to dar zrovinka od té nestvůry?!

„Kdyby jen ona jeho krev…“ ušklíbne se velkoryse Chazzy. „Oni si pili krev vzájemně! A tohle … z toho vzniklo,“ odfrkne zhnuseně. „To je na hlavu… Ten vůl nám do života bude zasahovat stále!“ Chytí se za hlavu a zamumlá jakousi nadávku, které přesně nerozumím. „Dicku, ty máš jedinou možnost… Budeš muset zapojit feromony a pít z ní proti její vůli. Nic jiného se dělat nedá. A beztak je to pro její dobro, tak snad jí to časem dojde. Jako Di skutečnost, že jí krev dávám proto, aby přežila…“ Pozvednu obočí. Pokud v něco takového věří, je stejně naivní jako dvojčátka. „I když je to dost nepravděpodobné…“ zamumlá vyhýbavě a povzdychne si.

„Nic jiného mi nezbývá… Beztak už mě nenávidí,“ odfrknu a dál se tou myšlenkou nezabývám, protože Desire můj jed bude potřebovat tak jako tak. Raději se vrátím k předchozímu tématu. „Di s Oskarem spala?“ Netušil jsem, jakou práci mi dá vyslovit něco tak absurdního a přeci reálného. Byť jen při té myšlence se mi hloupě sevře hrdlo… Kdyby je získal obě. Kdyby mu podlehly obě mé lásky…

„Tvrdí, že ne, ale … kdoví. Říkala, že i když ho dost týrala, tak měl svým způsobem navrch, takže… kdoví, co mezi nimi proběhlo. Třeba si to ani pořádně nepamatuje.“ Oklepe se jako by ze sebe chtěl setřást tu myšlenku. V ústech cítím hořkost celé téhle prohnilé situace a začíná mi být ještě hůře.

„Docela nám ty naše dvojčátka dávají zabrat, nemyslíš?" houknu zničeně.

„Já už si zvyknul,“ odfrkne. „Asi by sis měl zvyknout také, protože… bude ještě hůř. Především, až Di zjistí to s tou krví… To teprve bude řádit!“ zašklebí se.

„Jsem přeci namachrovaný zlý upír a ani to mě před dvojčátky neochrání? Kurva, až příště budeš někoho proměňovat, tak to laskavě dělej pořádně! Kdybys ze mě tenkrát udělal opravdivého upíra a ne jen tuhle karikaturu, mohl jsem mít sladký život!“ zavrčím na něj a zvednu oči v sloup, zatímco se přátelsky pochechtávám.

„Vole!“ otituluje mě se smíchem. „Kdybys byl opravdivý upír, tak by sis už dávno dal Desire k snídani a ani u toho nevzdechl.“ Komicky se zašklebí a je vidět, že ho ta myšlenka zaujala. „Navíc… Podívej se na mě! Mám základ od Oskara a je mi to stejně na nic!“

„Ale v tom je rozdíl! Tebe změnila až Di, ale já byl sladkým citlivým upírkem už od začátku,“ zamračím se naštvaný na neférovou přeměnu. Když se k nám přižene Angela, se zavrčením se stáhnu do sebe a snažím se nedívat na její vyzývavé mladé tělo. „Co je?!“ štěknu vztekle, ale ani to ji nevyděsí.

„Ta holka dole zase krvácí,“ řekne neutrálně a uculí se na mě, zatímco si oblízne obrys svých rtů.

*

Desire leží schoulená na zemi a tiskne si ruku ke krku, zatímco dlouze vydechuje, jako by se snažila udržet při vědomí. Dech má beztak zrychlený a oči tiskne k sobě. Vím, jak špatně snáší pohled na krev…

„Pomohu ti,“ řeknu tupě a nedávám na sobě znát žádné emoce. Při mém chladném doteku s sebou trhne a zajíkne se. Pomáhám jí vstát, ale kolena jí brnkají o sebe. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než ji přitisknout k sobě a vynést ji do pokoje, kde ji položím do postele a přikryju peřinou.

„Dicku… Mě to tak mrzí…“ šeptá, zatímco ji zrazuje hlas. Chvíli přemýšlím, jestli mám pokoj naplnit feromony a pak to přece jenom udělám. Nehodlám poslouchat nějaké omluvy nebo bůhví co. Nechci z ní ani pít, protože…  si nejsem jistý, jestli to zrůda ve mně unese, ale nic jiného mi nezbývá. Jen co na posteli zasténá první vlnou feromonů, která ji zasáhne, přikročím k ní a zaplním vzduch na maximum. Sténá mé jméno a propíná se ke mně, zatímco z ní piju a tiším svůj hlad. Ještě do ní dostanu dostatek mého jedu a odtáhnu se od ní bez toho, abych ji dovedl až na vrchol. Nejsem si jistý, jestli by to vůbec přivítala. Ještě než se probere ze svého omámení, zmizím dveřmi s myšlenkou se už nikdy nevrátit…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 5. kapitola: