OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 13. kapitola

26.10.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 827×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola - „Není to tvá vina…“

Desire

„Proč jsi tak smutná?“ Klekne si přede mě a hlavu mi složí do klína. „Víš přece, že chci jen tebe. Ona mě vůbec nezajímá. Nesahá ti ani po kotníky. Existuješ pro mě jenom ty!“ Zadívá se mi do očí a sladce se usměje. „Kolikrát ti mám opakovat, že … jsi jediná, kterou chci?“ šeptá mi tiše do vlasů. „Budu ti to klidně povídat každou minutu, když si to budeš přát. Jsi má jediná.“

Nechci, abys s ní spal… Chce se mi říct, ale mlčím. Proč by se tak nemohl chovat, když já se tak chovala a na něj jsem v tu chvíli nebrala vůbec žádné ohledy. Tiše vzdychnu a prsty ho začnu hladit ve vlasech.

„Já ti nemůžu nic zakazovat…" vydoluju ze sebe se sebezapřením a ještě tu větu ani nedopovím a dojde mi, že se ke mně tahle reakce vůbec nehodí. Měla bych se rozbrečet a prosit ho, aby mi neubližoval tak hrozně, jak já jemu… jenže to neudělám. Vím, jak nesnáší moje slzy. Nikdy jsem pláčem ničeho nedosáhla.

„Co bys mi chtěla zakazovat?“ zavrčí nechápavě a pak se náhle rozjařeně usměje. „Myslíš Angelu? Ale tu mi klidně zakaž. Já ji nechci! Nic jsem s ní neměl a mít nebudu.“ Zavrtí hlavou. „Nemusíš žárlit nebo se bát.“ Stáhne mě do své náruče, zatímco sedí na studené zemi a jeho tělo není o nic teplejší. „Proč bych měl jít za ní, když … mám tebe a ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat.“ Přitiskne mě k sobě tak těsně, až vdechnu jeho vůni. „Nechci nikoho jiného. Důvěřuj … mi alespoň trochu.“ Dívá se mi prosebně do očí a snaží se mě uklidnit, ale já se klidně necítím. Hm, uvidíme, co budeš říkat, až budu jako koule a nebudu se moct ani hnout a budu schopná akorát tak funět. Pomyslím si, ale nahlas jenom vzdychnu, obejmu mu ho kolem krku a přitisknu se na něj. Toho se vážně děsím. Že se mu pak už nebudu líbit, budu mu jenom na obtíž ... a nakonec stejně půjde za  tou malou courou.

„Ty mi zrovna moc nevěříš, viď?“ uhádne s ušklíbnutím. „S čím si zase lámeš hlavu?“

„S ničím.“ Trhnu rameny, ale můj posmutnělý výraz mu neunikne. Uhýbám před ním očima, nechci se na něj ani podívat. Chytí mě jemně za bradu a donutí mě pohlédnout mu do očí.

„Tak povídej,“ vyzve mě tiše.

„Bojím se, že …“ kousnu se do rtu. „Víš, jak hrozně budu v pokročilém stádiu těhotenství vypadat?“ zajíknu se.

Dick se ke mně důležitě nakloní a vydechne mi do rtů: „A víš, co bude nejhorší? Že se od tebe nehnu ani na krok! Po celou dobu se tě budu dotýkat, hýčkat tě a nedočkavě se těšit až budeme rodina… Pro mě jsi a budeš nejkrásnější vždy, copak ti to nedochází? Budu čtyřiadvacet hodin přilepený ke tvému rostoucímu bříšku a budu ti dopřávat lásku i radost, protože mi na vás dvou moc záleží… Oba vás moc miluju.“

„To říkáš teď…“ Dick protočí oči. „Ale co když nebudu schopná…“ Znovu se kousnu do rtu a zadívám se na něj zcela sklesle. „Co když nebudu schopná s tebou spát?“

„Vydržel jsem to až do teď a … nebyla to žádná krátká doba. Tak proč bych kvůli našemu dítěti a tobě nevydržel i o něco později? Žádná jiná mi za to nestojí! Prostě jste pro mne nejdůležitější… Sex je skutečně … skvělý,“ zachraptí. „Ale v tomhle případě nezabírá první místa. Tam budeš vždycky ty a naše dítě.“ Jemně mi zajede dlaní na podbřišek. Nechám se ukolíbat jeho krásnými slovy a znovu se k němu přimknu.

„Hrozně jsi mi chyběl…" šeptám mu mezi polibky a oddávám se mu.

*

Diana

Vztekám se a prohlížím jednu místnost po druhé. Jediná, do které jsem nenahlédla, byla ložnice Dicka a mého dvojčete, protože … se odtamtud linuly mně velmi povědomé zvuky. Sakra, šukatéři… V duchu se usměju a s nepříjemným chvěním okolo žaludku vstoupím do pokoje, ve kterém dříve přebývala Kytka. Je v něm tma. Zmate mě však otevřené okno, takže se zastavím ve dveřích a prohlížím si temnotu.

„Chazzy…“ hlesnu do ticha pokoje a teprve pak zaregistruju mužskou postavu, která je stočená do klubíčka na Kytčině posteli.

„Chestere?“ zamručím a jistějšími kroky dojdu k oknu, které zavřu a otočím se na svého upíra, který zde zřejmě usnul. Je však v křeči a podivně se chvěje. Oči má pevně přivřené k sobě a dech má téměř neslyšný. Ovšem, když se k němu tiše odeberu blíže, zvedne mdle hlavu a otevře uhrančivé temné oči, až mě zamrazí.

„Co tady děláš?!“ sykne nepřátelsky mezi rty, až mě to na okamžik ohromí a já tápavě hledím do těch chmurných nebezpečných duhovek a tvářím se evidentně jako idiot.

„Hle… Hledala jsem tě. Sakra, děje se něco?“ vyblekotám a ještě pozorněji si ho prohlédnu. Je možné, že za těch pár hodin o tolik potemněl? Zvláštní napětí se ve mně stupňuje a při pohledu na jeho nevraživý pohled se mi sevře žaludek o poznání intenzivněji. Odvážím se ho jemně pohladit po tváři, ihned ucukne a zavře oči. Zatváří se tak bolestně, jako bych mu snad tvář pořezala. Když otevře oči a probodne mě zřetelně zoufalým pohledem, rozechvěju se.

„Je mrtvá,“ hlesne bez emocí.

„Kdo? Sakra, kdo?“ dostanu ze sebe a vdechnu do sebe vůni, kterou zde po sobě zanechala Kytka. A dojde mi to… Kytka je mrtvá. Proto je Chester v tomto pokoji, vdechuje její vůni a opřádá se vzpomínkami. Tupě polknu. „Ale…“ Jsem zmatená! „Já jsem … Nic jsem neprovedla.“ Zamžikám očima a zvednu ruce dlaněmi vzhůru. Chester na to však nereaguje. Tváří se necitelně, velmi chladně a temnota jako by z něj přímo zářila. Zatnu zuby. „Moc mě to mrzí.“ Vtisknu mu polibek do vlasů, které pozbývají svou blonďatou barvu a dostávají černý nádech Oskarovy smrti.

Chazzy zavrtí bezmocně hlavou a posadí se. „Já vím, že ty jsi nic neudělala. Za to můžu já… Prosím tě, Di… Běž. Nechci, abys mě takhle viděla. Běž pryč…“ Nechápavě na něj civím. Copak ho mohu v takovém stavu nechat samotného? Rozum mi napovídá, že to je to nejlepší, co můžu udělat jak pro sebe, tak i pro něj, protože mi připadá, jako by se z něj snad to nebetyčné zlo vypařovalo. Nahrazovalo pocity, které cítí skutečně.

„Běž pryč! Nechci ublížit ještě tobě, tak běž!“ zavrčí ostře, až maličkou couvnu. „Paradox…“ zasměje se zoufale. „Vždycky zabiju ty, na kterých mi záleží nejvíce…“ Tvář mu protne natolik bolestivý škleb, až se mi sevře nitro.

„Sakra, já … Nechci tě nechat samotnýho,“ hlesnu a zavrtím hlavou. „Chazzy, ty za to nemůžeš… Jak bys mohl? Byl jsi celou dobu tady. Nemohl jsi ji chránit před celým světem, skara.“ Skousnu si ret a rozhlédnu se po potemnělé místnosti, jako by mi snad mohla dát nápovědu, jak se v této situaci zachovat. Nikdy jsem nikoho neutěšovala a nikdy nikdo neutěšoval mě. Nevím, jak … na to! Ke všemu se mi hruď stáhla při jeho výtce, že … mu na ní záleželo nejvíc.

„Ale já ji … chtěl uchránit před…“ Podivně se utne a probodne mě zvláštním pohledem, až se zatvářím stejně bezcitně jako on. „A nakonec jsem ji neuchránil před ní samotnou.“

„Ona spáchala sebevraždu? To není možný!“ zavrtím hlavou. Kytka byla plná života a lásky, i když k mému Chesterovi… Ona bojovala, žila a… Ona nemohla spáchat sebevraždu!

„Je to pravda.“ Ten dlouhý výdech mě donutí chytit se zdi. „Chris se mi svěřila s něčím, co se jí stalo ještě v dětském domově… Chtěla to podle všeho skončit už mnohem dříve. Kdybych za ní… tenkrát neletěl, byla by už nejspíš dávno mrtvá dříve.“

„Sakra, proč jsi jí odsud odnášel?“ Polknu zoufale. Raději bych ji měla tady, živou. Aby mě štvala, pohlížela na Chestera těmi zamilovanými pohledy a byla živá! Mohla být… nesu smrt těžce, beru ji jako prohru. „Musela prožít něco fakt zlýho, když … to dokázala skončit,“ zamumlám ostře. Sebevraždu nechápu. Ať mi bylo sebehůř, vždycky byl důvod jít dál.

„Odnášel jsem ji, aby jí nikdo neublížil… Mezi upíry je přece vždy … riziko,“ zamumlá a uhne pohledem.

„Tady zas až takové riziko nehrozí. Jsme … milosrdní upíři. Jasně, nejhorší tady byli Oskar, Dex a já…“ ušklíbnu se drze. „Oskar je v prachu. Dexter je srab a já…“ Ztichnu a zježí se mi chloupky na těle, když mu pohlédnu do rozechvělých očí. Takže to nebezpečí – ten vnitřní nepřítel – jsem byla celou dobu já! To přede mnou se snažil každého chránit. Do očí mi bez varování vhrknou slzy a já sprostě zakleju. Ona by se nezabila, kdyby tu byla v bezpečí! Žaludek se mi sevře v křeči a já dávivě zakleju.

„Není to tvá vina… Mohu za to já…“ Z toho jeho obviňování je mi zle! Přitáhne mě k sobě a palci mi něžně stírá slzy. „Di, prosím tě…“

„Musím vypadnout!“ syknu a odtrhnu se od něj. Potřebuju se jít někam vyřvat, zbavit se těch pocitů a vybít si nezáživnou bolest z těla. Ona musela utéct přede mnou! Tatam jsou ty časy, kdy jsem bývala soucitná, až Chester kvetl růžovým květem… teď jsem predátorem a jedním z nejhorších.

„Ne, nikam nepůjdeš!“ Ten ostrý tón jeho hlasu mě nezastaví. Bojuju, i když mě stáhne k sobě do náruče a pevně mě k sobě přitiskne. „Není to tvá vina, protože… Mohu za to já! Sama jsi mi přece řekla, co jsem z tebe udělal a … je to pravda … Nebýt mě, nikdy by se to nestalo… Nedovolím ti vinit z toho sebe!“ šeptá mi do vlasů a přitom mě hladí, ale mě to přijde jako mučení. Každý jeho dotek palčivě pálí jako oheň. Zarývá se až do kostí. Žaludek se mi nepodstatně kroutí, ale dávivý reflex už naštěstí pominul.

„Sakra, pusť mě!“ zařvu na něj vztekle. „Mě ty tvý keci vůbec nezajímaj! Já se neviním z toho, že si sáhla na život! Je to v lidech! Kdyby byla silnější, přežije to! Zvládla by to! Smrt není řešením! Taky jsem měla několikrát chuť se vším skoncovat, ale sáhnout si na život je ubohý! Nemůžeš z toho vinit nikoho! Ona to prostě nezvládla a může si za to sama! Svět je kurevsky krutej a my všichni to známe a máme problémy! Museli jsme se v tom naučit žít! Nikomu z nás nepřišel život jako růžová zahrada! Ale bojujeme, žijeme! Sám jsi říkal, že kdybys jí nepřinesl sem, udělala by to už dávno! Nemůžeš někomu stát celej život za prdelí a sledovat, jestli ho náhodou nechytaj sebevražedný sklony!“ Svůj proslov dokončím bytelným zavrčením a odtáhnu se od Chestera, který je celý ztuhlý a zachmuřeně na mě pohlíží.

„Proč ze sebe děláš něco, co nejsi?“ Několikrát zamrkám a snažím se namluvit si, že řekl něco jiného. „Proč si hraješ na cyničku, když na to nemáš?“

Zatnu bolestně zuby a mám, co dělat, abych mu nezačala bušit pěstmi do hrudi. Divoce dýchám a znovu se snažím uklidnit, protože spolu s tím vztekem, který mi kouká z očí se mi rvou do očí i ty pitomé slzy! „Nepodceňuj mě tolik, sakra! Vůbec mě neznáš!" zavrčím zle a zavřu oči, aby mi nějaká ta ubohá slza neukápla. Kvůli někomu, koho jsem nemohla ani cítit. Koho jsem chtěla nedávno sama zabít… Pitomá ironie světa.

„Ne, tak na tohle vážně nemám. Jindy bych se s tebou hádal, ale nyní… Jen nechápu, proč nenecháš projevit svou – podle tebe – pravou stránku, kterou jsi v sobě pohřbila a snažíš se na povrch vydolovat tu, kterou tolik nenávidíš… Tu, kterou máš díky mně…“

„Sakra, už drž hubu!“ zařvu zoufale a prsty si vjedu do vlasů. Dostává mě těmi řečmi na kolena a to já nechci. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy – ty hloupé slabosti. Chraplavě dýchám a dívám se, jak stojí naproti mně a bez sebemenší známky emocí zírá, jak se mučím. Jak se snažím potlačit slzy, které mi i proti mé vůli stékají z očí. Nestírá je. Nechává mě, abych se s tím poprala sama, protože já to na rozdíl od Kytky zvládnu. Já to nevzdám!

„Proč… Proč nemůžeš nechat ty moje slabosti pohřbený, když jsi mi teď sám dal najevo, že díky mojí špatný stránce jsi ji odsud musel odnést!“ zavrčím bolestně a setřu si ty pitomý slzy.

„Jaké slabosti?“ Je až příliš klidný. A já jsem až moc agresivní, divoká a dávám ty opačné emoce tak hořce najevo, až to bolí… „To, že je ti někoho nebo něčeho líto, přece neznamená, že jsi slaboch! A pokud to podle tebe tak je, tak alespoň vím, co si o mně myslíš.“ Bolestně se poušklíbne a já sprostě zakleju a otočím se k němu zády.

Pevně zatnu pěsti, abych se ovládla. „O tobě si nic takovýho nemyslím!“ prsknu zachmuřeně a znovu se mu zadívám do očí. Podlamují se mi kolena, potřebovala bych se posadit, ale nemůžu právě v tuto chvíli sedět na stejné posteli, ve které Kytka spala. Je pro mě problémem být i v tomto pokoji, náhle tak plném nostalgie a bolesti. Je to připomínka toho, že nesu svůj díl na její smrti.

„Ne? A proč si o mně něco takového nemyslíš? Protože mě je skutečně líto, co se stalo.“ Rozhodí ruce a snaží se mě přesvědčit, jen nechápu o čem. „Takhle to prostě … nemělo být. Vím, že s tím nyní už nic neudělám, ale … chvíli mi bude trvat, než … se s tím nějak srovnám.“ Hlas má tichý a melodický, i přesto, že je podbarven trýznivým steskem a výčitkami.

„Já to chápu, sakra!“ zavrčím zle. „Byla pro tebe … důležitá!“ Zatnu pevně zuby a udržím v hrudi znechucené zavrčení. Záleželo mu na ní víc, než by si sám někdy přiznal!

„Byla…“ přikývne. „Ale ne tak, jak si myslíš. Hodně … mi pomohla … byla tak…“ povzdychne si a promne si oči. „Prostě jsem měl potřebu ji chránit a nakonec…“ Věta vyzní do prázdna a poukáže tak na to, co tu po té blonďaté holčině zbylo. Prázdnota a vzpomínky, které bodají jako nože. Nenávist, která vyprchala spolu se zjištěním, že jsme všichni prohrály… Že boj vyhrála smrt.

„Byla ti dobrou kamarádkou. Vždycky, když jsi měl problémy se mnou, tak na ní ses mohl spolehnout. Neměla jsem jí ráda, ale Kytka byla milá, hodná a obětavá. Udělala by pro tebe cokoliv a teď … by určitě nechtěla, aby sis její … aby sis to dával za vinu,“ zamumlám upřímně a nechám převážit svou lepší polovičku, protože … ona mi vlastně nikdy nijak neublížila. Chester se s ní líbal, ale k tomu jsem ho vlastně dohnala sama svou tvrdohlavostí a tím, že jsem ho nikdy nedokázala pochopit. To dovedla jen ona…

„Nemusíš tohle říkat… Vidím, jak je ti to proti srsti.“ Vysvětluje si to úplně jinak. „Já se s tím vyrovnám sám,“ zahřmí zklamaně a znechuceně se odtáhne, vědom si toho, že ode mě se pochopení nedočká… Nevím, jak na to.

„To, že se mi to neříká dobře, neznamená, že to není pravda,“ zahlaholím a dívám se na něj z profilu, protože se ke mně otočil bokem a pohledem se nyní zabodává do té luxusně ustlané postele. Nechala po sobě i pořádek, další její kladná vlastnost… „Byla hodná a chtěla se se mnou i kamarádit, ale …“ Copak já k sobě někoho pustím? Ač je to podivné, tak nejblíže je mi vlastně Dick… Bolestně se ušklíbnu. „Ale se mnou to zkrátka není možný. Navíc … ti byla oporou, za což jí vždycky budu vděčná.“ I když se mi její způsoby podporování mnohdy moc nelíbily. Dojde mi, že v tuhle chvíli by potřeboval víc ji, než mě. Ona by věděla, jak ho utěšit, jak mu pomoct…

Zavrtí hlavou a odfrkne: „Ale ona tou oporou být neměla.“ Obejde mě a sklesle, přitom panovačně, se posadí na okno a vytváří kolem sebe dojem pánovitosti. Všechno mu leží u nohou. Všechno mu tady patří, i když se necítí zrovna nejlépe.

„Chazzy, víš, že … já na tohle utěšování moc nejsem… Neumím to,“ znechuceně se ošiju. „Ale ty jsi ji znal. Zkus sakra přemýšlet, co by říkala, kdyby tady byla… Určitě by nechtěla, aby ses trápil. Moc jí … na tobě záleželo a nechtěla, aby ses týral, ale byl šťastnej.“ Leze to ze mě jako z chlupaté deky. V ústech mám jako po výbuchu, když to vyslovuju. Cítím tu pachuť na jazyku.

„Jistě…“ hlesne hořce, aniž by se na mě podíval. „Už to nebudeme řešit. Nech mě zde, pak přijdu!“

Netuším, jestli to znělo jako příkaz nebo zoufalé volání o pomoc, někoho, kdo nechce být sám. Ale já nedokázala zůstat. Nepomohla bych mu v tomhle, ani kdybych chtěla. Nechci, aby někdo utěšoval mně a tak jsem doufala, že to nikdy nikdo nebude vyžadovat po mně… Možná jsem měla zůstat. Měla jsem k němu přijít a vyplakat se spolu s ním, ale… To já bych nesvedla. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a na chodbu už vyšla plna sarkasmu. Byla bych schopná žertovat o její smrti a vyprávět sáhodlouhé historky o tom, jak … prohrála, protože takhle se já dostávám z problémů. Ovšem vím, že by to ostatní považovaly za kruté a v tuhle chvíli je pro mě lepší si někam zalézt a nebýt viděna. Neexistovat stejně, jako Kytka…

*

Chester

Když za sebou zavře dveře a tváří se, jako by se nic nedělo. Jako by jí tohle všechno bylo přítěží, bodne mě znovu v hrudi a já pevně zavřu víčka. Ten pocit, že jsem na všechno sám, není moc příjemný. Kdysi by mi to nevadilo, byl jsem samotář, ale byl jsem jiný. Jako upír jsem měl rád svůj klid a společnost vyhledával jenom, když byla "na talíři". Jenže teď … Budu ze sebe muset vydolovat zase ten upíří chlad, když u Di se toho, co se jí snažím sám dát, nedočkám. Jenže k čemu pak ten celý vztah je? Když beztak jediné, nač se mohu spolehnout, jsem já sám…

„Dexi?“ zavržu zostra zuby, když mě vzbudí temný upír s pichlavýma hnědýma očima. Je vyděšený, opět. Poslední dobou ho ani jinak nevidím. Oči mu sami lezou z důlků a on bledne a chřadne, jako by se bál života a samoty. „Do hajzlu, co je?“

„Chazzy, musíš hnedka se mnou! Diana a Angela se zase rvou a tentokrát to fakt nevypadá vůbec hezky!“

„Cože?“ promnu si oči a snažím se rozkoukat do husté tmy. Asi jsem musel na chvilku usnout…

„Do prdele, dělej! Říkám ti, že je to dost špatný!“ povykuje a tak si protáhnu ztuhlé údy a seskočím z okna. Dex dokáže poslední dobou udělat paniku i kvůli záhadně otevřenému oknu. Ta hysterie v jeho hlasu mi nedělá dobře. Stále jsem myšlenkami u Chrisante a nerad se probouzím k realitě…

„Proč by to bylo špatné?“ prsknu a následuji ho na chodbu, kde se ozývá divoký křik a hluk. Ihned, povzbuzen jekotem, seběhnu do obýváku. Dexter se zastaví vedle mě a s přivřenýma očima se dívá na ta … jatka. Moje maličká se před Angelou krčí v rohu, protože ta děvka má v ruce kůl a staví se k celé věci podle všeho až moc bojovně!

„Ang… dej to sem!“ ukážu prstem na kůl a snažím se ji podmanivým melodickým hlasem přesvědčit, aby všeho nechala. Aby … přestala ohrožovat mou šťastnou krev.

„Já ti říkala, že není tak křehká, jak sis myslel!“ prskne v koutě Di a ještě bojácněji se skrčí, zatímco zuřivě cení zuby. „Hnedka mě nech bejt, sakra!“ Ovšem, když jí Angela přiloží kůl k srdci, jen zamžikám očima a zalapám po dechu. Di ke mně sjede zděšenýma, loučícíma se očima…

„Tohle jsem měla udělat už dávno!" sykne Angela, v očích nelidskou krvelačnost, až mě z ní zamrazí.

„Nedělej to...." hlesnu, v těle narůstající strach. Pomalými kroky se k ní blížím a dýchám stejně rychle jako Di. Jen se pohrdavě zasměje. Ten smích se mi zařezává do uší a vzdáleně slyším, jak říká:

„Jen se na ni podívej, protože ji vidíš naposled!" zavrčí a ... zabodne Di kůl do hrudi!

„Ne!" vykřiknu zoufale a v marné snaze zachránit ji, odstrčím Angelu, jenže... je pozdě ... čas i okolní svět se zastavil - jen šedý prach se tiše snáší k zemi a dopadá na mé rozevřené dlaně a světlý koberec… „Di,“ zasténám zoufale a … popadnu Angelu s nenávistným výrazem v očích a neskutečně divokou touhou vraždit…

Otevřu oči a zadívám se na Angelu, která se na mě svůdně usmívá. Pevně ji stisknu kolem pasu a zúžím oči jako vrah, který právě našel kořist, kterou umučí k smrti.

„Chazzy…“ vypískne a lekne se mého výrazu.

„Angelo?!“ zavrčím zle a drápy jí přejedu po krku, až se mi vyjeveně zadívá do očí. Zlověstně se ušklíbnu. Děvenka na okamžik ztratila svou pověstnou jistotu. „Co jsi udělala Dianě?!“ prudce s ní zatřesu a uvědomuju si, že nejsme v obýváku, ale v Chrisině pokoji a já stále sedím na okně. Do hajzlu, další noční můra! Nebo mám výpadky paměti? Nečekám na odpověď. Tupě ji vhodím do postele a spěchám do naší ložnice, kde zprudka rozrazím dveře a …

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 13. kapitola: