OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 11. kapitola

24.10.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 721×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

11. kapitola - „Vyhráls… Je tvá.“

Chester

Tiše ležíme vedle sebe v posteli. Di má oči zavřené, ale nespí. Cítím její zoufalství, které se jí řine po tvářích. Slyším její zadrhávající neklidný dech. Vzájemně se dotýkáme prsty a já se jí skrze ty nejmenší doteky snažím vyjádřit, jak moc mi na ní záleží. Jak moc lituju všeho, co jsem udělal a čím jsem zmařil její vzpomínky, její život.

„Můžu ti povědět pohádku?"

„O čem bude?“ hlesnu hlubokým hlasem a dívám se, jak rychle zamrká řasami a povzdychne si.

„Fikce,“ zamumlá ostře.

„Ano, to pohádky většinou bývají… Tak začni,“ pobídnu ji. „Pohádku mi už dlouho nikdo nevyprávěl.“ Naposledy snad moje malá Sue, když si vymýšlela příběhy pro pobavení a v těžkých dnech jimi tišila sebe, i mně.

Prohrábla si dlouhé blonďaté vlasy a zvedla ke mně svůj uplakaný pohled. Jemně jsem se usmál a pohladil ji po tváři, abych setřel ty ubrečené líce. Polibkem jsem zpečetil svůj slib. Měla horké čelo, což značilo postup nemoci… Nezabráním tomu.

„Povím ti pohádku, chceš?“ lákala mě dětským hláskem, zatímco se v růžové košilce schovávala pod mou peřinou. Pohodlně jsem se natáhnul vedle ní a nechal Sue, aby se ke mně přitulila a tišila svou horečku.

„O čem ta pohádka bude?“

„O zvířátkách… O mravenečkovi… O ježečkovi…“ Vypočítávala na prstech a já se usmíval. Milovala pohádky o zvířatech. Dříve jsem ji sebou brával do lesa, kde jsme společně pozorovaly srny i jinou zvěř, ale nyní nemá sílu, aby se byť prošla po domě… chřadne mi před očima a já netuším, co bez ní budu dělat. Nemohu bez ní žít…

„Mám tě moc ráda, víš to?“ Jako by mi četla myšlenky. Ve tváři se jí zračil ten nevinný pohled, který upíry lákal více než krev, ale mě na tom nezáleželo. V jejím případě jsem se utápěl v jejích oříškových očích a doufal v zázraky, které mi tento svět nabízel. Souhlasně jsem zamručel a znovu ji políbil, až spokojeně vydechla a přitulila se ke mně ještě blíž.

„Pověz mi tu svou pohádku, miláčku…“ zapředl jsem a doufal, že svým chladem ztiším její horkost, protože léky už na postupující nemoc nedokázaly pomoci…

Di se dlouze nadechne a protáhne své dívčí tělo, jako by dávala na obdiv vše, co je mé. Majetnickým pohledem kloužu po její hebké pokožce, která barvou připomíná bledý sníh. Je stále tak prokřehlá. Přehodím přes ni deku, až nesouhlasně prskne, ale přeci jen se otočí na bok, otevře oči a zadívá se na mě smutnýma šedýma očima.

„Jednou v jedný zemi žila kdysi jedna holčina. Byla andělská. Měla krásný barevný křídla a skrz oči jí prosvítalo nebe. Neměla nic, než hromadu zlatejch dukátů, který plnými hrstmi rozdávala všem, kdo šli kolem. Ona něco hledala… Něco, co jí nikdo nechtěl dát, protože po každý, když si od ní někdo vzal dukáty, zapomněla, jaká kdysi bývala… Jak kdysi žila. Jak se jmenovala. Zapomínala více a více na lidi, které dříve milovala, až se jednoho dne pro ni stali cizí…“ Tiše si odkašle a několikrát zamrká.

Shlížím na ní přímým pohledem, až se zdá pod rouškou tmy trochu nesvá a zranitelnější, než kdy jindy. Snažím se v jejích slovech najít všechno, co mi skrze tu pohádku vyjadřuje a … když objevuju ty střepy a slepuju si hádanku dohromady, začíná mi hrudí pableskovat bolest.

„Rozdávala tolik, že rozdala všechny dukáty, který měla. Zbylo jí v hrsti cosi drobnýho a chudýho, co nikdo nechtěl, ale pro ni to bylo to nejdůležitější. Hledala někoho, kdo by si to od ní vzal. Kdo by jí dal poslední šanci najít to, co celou dobu hledala. Brouzdala ulicemi, vrážela do lidí a obrňovala se zlem, netrpělivostí a pomstychtivostí. Nechávala svou duši zdivočit a navenek se tvářila jinak, než cítila, aby nikdo nepoznal její ponížení a bolest…“ Její pohled se prohloubil a stal se omluvným.

Byl jsem mírně pod tlakem, když jsem si uvědomil, na kolik jí její prostředí změnilo. Desire měla nejspíše větší štěstí, než moje maličká. Bůhví, kolik se v ní toho ještě skrývá… Kolik toho neznám a nikdy nepoznám.

„Když došla na konec jedný městský části, zjistila, že cestou svá křídla ztratila a její duše se zakalila neuvěřitelnou šedí. Přesně takovou, která jí tíživě stahovala ke dnu. Která v jejích očích rozdmýchávala plameny a vztek. Ve stejné chvíli kolem procházel temný stín, kterej ve městě nikdy neměl svoje místo, nikdy neměl existovat. Právě on hledal přesně to, co tolik svírala v dlani a chránila. Vyhrožoval jí, přesvědčoval, přemlouval ji, aby mu dala to, po čem tolik toužil. Bránila se,“ zamumlá tiše a pohlédne na mě s jistým prozřením.

„Nikdy nechtěla tomu stínu podlehnout, ale city ji zradily a ona mu začala důvěřovat. Uvědomila si, že právě on je ten, kterýho celou dobu hledala. On jedinej jí dokáže dát to, po čem tolik toužila. Nic netušila o ironii města, že právě on jí to rovněž vzal…“ Dlouhým výdechem se snažila uklidnit, ale podle toho, jak si prsty začala vjíždět do vlasů jsem poznal, že je toho na ní moc. Počítal jsem, že je to konec pohádky, ale Di mě opět překvapila a pokračovala roztřeseným hlase dál.

„Rozevřela dlaň a to, co celou dobu usilovně nabízela, se mu rozběhlo naproti a rozžehlo v něm duši. Náhle před ní stál ten, o kterým snila. Kterýmu ve svých snech nabízela tu drahocennost ve svých dlaních. Mezi nimi vzniklo takový pouto, že ulicema města procházeli spolu a nic je nemohlo rozdělit. Ani člověk s nebem místo očí, kterej jí sváděl k utonutí na jednom místě. Ani anděl, kterej byl plný temnoty a nadšení, aby zlákal stín. Nikdo to nedokázal zmařit, přestože celou cestu ulicema města je doprovázela muka a odrazovala je jeden od druhýho…“

Ano, měla pravdu. Náš vztah nikdy nebyl harmonický. Vše nás od sebe odrazovalo a dokonce i my sami, ale vždycky jsme k sobě našli cestu. Snad proto, že k sobě patříme… Že ona mi patří!

„Jednoho dne narazila holka znova na svoje ztracený barevný křídla. Ležela na zemi, utonutá v pustině času a zoufalství. Nemohla se jich dotknout, protože by se jí v dlaních rozpadla. Musela je nechat na místě a tak se rozhodla zůstat. Nemohla jít dál, protože bez svejch křídel to nebyla ona. Stín s duší tím trpěl…“ Něžně po mně blýskla pohledem.

„Dusil v sobě svou zkázu… To, že ji o její křídla připravil právě on. A tak zůstali na mrtvým bodě a ona se nedokázala hnout z místa, dokud on nešel a nezačal jí znovu připomínat barvy, který měla ta její křídla. To ji přinutilo jít dál. Čím dál šla, tím víc zjišťovala, že jí na zádech raší nový křídla… Nebyly barevný, byly černobílý. A i když měla furt šedý oči, z její duše zářilo nebe, tak jako dřív… Probouzelo se v ní starý já a ona nechtěla dát najevo, jak moc se bojí, že stín pozná… Že je ve skutečnosti jiná, než si celou dobu myslel…" Poslední větu téměř bezhlasně šeptá, jako by se bála, že mě tím od sebe odstraší. Zavře víčka a já vidím tu spanilost a duši, kterou jsem před tím neměl šanci prohlédnout přes tu neposednou a podlou masku ohnivosti.

„Možná by měla vědět, že jí stín zná mnohem více, než si myslí," řeknu do ticha, kdy stále leží se zavřenýma očima a téměř vypadá, jako by poklidně spala. Prozrazují ji však zvlhlé řasy, které se ve světle lehce třpytí. Po mé větě jednu slzu přece jen neudrží a já sleduju, jak jí pomalu stéká po tváři. Natáhnu ruku a jemně ji setřu palcem, jako to dělám pokaždé, když pláče.

„Možná zná věci, který nezná ona… Ale netuší, co…“ zmlkne, jako by neměla sílu pokračovat dál.

„Ten temný stín ví, jak moc je citlivá… I když se to snaží před svým okolí všemožně skrývat. A pokud se dívka bojí toho, že mu snad bude vadit, že má své slabiny, tak … se bojí zbytečně.“

„Chudák holka,“ prskne znechuceně Di a divoce se zašklebí. Rázem z ní opadává ta nostalgie a prozření, které jsem měl a viděl v ní tu zranitelnou duši, je náhle pryč. Varovně nahrazené drzým ostrým stvořením. „Citlivost je na hovno. Není nad to, když máš náturu, která ti pomůže dobít svět!“

Mlčky se na ni dívám. Zas si hraje na někoho, kým vlastně není. Ale mně už to nezní věrohodně, protože ten snílek v ní je příliš silný. „To nebyl moc dobrý konec." Zareaguju na její náhlou proměnu.

„Neumím vyprávět pohádky se šťastnýma koncema… Nebyl by happy end příliš komickej? Příliš ironickej?“

„Pohádky jsou od toho, aby končily dobře, když ve skutečnosti je to jinak…“ namítnu a posadím se. Celý tento rozhovor, kdy si oba hrajeme na schovávanou a přitom dobře víme, že to nikam nevede. „To není ironie, to je trest,“ hlesnu a svléknu si tričko, abych se převlékl do nového. Rád bych navštívil svou Chrisante, která … je sama sebou a alespoň vím, na čem jsem. Na tohle nejsem stavěný. Být stále ve střehu a dívat se, jak se mi mění před očima. Už vlastně ani nevím, kdo Di skutečně je.

„Trest?“ ozve se zajíkavě. „Bejt se mnou je pro tebe trestem?“ zalapá po dechu a tvář jí zkřiví bolest a cynismus.

„Špatně jsi to pochopila,“ zavrčím tvrdě. „Pro mě je trest, že jsem tě připravil o to nejdůležitější, co jsi měla… O tvá křídla. Musím s tím teď každý den žít, dívat se ti do očí a stále v sobě tu beznaděj život…“ A vlastně ani nevědět, kdo jsi ty sama!

Di se hrubě a cynicky uchechtne a vytáhne se jedním rázným pohybem na nohy. Spočine přede mnou zas tak nezkrotně jako kdysi. Obranná póza, ze které mi je tak nějak … špatně.

„Přesně, sakra! Pro tebe je trestem bejt se mnou, protože jsi mě připravil o mý křídla, miláčku! Je to pro tebe vězení, bejt uvázanej ke mně a žít s myšlenkou, že jsi to nejhorší i nejlepší, co mě kdy potkalo!" Tupě se mi zadívá do očí. „Mohla jsem bejt asi úplně jiná… Možná milá, něžná, trpělivá… Co já vím! Možná stejný zlatíčko, jakým je Desire. Jenže ne…“ Zavrtí znechuceně hlavou. „To by ti nevyhovovalo. Sám sobě jsi stvořil něco, co tě teď dohání k šílenství a dokáže z tebe vydolovat ty nejniternější pocity, přestože bys jako upír měl bejt bezcitnej! Tohle všechno…" Divoce roztáhne ruce do stran. „Je tvoje peklo! Počínaje od toho domu přese mě až po naše děti, sakra!“ Zabodne se mi surově do očí. „Mělo by tě štvát, že je to pro mě taky jediný místo, kde se cítím dobře… Jedinej ráj, kterej znám a kterej já zároveň peklem!“

Cítím se zničeně, když mi tohle všechno vyříkala. Surově kolem sebe pouštím chlad a hrůzu, zatímco zatínám drápy do dlaní a tiším tak ten nejhorší hlad po trýznivosti.

„Ano, mohla jsi být jiná, i když nevěřím tomu, že bys byla, jako Desire… Mohla jsi žít jiný, lepší život. Budeme si namlouvat, že snad bezstarostnější. Mohla jsi být ušetřena toho, abys mne potkala, abys se mnou musela žít… Abys se mnou musela mít děti. Promiň, že jsem z tebe udělal někoho tak hrozného!“ Dostanu ze sebe bolestně, otočím se na patě a drsně třísknu dveřmi. Teď už skutečně musím jít pryč. Utéct od toho, co mi právě vmetla do tváře…

*

Dick

Sedím na okně a po očku se dívám na Desire. Už jsem se jí omluvil, no jasně, ale copak by to mohlo pomoct, když jsem se choval tak sebestředně. Klidně listuje v knize Šťastné krve a já na ní poznávám, že ji to stejně mrzí. Černé dlouhé vlasy jí padají přes tvář jako temná opona. Tělo má pružné a štíhlé, až moc štíhlé na ženu, která čeká mého následovníka…

„Des, lásko… Proč se tím trápíš? Už jsem ti přece řekl, že jsem byl prostě … mimo. Mrzí mě to.“ Jedním krokem seskočím z parapetu okna a ocitnu se u postele. Bez váhání se posadím naproti ní a jemně jí shrnu vlasy z tváře. Zvedne ke mně pláčem oteklé oči a vzpurně pohodí bradou.

„Já už se netrápím, Ježíši Kriste!“ zamumlá netrpělivě a štíhlými prsty přejede přes stránku.

Povzdychnu si a pohladím ji po hebkých vlasech, ale ucukne. „Mně je to skutečně líto… Prostě tu důvěru mezi námi budeme muset znovu vypěstovat. Není jednoduché věřit, když už jsi mi párkrát ublížila…“ zamumlám tiše a Desire zavrtí hlavou.

„Nechápu, jak … sis mohl myslet, že bych … tě podvedla s Chazzym! To bych Diance nikdy neudělal, slyšíš! Nikdy bych jí takhle neublížila!“

„Mohl tě okouzlit… Ani by sis sama neuvědomila, co děláš,“ zavrčím drsně a křivě se usměju. „Vaše začátky tomu docela odpovídaly… Kdyby to Chester nechal zajít dál, tak ty by ses mu nebránila. Sama jsi přece v některých úletech moc nepřemýšlela… Nebo jsi to měla promyšlené, když jsi šla za jinými?“ zamručím jemně. „Nikdy nevíš, co se prostě stane… Netušil jsem, na kolik jsi schopná se zase nechat ovlivnit… Po tom všem…“

„Proč by mě okouzloval, když má Dianku?“ zvedne ke mně své naivní duhovky, ve kterých se válí šedá mlha. „Začátky byly jiné… Byl na mě moc hodný a všechno bylo tak nové a zvláštní. Jenže je mi jasné, z čeho ten jeho zájem vyplýval, stejně jako ten tvůj!“ Hořce se usměje a já protivně zatnu pěsti. Už zas mi vyčítá mou první láskou, mou Di. „Navíc po tom, co jsem zjistila, že udělal mým rodičům… Myslíš, že bych s někým takovým mohla spát?!“

„Jak bys mohla… Samozřejmě,“ hlesnu znechuceně. „Oskar byl zřejmě výjimkou, že? S tím sis také užila své a fakt, že zabil tvé rodiče, jsi s přehledem překonala. Nevadilo ti to. Tak nechápu, proč by ti to mělo vadit u Chestera, když ten už je jiný.“ Zvednu se. Nemám náladu na to, aby mne ponižovala. Je tak těžké přiznat, že jsem udělal chybu. Omluvil jsem se. Přilezl několikrát po kolenou a znovu a znovu jí dával šanci a ona mě v tom beztak vyráchá. Nic lepšího si ani nezasloužím. „Navíc u tebe mi přijde už možné téměř všechno, miláčku. Také bych nečekal, že když se tě nemohu dotknout já, tak vletíš do náruče prvnímu děvkaři, kterého sem Chazzy přivede! Svatý Mike, kdyby ten nepřišel, zřejmě by ses vrhla na Dexe…“

Desire zkroušeně zalape po dechu a plačtivě popotáhne. „To není pravda! Dextera se bojím!“ Rozpláče se. Už jsem na to zvyklý, téměř nedělá nic jiného. A tak jen tupě zatnu čelist a uhnu pohledem, abych se tím nemusel týrat.

„Každý v tomto domě má možnost se tě dotknout více než já!“ V mém hlase není slyšet vztek, ale bolest. „Proč se tolik bojíš právě mě, když já bych dal cokoliv za to, abys byla šťastná?“ zašeptám zoufale a kašlu na nějakou upíří stránku cti.

„Já se přece nebojím tebe…" Nejistě se dotkne mé ruky. „Už tě přece tolik neodstrkuju, jako předtím…"

„S Mikeem ses vyspala téměř hned a nebála ses ho vůbec! Kurva, já jsem přece jiný než Oskar! Nikdy bych ti neublížil!“ Odtáhnu se od ní a posadím na kraj postele, kde si složím hlavu do dlaní. Já se z toho zblázním! Nemůžu takhle dlouho čekat. To už fakt nevydržím. Dopřávat jí všechnu lásku a vědět, že ona se kdykoliv spustí s někým jiným a mně nedá ani možnost! Kurva, já jsem upír, jsem muž. Sex je pro mě tak přirozený jako létání a já držím celibát, když všichni okolo prožívají postelové románky – včetně mé Desire!

„Byl to zkrat… On byl prostě jiný. Byl to člověk. Hřál mě a já jsem byla zaskočená tím, že jsem schopná přijímat vše, čím mě … zahrnoval a dokonce jsem byla schopná mu to oplácet. Do té doby jsem myslela, že po tom, co jsem zažila s Oskarem, už nikdy nebudu schopná … fyzické lásky.“

„Chápu, jsi toho schopná, ale ne se mnou. Stále ti ho budu připomínat, protože jsem upír jako on.“

Desire se mírně zamračí a probodne mě všeříkajícím pohledem. „Jako já ti budu vždycky připomínat Dianku a proto se mnou budeš chtít spát…“

„Tohle si myslíš?“ zasténám bolestně. „Tak to už je vážně konec!“ zavrčím zle a pro jistotu zaplavím vzduch silnými feromony, aby se z toho rozchodu nějak nerozrušovala – pokud ji tedy nějak rozruší! Dlouhými kroky odejdu na chodbu, kde narazím na Mikea.

„Vyhráls… Je tvá,“ hlesnu poníženě a zabodnu se mu důležitě a zlomeně do očí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 11. kapitola :