Margaret už se rozhodla Wudvortovu nabídku odmítnout a i kdyby se jí ptal každičký den, odpověď by byla stejná. Jenže jemu už pomalu dochází trpělivost a pak udělá Margaret osudnou chybu.
PS - Kapitolka speciálně pro saďourka maky21 - slíbila jsem, že budu zlá.
12.12.2013 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1639×
- 6. -
Její možnosti nebyly nijak rozsáhlé a rozhodnout se co dál, jí tedy netrvalo dlouho. Snažila se nedívat zpátky, jinak by zůstala tady někde sedět v slzách. Wudvort ji tedy zastihl už klidnou.
„Musíte mít hlad,” poznamenal, když vešel a hodnotil její náladu.
„Děkuji,” přikývla. Vlastně už měla z hladu bolest břicha, ale plně si to uvědomila až při pohledu na misku s hustou polévkou. Hladově se do ní pustila.
„Netušil jsem, že i dámy dovedou takhle hltat,” poznamenal pobaveně.
Polkla.
„Asi vám sem nenosí dámy v bezvědomí tak často.”
„Ne, to opravdu ne,” připustil.
Plavba probíhala v poklidu, nezastihla je žádná větší bouře. Většinu času začala trávit na palubě a postupně si zvykla i na obhroublou posádku. Wudvort jim velel spravedlivou ale pevnou rukou. Nedopustil, aby kdokoliv z nich zanedbával svou práci, což se o jejich vzhledu a hygieně říct tedy nedalo. Nezřídka chodili po palubě bez košile do pasu nazí. Nejprve se snažila odklánět zrak, ale to bylo zbytečné, stejně jako ignorovat jejich způsob hovoru. Některým výrazům ze začátku ani nerozuměla a když je pak pochopila, raději by to snad zase zapomněla.
„Nejpozději do týdne bychom měli dorazit do přístavu,” ozval se jí za zády Wudvort. „Mají tam i katolický kostel, tam se můžeme nechat oddat.”
Tomuhle tématu se vyhýbali už od toho prvního dne. Byla za to vděčná.
„Nehodlám si vás vzít.”
„Myslel jsem, že už vám došlo, že to není otázkou volby.”
„Ale je,” ohradila se. „Nehodlám se vdát z donucení a kdyby to měla být volba vy nebo nikdo jiný, tak ať. Za necelé dva roky budu moct disponovat se svým majetkem sama. Budu zaopatřená.”
„A napadlo vás vůbec, že by mohlo jít právě o ten majetek?”
Ohlédla se po něm.
„Jste sice poměrně hezká a inteligentní, ale bez těch peněz by vám to bylo k ničemu. Takže pokud opravdu nehodláte být mojí ženou, tak jste mi k ničemu, jen černý pasažér.”
„Myslela jsem, že...” Co si vlastně myslela, že ji miluje, že ho zasáhla její krása? Věděla, že je to hloupost.
„Doufal jsem, že jste rozumnější, že na tohle nedojde.”
Nebyl jediný, kdo se v tom druhém spletl.
Jak plynuly dny, byla stále roztěkanější. Za tři dny měli dorazit do přístavu. Wudvort byl stále přesvědčen, že bude souhlasit. Ne že by se jí hnusil, to rozhodně ne. Ale pokud by si ho vzala, nebylo by cesty zpátky, byla by k němu připoutaná do konce života a to si nedokázala představit. Děsilo ji to.
„Margaret?”
Ani se nepotřebovala otáčet. Nikdo kromě Wudvorta na ni nemluvil, drželi si od ní odstup.
„Nelíbí se mi to vaše mlčení. Doufám, že je vám jasné, co bude následovat, jak zakotvíme.”
„Možná to berete jako hloupost nebo snahu o oddálení, ale já opravdu nehodlám souhlasit. Můžete si říkat co chcete, ale já se k vám nepřipoutám na zbytek života.”
„A jak si to představujete?” povzdechl si. I jeho trpělivost už docházela konci.
„Budu tu muset vydržet, než se dostaneme znovu domu.”
„Vydržet, aha,” pokývl hlavou. „A proč bychom se s vámi měli vláčet? Zatím nemáte žádné peníze a nemáte ani nikoho, kdo by za vás ty náklady uhradil.”
Semkla pevně rty.
„Takže pokud si nechcete splácet dluh bavením mé posádky...” prohlásil posměšně, ale jeho slova utnula hlasitá rána.
Margaret polilo horko.
Jak si dovolil navrhnout jí něco takového?!
Dlaň jí brněla od políčku, který mu uštědřila. Její vztek ale začal velmi rychle ustupovat. Okolo se rozhostilo ticho. Ohlédla se. Celá posádka na ně hleděla. Znovu se podívala na Wudvorta. Na tváři se mu objevil zarudlý otisk její dlaně. Protáhl si čelist a podíval se na ni. Ustoupila blíž k zábradlí.
Byl to chladný pohled, při kterém se jí sevřelo hrdlo.
Hmátl po ní a sevřel její zápěstí. Smýkl s ní stranou tak prudce, že dopadla na zem.
„Jaksone!”
Ohlédla se nejprve po Wudvortovi a pak i po tom, kdo vykročil k ní.
„Ne, ne!” Snažila se zvednout, odtáhnout. Popadl ji za zápěstí a zvedl na nohy, jako by nic nevážila. Táhl ji za sebou po palubě. Pokoušela se mu vyškubnout, ale jeho stisk jen zesílil.
Zastavil se až u prostředního stěžně. Ruce ji sevřel jednou dlaní a druhou se natáhl po lanu. To ji pak omotal okolo zápěstí a utáhl. Teprve pak ji pustil a zbytek lana ovázal okolo stěžně.
Vyděšeně se rozhlédla. Na palubě se shromáždila snad celá posádka. Hleděli na ni. Někteří bez zájmu, jiní s odporným úšklebkem. Cítila se potupně. Přivázaná jako nějaké zvíře...
Jako by jí zády projel oheň. Vykřikla a dopadla na kolena. Nebýt přivázaná, srazila by ji bolest na zem úplně, takhle tam za ruce zůstala viset. Než se ozvalo další zasvištění. Znovu se jí ostrá bolest zahřezla do zad. Hlavu skryla mezi paže, aby si chránila tvář. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Cítila vítr na mokrých tvářích i na zádech. Z látky na jejích zádech zbyly jen cáry a krev se do nich vsakovala a studila. Její křik utichl, nahradily jej vzlyky. Doufala, že omdlí, ale tohle vysvobození jí její mysl nedopřála, jen otupělost. Vnímala tak všechny rány biče i to, jak ji pak odvázali. Už jen zesláble visela za ruce, takže dopadla bezvládně na zem.
Netušila, kdo ji zvedl. Zahlédla pohledy těch okolo. Vzmohla se jen na zavření očí a odvrácení tváře.
* * *
Otevřela oči. Záda měla v jednom ohni. Ležela na posteli v kajutě a na zádech cítila něco vlhkého a studeného.
Chtěla se podívat, ale stačilo jen pohnout hlavou a kůže na šíji se jí napjala. Ostrá bolest jí projela zády a ona hlavu nechala klesnout a se zavřenýma očima a bolestí zatnutými zuby čekala, než to nejhorší odezní.
I proto zaslechla zaskřípění. Otevřela oči a zahleděla se tím směrem. Seděl tam Wudvort a v ruce si pohrával s prázdnou sklenkou. Na stole vedle stála zpola prázdná láhev. I bez toho ale poznala, že je opilý.
Zavřela oči. Doufala, že si bude myslet, že ještě spí. Nechtěla s ním mluvit. Nedokázala by to, ne po tomhle co jí provedl. Z koutku oka jí stekla slza. Nechávala za sebou slanou cestičku na rozpálené tváři.
Znovu se ozvalo zaskřípění židle pod jeho váhou.
„Margaret?”
Musel poznat, že už je vzhůru. Odmítala se na něj podívat, hledět mu do očí. Bez ohledu na bolest otočila hlavu na druhou stranu. Slzy jí začaly bolestí stékat po tváři.
Slyšela jak, se zvedl. Chvíli tam jen stál. Bála se, že půjde k ní. Na místo toho se kajutou ozvala tříštivá rána. Vší silou mrštil sklenkou o zeď. Pak teprve odešel a prásknutím dveří.
Nedokázala už znovu usnout. Úleva od palčivé bolesti i vlastních myšlenek v podobě spánku se jí vyhýbala. Vnímala zvuky lodi, vln i hlasy nahoře. To poslední postupně utichlo. Posádka ztichla ve zbývajících kajutách. Po dlouhé době zírání do tmy, se pokusila vstát. Každé napnutí kůže na zádech ji bolelo jako čert. Se zatnutými zuby si přes sebe oblékla košili. Na sobě měla stále svoje rozedrané šaty. Nebo spíše co z nich zbylo.
Jak nejtišeji dokázala otevřela dveře. Její kroky naštěstí zanikly ve skřípění lodi. Toužebně vyšla na vzduch a do rozpálené tváře jí zadul vlhký vítr. Dotkla se tváří. Stále je měla rozpálené, možná horečkou. Spustila ruku opřela se jí o dřevěnou zeď. Došla až k zábradlí a nastavila tvář nočnímu větru. Do očí ji však uhodilo světlo. Bylo hodný kus od lodi. Nehoupalo se. Bylo jako malý pevný bod a když dál pátrala pohledem, zahlédla i další obrysy. Byla to pevnina. Za dva dny měli vplout do přístavu, museli tedy už být někde u pobřeží
Sevřela pevněji okraj zábradlí. Už brzy zakotví a ona se odtud dostane. Bylo jí jedno kam půjde, hlavně, že bude pryč z téhle lodi.
Pokud ji tedy pustí. Jakou měla jistotu, že ji tady Wudvort nezavře dokud nebude souhlasit? Dokud nebude mít jistotu, že se dostane k penězům z jejího věna?
Věděla, že takovou jistotu nemá a mít nebude.
Znovu se zahleděla na pevninu, kde už dokázala zahlédnout několik zářících bodů.
„Hej!”
Vyděšeně se otočila po hlase. Byl to jeden z těch obhroublých členů posádky. Zřejmě měl noční službu.
Musela se v okamžiku rozhodnout.
Pokusila se přelézt zábradlí. Látka sukně se jí ale zamotala okolo nohou... a tím jí vlastně ušetřila práci. Ztratila rovnováhu a přepadla dolů. Kůže na zádech se jí bolestivě napnula. To ale nebylo nic v porovnání s tím peklem, které okusila, jakmile ji pohltila hladina. Slaná voda se jí zahryzla do otevřených ran na zádech jako tisíce nožů. Bolestí se zkřivila a pokusila se vykřiknout, jen se ale připravila o cenný vzduch.
Sukně ji stahovala dolů a zády projížděla bolest, že jí zastírala mysl. Bojovala s tím, aby neomdlela a drala se nahoru za cenným vzduchem. Když se jí to podařilo lačně zalapala po dechu a do uší se jí zabodl zvuk zvonu na lodi a křik z paluby. Něco dopadlo do vody. To už ji ale těžká látka stahovala znovu dolů. Rány na zádech znovu začaly krvácet a sůl v ránách jí způsobovala taková muka, že přestávala mít sílu dál bojovat o cestu k hladině i o vlastní vědomí.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Druhá tvář 6:
Texie, Texie! Ty jsi naprosto dokonalá! Ta povídka je naprosto dokonalá! :333 (A já se strašně omlouvám, že jsem si tuhle kapitolu nepřečetla dřív, hlavně, když je věnovaná MNĚ, na chvíli jsem zapomněla na ourstories.)
Há~ Maky má svojí vlastní kapitolu povídky :333 Tys mi udělala takovou radost! :3
Je to fakt skvělá kapitola. Margaret je fakt velikej týpek, děsně se mi líbí, že má svoji hlavu a taky se mi líbí, jak na to doplácí (i když jí fandím a nechci, aby umřela, což doufám neudělá) 
Tvoji povídku sem přečetla na jeden zátah :D Promiň že sem u žádné kapitoly nenechala komentář ale to nešlo... Musela jsme číst dál! A bylo to úžasné jen ten Richard mě zamrzel, ale taky jak by ho to mohlo napadnout, že? Snad to dopadne dobře :) Už se nemůžu dočkat dalšího dílu :)
To asi ne. Margaret ale měla dvě volby: Vdát se za Wudvorta, což by znamenalo vzdát se jakékoliv naděje na Richarda, navždy se uvázat k někomu koho nezná a být mu jako manželka vždy po vůli. No a nebo si ho nevzít, doufat že Richard ji miluje jako ona jeho a pokud by na ni nepočkat být starou pannou (což při dostatečném majetku nebylo taky k zahození, byla by svou vlastní paní).
No to jsem zvědavá jak to s ní vymyslíš dál v tej době se tvrdohlavost moc nenosila... 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!