Druhá tvář 17 • OurStories.cz ~ naše povídky

V noci se přihnala bouře a ráno všichni s obavou zjišťují následky. I Margaret se zapojí... a opět kapitána slušně vytočí. Zahlédne její jizvy a jeho reakce ji překvapí a ta její zase překvapí oba dva...
Má nejoblíbenější kapitola, tak se snad bude líbit i vám. :)

22.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 430×

* 17 *

Uplynulo šest dní a všichni si už na přítomnost Margaret na palubě zvykli. Moře bylo klidné a vítr slabý. Každý takový den plavbu ještě více prodlužoval.

Hleděla na klidné moře. Ani si neuvědomovala, jak se u toho mračí.

„Divím se, že jste vůbec ještě vstoupila na tuhle loď.“

Překvapeně se ohlédla. Už po hlase ale kapitána poznala.

Znovu se zahleděla před sebe.

„Moc na výběr jsem neměla.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Mrzí mě, co se stalo.“

Otočila se k němu čelem.

Moc dobře věděla, že neměl jinou volbu. To co říkal však myslel naprosto važně. Slyšela to v tom jak to říkal i jak se tvářil. Zavrtěla hlavou.

„Stejně by jste ve stejné situaci udělal zase to samé.“ K čemu pak lítost. Některé věci prostě jsou takové, jaké jsou. Pomyslela si trpce

„Nevím,“ zamumlal. „Možná bych se rozhodl už jinak.“

Nechápavě na něj hleděla.

„Celou tu dobu jsem musel žít s tím, co jsem provedl a vědomím, že můžu za vaši smrt.“

Zírala na něj.

„Měla by jste se schovat. Blíží se bouře. “

Ještě chvíli pozorovala jeho vzdalující se záda. Teprve pak zkontrolovala nebe. Netušila, podle čeho došel k závěru, že by se mělo počasí změnit.

O hodinu později už nepochybovala. Celé nebe zčernalo a jedinými světlými body byly blesky, které křižovaly nebe.

Vlny se zvedaly do výše a házely s lodí. Kdo nemusel, nevystrčil na palubu ani nos. I Margaret seděl u sira Frederika v kajutě. S lítostí hleděla na jeho pobledlý obličej. Zatím to ale nebylo tak zlé. To by ji poslal už pryč.

Teprve s příchodem noci se konečně bouře umírnila a už jen hustě pršelo. S úlevou většina šla konečně spát.

* * *

Ranní rozruch vytáhl Margaret z kajuty hned po svítání.

Sir Frederik už tam stál.

„Co se děje? “

Jeden z mužů běžících po úzké chodbě podpalubí málem zakopl o vlastní nohu.

„Zjistím to.“ Pobaveně ji přejel pohledem. „Vy se zatím oblečte.“

Byla rozruchem tak vyplašená, že vyběhla jen v košili, co jí sahala sotva do půli stehen.

Okamžitě se vytočila a zmizela ve své kajutě.

O pár minut později už oblečená vyklusala na palubu. V plachtoví i na přídi lodi bylo čilo. Dokonce i kotva byla spuštěná.

Došla až k siru Frederikovi. S obavami hleděl na muže před sebou, jak se tam o něčem dohadují.

„Bouře potopila poblíž loď. Hledají, zda někdo přežil.“ Kývl hlavou nahoru. Více ho ale zajímala příď lodi. „Navíc jsme narazili do trosek. Snaží se zjistit, jestli je trup poškozený.“

Teď už chápala ten povyk mužů na palubě. Pokud je v trupu díra a voda začne proudit do lodi. Půjdou ke dnu stovky mil od pobřeží.

Jediný s chladným uvažováním byl kapitán. Ještě jednou se naklonil a snažil se nahlédnout na poškozenou část.

„Někdo bude muset jít dolů.“ Odtud nešlo poznat, zda je to jen povrchové nebo v lodi zeje díra. „Kdo je nejlehčí?“

Pohledem se začali poměřovat.

„Já.“

Všichni se otočili k Margaret.

Měla pravdu, byla z nich nejdrobnější a nejlehčí. Tahle volba se jim ale moc nezamlouvala.

„Dobře.“

Vzhlédli ke kapitánovi.

Na první pohled bylo vidět, že se snaží teď uvažovat hlavně racionálně.

„Pojďte sem.“ Kývl na ni. „Podejte mi lano.“ Přikázal mužům vedle sebe.

Okamžitě začal dělat uzel.

„Spustíme vás k tomu místu. Potřebuji vědět, jestli jde poškození do hloubky a jak moc. Pokud bude moc hluboké, tak při větších vlnách začneme nabírat vodu.“

Jeho hlas byl naprosto klidný.

Sundala si boty.

„Ruce.“

Poslušně je zvedla.

Přetáhl přes ni smyčku. Byla pevná, aby se nestáhla a nebránila ji její vlastní vahou se nadechnout.

Jeho ruce se zarazily. Vzhlédla k němu.

„Kdyby cokoliv, tak zakřičte. Jasné?“

Přikývla.

Neměla strach, přesto ji najednou vyschlo v krku.

Upravil ještě smyčku.

„Můžeme?“

„Ano.“

Na okamžik zůstal nehnutě stát. Musela mít zakloněnou hlavu, aby mu viděla do tváře, jak stál blízko.

Jako by se chtěl naposledy ujistit. Teprve pak jí pomohl přelézt zábradlí. Pomalu ji spouštěli. Lano jistili ještě další dva muži, ale měla neodbytný pocit, že jsou tam zbyteční. Moc dobře si všimla, jak měl bílé klouby, když klesala dolů.

Poškození bylo sotva tři metry pod palubou. Byla tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a prsty mohla přejet po dřevě. Přidržela se, aby se na laně tolik nehoupala. Už chápala, proč potřebovali toho nejlehčího.

Rýha se táhla půl metru, ale naštěstí byla nanejvýš pár centimetrů hluboká. Rozhodně ne tolik, aby jí pronikla dovnitř voda.

Pohledem přejela i zbytek kam dohlédla po levoboku. Natáhla se a zachytila se prsty za kýl lodi. Přitáhla se, aby nahlédla i na pravobok. Nad sebou zaslechla tiché nadávky. Uculila se. Nikde další škody nezahlédla.

Pustila se. Zhoupla se na laně. Pohled jí při tom sklouzl dolů.

„Jdu do vody!“

Nečekala na odpovědět. Přitáhla se za lano a paže zvedla. Vyklouzla ze smyčky a během okamžiku se šplouchnutím zajela pod hladinu. Voda byla studená, ale nic co by se nedalo vydržet. Vynořila se nad hladinu kousek od lodi.

„Zešílela jste?“

Ani se nemusela dívat čí je to hlas.

Připlavala přímo k tomu místu. Jak se loď zhoupla, viděla i konec dřeva zataženého mezi prkna. S každým dalším pohybem lodi se vlny opíraly do vzpříčeného dřeva.

Většinu z toho musela zjistit pohmatem pod hladinou.

Vynořila se. Odplavala kus od lodi, aby viděla na ně nahoru.

„Co jste to tam sakra vyváděla?“ zařval na ni. Rozhodně ne jen proto, aby ho přes moře slyšela.

Ignorovala to.

„Do lodi je zabodnutý kus dřeva. Asi metr pod hladinou.“

Kapitán se opřel o zábradlí. Zhluboka se nadechl. „Johne, pojď se mnou.“

Ani nečekal na reakci dotyčného a sundal si kabát i boty. Skočil do vody kus od ní. Jen chvíli po něm tam skočil i John.

„Kde to je?“

Kývla bradou k tomu místu. Během chvíle to našel a ponořil se.

Připadalo jí, jako by byl pod hladinou nekonečně dlouho. Jakmile se vynořila, připlaval blíže k ní.

„Běžte zkontrolovat sklad v místech za sudy s vodou, jestli tam prosakuje voda,“ zakřičel k mužům na palubě.

Rozhlédl se po Johnovi. „Musíme to vytáhnout. Proudy se o to opírají a roztahují prkna od sebe.“

Znovu se oba ponořili.

Napnutě čekala. Po chvilce se vynořil John i s prknem. Kapitán o chvíli později.

„Jdeme nahoru.“ John přeplaval k levoboku, kde už na ně čekal lanový žebřík. Jako lasička vyšplhal rychle nahoru. Margaret se to tak dobře nedařilo. Prvních pár stupínků měla problém se udržet, jak jí uhýbal pod nohama. Teprve až se zachytil kapitán a žebřík se pod jeho vahou napnul, lezlo se jí lépe.

Vyhoupl se na palubu hned za ní. „Jak to vypadá ve skladu?“

„Jen trochu vlhký.“

„Johne, vem si nářadí a běžte to dolů zpevnit. Nerad bych, aby ta prkna povolila při prvních větších vlnách.“

„Jo,“ přikývl dotyčný a hned vyrazil pryč.

„A s vámi chci mluvit.“ Než si uvědomila, ke komu mluví, už ji držel za paži a táhl nešetrně za sebou.

I kdyby chtěla, tak neměla šanci se mu vysmeknout. Došel až do své kajuty a zabouchl za nimi dveře.

„Nechte mě.“ Škubla s paží. Pustil ji.

„Tak zaprvé,“ zavrčel jí do tváře. „Když něco řeknu, tak čekám, že mě poslechnete. A to po celou dobu této plavby. Rozumíme si?“

„Ano.“

„A zadruhé, si sakra něco oblečte.“

Teprve teď si uvědomila, že se jí mokrá košile lepí na tělo.

„To mi budete muset na cestu přes palubu něco půjčit,“ odsekla.

Měl pravdu. To mu však nedávalo právo, se k ní takhle chovat.

Došel k věšáku a vzal kabát.

Otočila se, aby jí ho mohl pomoct obléct.

„Co to sakra...“

Netušila na co naráží, než chytil její košili a shrnul ji přes rameno.

„Ježíši.“ Zíral na široké jizvy táhnoucí se jí od ramene dolů na záda.

Trhla sebou. Nepustil ji. Neviděl víc, než mu dovoloval výstřih její košile. Přejel dlaní od její paže vzhůru. Ucítila, jak přejel palcem po jedné z jizev. Nečekala to.

Pustil ji a vyhrnul jí košili na zádech vzhůru.

Netušila, jak se tváří. Jen vnímala, jak mu ruka na chvíli zůstala nehybně svírat látku košile. Pak přejel prsty po jedné z jizev po celé její délce. Zavřela oči. Byla to ta, která se jí znovu rozšklebila. Dokázala si představit, jak hrozně musí teď vypadat.

Přesto jí ten dotek byl příjemný. Intimnější než cokoliv jiného, co kdy zažila. Dotýkal se jí na zádech, která se naučila před všemi skrývat. Nikdo se jich nikdy nedotýkal.

Teď měla chuť se k jeho ruce přitisknout.

Přejel prsty vzhůru. Naklonila hlavu.

Otočila se. Nečekal to. Vzhlédl k její tváři.

Než si uvědomila, co dělá, natáhla se k němu a přitiskla rty k jeho.

Strnul. Ani se nepohnul. Překvapeně zamrkala sama nad sebou. Odtáhla se. Zůstal zírat do jejích doširoka rozevřených očí.

„Já...“

Více říct nestačila. Sklonil se políbil ji. Okamžitě mu začala polibek oplácet. Jeho paže se okolo ní sevřely a přitiskly ji k němu.

Před chvílí jí skoro třásla zima a teď jí od tváří horkost protékala celým tělem. Z toho jak ji k sobě tiskl i těmi pocity, které v ní probouzel. Nikdy se takhle necítila a přesto jí to nestačilo... Netušila, jak dlouho to trvalo, než se narovnal.

Otevřela oči. Stále ji držel. Cítila jeho dotek na holých zádech.

„Zůstaň tady.“

Odcupitala dozadu, když jeho stisk zmizel a rychlým krokem vyrazil ven ze dveří.

Ještě pár vteřin hleděla na zavřené dveře. Ramena se jí divoce zdvíhala, jak ještě popadala dech. Konečně jí zase začínal fungovat i rozum. Pohledem sjela na jeho kabát. Ležel na zemi. Rychle si ho oblékla a vyrazila ven.

Aniž by se na kohokoliv podívala, sešla do podpalubí do své kajuty. Za sebou jen zaslechla jeho hlas, jak kontroluje průběh opravy.

Potřebovala být sama. Ještě pořád se snažila pochopit, co se to tam stalo. Přecházela po malém prostoru sem a tam.

Nejhorší na tom bylo, že to ona políbila jeho! Nechápala proč. Po tom všem. A ještě více na sebe byla rozzlobená, za ty pocity, co při tom cítila. Byly to na hony vzdálené těm, které cítila s Richardem. Kdyby neodešel, pravděpodobně by mu tam na krku visela doteď.

„K čertu!“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování