OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 11. Konečně s ním

15.07.2009 (17:55) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 956×

Smrákalo se a já hnala, co nejrychleji to šlo, zpátky. Běžela jsem delší cestou, abych se vyhnula té dlouhé úzké uličce a doufala, že už nikoho nepotkám. S rozmáhajícím se stínem a mizícími zbytky světla se, už tak děsivé staré domy, zdály ještě děsivějšími. Zčernalé cáry omítek visely dolů a hrozily odpadnutím. Z oken některých domů plápolaly potrhané zažloutlé záclony. Suché větve starých stromů vrzaly a větévky dopadaly a hladily kapoty zrezivělých vraků, stojících pod nimi. Z povalených popelnic a kontejnerů vylétávaly staré papíry a obaly od jídla. Procházela jsem mrtvými ulicemi a sama se cítila více mrtvá, než kdy jindy. Miluju vraha?! Je to vůbec možné? Milovat někoho, kdo zabil tak krutým způsobem tolik lidí? Mozek mi říkal Uteč! Ale v místě, kde dřív bylo moje srdce, jsem cítila, že on je jediná možnost jak to tu vydržet.

Zpomalila jsem s pálením uvnitř těla, které nechtělo přestat a nešlo vydržet. Nakonec jsem se zastavila a klesla na kolena, jako pod úderem něčeho těžkého do zad. Bolest mi procházela celým tělem a já upustila Matthewův deník na zem. Klečela jsem, rukama objímala svůj hrudník nedaleko místa, kde jsem mívala srdce a hleděla na chladný chodník. Neslyšela jsem už žádné vrzání větví, žádné šustěni papírků poskakujících po zemi. Jediné, co jsem slyšela byly kroky, dopadající blízko mě. Zavřela jsem oči a snažila se udržet svůj hrudník, než se roztříští. Klečela jsem s hlavou skloněnou a poslouchala. Krok. Ticho. Krok. Ticho. Krok. A nekončící ticho.

Otevřela jsem oči. Uviděla jsem dvě velká, odporná chodidla. Vydechl a začal se mi posmívat. Chtěla jsem ječet. Chtěla jsem na něj zařvat. Plakat a křičet bolestí, ale nemohla jsem. S rukama svírajícíma si hrudník jsem zvedala hlavu a zahlédla ten samý samolibý úsměv z uličky. Rozeklaný jazyk se prodral mezi zkažené zuby a on si olízl rty. Jeho oči mě propalovaly a jeho jediná ruka na mě ukazovala a poté, jakoby to bylo vžité, udělala krátký pohyb na jeho hrdle. Jeho rty se zvedly do odporného úšklebku.

„Zemřeš,“ zasyčel a rozesmál se odporným smíchem.

Ten zvuk mě bodal do uší. Ten chladný, dusivý, syčivý smích, který se dral z jeho proklatého chřtánu. Znovu jsem sklonila hlavu a podívala se na jeho chodidla. To pravé se právě s odporným křupáním zvedlo ze země a vší silou mě udeřilo do brady. Moje čelist nadskočila a zuby mi cvakly o sebe. Zavrávorala jsem a přepadávala na záda. Znovu jsem ucítila ještě horší bodnutí v zádech a instinktivně se chytila na tom samém místě na hrudníku. Mezi prsty jsem ucítila proklouznutí čehosi ledového. Znovu se zasmál. Nazdvihla jsem hlavu a podívala se na své ruce. Byly pokryté karmínovými skvrnami a mezi prsty mi stékal tmavočervený potůček horké tekutiny. Jednou rukou jsem pustila svůj hrudník a přiblížila jsem ji třesoucí se blíže. Krev. Krvácela jsem. Znovu jsem zdvihla hlavu. Mezi prsty mé pravé ruky se tyčila chladná ocelová čepel zbarvená krví, mou krví. Zalapala jsem po dechu. Má levá ruka se svezla zpět k pravé a znovu obejmula ostří starého nože.

Znovu jsem uslyšela klepavé dopadání jeho nohou na zem. Ještě dva kroky následované mokrým čvachtnutím a jeho postava se znovu tyčila nad mou. Sledovala jsem ho s vytřeštěnýma očima. Usmíval se a pomalu s praskáním poklekal vede mého ležícího těla. Rukou přejel po mé tváři a jeho úsměv se rozšířil.

„Jsi nádherná, když tu takhle ležíš,“ zachrčel.

Jeho prsty uchopily mou bradu a přitáhl si mě k sobě. Jeho rozeklaný jazyk se dobýval do mých úst, ale já neměla sílu mu odporovat. Rty obsáhl celá má ústa a přitáhl si mě k sobě ještě blíže. S pálícíma očima jsem jej sledovala a jeho obličej se pomaličku oddaloval od mého. Usmál se znovu svým odporným úsměvem a pak se zvedl na nohy.

( http://www.youtube.com/watch?v=WtoqwWYnu24&feature=related )

Na zádech jsem ucítila šťouchnutí. Potom jsem obličejem narazila na chodník. Odkopl mě na břicho. S dalším praskáním kostí jsem cítila další palčivou bolest. Vytahoval svůj nůž z mých zad. Mezi prsty mi projela chladná ocel a nyní jsem už cítila jen bublající horkou krev. Převalil mě zpátky a naposledy mi věnoval odporný škleb. Pak mi zamával čepelí, z které odkapávala krev, před obličejem a otočil se. S tlakem, který jsem cítila na celém těle, jsem naslouchala vzdalujícím se krokům a stále tiššímu křupání kostí. Z pálících očí mi začaly stékat první slané kapky a horký potůček smáčel má líčka. Natáhla jsem svou levou ruku, která se třásla, a přiblížila ji ke svým očím. Na obličej se mi snášely krůpěje mé krve a já si otřela oči. Ruka mi klesla podél těla a já s vlhkýma očima sledovala pohupující se větve stromů nad mým tělem.

Nohy mi ochabovaly a já se nesnažila tomu bránit. Pravou rukou jsem si přitáhla Matthewův deník na svá prsa a myslela na něj. Na mého boha s bílou růží v ruce. Na mého boha, který ke mně přicházel, smál se. Na něj na hřbitově. Pohladil volnou rukou můj náhrobek a pokračoval dál ke mně. Měla jsem dlouhé bílé splývavé šaty. Vítr si pohrával se záhyby látky a sfoukával mu vlasy do obličeje. Přistoupil až ke mně. Já v dokonalosti té chvíle upadla do trávy. Naklonil se nade mě a natáhl ruce, aby mě do nich mohl vzít. Ucítila jsem jeho horké paže a teplo jeho hrudníku, když mě odnášel pryč.

Levou rukou jsem se natáhla k nebi. Pohrávala jsem si s prázdnem a usmívala se. Tiskla jsem si deník na ňadra a podívala se mu do očí. Pohladil mě po čele, ale  jeho očích byly obavy, strach a soucit. Naklonil se ke mně blíž a já ucítila jeho dech na svých víčkách. Stáhla jsem svou levou ruku zpět, abych ho mohla pohladit po tváři.

„Všechno bude zase dobré,“ slíbil mi.

„Já vím, že bude,“ odpověděla jsem mu a nechala se v jeho náruči odnášet někam daleko.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 11. Konečně s ním: