V téhle kapitole se ukáže Rebeccy budoucí bývalý manžel Chris, což pochopitelně vyústí v jednu z mnoha dalších hádek.
Ať se Vám kapitola líbí, přeje Sabienna
25.04.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 492×
„Takže na soundtrack bys chtěl zkusit oslovit Stevena Price?“ přeptala jsem se Jacoba, se kterým jsem právě telefonovala a řešili jsme skladatele pro náš nejnovější film. Sandra nám dala v podstatě volnou ruku, ale přesto jsme s ní naše nápady pravidelně konzultovali, stejně jako s nejnovější scénáristkou Gretou Gerwigovou. Potřebovali jsme tu feministickou barikádu rozbít nějakým testosteronem, takže mezi skladateli i kameramany jsme mířili spíše do mužských řad.
„Anebo Jonnyho Greenwooda,“ nadhodil vzápětí ještě jeden tip. Jenom jsem uvědoměle zamručela. „Ty nemáš žádný svoje eso v rukávu?“ zeptal se nevěřícně, že bych do výběru nepřihodila nějaké jméno i já.
„Jasně, co třeba Robert Rodriguez?“ podělila jsem se s ním o svůj nápad. Z druhé strany se ozval podivný, tak trochu pohrdavý zvuk. Protočila jsem panenky a byla jsem ráda, že mě u toho nevidí, ačkoliv ta jeho reakce taky nebyla úplně vybíravá, když se mu můj tip na skladatele úplně nezdál.
„Nedělal ten spíš akčňáky a thrillery?“ přeptal se mě zaujatě.
„No jo, jo, dělal,“ připustila jsem a současně tím také sobě samé, že to nebyl příliš obstojný návrh.
„A co Stephane Wrembel? Půlnoc v Paříži má naprosto úžasný soundtrack,“ napadlo mě vzápětí, což dle jeho dalšího zdlouhavého, ale zadumaného mručení vzal o mnoho přívětivěji.
„To máš recht, toho můžeme zkusit taky,“ odsouhlasil mi a já se nad tím spokojeně pousmála.
„Skvělý, tak zkus obvolat jejich agenty a zjistit, jestli by měli zájem, jo? Ale nejdřív to zkonzultuj se Sandrou a Gretou, díky moc,“ zaúkolovala jsem ho s vidinou, že máme další položku na seznamu v podstatě odškrtnutou. Zatím vše odsýpalo poměrně rychle a vše se dávalo postupně dohromady, aniž by vznikaly nějaké potíže. Snad to takhle vydrží v produkci a postprodukci.
„Jasný, šéfová. Pak se ozvu,“ rozloučil se energicky Jake, když i on si tenhle hladký průběh naší spolupráce náležitě užíval.
„Zatím, Jakeu,“ vrátila jsem mu a hovor ukončila. Odložila jsem telefon stranou a podívala jsem se na Petera, který seděl s Rose na zemi na koberci a hrál s ní junior verzi Monopoly. Oba se evidentně dobře bavili a pohled na ně mě opravdu hřál u srdce. Takovou pohodu jsme tu neměli dlouhé měsíce. Vtom se Rose zvedla a odběhla si někam pryč. Peter se mezitím zvednul a šel za mnou ke stolu, kde mě v rychlosti políbil na krk. Do toho jeho romantického, něžného gesta jsem se se zalíbením trochu opřela a pak jsem zvrátila hlavu k němu, aby mně mohl ukrást ještě jeden polibek přímo na ústa. Všechny tyhle důvěrnosti mi neuvěřitelně chyběly, a proto jsem si je teď nevídaně vychutnávala a tolik upjatě se jim nebránila, když se k nim Peter osmělil. Přestože to znamenalo určité riziko a my se zařekli, že to kvůli Rose pokoušet nebudeme. Jenže na tom riziku bylo i něco vzrušujícího. Navíc jsem všechny tyhle důvěrnosti vážně zoufale potřebovala.
„Tak kdo vyhrává?“ zajímala jsem se o průběh hry a hloupě se na něj culila.
„Co bys řekla?“ odvětil mi obligátní otázkou a bezděčně rozhodil ruce do stran.
„Hlavně ji nenech vyhrát naschvál, ano? Musí se naučit prohrávat,“ domlouvala jsem mu, aby ji záměrně neustupoval a nenechal ji vyhrát jen tak.
„Cože? Já? Ty si snad myslíš, že bych chtěl dobrovolně prohrát nějakou hloupou hru s devítiletou holkou? Ani náhodou! Jenže ona je v tom fakt dobrá,“ ujišťoval mě, že to, z čeho ho podezírám, se rozhodně neděje. Tomu, jak to podal, jsem se musela zasmát, což rozesmálo záhy jeho. Začal mi jemně masírovat ramena, což jsem nesmírně uvítala. Byl opravdu nevídaně pozorný a vnímavý.
„To bude tím, že je moje, víš,“ řekla jsem hrdě a mrkla jsem na něj.
„Věř mi, že se to nedá zapřít,“ ubezpečil mě s lehkým škádlivým podtónem a zašklebil se na mě.
„Budu to brát jako kompliment,“ zabručela jsem trochu mrzutě, ale tohle naše vzájemné špičkování jsem si taky náramně užívala. Peter se mezitím posadil vedle mě na hranu stolu a potutelně se na mě usmíval tím svým pokřiveným úsměvem, který jsem zbožňovala. „Jedině tak, a ne jinak.“
„Kam vůbec šla?“ doptávala jsem se na všechny detaily, abych měla jako správný rodič kompletní přehled.
„Prý si dáme chvíli pauzu, abych mohl rozdejchat, že prohrávám,“ parafrázoval její slova, která jí naprosto odpovídala. Musela jsem se tomu zasmát.
„To je moje holka,“ pronesla jsem a zavrtěla nad její prostořekostí hlavou. Ta se fakt neztratí.
„Poslyš, Becco...“ načal trochu váhavě a celý jeho doposud uvolněný a sebejistý postoj se rázem změnil. Se zájmem jsem se na něj vlídně pousmála, abych mu tím dodala odvahy a on bez obav pokračoval. „Slyšel jsem, že hledáte pro ten váš nový film skladatele a víš… já hudbu tak trochu sám skládám, tak jsem si říkal… jestli by se třeba někde v tvojí branži pro mě něco nenaskytlo,“ vymáčkl se a tvářil se, že mu to není ani v nejmenším příjemné. Jednou nohou nervózně poklepával o zem a ani jeho ruce nezůstávaly v klidu. Blahosklonně jsem se na něj usmála a pomyslela si, že je právě teďka naprosto k zulíbání. A na druhou stranu kurážný, že se na to odvážil zeptat.
„N-nemyslím jako přímo na tom filmu, protože… tolik zkušeností zase prozatím nemám, ale… bylo by to super, kdyby se pro mě něco našlo. Nějakou práci fakt nutně potřebuju,“ pokračoval horlivě dál, když jsem včas nereagovala a on nevěděl, jak jinak tuhle tísnivou situaci vyřešit.
„Skládal jsi někdy hudbu pro film nebo pro seriál a tak?“ zeptala jsem se ho prostě. Akorát mlčky zavrtěl hlavou, že ne a zatvářil se mnohem dřív zklamaně, než jsem vyřkla jakýkoli jiný verdikt. Nejraději bych se mu vrhla kolem krku a pořádně ho zmáčkla.
„Rozhodím sítě a uvidíme, jestli se mi podaří něco najít. Neměl by to ale být moc velký problém. Jestli si teda na něco takového troufneš,“ sdělila jsem mu s nepřeslechnutelnou nadějí a on na mě konsternovaně vyvalil ty svoje jiskřivé oříškové oči. Poté se mu na jeho tenkých rtech rozlil takový šťastný, vřelý úsměv, že jenom kvůli němu jsem hodlala svému příslibu dostát.
„Ty seš prostě úžasná, Becco. Děkuju,“ ocenil mou snahu a bleskově se ke mně sklonil, aby mě rychle, ale za to vášnivě políbil.
„Zatím není ještě za co,“ pronesla jsem ledabyle a ještě se vzpamatovávala z toho jeho názorného důkazu vděčnosti. A zaručila bych se za to, že to také byla částečná ukázka toho, co mě čeká večer, kdy mi tu svou vděčnost ukáže v plném rozsahu. Při těchto svých hříšných myšlenkách jsem se trapně začervenala, čehož si Peter pochopitelně všiml a ihned uhodl, která bije. Sebejistě se usmál a pohladil mě po spodním, stále ještě vlhkém rtu, který chutnal po něm, palcem.
Najednou nás v naší romantické chvilce vyrušil domovní zvonek. Viditelně to se mnou trhlo, protože jsem se lekla a jaksi zmateně jsem se podívala na Petera. Ten mi ale věnoval pouze nevědomý pohled doprovozený o pokrčení ramen. „Na mě nekoukej, já nikoho nečekám,“ oznámil mi pobaveně.
„No já taky ne,“ řekla jsem prostě a zvedla jsem se, abych se přemístila k intercomu a zjistila, kdo se k nám dobývá. Najednou se do místnosti vehnala Rose jako velká voda a s mobilem v ruce.
„Máš nějakou neočekávanou návštěvu?“ obrátila jsem se na ni a ona se zatvářila trochu provinile.
„To je táta. Teď mi volal,“ sdělila mi nevesele a dělala na mě ty svoje psí oči. „Já si u něj zapomněla učebnici historie a zítra máme dvě hodiny, tak mi ji přivezl,“ rozvedla svůj původní výrok, který mi objasnil jeho jinak neohlášenou návštěvu. Stejně jsem ihned pojala podezření, že tohle byla zase nějaká její bouda, aby nás dva nějak dostala do vzájemné blízkosti, které já jsem se jinak vyhýbala jako čert kříži. Pořád to pro mě bylo docela těžké.
„A to jsi mi to nemohla říct dřív, Rose?“ vyjela jsem na ni s mírnou výčitkou.
„Zapomněla jsem, promiň,“ omlouvala se mi okamžitě, ale já si o tom pořád myslela svoje, jelikož Rose byla pěkně vychytralá malá lasička. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy nás nalákala k setkání, aniž by k tomu měla pádný důvod.
„No nevadí, stejně s ním chci mluvit,“ uzavřela jsem, když jsem si uvědomila, že s ním mám co probírat. „Tak pro něj dojdi, prosím tě,“ pověřila jsem ji, ať Chrise vezme do domu, protože jsem si nepřála, aby do domu chodil jenom tak. Klíče sice stále vlastnil, ale domluvili jsme se, nebo jsem ho spíš donutila, že je použije jedině v nějaké výjimečné situaci. Jinak o právo si sem přijít jak on sám chce a kdy chce už dávno přišel.
„Mám raději odejít nebo…?“ ozval se Peter, jakmile Rose vyběhla ven. Zamyšleně jsem se k němu otočila a vůbec jsem netušila, co mu na to mám říct. Jestli jsem stála o to, aby přihlížel jakékoliv naší debatě, která by se mohla snadno zvrhnout v nějakou hádku.
„Jestli by ti to nevadilo,“ rozhodla jsem se nakonec po krátké úvaze, že bude lepší, když přece jen odejde.
„Jasně. Když tak ho ode mě pozdravuj, jo?“ nadhodil s mírnou škodolibostí, která nesporně patřila Chrisovi a tomu, že se na mě vykašlal. Poslala jsem mu vzdušný polibek, který chytil do zavřené dlaně a tu si pak přiložil k srdci, než zmizel v útrobách domu, což doprovázel můj smích. Já se do něj snad zabouchnu, i když jako fakticky nechci…
„Ahoj, Rebecco,“ rozezněl se pokojem onen důvěrně známý sametový hlas, který patřil mému manželovi. Zvedla jsem oči od displeje telefonu, když jsem ještě na honem odpovídala Jacobovi, a uviděla ho stát mezi futry s kamenným výrazem. Nasadila jsem okamžitě ten samý pokerface a pozorně jsem se narovnala, přičemž jsem zase odložila mobil stranou. Pro dnešní parný den si na sebe navlékl vzdušné lněné kalhoty, jednoduchou bílou košili s krátkým rukávem, na nohy letní espadrilky a v hnědých vlasech lehce protkaných stříbrnými nitěmi mu seděly sluneční brýle. Jako vždy mu nechyběly všelijaké stylové doplňky, které k němu prostě patřily. Vypadal jako vždy dobře.
„Ahoj, Chrisi,“ vrátila jsem mu, ale můj hlas ani zdaleka nezněl tak vyrovnaně jako ten jeho. Jenom jeho pouhá přítomnost v tomhle domě, který jsme spolu ještě donedávna sdíleli, mě vyváděla z rovnováhy. Rose stála vedle něj a v ruce skutečně držela nějakou knihu. „Díky, že jsi jí přivezl tu učebnici,“ ocenila jsem jeho ochotu s ní dojet až sem.
„Jistě, měl jsem tak trochu cestu kolem,“ prohodil a mávl nad tím laxně rukou.
„Odnesu si tu učebnici do pokoje. Co kdyby sis pak s náma zahrál Monopoly, tati?“ navrhla mu Rose nadšeně a oči jí jenom zářily. Chris se na ni vlídně pousmál a pak zatřepal hlavou na náznak odmítnutí.
„Promiň, ale nemůžu, zlatíčko. Čeká mě důležitá schůzka,“ objasnil jí s laskavým pohledem, který viditelně pohasl, když přihlížel tomu, jak tím Rose zklamal. Jenom naštvaně stiskla rty a pak se otočila na patě, aby si odnesla tu učebnici, přičemž si něco mumlala pod nos ve smyslu, že se vůbec ptala a co vlastně čekala. Ženská a navíc má dcera se v ní skutečně nezapře. Možná ty řeči pochytila především ode mě. Jen co Rose zmizela za rohem, Chrisův pohled se rázem změnil a bylo na něm poznat, že ho něco slušně žere.
„Byl bych rád, kdyby ses příště k Lily chovala o něco shovívavěji. Posledně se odsud vrátila celá vyděšená z toho, jak jsi s ní jednala. Ona vůbec za nic nemůže, Rebecco, a ty to moc dobře víš,“ zpražil mě chladně a z očí mu prýštily jasné obvinění a výčitka, když jsem v neděli zpražila já tu jeho nádheru.
„Tak ať sem už víckrát nejezdí, Chrisi, a bude to v naprostém pořádku. Měl jsi Rose přivézt ty a ne že ji místo toho pošleš s tou…“
„Ušetři si ty urážky, laskavě,“ skočil mi do řeči, aby předešel jakýmkoliv mým peprným přízviskům, které jsem s oblibou pro Lily vymýšlela. Chris na mě vrhal dostatečně neoblomné pohledy, abych svou větu nedokončila tak, jak jsem za pochodu domýšlela. Rozčileně jsem zafuněla a okázale jsem nad tím protočila panenky.
„Navíc přijela pozdě! Doufám, že ti všechno vyřídila, abys věděl, že takhle to bylo naposledy, jinak si to ujasníme u soudu,“ vrčela jsem varovně a s nechutí jsem sledovala, jak se nad tím ironicky pousmál. Přistoupil ke mně o několik kroků blíž, z čehož se mi prudce rozbušilo srdce a žaludek se mi několikrát otočil vzhůru nohama. Bedlivě mě sledoval svými temnými duhovkami, u kterých jsem vždy měla neodbytný pocit, že mi jimi dokáže prohlédnout až na dno duše.
„Musel jsem nečekaně něco vyřešit a neměl jsem čas se ještě zabývat tím, jak jinak Rose dovézt sem, aby ses nepotkala s Lily. To jsem ji snad měl poslat taxíkem, nebo co? Nebuď tak hrozně malicherná,“ domlouval mi takovým způsobem, jako by mluvil s rozmazleným dítětem, čímž mě akorát vytočil doběla.
„Nebylo to poprvé, co jsi nedodržel naši dohodu a mně tak trochu dochází trpělivost, Chrisi! A to, žes s ní poslal tu ženskou, to už bylo prostě moc. Mimochodem má Rose o víkendu tu narozeninovou oslavu a protože ji máš u sebe teď ty, tak počítám s tím, že to nějak vyřešíš,“ vybalila jsem na něj kousavě, načež jsem dle jeho zaskočeného výrazu pochopila, že to nejspíš úplně zazdil. Uvnitř jsem pocítila nevídané zadostiučinění a to vědomí, že mám nesporně navrch mi dodávalo jistého pocitu moci. Škodolibě jsem se na něj zašklebila. „Tys na to samozřejmě zapomněl, co?“
„Bože, jako ty bys byla naprosto dokonalá a nikdy na nic nezapomněla!“ odsekl vztekle, když jsem ho nachytala na švestkách a z očí mu jen sršely blesky.
„Já chápu, že občas můžeš mít pocit, že když jsme se my dva rozešli, tak ses zbavil jednoho obrovského břemene, ale je to taky tvoje dcera. Nebo snad potřebuješ na důkaz test otcovství? Je mi jedno, co ten víkend máš nebo nemáš, ale nějak si to zařiď!“ přikázala jsem mu rezolutně a vyloženě jsem se mu vysmívala do obličeje, což pochopitelně přijímal značně nelibě.
„A musí na té oslavě nutně být?“ přeptal se se zaťatými zuby, když silou vůle spolknul všechny veškeré reakce na ten můj jízlivý monolog, čímž mě celkem udivil.
„Jsou to narozeniny její nejlepší kamarádky! Ovšemže tam musí být, Christophere! Dárky jsme už společně koupily a zabalíme je, ale bylo by fajn, kdyby tvoje přítelkyně udělala na tu oslavu něco s sebou k zakousnutí, já vždycky něco nosím. Doufám, že to tvoje přítelkyně v kuchyni zvládne.“ Nevynechala jsem ze svých posměšků ani Lily, nad čímž pouze dopáleně přimhouřil oči.
„To nebude problém, neboj se,“ odbyl mou zesměšňující poznámku ve vší stručnosti. „Koupil jsem nám víkend v Disneylandu na Floridě, mělo to být pro Rose překvapení. Teď to můžu akorát tak zrušit,“ postěžoval si, ale ve mně se akorát tak vzedmula obrovská vlna opovržení, když jsem se dozvěděla, co velkolepého si pro ni zase nachystal.
„Je nechutný, jak si ji kupuješ a hrajete si spolu s Lily na šťastnou rodinku,“ procedila jsem odpovídajícím tónem hlasu a měřila jsem si ho odsuzovačně zrakem nahoru a dolů.
„A co mám jako dělat, Rebecco? My dva jsme ji o tuhle možnost připravili, tak se snažím, aby měla alespoň nějaké pěkné vzpomínky na svoje dětství!“ vyjel po mně pobouřeně a podstatně víc nahlas, až jsem se nad tou náhlou změnou zarazila. Nebo spíš nad obsahem jeho sdělení, než mě ovšem zase chytil rapl.
„Vždyť ona ani Lily nemá ráda! Ví, že ji musí strpět, protože vy dva jste spolu, takže ten víkend by pro ni byl akorát tak za trest,“ obeznámila jsem ho s tou smutnou pravdou, že Rose si Lily nikdy nijak extra neoblíbila. Chris se zatvářil nadmíru rozpačitě, jak to pro něj byla asi nepříjemná novinka, protože z Rosiina chování nepoznal, že ji naše dcera vyloženě nemusí. Ona se chovala odměřeně normálně ke všem, ale Lily sotva registrovala.
„Protože jsi ji proti ní poštvala,“ podotkl, jak se mě snažil asi taktéž něčím ranit, ale to nebylo možné, protože nic horšího než ten fakt, že mě podváděl se svou asistentkou, už se najít pravděpodobně nemohlo. To jeho nařčení jsem pro jistotu úplně vytěsnila.
„Ne, protože Rose ví, že jsi odsud odešel bydlet rovnou s ní,“ vyvedla jsem ho z omylu vítězoslavně a svědomí jsem měla bělostně čisté. Rose jsem nijak nemusela ničím motat hlavu, aby pochopila, jak se věci mají.
„Ty už tu prý taky nejseš sama, mimochodem,“ nadhodil hořce a podle toho, jak se nespokojeně zatvářil, tak to bylo asi o něco víc trpce, než původně zamýšlel. Zmateně jsem se na něj zadívala a on před mým pohledem raději uhnul očima někam stranou. Přistihla jsem se, jak jsem kvůli tomu na pár sekund zatajila dech.
„Do toho ti vůbec nic není,“ pronesla jsem povzneseně, ale protože jsem se ho jen snažila trochu popíchnout.
„To teda je, Rebecco. Chci vědět, s kým tady moje dcera teď bydlí a co je ten chlap zač,“ nakázal mi neústupně a dost výhrůžně se na mě zamračil. Obličej mu povážlivě brunátněl a neušlo mi, že k sobě pevně tiskl zuby, protože mu patrně vystupovala, již tak dost výrazná, spodní čelist.
„Co ti Rose řekla?“ vybídla jsem ho, ať je konkrétnější a protože jsem byla neskonale zvědavá, jaký stupidní závěr si z toho vyvodil.
„Nic moc. Poslední dobou není úplně otevřená.“ Sdílel se mnou tenhle postřeh, který zřejmě trápil nejenom mě.
„Na přechodnou dobu je tady s námi Peter, Samanthin syn. Potřeboval pomoct a nevěděl, kam jinam se obrátit, takže je teď tady. Už seš spokojený? Může tady s námi zůstat?“ žádala jsem ho značně uštěpačně, což jsem pochopitelně nemyslela vážně, ale přišlo mi to vhod, abych si do něj opět rýpla.
„Proč nebydlí u Samanthy v bytě?“ položil mi všetečný dotaz, ke kterému jsem sice sama došla, ale nehodlala jsem se v tom jakkoliv hnípat. Pete byl tady a já za to byla koneckonců maximálně vděčná.
„Tohle není moje věc, abych to řešila,“ oznámila jsem mu svoje stanovisko a založila jsem si ostentativně ruce na hrudi, aby pochopil, že se tím nemíním jakkoliv zabývat. Mám spoustu svých vlastních starostí, které musím přednostně řešit, natož starosti jiných.
„No nic, jestli sis na mě dostatečně zchladila žáhu, já už bych jel. Celkem spěchám na to, abych tu ztrácel čas bezpředmětnými hádkami,“ strefil se do mě taktéž on, když měl tu příležitost, ale já se nad tím pouze ironicky ušklíbla.
„Ani zdaleka ne, ale klidně si uteč. Můžeme se pohádat zase někdy jindy,“ vyzvala jsem ho s notnou dávkou ironie a on nad tím pouze otráveně protáhl obličej. Nenuceně si prohrábl rukou svoje husté, tmavě kaštanové vlasy a já si současně s tím vybavila, jaké to bylo, když jsem je mezi prsty cítila já. Kdesi v hrudi mě z nostalgie píchlo, protože jsem mu vždycky strašně ráda vískala vlasy.
„Už se nemůžu dočkat,“ procedil sarkasticky a zkontroloval svůj telefon, kdy se při pohledu na displej nepatrně zaškaredil, a pak ho zase schoval do kapsy kalhot.
„Nezapomeňte na tu sobotu, jasné? Rose se tam už hrozně moc těší. A vyřiď ode mě Lily, že mě fakt hrozně moc mrzí, že vám nevyjde ten víkend na Floridě,“ šila jsem do něj dál a bylo znát, že jsem se tímhle trefila přímo do černého. Možná to bylo na můj věk dětinské, ale mně to prostě pomáhalo, abych se pak cítila alespoň o trošku lépe.
„Tahle role zhrzený ženský ti fakt nesedí, Rebecco,“ hlesl rozmrzele a naprosto bezelstně se mi zadíval do očí, jako bych v nich snad hledal něco, co už v nich dávno nebylo. Výsměšně jsem se nad tím uchechtla.
„Příště mi dej vědět dopředu, když nebudeš moct Rosie přivést. Já si pro ni klidně zajedu, ale tu ženskou tady už víckrát nechci vidět nebo za sebe fakt neručím. Copak nestačilo, že jsi ji sem...“
„K nám domů jsem ji nikdy nevzal!“ přerušil velmi rázně mou další vlnu narážek a drtil mě takovým tíživým pohledem, který jsem po několika vteřinách nevydržela vstřebávat, a tak jsem se podívala jinam. Tuhle svou slabost jsem si ale samozřejmě musela vykompenzovat nějak jinak.
„Asi tě nepřekvapí, že ti nevěřím, Christophere.“ Docela nevybíravě jsem smetla jeho přiznání ze stolu a ve své mysli jsem se přemáhala, abych nemyslela na nic, co se zde v domě mohlo za mými zády odehrávat. Ještě víc jsem se ale přemáhala, abych jeho tvrzení neuvěřila. Nemohla jsem, protože jinak by mě to aspoň zčásti obměkčilo a já se na něj potřebovala co nejvíc zlobit a následně si to všechno vybíjet na něm. Nemohla jsem jinak.
„Věř si nebo ne, ale tohle bych neudělal, Rebecco. V tomhle mám svědomí čistý,“ zopakoval o něco naléhavěji, ale já se nad tím akorát teatrálně zasmála. Slyšet něco takového z jeho úst a hlavně potom, co udělal, znělo přinejmenším groteskně.
„Tuhle frázi by sis měl raději vyškrtnout ze slovníku, anebo ji alespoň neříkat přede mnou, jestli mě ovšem nechceš královsky pobavit,“ utrousila jsem a vykouzlila jsem co nejširší, ale za to neupřímný úsměv.
„Kdy ze sebe konečně přestaneš dělat oběť? Na týhle situaci se podílíš úplně stejně jako já, ať se ti to líbí, nebo ne.“ Okamžitě mi smazal úsměv, když řekl něco, co každopádně neměl, aby se ode mě nedočkal pouze křiku a výčitek. Nesnesla jsem, když mi přímo do očí tvrdil takovou ohavnou lež. Podvědomě jsem to nicméně cítila trochu jinak a nejspíš proto mě to vždycky vytočilo až do nepříčetnosti.
„Já tady nejsem ta, která podváděla,“ zavrčela jsem nenávistně a ve své mysli jsem vytěsňovala, že ze mě mluví jenom má zraněná ženská pýcha. Vsadím se, že žádná žena, notabene matka, by se nijak snadno nepřenesla přes to, že si její dlouholetý manžel nabrnkl bokovku, krásnou, obdařenou, mladou nanynku, která by se kvůli němu přetrhla, aby splnila vše, co mu na očích uvidí. Což za ty všechny milodary a dovolený bylo to nejmenší, co by měla udělat. Pochybovala jsem o tom, že v jejich vztahu peníze nehrály absolutně žádnou roli.
„Tuhle konverzaci jsme vedli už aspoň milionkrát! Já ti k tomu nemám víc co říct, Rebecco!“ rozkřikl se na mě rozzlobeně a obočí se mu stálo do příkré šipky. Hrudník se mu zrychleně zvedal a zase klesal, jak v sobě nejspíš dusil o něco divočejší reakci.
„Na můj vkus jsem toho slyšela víc než dost. Nespěchal jsi náhodou někam? Já že bych se taky ráda vrátila ke své práci,“ předhodila jsem mu opovržlivě a považovala jsem tím tuhle konverzaci za ukončenou.
„Slyšíš, co ti říkám, ale nevnímáš mě!… Dojdu se ještě rozloučit s Rosie. Měj se, Becco,“ ukončil také sám za sebe a připojil k tomu jednu takovou důmyslnou vsuvku, u které jsem cítila už teď, jak se mi onen pověstný brouk zavrtává hluboko do šedé kůry mozkové, aby mě tam v následujících dnech mohl nezvratně trýznit. Jak jako slyším, ale nevnímám?! Chris ani nepočkal na mou jednu z mnoha sarkastických odpovědí, když se odporoučel směrem do pokoje naší dcery. Akorát jsem frustrovaně zaúpěla, protože tohle byl další z mnoha náročných rozhovorů s mým budoucím exmanželem, které mě vždy spolehlivě snadno psychicky vyčerpaly. Dávno pryč jsou ty doby, kdy to bylo přesně naopak…
Tak jste se seznámili s další důležitou, vlastně hlavní postavou, Chrisem. Jaký na Vás udělal prvotní dojem? Říkám si, jak to "hezky" vyšlo současně s tím, že tenhle týden nás bulvár zásobuje jedním článkem za druhým ohledně Johnnyho soudního procesu s jeho bývalou ženou. Vzhledem k tomu, že jako Johnny figuruje v tomhle příběhu, je asi zřejmé, za jaký tým kopu, tak snad tím nikoho nepohorším nebo tak. :)) Johnnyho obdivuju,... ale ne, to je ještě slabý výraz, spíš ho vyloženě zbožňuju již od svého dětství, je to za mě Pan Herec, vždy jsem z něj měla dojem, že je to upřímně dobrý člověk, který má sice svoje problémy a démony, jako ostatně hodně lidí, ale možná díky tomu se vždycky snažil konat mnohé dobré skutky, a za mě tedy potvrdil v Karlových Varech, kde jsem pochopitelně nesměla chybět, že je to vážně moc fajn, vděčný a svým způsobem skromný, chlap (i když za ty jeho pozdní příchody bych ho nejraději něčím praštila :D) Ale samozřejmě nevylučuju, že je to jen nějaká maska, přeci jen je to velmi dobrý herec, ale... nicméně sama za sebe věřím tomu, co tvrdí a říká. :)
Jinak všem ze srdce mockrát děkuju za podporu! Jste úžasní! <3
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Dirty 40 - 6. kapitola:
May: No vypadá to jako takový ten klasický scénář, kdy si úspěšný muž již v pokročilejším věku potřebuje dokázat, že ještě nepatří do starého železa a takových ženských, který jdou po penězích je taky dost Jako ve většině případů mají na různých krizových situacích svůj podíl viny oba, až na určité výjimky, kdy jsou partneři prostě šmejdi a člověk na to přijde tím nejhorším možným způsobem, až když se kvůli nim spálí... Chris samozřejmě svatý není, ale rozhodně to není ani šmejd Chris si na sebe vztáhne dost pozornosti, to prozradit můžu
Flu: Ono je to tak mnohem jednodušší, než si přiznat, že člověk něco podělal... A když to tak dělá dlouhodobě, nakonec se může stát, že tomu fakticky uvěří, že to vlastně jeho vina není lidská psychika funguje dost mazaně ale mezi nimi to takhle černobílé úplně není, každý to vidí trochu jinak a nejsou schopni se shodnout na tom, jak to ve skutečnosti proběhlo... ale moment prozření nakonec přijde, časem
Jooo, to byla fakt čistě náhoda, v plánu jsem to neměla už delší dobu jsem chtěla Johnnyho někam nacpat, já ho fakt léta obdivuju, a myslím, že s tím načasováním to vyšlo parádně, protože to trošku beru i jako takovou podporu.. A k tomu Jackovi, vlastně ten šílený pirát u mě tu první dětskou platonickou lásku odstartoval.. ten je naprosto legendární
Jasná věc, teprve se kola roztáčí.. bude hůř, bude hůř
Mockrát Vám děkuji, dámy, jste ty nejúžasnější čtenářky z nejúžasnějších čtenářek a jsem za vás nesmírně vděčná! Díky!
V určitém ohledu mi Chris připadá jako chlap co má krizi středního věku a potřebuje si něco dokázat tím, že si najde někoho jiného. A jak říká Flu, vinu sice mají oba ale Chris rozhodně větší. No jsem ještě zvědavá jak zamotas osudy našich hrdliček a jakou roli v tom Chris nakonec sehraje Těším se na další
Úplně v tom vidim, jak se Chris svoji vlastní vinu snaží hodit vlastně na Rebeccu. Očividně má problém sám se sebou a je tak nedospělej, že si to na ní vybíjí. Jasně, že sice za nastalou situaci svým způsobem můžou oba, ale to on do toho problému přitáhl někoho třetího. Takže ať se tady vůbec o nic nepokouší, šmejd. Trochu mě pobavila ta náhoda s tím, koho jsi pro něj vybrala a s tím, co se teď děje. Život je fakt nevyzpytatelnej. Ale Johnyho Jack Sparrow pro mě bude už navždycky TOP.
Jinak, povídka mě stále baví a fakt se těším, až se to zamotá ještě o něco víc, protože je mi jasný, že jim pokoj nedáš. Pecka, vyhlížím další kapitolu.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!