OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 16. kapitola

29.07.2022 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 449×

Ráno jsem až na několikerý pokus rozlepila ztěžklá víčka a přetočila jsem se na bok, ke středu postele. Při tom neobvyklém výhledu na důvěrně známou mužskou tvář, která patřila mému manželovi, jsem se trochu vylekala. Chvilku mi trvalo, než jsem zapnula mozkové závity a spojila si jeho přítomnost s včerejšími nečekanými událostmi, po nichž jsem i po tom výživném spánku pociťovala určitou únavu, ale v tom dobrém slova smyslu. Jakmile jsem se patřičně uklidnila, jelikož jsem si již dávno odvykla se vedle něj probouzet, zadívala jsem se na něj o něco pečlivěji. 

Pravidelně, klidně oddechoval, ačkoliv se mu občas podařilo slabě zachrápat. Zvedla jsem se na lokti, abych si mohla lépe prohlédnout jeho obličej, který působil nanejvýš pokojně. Jasně mu dominoval symetricky rovný, středně velký, zašpičatělý nos. Kousek pod ním se vyjímaly jeho narůžovělé rty, které dokonale zapadaly ke zbytku stále nevídaně pohledné tváře. Byly přitažlivě plné a nepatrně povolené. Vyloženě mě lákaly k tomu, abych je políbila.

Lícní kosti nepatrně vystupovaly a směrem dolů se elegantně propadaly až k perfektně řezané spodní čelisti. Jeho hranatá brada z profilu nijak nevyčnívala a zepředu vyvolávala sofistikovaný dojem, a to především, když ji nechával přiměřeně zarůst vousy, ke kterým si pěstoval také střízlivý knírek. Pokračovala jsem ještě níž až k jeho ohryzku, který byl patrný, ale nijak přehnaně, že by to jakkoliv bilo do očí. Závoj hustých, uhlově černých řas, které byly ještě minimálně o odstín tmavší než jeho lesklé, hebké vlasy, se mu viditelně zatřepotal, takže se pravděodobně již probouzel.

Mírně jsem zpanikařila, protože jsem v ten moment netušila, jak se mám vlastně chovat. Po té společně strávené noci, z mé strany zcela vědomě a odhodlaně, jsem najednou pochybovala o tom, jestli na to nahlížel stejně jako já. Obzvlášť když on si přes den, i noc, něco upil, přestože tvrdil, že to na jeho rozhodnutí nemá sebemenší vliv. Ovšem, muži jsou schopni tvrdit snad cokoliv, aby dosáhli svého.

Nakrátko jsem pomyslela na zbabělý útěk, než jsem vzala svůj rozum do hrsti a zařekla se, že čemukoliv, co přijde, se postavím hrdě čelem. Dlouze jsem vydechla, abych uklidnila svůj splašený tep a přestala se tvářit vyděšeně. Nato se Chrisovi oči líně pootevřely, načež párkrát zamrkal, aby je otevřel úplně. Já se mezitím položila zpátky na polštář, aby mě nepřistihl, jak na něj nestydatě civím. Tím jsem ovšem přilákala jeho pozornost a když našel mou tvář, slabě, ale za to něžně se pousmál. A já se uvnitř zatetelila štěstím.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem na pozdrav a ten drobný úsměv jsem mu vrátila. K ničemu dalšímu jsem se ale nepřiměla. Hodlala jsem v tomto ohledu přenechat iniciativu výhradně jemu, abych zjistila, jak si vlastně stojím. Nebo spíš stojíme. 

„I tobě, krásko,“ vrátil mi i s roztomilým přízviskem, které mi již mnohé napovědělo a které mi vehnalo ruměnec na líce. Potom se ke mně natočil celým tělem, jelikož doteď ležel na zádech a zadíval se mi bezelstně do očí. Dobu mlčel, pouze si mě se zalíbením prohlížel a potutelně se na mě culil. Díky tomu veškeré mé obavy zmizely v nenávratnu. A tak jsem se osmělila a natáhla jsem se k němu pro pomalý, procítěný polibek, který mi ihned opětoval. Možná o něco vášnivěji, než bych očekávala. Proto jsem se od něj raději včas odtáhla, dokud se ještě dalo. Určitě na to ale nemělo vliv to, že po noci jeho dech s tím whiskey cigaretovým odérem ještě zesílil, ba naopak jsem si o to intenzivněji uvědomovala, že vedle mě leží právě on. 

„Je sice hrozný, že něco takového říkám den po otcově pohřbu, ale takhle zatraceně dobrý ráno jsem dlouho nezažil,“ podělil se se mnou o svoje nejniternější dojmy a prsty mi vjel do vlasů kousek nad uchem, načež mě začal hladit bříškem palce přímo na spánku, což bylo ohromně příjemné. Přesně takhle se mě dotýkal i dřív, protože věděl, jak moc to mám ráda. 

„No, teoreticky vzato… Nebýt tvého otce, tak tohle ráno není,“ poznamenala jsem zamyšleně, přičemž jsem se nepatrně ušklíbla. Pan Chadwick dokázal zasahovat do věcí i po své smrti.

„A co to teda… pro nás znamená?“ vyslovil tu obávanou otázku, která mi po probuzení také stačila proběhnout myslí, ale k odpovědi jsem se prozatím nedobrala. Potřebovala jsem k ní nejprve znát jeho názor, který se mi nicméně jevil víc, než příznivě.

„Zatím to nechme být, Chrisi,“ požádala jsem ho paradoxně s úpěnlivou prosbou, aby tenhle báječný okamžik ještě neničil, načež jsem otevřela oči, které jsem doposud pod jeho krouživým pohybem palce slastně přivírala, jako spokojená kočka.

„V tom případě mám náhradní plán,“ zamručel touhou zastřeným hlasem, když mi položil ruce kolem pasu, aby si mě k sobě přitáhl o něco blíž, což se mu bez nějakých větších potíží povedlo. Ocitla jsem se tak na jeho nahé hrudi a s důkazem toho, že je maximálně připraven, tlačícím se na mé stehno. Jenže po těch nekonečných nočních hrátkách jsem se na další už nějak necítila.

„Chrisi, počkej, počkej…“ zadržela jsem ho, co možná nejvlídněji, aby to nepůsobilo nijak podrážděně. Popravdě, určité mé partie po včerejší noci jaksi podrážděné byly, jelikož jsme po ruce neměli žádný kloudný lubrikant, který by se hodil. Poradili jsme si i bez něj, ale nicméně to dnes bylo znát. „Já už po včerejšku… nemůžu,“ přiznala jsem, ačkoliv s mírnými rozpaky, ale přece jen jsem byla dost stará na to, abych nahlas řekla cokoliv, co se mi nelíbilo anebo co jsem nechtěla. Chris chápavě přikývl a shovívavě se na mě pousmál, však to také bylo výhradně jeho zásluhou. 

„Chtěl bych se s tebou takhle probouzet častěji, Rebecco,“ vyrukoval na mě ukvapeně, přičemž mi hlavou prolétlo, že jsem se možná měla raději přemoct a být povolná, než řešit tohle. Na druhou stranu, kdy jindy to probrat, než po společný, úžasně strávený noci?

„To zní dobře,“ okomentovala jsem jeho kurážné doznání a cítila jsem to v podstatě stejně.

„Dala bys tomu šanci?“ přeptal se váhavě, jelikož včera se mě ptal na podobnou otázku, na kterou jsem reagovala nekonkrétně, vyhýbavě a také v tenhle moment jsem pocítila nutkání neodpovědět jednoznačně.

„Myslím, že ano… Ale netuším, jestli...“ nechala jsem větu vyznít do ztracena a uhnula jsem pohledem stranou.

„Já vím, já vím… Pro mě je ale zásadní, že si ochotná to alespoň zkusit. To samo o sobě hodně znamená,“ ocenil mou snahu a jeho oči barvy hořké čokolády tolik oslnivě zářily, nepochybně štěstím, které jsem v něm svým vstřícným rozhodnutím vyvolala. Když jsem přihlížela jeho radosti, samotnou mě uvnitř zasáhla taková hřejivá vlna, která vycházela z toho, že se mi jednak ho povedlo potěšit a také proto, že mi to rozhodnutí přišlo naprosto správné.

„No, v posteli nám to pořád dobře funguje,“ pronesla jsem v žertu, abych trochu odlehčila atmosféru a Chris samozřejmě můj záměr pochopil, načež se pobaveně zasmál.

„Nechápu, proč jsme s tím vlastně přestali,“ nadhodil zpátky, naoko zadumaným a téměř pohoršeným tónem, přičemž se na mě tak škádlivě zaculil.

„A to já bych asi věděla,“ rýpla jsem si do něj, bez zaváhání, abych mu částečně vrátila tu jeho rozjařenou smělost a také proto, že už ve mně to nekontrolovatelné nutkání se do něj strefovat bylo, po těch nekonečných měsících rozbrojů a hádek, jaksi nepodmíněně zakořeněné. A taky protože jsem v sobě pořád bojovala s tou krutou křivdou, že mě podváděl, což jsem mu stále neodpustila. 

„Co kdybychom to brali tak, že... jsme si víceméně kvit?“ navrhl mi zcela bezelstně a nebezpečně lehkovážně. Nezdálo se, že by si uvědomoval tu nebetyčnou troufalost, která mě solidně nadzdvihla mandle.

„Víceméně?“ zopakovala jsem po něm konsternovaně a dalších několik vteřin jsem pouze na prázdno otvírala a zavírala pusu. V hlavě se mi totiž vyrojilo tolik protiargumentů, kterými bych ho zpražila na dvě doby, aby se urychleně dovtípil, že je naprosto mimo, jenže jsem jimi úplně zahltila svou mentální kapacitu, až jsem nebyla schopná ze sebe nic dostat. „To nemyslíš važně, že ne?“ zavrčela jsem pobouřeně a výmluvně jsem se na něj zamračila.

„Becco, Becco… klid, jo? Já si ten zásadní rozdíl samozřejmě uvědomuju,“ uklidňoval mě, najednou opět pokorný jako beránek, a kajícně na mě mrkal tím vějířem dlouhých černých řas.

„Tohle už na mě víckrát nezkoušej, Chrisi,“ varovala jsem ho rezolutně a postupně uvolňovala veškeré obličejové rysy, jelikož se tomu jeho psímu pohledu jednoduše nedalo dlouze odolávat. „Na tom faktu, že jsi mi byl nevěrný, prostě už nic nezměníš,“

„Vždyť to já ani nechci, jen… Že jsem měl vztah s mladší milenkou, tys mi to zas vrátila s Peterem. V tom jsme si přece kvit, ne?“ objasnil mi svoje myšlenkové pochody, které mě tak rozhodily, že jsem se do něj málem pustila. Ani teď si to nijak nevylepšil. 

„Nesnažila jsem se ti něco vrátit, Christophere,“ srozuměla jsem ho trpce, načež ležet naproti němu a dívat se mu upřeně do očí, mi začínalo připadat těžce nepatřičné. Celkově jsem si před ním postupně připadala čím dál víc nekomfortně.

„Tak proč ses s ním, proboha, dala dohromady?“ vyhrkl s ostentativním údivem, který mě popudil.

„Protože tu pro mě prostě byl! Jestli jsem to dobře pochopila, tobě u Lily bohatě stačilo totéž.“ Přešla jsem do ofenzivy, jelikož se mi jeho nenadálý vyčítavý postoj přestával líbit. Už jsem tu naši těsnou blízkost nevydržela, kdy se mi jeho palčivý pohled doslova vypaloval pod kůži a posadila jsem se zády k němu. Vtom mě přepadla jistá domněnka, která se mi sice ihned vzpříčila, ale již předem jsem věděla, že si ji budu muset neodkladně ověřit.

„Co tady vůbec dělám, Chrisi?!“ vyrukovala jsem na něj příkře, načež jsem se na něj přes rameno podívala. Vzápětí se sám posadil, když mu ta poloha ležmo již nevyhovovala, jak naše konverzace nabírala na obrátkách. Zmateně se na mě podíval a trpělivě čekal, až svůj kousavým dotaz adekvátně upřesním. „Mám tak trochu dojem, že především nemůžeš vystát to, že bych byla s někým jiným, a ne že nejsem s tebou.“

„Seš tady se mnou proto, protože to mezi námi ještě evidentně neskončilo,“ ohradil se rozpačitě, když ten náhlý obrat nejspíš ani v nejmenším nepochopil.

„Ne proto, že si myslíš, že máš na mě pořád nárok, když zatím ještě nejsme rozvedení? Vždycky si chtěl mít nad vším kontrolu. Jenže já nejsem ničí majetek,“ nařkla jsem ho z jeho, někdy lépe a někdy hůře, potlačované potřeby kontrolovat cokoliv, co spadá do jeho života. I to, co ovládat nelze.

Nejednou jsem s ním měla ostrou výměnu názorů, kdy se mě pokoušel omezovat, abych neměla žádnou příležitost ohrožovat jeho pozici. Já ho odjakživa skutečně milovala, kvůli mnohým jeho přednostem, takže by mě nikdy nic takového ani nenapadlo, ale dokud nezískal dostatečně pevné přesvědčení, že mě má jistou, čas od času se ke mně choval spíš jako můj nadřízený než jako můj rovnocenný partner. A za poslední roky jeho ego poněkud narostlo, takže dost možná tady teď nešlo ani tak o nás dva, jako o to, aby zlikvidoval jakousi svou domnělou konkurenci. Popravdě jsem si momentálně nebyla jistá absolutně ničím. Tou obrovskou dávkou emocí, které ve mně v noci rozvířil, jsem přišla o veškeré racioální rozlišovací schopnosti.

„Co blázníš, Rebecco?“ zabrblal užasle, ovšem nikoliv v tom pozitivním slova smyslu. Naopak svým vyjeveným pohledem potvrzoval svůj výrok o mém aktuálním duševním stavu.

„Já že blázním?“ zopakovala jsem po něm rozčarovaně a frustrovaně jsem ze sebe vyrazila přebytečný vzduch.

„Není to náhodou třeba proto, že ses lekla toho, co se mezi námi stalo, a teď se z toho snažíš nějak vycouvat? A shodit přitom vinu na mě, protože to je to, co ty pokaždý tak ráda děláš?“ obvinil mě ze své pošetilé teorie, která mě nemálo rozhořčila. Tak moc, až jsem nabyla dojmu, že se ve mně počíná vřít krev. Proto jsem se na něj odhodlaně otočila čelem a zlostně jsem se do něj zabodla očima. On si relativně poklidně seděl, opíral si lokty o kolena a působil celkově vyrovnaně, až povzneseně, čímž mě akorát nevídaně iritoval.

„Tak jo, teď už je snad naprosto jasný, že tohle byl fakt hodně špatný nápad,“ vyplivla jsem ze sebe skoro opovržlivě, když jsem se snažila primárně o to, abych ho namíchla stejně tak, jak se to povedlo jemu v mém případě. 

„Neutíkej od toho! Včera jsme spolu přece mluvili o tom, jak jsme selhali ve vzájemný komunikaci a ty místo toho uděláš jako co?“ vytkl mi naprosto bezprostředně a bezděčně rozhodil ruce do stran, aby tím poukázal na absurdnost mého jednání. Tím samozřejmě zase jen přilil olej do ohně. 

„No tak ke mně buď upřímný!“ přikázala jsem mu nekompromisně, s nervy napjatými až k prasknutí.

„Jenže to já jsem! Nemůžu za to, že mi nevěříš!“ ohradil se podobně rezolutně, jak si stál za svým náhledem na věc a v podstatě se tím zbavoval své části viny. Ostatně tak jako vždy.

„Ale jo, Chrisi… vlastně si za to můžeš hlavně ty sám,“ smetla jsem jeho výrok prapodivně klidně a s rádoby lhostejným výrazem, který tedy vůbec neodpovídal tomu, co se ve mně odehrávalo za emoční bouři. Moje hrdost a možná především má zranitelnost mi nedovolovaly, abych se před ním projevila absolutně autenticky. Asi jsem se jednoduše bála mu dát najevo, jak mě tahle situace vnitřně trýzní. Hněv, to už bylo něco dočista jiného…

„Ty to nechceš znovu zkusit dát dohromady, že ne?“ vydechl značně otřeseně, když tu svou děsivou ideu vyslovil ihned nahlas. Několikrát na mě zamrkal, než se z toho šokujícího zjištění vzpamatoval, a sotva na sekundu se mi zdálo, že se mu duhovky podezřele zaleskly slanou vláhou.

„Tohle nemá žádný smysl. Byla to chyba… Zapomeňme na to a prostě pokračujme, jako by se to nestalo,“ zrekapitulovala jsem mu svůj původní požadavek, podstatně důrazněji.

„Protože tobě to tak vyhovuje, co?“ osočil se na mě s obočím hutně staženým dolů, až pod ním jeho na ránu vztekem tmavé blýskající se oči byly sotva vidět. Tvrdě stisknul čelisti k sobě a přitom stáhl své rty do tenké čárky, přičemž je také vzdorovitě vystrčil o něco vpřed.

„Ovšemže ne!“ zamítla jsem bez zaváhání, možná až příliš horlivě.

„Tak se aspoň trochu snaž. Moc tě prosím, Reb!“ zaúpěl bezmála žalostně a znovu se jeho mimické svaly stáhly během mžiku v diametrálně odlišný výraz. Vyloženě mě jím prosil, - ne, on škemral, abych vyhověla jeho tklivé prosbě, načež jsem sama během vteřiny pozbyla veškerých negativních emocí a nakonec se mi ho vyloženě zželelo. Zhluboka jsem vydechla veškerý tlak své zloby, ukřivdění či odporu a rezignovaně jsem k němu vzhlédla.

„Co když to prostě nestačí?“ položila jsem mu prvoplánově řečnickou otázku, ale jemu přes oči přeběhl stín tíživého uvědomění.

„A co když jde o něj? Říkala si, že je to sice jen bezvýznamná aféra, ale přijde mi, že se ho prostě nechceš vzdát…“ nařknul mě obratem, když zase znenadání změnil svůj postoj o 180 stupňů. Tímhle obviněním mě absolutně vykolejil, že jsem znovu přišla o schopnost se adekvátně verbálně vyjádřit.

„Tohle rozhodně není o Peterovi! To akorát ty ses na na něj takhle šíleně upnul!“ ohradila jsem se dost svérázně vůči jeho žárlivému obvinění a opětovně jsem se na něj pohoršeně zadívala.

„Anebo ty?… Zamilovala ses do něj snad?“ Nedbal na moje výhrady a místo toho na mě tlačil dál a dál. Zdálo se mi, že je s každou mou vyřčenou hláskou čím dál neoblomněji přesvědčený, že se nemýlí. Věděla jsem, že s tím stejně již nic nezmůžu, jelikož ta jeho omezená tvrdohlavost a jistá zahleděnost do sebe samého, na úkor názoru ostatních, mu nedovolí připustit jakoukoliv jinou verzi. A tak jsem se nad tím pouze ironicky uchechtla, ale ihned jsem se zatvářila jako kamenná socha, protože nebylo pochyb o tom, že my dva jsme tady skončili.

„Nemusím se ti jakkoliv zodpovídat,“ odsekla jsem chladně a zpříma jsem na něj zírala.

„Vyhýbáš se naprosto triviální odpovědi, takže zřejmě ano...“ vydedukoval přesně podle toho svého zatvrzelého úsudku a do obličeje se mu vkradlo neskrývané opovržení.

„Tebe se to přece netýká,“ odmítala jsem mu dát to, co si tak zarputile umanul, což ho viditelně frustrovalo.

„Vypadám snad, že se mě to netýká?!“ Zvýšil na mě velmi razantně hlas, až ve mně úlekem zatrnulo a pozorně jsem se napřímila.

„Vypadá to jako že si na mě děláš nároky,“ osvěžila jsem mu zamženou paměť, značně kousavě.

„Opustil jsem kvůli tobě Lily...“

„Jak že prosím? Kvůli mně?!“ skočila jsem mu netaktně do řeči, jenže s tím, jak tu větu manipulativně načal, tak jsem ho prostě nemohla nechat ji dokončit. Střelil po mně zlověstným pohledem, když jsem ho takhle neuctivě chytila za slovíčko a snad každá buňka v jeho těle na mě křičela, že se mnou nesouhlasí.

„Kvůli nám oběma! Ale já se o tebe nebudu s nikým přetahovat, Rebecco. Nebudu tě ani prosit a přemlouvat… Buď o to stojíš, abychom to spolu zase zkusili, anebo nestojíš. Víc v tom není,“ obeznámil mě nekompromisně a já neměla sebemenší důvod jeho tvrzení nedůvěřovat. Jeho přebujelé ego by mu zcela jistě nedovolilo, aby se o něco dožadoval. Natož snad o lásku své bývalé ženy, kterou kdysi opustil pro mladší milenku, no ne?

„To po tobě ale nikdo nechce, Chrisi,“ opáčila jsem pokorně, jelikož jsem se po ránu nemínila dál jakkoliv nervovat. Už takhle ten sled událostí budu těžko rozdýchávat, poněvadž onen bouřlivý obrat z romantiky v drama, se odehrál až příliš rychle.

„Tak jak ti mám dokázat, že mi na tobě pořád hodně záleží? Že tě pořád miluju a znamenáš pro mě tolik?“ požádal mě bezradně a naprosto otevřeně, jelikož se v jeho pohledném obličeji nepřehlédnutelně zrcadlila totální beznaděj.

„No to je právě to, Chrisi. J-já… prostě nevím… Každopádně z toho, že mě zatáhneš do postele, to fakt nepoznám,“ zpražila jsem ho necitelně, ale až ke konci svého podobně sklíčeného monologu, abych mu nezůstala nic dlužná a znovu mu dokázala, že se mi jeho úmysly nezdají zase tolik poctivé, jak se stále tak velkodušně kasal. Tahle moje drsná poznámka se ho pravděpodobně dotkla, protože se mu všechny rysy naráz zatvrdily a asi o odstín zbledl.

„Jako bys snad v noci protestovala… Já byl opilej, ale jakou výmluvu máš ty?“ vmetl mi rovnou do očí, s jasným cílem mi tu urážku vrátit, což se mu, k mé smůle a duševní pohodě, bohužel povedlo.

„Občas se chováš jako neskutečnej kretén, Christophere! Víš co? Hned teď se sbal a zmiz odsud, než se to zas celý podělá. Nutně potřebuju být nějakou chvíli o samotě!“ vyhodila jsem ho ze svého prozatímního pokoje, který svým způsobem patřil částečně také jemu, protože jinak bych musela asi vzít ten polštář a udusit ho s ním. Krev se ve mně dočista vařila, ale celkem obstojně se mi ten svůj znovu rozdmýchaný vztek povedlo držet pod pokličkou.

„A co si z toho všeho mám jako vzít?“ ptal se nejapně a působil maximálně zmateně.

„Krom pár dobrých orgasmů? No asi nic, já fakt netuším!" zamumlala jsem stroze a už jsem se na něj nedovedla ani podívat. Momentálně jsem ho totiž mohla sotva vystát.

„Ale no tak, Rebecco,“ oslovil mě s podrážděným napomenutím, který pro mě byl pověstnou poslední kapkou.

„Prostě už běž, jasný?!“ zakřičela jsem na něj pro změnu já, načež jsem pouze s prostěradlem obmotaným kolem těla vstala, abych se důležitě odporoučela do koupelny hned vedle. Odmítala jsem být svědkem toho, jak se bude melodramaticky oblékat, probodávat mě u toho výmluvnými pohledy, než konečně zmizí z mého dosahu. A jak si tohle všechno mám přebrat já?!

 To jim to teda moc dlouho nevydrželo, co? Je to jen menší mráček na jinak poměrně slunném obzoru, anebo další překážka, co je od sebe ještě o něco vzdálí? :) Příště ovšem už zase Peter, Chris si dá na chvíli pauzu, ale každopádně Rebecca nebude mít oddech ani na chvíli. V jakém ohledu, no to zjistíte v další kapitole. 3:) 

Mockrát děkuji všem svým úžasným čtenářům! Jste nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 16. kapitola: