OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 13. kapitola

24.06.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 412×

„Mami? Můžeš mi zkontrolovat tu slohovou práci?“ Přišla ke mně Rose se sešitem v ruce a prosebně na mě upírala svoje velké oči. Znovu jsem si všimla toho, že pozbyly veškerou dětskou rozjařenost, která jim propůjčovala ten oslnivý jas, který jsem u ní neviděla již hodně dlouho. Právě jsem četla finální verzi technického scénáře, který jsem ponechala v kompetenci hlavního kameramana, abych mohla odvést svůj díl práce na dvě stě procent, a tak jsem ho odložila, abych se na chvíli zase věnovala dceři.

„Jasně, jen mi to ukaž. O čem jsi psala?“ zajímala jsem se zvědavě, než jsem otevřela list, kde se hned v nadpisu skvělo Kam mizí láska?

Konsternovaně jsem se na ni podívala, jelikož tohle téma mi absolutně nepřišlo vhodné pro pouze devítileté děti, jenomže jejich učitelka angličtiny, jistá slečna Fraserová, byla velmi nekonvenční a kreativní osoba a zdálo se, že jí skutečně leželo na srdci, co si její malí žáci myslí.

„Ty jsi psala o mně a tátovi?“ přeptala jsem se jí o něco ostřeji, než jsem plánovala, a tak se Rose okamžitě rozhodla přejít do defenzivy. Zamračila se na mě a vzdorovitě si založila ruce na prsou.

„Nemusela jsem tě žádat o svolení,“ odsekla mi rozčileně a já si jen slabě, rezignovaně povzdechla.

„Já vím, zlato. Akorát… vážně si myslíš, že rozumíš tomu, proč už spolu s taťkou nejsme?“ položila jsem jí velmi obezřetně a blahosklonně dotaz, který ji ale pouze víc popudil.

„O to ale nejde, mami! Paní učitelku zajímá, jak to vnímáme my,“ obeznámila mě nekompromisně a na druhou část svého monologu dala takový zvláštní důraz, jako by tím chtěla vyzdvihnout, že mě její myšlenky a pocity snad nezajímají.

„Jiné téma na výběr nebylo?“ Přehodila jsem raději kvapem výhybku a snažila se nemyslet na to, že se moje dcera domnívá, že na ni kašlu.

„Bylo, ale já chtěla tohle. Tak zkontroluješ mi to, nebo ne?“ přeptala se netrpělivě a dál se na mě chmuřila.

„Jistě, že zkontroluju, Rosie. Už jdu na to,“ vyhověla jsem jí beze všeho a ještě než se usadila vedle na gauč, kde si zapnula Netflix, tak jsem se do toho pustila. Po asi pěti minutách jsem dočetla a měla jsem opravdu co dělat s tím, abych v sobě zadusila slzy dojetí a taky nevítaného uvědomění. Ten dětský pohled na věc tu celou naši situaci s Chrisem vylíčil jednoduše a děsivě výmluvně. I ona jako malé dítě vnímala, že se s Chrisem navzájem odcizujeme. Že jsme si přestávali postupně jeden druhého všímat. Že jsme přestali trávit čas jenom ve dvou a těch rodinných chvilek ve třech také čím díl víc ubývalo. Že jsme se s Chrisem už nedokázali radovat z maličkostí, překvapovat se a snažit se toho druhého nějak, jakkoliv potěšit. Omezili jsme i veškerý tělesný kontakt na minimum. Což zajisté byla i Lilyina zásluha.

„Hotovo,“ prohlásila jsem a opakovaným mrkáním jsem zahnala tu vlhkost z očí, ještě než jsem jí podala sešit zpátky. „Je to dobré, Rose, vážně moc dobré,“ pochválila jsem její snahu a vřele jsem se na ni usmála.

„Ty brečíš, mami?“ vyrukovala na mě bez obalu, tak jak to děti ostatně dělávají, a potom se zatvářila provinile.

„Ne, ne… Možná mě to trochu dojalo, víš. Vzpomínky a tak…“ přiznala jsem po krátkém zaváhání a Rose mě doslova rentgenovala zkoumavým pohledem.

„Hm, už je to ale docela dlouho, co spolu s tátou nejste,“ podotkla opět naprosto trefně a jaksi úsečně, načež se vrátila ke sledování toho seriálu. Považovala jsem za úspěch, že se hned nezdekovala a neodešla zase k sobě do pokoje, kde trávila nejvíc svého času, ale ten seriál ji asi hodně zaujal. A tak jsem se znovu pohroužila do scénáře, kam jsem se propracovala již skoro do půlky a zatím jsem s ním byla nanejvýš spokojená.

Vtom mě vyrušil můj telefon, který mi podle své typické melodie prozradil, že mi volal Jacob. Trochu jsem se vyděsila, jestli se zase něco náhodou někde nepokazilo, ale protože jsme dokončovali veškeré přípravy a zbývaly nám pouze kamerové zkoušky se všemi oslovenými, abychom se mohli vrhnout na samotnou produkci, zase jsem se uklidnila. Reálně se nemohlo nic pokazit, leda kdyby nějaký herec či herečka odstoupili. Ježiši, jen to ne!

„Ano, Jakeu? Stalo se něco?“ vyhrkla jsem do telefonu značně nervózně.

„Ahoj, Becco. Uklidni se, nejde tady o náš film, ale volám ti z toho důvodu, že mě kontaktovalo vedení z FOX. S tím, že Peter na tu dnešní schůzku nedorazil a nikdo z nás se mu nemůže dovolat, tak… ty asi nevíš, co by s ním mohlo být, co?“ Vychrstnul na mě ten vodopád slov, čímž mě solidně vykolejil. Ale v mžiku jsem se vrátila nohama na zem a dovtípila se, že Peter se na tu schůzku s největší pravděpodobností schválně vykašlal, a to kvůli té pošetilé vzpouře vůči mně, když jsem mu dala košem. Co si tím jako chce dokázat? Nebo mně? Naštvaně jsem zafuněla do telefonu, jelikož mně to opravdu slušně hnulo žlučí.

„Je s ním to, že je uražený, protože jsem mu dala kopačky a tak tu schůzku nejspíš sabotoval. Pitomec jeden! A kvůli takové hovadině přijde o skvělou šanci na kariéru, o kterou jinak stojí! Chápeš to jeho stupidní chování?“ zaklela jsem pobouřeně a kdyby kousek ode mě neseděla Rose, asi bych zvolila o něco peprnější příměr.

„Ty ses s ním rozešla?“ vypadlo z něj překvapeně, přičemž mě ani v nejmenším nepřekvapilo, že se z celé té řeči zaměřil pouze na tohle.

„Jo! Ale tohle spolu teď řešit nebudeme. Zkusím mu zavolat sama a uvidíme,“ zarazila jsem ho včas.

„Nedovoláš se mu. Má vypnutý telefon,“ informoval mě jakýmsi zasmušilým tónem hlasu.

„Někdy se chová fakt jako naprostý idiot,“ použila jsem Peterova vlastní slova, jejichž plnohodnotný obsah dokázal teprve až dnešním den.

„Asi jsi měla s těmi kopačkami chvíli počkat,“ usnesl se nad tím zamyšleně.

„No ještě mi řekni, že je to snad moje vina, Jakeu!“ obořila jsem se na něj naprosto ohromeně.

„Ale né, prosim tě! Jasně, že ne. No nic, uvidíme se zítra na těch kamerových zkouškách, jo? Zatím, šéfová,“ rozloučil se se mnou překotně, než bych na něj zase spustila a ani nepočkal na mé rozloučení. Tohle je taky případ.

„Ty jsi dala Peterovi košem, mami?“ Převzala si štafetu od Jacoba moje dcera a nevěřícně na mě zírala. S hlavou odkloněnou na stranu jsem protočila otráveně panenky, aby to neviděla a poté jsem nasadila co nepřívětivější výraz. Ani v nejmenším jsem to s ní nechtěla řešit, ale když už jsem si takhle hloupě naběhla, budu z toho muset nějak elegantně vybruslit. 

„Přesně tak, zlato,“ potvrdila jsem jí bez nějakých konkrétních důvodů, které bych zrovna jí nesvedla nijak patřičně vysvětlit. Ani to, proč jsme s Peterem vlastně byli spolu. Bezesporu ne bez toho, aniž by to na ni mělo další nežádoucí psychický dopad.

„Proč?“ vyzvídala v tom svém dětském zápalu a televize pro ni v tu ránu neexistovala.

„Přestali jsme si rozumět,“ zkusila jsem první možný argument, který by jí mohl postačit.

„Každý si občas nerozumí. To je přece normální,“ smetla můj pokus absolutně nekompromisně a vykládala to tak samozřejmě, jako by s tím měla sama přinejmenším tisícero zkušeností.

„To máš sice pravdu, ale neshodneme se v opravdu důležitých věcech a… to potom nedělá úplně dobrotu. Takhle to bude určitě lepší, no ne?“ apelovala jsem na tu její neskrývanou touhu, abychom já a Peter spolu nebyli, proto bych čekala, že z toho bude víc nadšená a méně všetečná.

„A odstěhuje se teda odsud už?“ Tohle už jsem od ní čekala.

„Dřív nebo později určitě ano,“ sdělila jsem jí a tím jsem tuhle nepříjemnou debatu také hodlala ukončit.

„A kdy?“ Zřejmě ještě neskončila s tím nepříjemným křížovým výslechem, na nějž přestávala stačit moje poměrně širokosáhlá trpělivost. Byla jsem totiž na Petera tak strašně naštvaná, že ještě pár minut hovoru o něm a praskla by mi z toho cévka. Nemluvě o tom, že kdybych si chtěla změřit tlak, tak se tlakoměru nejednou protočí čísla kolem dokola.

„Mimochodem, zítra si tě táta bohužel nemůže vzít. Je mimo město,“ přeskočila jsem chvatně k jinému tématu, přestože ani tady se nepochybně nevyhnu návalu nekonečných dotazů, ale stejně jsem si trochu oddechla. Zato Rose jsem tím rozhodně nasadila pořádného brouka do hlavy, dle jejího zadumaného obličeje.

„A kde teda je?“ A kolotoč otázek se znovu nezastavitelně roztočil. To se mě snaží vydeptat ještě ona, nebo co?

„Jel za babičkou a dědou, kterému se udělalo špatně, tak se na něj chtěl podívat,“ shrnula jsem do jedné věty a dala jsem si přitom pozor, abych neprozradila příliš. Pochopitelně jsem měla na paměti, ať jí o Benovi zatím nic neříkám, ale když už se mi to podařilo takhle nakousnout, musela jsem poodhalit trošku víc, abych tím uspokojila její potřebu mít dokonalý přehled. O mém rozchodu s Chrisem chtěla vědět taky všechno.

„Co je s dědou? Co se mu stalo, že tam taťka musel jet?“ vyjekla vystrašeně a k mému údivu to vzala mnohem hysteričtěji, než by mě napadlo, jinak bych to vůbec nenačínala. Jenže to by mě jinak určitě dál grilovala kvůli Peterovi. Takhle jsem ale poměrně tápala, jak jí mám opatrně a citlivě odpovědět, abych ji nevystresovala o to víc. Sice jsme Benovy rodiče tak často nenavštěvovali, protože jsme byli vždycky s Chrisem hodně pracovně vytížení a zbytek času jsme věnovali rodině a sami sobě, ale i tak jeho rodiče měla Rose hodně ráda. Moje rodiče pochopitelně tolik nevídala, když se naši odstěhovali na Bali, ale to neznamenalo, že by k nim neměla žádný vztah. Často jsme si alespoň volali přes MyFace a tak podobně.

„To nám dá určitě vědět, ano? Kdyby to bylo tak vážné, řekne ti o tom táta hned,“ okecávala jsem to co možná nejvyrovnaněji, aby nepojala žádné podezření, že je to přesně naopak, jak tvrdím. Přišla jsem si hrozně, že jsem Benův zdravotní stav tak zlehčovala, ale opravdu jsem jí nechtěla přidávat na bedra další obří břímě. A že jsem jí vlastně lhala, to bylo také zcela neomluvitelné. 

„Proto byl taťka v neděli tak smutný. Říkal mi, že se pohádal s Lily. Takže... on mi lhal!“ odvodila si velmi snadno sama a v jejím hlase zaznívalo silné odsouzení, proto jsem se cítila jednou tak špatně, že jsem jí lhala i já.

„To aby sis nedělala zbytečně starosti, srdíčko,“ zastala jsem se Chrise, když už jsem si zase šeredně naběhla.

„A jak asi?!“ vyčetla mi a rozhodila bezděčně ruce do stran. „Musím tátovi zavolat!“ vykřikla najednou.

„Ale ne! Nech to na něm, hm? Já jsem s ním domluvená, že se ozve,“ přesvědčovala jsem ji nenuceně, ale stejně v jistých nuancích prosakovalo na povrch úzkostné úsilí ji přimět mě poslechnout.

„Už nejsem malý dítě, abyste přede mnou museli všechno tajit!“ zaprskala uraženě ve své oblíbené výčitce, načež popadla sešit, mobil a vydala se na teatrální odchod k sobě do pokoje. Zhluboka jsem si povzdechla, jelikož jsem solidně pochybovala, jestli jsem to uhrála nebo neuhrála dobře. Po té slovní masáži jsem ale nenašla dostatek vnitřní rovnováhy, abych s ní v té interakci, která se rovnala westernové přestřelce, pokračovala. A tak jsem se pro jistotu znovu vnořila do technického scénáře, abych to konečně dočetla. Anebo spíš abych svou mysl zaměstnala něčím úplně jiným. 

* * * 

Peter se ze svého, tentokrát bezkonkurenčně nejdelšího, tahu vrátil až ve středu brzo ráno a pořád na sobě nesl dost stop po velmi náročné jízdě podle toho, jak si pro sebe cosi mumlal. Nebo spíš pobrukoval. Konzultovala jsem zrovna se Sandrou přes videohovor její hereckou přípravu, když se objevil v obývacím pokoji. Nezdálo se, že by byl stále opilý, ale čerstvě taky zrovna nepůsobil. Aniž by pozdravil, přesunul se do kuchyně, kde se pustil klasicky do nějakých příšerně hlučných příprav. Vjel do mě takový šílený vztek, jako by do mě snad uhodil blesk. Najednou jsem se nedovedla na nic jiného soustředit, než na to, jak nutně ho potřebuju seřvat za to, jak stupidně se za posledních několik uplynulých dní chová.

„Sandro, prosím tě, nezlob se, ale můžeme si zavolat o trochu později? Potřebuju něco naléhavě vyřídit.“ Přerušila jsem její květnatý přednes o tom, jak míní pojmout svou postavu. Jejím hereckým schopnostem jsem stoprocentně důvěřovala, takže mi celý ten rozhovor připadal víceméně bezpředmětný, ale protože to byl její film, určitě chtěla, aby byl naprosto perfektní.

„No jo, dobře… Pak mi teda zavolej, zatím,“ vyšla mi vstříc, přestože jsem rozpoznala, že jí to poněkud vadilo.

„Díky ti! Ještě to dneska dořešíme, jo? Tak zatím,“ přislíbila jsem jí s omluvným úsměvem, který mi trochu ustrnule vrátila, ale ledabyle nad tím mávla rukou. Potom jsem to bleskově vypnula a vystřelila rovnou za Peterem napumpovaná zlostí a nestravitelným nucením ho vyškolit jako malé dítě. Však se tak přece choval!

„Petere?!“ oslovila jsem ho hlasitě a přísně, aby dopředu věděl, co ho nevyhnutelně čeká. Vyjeveně zvedl hlavu od výroby domácího džusu, protože si doprostřed linky postavil odpovídající přístroj. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč ses včera nedostavil na tu schůzku ve FOX?!“

„To bylo včera?“ vypadlo z něj zcela nejapně, čímž u mě akorát tak přilil olej do ohně.

„Ty ses snad úplně pomátl, ne?! Vždyť jsi o to tolik stál!“ poukázala jsem zděšeně na jeho nedávné cíle, které tak lehkomyslně zahodil v naprosté zapomnění.

„Minulý čas, správně,“ přitakal mi záhy a bezstarostně se pousmál, zatímco jaksi nešikovně loupal pomeranč.

„Bože můj! Nechovej se jako rozmazlený spratek, kterému vzali oblíbenou hračku! Ty máš rozhodně na víc, Petere,“ peskovala jsem ho, vlastně skoro jako jeho matka, jelikož mě ta promarněná šance asi mrzela mnohem víc než jeho. Vzhlédl docela zaujatě od ovoce zase ke mně, ale ze všech sil se snažil nedat nic ze svých pocitů najevo a především je udržet pod kontrolou. V očích se mu ale zračila hotová bouře.

„Teď mi asi zase budeš vyhrožovat, že mě odsud jinak vyhodíš, že?“ tipnul si a zněl co možná nejvíc výsměšně.

„Několikrát jsi sám řekl, že se občas chováš jako idiot, ale kruci, až takový idiot zase snad nejsi!“ odfrkla jsem si opovržlivě, jelikož když on se mnou hodlal komunikovat tímhle stylem, proč bych mu to neoplatila.

„Co když jo?“ Viditelně mě provokoval tím, že mi odpovídal v iritujících otázkách.

„Jenom kolem sebe kopeš, ale ubližuješ tím hlavně sám sobě. Chápeš to, Pete? Dej se, kurva, konečně dohromady a udělej něco s tím svým podělaným životem, protože teď se noříš ještě mnohem hlouběji do těch všech sraček, co sis pod sebe nejspíš naházel ty sám, protože jestli se chováš takhle pokaždý, když ti něco nevyjde, tak…“ odmlčela jsem se, když jsem na něj vyplivala všechen jed, který se ve mně během těch několika vyhrocených dní nezadržitelně sbíral a momentálně nastala ideální chvíle se ho zbavit. Nemluvě o tom, že mi došel dech. „Je pro tebe výraz idiot ještě hodně, hodně slabý,“ dodala jsem užasle, ale bohužel v tom negativním slova smyslu.

„Nejsi moje matka, abys mě mohla vychovávat nebo poučovat,“ vedl si pořád tu svou, že bych ho nejraději popadla za límec a pořádně s ním zatřásla, aby si už konečně vyndal hlavu ze zadnice.

„To sice ne, ale jsem někdo, kdo tě u sebe nechává jenom tak bydlet jako v nějakém mama hotelu a navíc mi dlužíš nemalý obnos peněz,“ neudržela jsem se a vpálila jsem mu rovnou do očí i tenhle zásadní poznatek, který by snad jako poslední možnost mohl zabrat, aby se probral. Dívala jsem se na něj přitom zcela neoblomně, což se mu těžko snášelo, protože se mnou nedokázal udržet delší oční kontakt než na tři vteřiny.

„Musela jsi to vytáhnout, samozřejmě,“ zabrblal si pod nos a pojednou jako by přede mnou stál úplně jiný člověk. Zranitelný, ponížený a podřízený. Že by ten můj argument fakt padl na úrodnou půdu?! Třikrát hurá!

„Protože mi na tobě záleží, do háje! Nic jiného jsi doteď nevnímal,“ objasnila jsem mu a on se nad tím akorát trpce usmál. Potom na mě ale bezbranně pohlédl a mě nenapadlo nic lepšího, než obejít ten kuchyňský ostrůvek a dojít až k němu, abych ho chytila za tváře, na kterých ještě pořád asi nerostly vousy a přiměla ho se na mě nepřetržitě dívat.

„Záleží mi na tobě hodně, proto jsem to musela ukončit,“ vyslovila jsem pečlivě, ale soucitně, aby pochopil, že ani pro mě to nebylo snadné. Jenomže pak by to bylo ještě mnohem těžší.

„Jo?“ odfrkl si v opovržení, ale v jeho očích se zrcadlila nepotlačitelná naděje, a tak se mi pohled pokoušel upřít.

„No jo,“ stvrdila jsem vzápětí a pousmála jsem se. Napadlo mě v jeden moment, proč ho vlastně utěšuju. Jestli se mi ho zželelo jako bývalé partnerce, která k němu chovala jisté vřelé city, které v jeho blízkosti opět sílily a vyplouvaly na povrch, anebo spíš jako matce nad nešťastným dítětem, protože on v nestřežených okamžicích působil nevídaně zranitelně.

On ale docela podle využil mého zasnění, když se ke mně sklonil a dychtivě se ujal mých rtů. Přitáhl si mě k sobě prudce za boky a své dlouhé ruce kolem mě obmotal, abych od něj nemohla jen tak utéct. Než jsem se ale stačila vzpamatovat, moje tělo si samo převzalo iniciativu. Pootevřela jsem ústa a on ihned jazykem vtrhnul zběsile dovnitř a ani tomu jsem se nijak nebránila. Popravdě jsem se mu ihned poddala, naprosto jsem v jeho náruči zjihla. To tedy není dobré… I když na tu druhou je, a dokonce zatraceně dobré...

„Mami?!“ vyrušil nás zděšený hlas mé dcery, který mě konečně dokázal zastavit. Silou jsem se od něj odtrhla a kajícně jsem se zadívala na Rose, protože jsem snadno pochopila, jak ji tenhle výjev šokoval. Obzvlášť potom, co jsem jí tvrdila, že s Peterem si již nerozumíme, takže spolu nejsme. Do háje, do háje, do háje... ta holka si to umí fakt načasovat.

„Rosie, j-já… my jsme...“ zakoktala jsem, poněvadž jsem neměla nejmenší ponětí, co na to říct. K tomu nebylo co dodat.

„Ty seš ještě větší a hořší lhářka, než je táta!“ zakřičela na mě rozlíceně, věnovala mi nepříčetný pohled a rozutíkala se k sobě do pokoje. Pouze jsem tiše zaúpěla, protože tohle se rozhodně nepovedlo a přitom jsem Petera chtěla tím svým čerstvě a masivně vzedmutým hněvem sežehnout přinejmenším na uhel.

„Do hajzlu, Petere! Ty si fakt nemůžeš pomoct, co?!“ vyštěkla jsem po něm vyčítavě a veškeré politování nad jeho maličkostí bylo definitivně pryč. Peterovo obočí vyskočilo nezištně a částečně i ukřivděně nahoru, ale na víc se nevzmohl a ani nemohl. Nedala jsem mu šanci, poněvadž jsem se rázným krokem vydala za Rosie, abych to ihned urovnala s ní. Jenže jsem narazila na zamčené dveře.

„Rosie? Zlato, pusť mě dovnitř, ano? Promluvíme si o tom,“ zavolala jsem na ni zpoza dveří.

„Nechci s tebou mluvit! Běž pryč a nech mě bejt!“ zaječela na mě zpátky víc nahlas, než bylo nutné.

„Ale no tak, Rose. Já vím, že jsem ti říkala, že….“

„Mně už je to ale jedno! Klidně se běžte zase ocucávat, ale hlavně mě nech na pokoji!“ řvala na mě dál a docela si u toho vyskakovala, což mě poněkud popudilo.

„Přestaň být drzá, Rose! A otevři konečně ty zpropadený dveře!“ nakázala jsem jí, tentokrát také já přehnaně hlasitě a k tomu jsem ještě zabušila na ty dveře. Potom provokativně zapnula do reproduktorů hudbu, která mě měla jednoznačně přehlušit, což se jí bezesporu podařilo. Potvora malá...

„Rose, okamžitě to vypni a otevři mi ty dveře! Za deset minut odjíždíme na zpěv!“ zkusila jsem znovu, ale když tu hudbu zas o něco zesílila, nezbylo mi nic jiného, než to velmi neochotně vzdát. Nakvašeně jsem se vrátila do kuchyně, kde si Peter dodělával to své vyprošťovací smoothie.

„Petere, krucinál, tohle už nedělej! Nemůžeš mě prostě jen tak líbat, když se ti zachce!“ zpražila jsem ho, hlavně proto, abych si na někom zchladila žáhu, která se mi slušně rozpálila, když jsem se nepokrytě jeho zaviněním dostala do téhle situace. Nejdřív ze mě udělá totálního debila před celou televizí FOX a pak mi to ještě absolutně podělá u dcery.

„Doteď ti to nevadilo,“ poznamenal suše a bezděčně nad tím pokrčil rameny. Zase se vrátil k té své frackovité póze, takže veškerá má snaha před tím polibkem přišla naprosto vniveč.

„Řekla jsem Rose, že už spolu nejsme a ona nás spolu pak stejně uvidí. Rozumíš tomu, jak úplně na hovno to je, že jo?!“ osočovala jsem ho dál, ale on si to jakoby vůbec nepřipouštěl. Pokračoval v té přípravě ovocného drinku a nenechal se ode mě nijak vykolejit, což mě pochopitelně deptalo jednou tolik.

„Jenže já jsem to nevěděl! Měla jsi mi to říct dřív, takže kvůli tomu do mě teď neval, jasný?!“ usadil mě celkem příkře, až jsem se zarazila a chtě nechtě jsem mlčky uznala, že má možná tak trochu recht. Tuhle patálii jsem si natropila i svou vlastní hloupostí, tudíž není zrovna fér si zlost vylévat výhradně na něm. Jenže ono se to vyloženě nabízí. A k tomu, co mám teda udělat, aby se ten idiot probral?!

„Proboha! Kdybych to věděla, tak tě sem v životě nepustím!“ zaprskala jsem vytočeně, v mrzké touze si nějak ulevit a ze všeho nejvíc ho připravit o tu jeho nezúčastněnou, vyrovnanou masku. Jako lusknutím prstu Peter nechal ovoce ovocem a vydal se za mnou, tak odhodlaně, až z něj šel poněkud strach. Ta má neovladatelná zloba byla rázem pryč. Stačila jsem ustoupit asi o dva kroky, než mě dostihl a jakýmsi způsobem se mu povedlo mě vmanévrovat zády ke kuchyňskému ostrůvku. Hrudník se mi viditelně rychleji zvedal a taky jsem mělce dýchala, což beze všeho zaregistroval. A ta nezměrná zloba se rázem proměnila na okázalé rozrušení. Tohle bylo tak ujetý... 

„Klidně si to namlouvej, zlato, ale není to tak. To, jak na mě reaguješ, mluví samo za sebe,“ vmetl mi sebejistě rovnou do očí, částečně ochraptělým hlasem, který zněl proklatě sexy. Nezapomněl se na mě přitom namáčknout tělem, ze kterého vycházelo příjemné, živočišné teplo. Proti své vůli jsem zatajila dech, čehož si také všiml, protože na mě doslova visel spalujícím pohledem.

„Jenže chtíč a láska jsou dvě dost rozdílné věci,“ cedila jsem slova mezi zuby, aby nebylo slyšet, že se můj neklidný hlas lehce třásl. On mi poté prozíravě zatarasil cestu tím, že se oběma rukama zachytil hrany desky a sklonil se ke mně dolů, přičemž mě drtil svýma lačnýma očima lovící šelmy. A z rozrušení se stalo divoké vzrušení.

„Jestli ti pro tebe bude snazší, můžu se chovat dál jako totální kretén a pak ti to každý večer pořádně udělám. Přesně tak, jak to máš ráda,“ zachrčel mi do ucha a ve mně se tím závratným vzrušením snad kroutily veškeré vnitřnosti. „Pak mi řekni, že tohle nemiluješ,“ přisadil si, když ještě roztouženě zachroptil, načež mi jednou dlaní zajel do vlasů a stiskl je v pěst, aby mi následně hlavu zaklonil dozadu. Zalapala jsem po vzduchu, ale nikoliv úlekem nebo bázní. Poté se mi zakousl jako zvíře do brady, ale já přesto slabě, roztouženě zavzdychala. To ho asi osmělilo zajít ještě o kus dál, když mi druhou volnou rukou zajel do klína, kde mě naléhavě stiskl. To už se mi z hrdla vydralo regulérní zasténání, které pro něj znamenalo jasnou zelenou, takže se opět panovačně a umanutě zmocnil mých rtů, přičemž já mu vyšla lačně vstříc. No do hajzlu, já jsem úplně marná...

 Rebecca ten konflikt mezi ní a Rosie vyřešila poměrně nečekaně, že? Očividně vůbec není schopná ovládat se, což znovu dokáže v další kapitole, kdy způsobí pěkný rozruch Chris. Zatímco Peter tím vším s přehledem proplouvá, aniž by se ho cokoliv dotýkalo. A to se vyplatí... :)

Mockrát všem srdečně děkuji! Jste báječní, úžasní a prostě skvělí čtenáři, bez kterých by to jednoduše nešlo. Díky Vám! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 13. kapitola: