09.09.2016 (15:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 960×

5. kapitola: A tehdy se to všechno podělalo

„A co se stane pak?“ stihl se ještě Mike zeptat.

Pak? Přemýšlela jsem, co bude pak. Snažila jsem se vybavit si fresku i malbu na nádobě co nejpřesněji. Ty nádoby na fresce byly v jakémsi modrozeleném poli... Říkal zkoušku ohněm a vodou...

 "Fear death by water

One must be so careful these days."

Ta modrozelená zelená barva nebyla pozadí...!

„Miku! Ten bazén! Pak ji tam hodí! Do toho bazénu!“

Jenže sotva Mika přestaly mé drápance bolet, byl už zase mimo.

Jak se dívka snažila uhýbat ranám dýkou a trhala sebou, aby se vyprostila, postupně rozhoupávala zvon, až začal vyzvánět i s ní.

„Miku! Michaeli!“

Musím najít Lexe, nemůžu tu nechat zpitomělého Mika. Náramek na mé ruce rezonoval jako šílený. Potřebuju něco, co Mikovi způsobí dlouhodobou bolest, ale moc mu to neublíží. Úplně nejlepší by bylo něco, co by zároveň díky zvonu také rezonovalo. Rekapitulovala jsem obsah své kabely.  Nůž – to je moc, paštika – ta sotva přichází v úvahu. A pak jsem uviděla ten spínák na popruhu. Když jsem se ho dotkla, dokonce se mírně chvěl. Šílenej nápad. Ale šílencům štěstí přeje. Snad.  

„Promiň, Miku,“ zašeptala jsem a propíchla mu spínákem kůži mezi palcem a ukazováčkem, pro jistotu jsem spínák ještě zavřela, kdyby ho náhodou chtěl Mike někde ztratit.

Mezitím už měla dívka ruce celé krvavé, na zvonu i jejím hábitu se utvářely rudé potůčky.

„Kurňa, Liz, to je pěkně nepříjemný, víš to?“ vybafnul najednou Mike.

„Miku!“ Štěstím mi vyhrkly slzy. Pevně jsem mu stiskla ruku.

„Au!“ vyjekl a zíral na svou ruku propíchnutou špendlíkem, jako by ji viděl prvně v životě.

„Promiň. Hlavně ten spínák nevyndávej.“

Oběť už odvazovali. Najednou se tam odněkud vynořila jedna z těch nádob.

„Teď ji tam nacpou a hodí do bazénu,“ vysvětlovala jsem Mikovi. „Musíš najít Lexe. Probere ho bolest, ale to už asi víš,“ ušklíbla jsem se. „Sejdeme se venku.“

Oblohu prozářil blesk, vzápětí se ozval hrom, bouřka byla nepříjemně blízko. Ani hlasitý rachot však nepřehlušil křik dívky, kterou se právě snažili nacpat do džbánu. Michael vykročil, že si to půjde s kněžími „vyříkat“.

„Tři na jednoho,“ připomněla jsem mu. „Na tvoje šance bych moc nesázela. Zařídím to, jdi najít Alexe, sejdeme se u bazénu.“

Dívka už byla do půl těla v nádobě, teď jí tam rvali ruce, možná jí jednu zlomili.

„Co máš za lubem?“ vyzvídal Mike.

„Coby, trpět ochranitelským komplexem jako Harry Potter,“ prohlásila jsem kysele.

„Co?“ nechápal Michael.

„No prostě tam pro ni skočím, až ji tam hodí. Jdi pro toho Lexe!“

„Ty, Liz, buď jsem já strašpytel, nebo ty psychopat. Vždyť já z toho mám daleko větší hrůzu než ty.“

„Tak si ji hlaď a říkej jí malá. Na!“ vrazila jsem mu do ruky moji kudlu. Mně k ničemu nebyla, spíš bych pořezala sebe, než bych se s ní nějak bránila. A jestli to Mikovi dodá odvahu...

Znovu se zablesklo.

„Liz, ví, co se stane, jestli sem uhodí... Tím myslím, nejsme tu jen ty, já a Alex. Co ti všichni ostatní?“

Měl pravdu, když už si hrajeme na hrdiny, tak ať to alespoň je co k čemu.

„Probere je bolest,“ zopakovala jsem už asi po sto padesáté.

Další blesk a hrom. Spustil se déšť. Odepnula jsem z popruhu kabely několik dalších spínáků, do každé ruky jsem si vzala jeden rozevřený. Poslední jsem podala Mikovi.

Další blesk doprovázený hromem bez prodlevy. Uhodilo někde opravdu blízko. Dívka už byla ve džbánu celá.

„Tak utíkej a dávej na sebe pozor,“ mrknul na mě Michael.

Rozeběhla jsem se ke schodům, cestou jsem špendlíky bodala do každého ramene a zadnice, které se mi připletly do cesty, také jsem se snažila co nejvíce lidem pěkně dupnout na nohu, což v tom chumlu nebylo nijak zvlášť obtížné. Když jsem se dostala ke schodům, akorát jsem zahlédla, že kněží právě dovalili nádobu k oknu a chytají se ji vyhodit ven. Jeden z nich se zadíval přímo na mě. Řítila jsem se po schodech. I tam jsem každou chvíli do někoho narazila. Konečně jsem se dostala ven. Pajdala jsem k bazénu, noha mě nemohla udržet. Voda v bazénu se vlnila, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to kvůli dešti a větru, nebo jestli už ji rozhoupal onen džbán. Podívala jsem se na věž, z okna se šklebily dva nenávistné obličeje. Dva? Kde je ten třetí? Klekla jsem si na kraj bazénu, jestli uvidím na dno. Vtom se na hladině objevil černý stín. Než jsem se stihla ohlédnout, dostala jsem pěknou ránu do hlavy. Instinktivně jsem se nadechla z plných plic jen okamžik před tím, než jsem proťala hladinu. Snažila jsem se udržet se při vědomí.

Voda. Temná. Zelená. Chladná. Tak chladná, až se mi svíral hrudník a žebra se z mých plic snažila vytlačit všechen vzduch. Kolem krku mě škrtila má kabela nacucaná vodou. Klesala jsem ke dnu, neschopna pohybu, přesto při vědomí. Rozeznávala jsem siluety džbánů. A nebyly tu dva nebo tři, ale desítky! Celé dno jimi bylo pokryté snad dokonce v několika vrstvách. Většina vypadala neporušená. A zřejmě obydlená. To jen naštěstí nerozeznávala.

IV. DEATH BY WATER

Phlebas the Phoenician, a fortnight dead,    

Forgot the cry of gulls, and the deep seas swell       

And the profit and loss.         

                          A current under sea

Picked his bones in whispers. As he rose and fell     

He passed the stages of his age and youth    

Entering the whirlpool

(T. S. Eliot: Wasteland, 1922, část IV. Death by Water)

Jak mám rozpoznat nejnovější džbán? Bude z něj čouhat ruka? No, to bude čouhat asi z většiny, nebo ne? Půjdou z něj bubliny, uvědomila jsem si ve stejný okamžik, kdy jsem onen džbán zahlédla. Už mi docházel vzduch, přemohla jsem mdloby a přinutila se k pohybu, abych vyplavala. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a znovu se potopila.

U dna byla voda přímo ledová. Doplavala jsem ke džbánu, dívka byla ještě při vědomí. Ještě bojovala, ale už jí docházely síly. Chytila jsem ji za ruku a snažila se ji vytáhnout. Jenže tam byla nějak vzpříčená. Zapřela jsem se nohama o hrdlo džbánu a tahala. Obě už jsme měly namále. Do mého zorného pole se začínala protancovávat žlutozelená blikající sluníčka. Naposledy jsem kopla do džbánu, poměrně velká část se vylomila a dívka byla osvobozena. Vší silou jsem ji zatáhla za ruce a tím poslala k hladině. Sama jsem stoupala jen velmi pomalu, ruce ani nohy mě neposlouchaly. Nebude to stačit. Blikající sluníčka už byla úplně všude. Voda mi vnikla do nosu i úst. Nedostanu se na hladinu včas…

Náhle jsem na zápěstí ucítila pevný stisk. Mike mě vytáhl z bazénu na pevnou zem, kde jsem zůstala rozplácnutá jak vyvržený vorvaň. Kašlala jsem vodu a snažila se pořádně nadechnout. Můj „úlovek,“ živý a v mezích možností relativně zdravý, provozoval něco podobného rozplácnutý ani ne dva metry ode mě. Podle vehemence, s kterou vykašlávala poslední zbytky vody, to vypadalo, že se jen tak nedá. Kus od nás se válela postava v černém. Ten, co mě srazil do bazénu. Vedle něj ležela stehenní kost. Mike ho sejmul mrtvolákem? Kdybych se právě málem neutopila, kdyby to všechno nebyl takovej průšvih, byla by to vážně sranda.

Mike si hned všimnul, kam se dívám. „Ode dneška mi říkej Old Shatterhand, protože taková super trefa se jen tak nepovede,“ pokusil se zavtipkovat. Jeho hlas zanikl v ohlušujícím rachotu. Blesk uhodil do jednoho z megalitů a ten se roztříštil jak v americkém akčnáku pochybné kvality. „Ale teď vážně, Liz, nikde jsem Lexe neviděl.“

„Zvedni mě,“ požádala jsem ho. „Miku, musíme ho najít a vypadnout.“ Vracela jsem se ke kostelíku. Už do něj muselo také uhodit, z několika míst se z něj sypaly drobné kamínky.

Najednou mě chytla za zápěstí ta holka a něco drmolila. Nejspíš rumunsky, nerozuměla jsem jí ani slovo. Snažila se mě táhnout pryč.

„Uteč. Já tu nemůžu nechat svýho kámoše!“ vykřikla jsem na ni to nejlepší, co jsem byla schopná svou zkomolenou angličtinou sestavit. Doufala jsem, že mi bude rozumět, který jiný jazyk kromě rumunštiny by měla znát? Ruštinu? Sice umím azbuku, ale mluvit? To i náš pes mluví líp po kočičím.

„Zachránila jsi mi život,“ vypadlo najednou z holky poměrně slušnou angličtinou. Až na ten děsivý přízvuk. „Neodejdu bez tebe.“

Kývla jsem. Pustila moji ruku a začala s námi křičet: „Lexi! Lexi!“

Dovnitř do kostelíka už jsme se neodvažovali. Stejně by se nám tam nepovedlo dostat, většině dětí se už zřejmě vrátil pud sebezáchovy. Ty, co jsme nepobodali a nepodupali já s Mikem, zřejmě nevědomky probrali ostatní dalšími šlápanci a údery loktů. Z kostelíka se valil nepřetržitý proud dětí. Někteří se pokoušeli prolézat okny, která byla nízko nad zemí.

„Alexi! Lexi!“ řvali jsme s Mikem a tou holkou, ale téměř každé naše slovo utonulo v rachotu hromu a tříštícího se kamení. Hřmělo téměř nepřetržitě, obloha byla černočerná, blesk křižoval blesk. Foukal ostrý vítr, déšť nepadal, ale hnal se téměř vodorovně a šlehal, až to pálilo. K tomu všemu se rozezvučel zvon. Bylo přesně poledne. Rachot hromů, dunění zvonů, dusotu nohou a křik vystrašených dětí, do toho ještě zvuk padajícího a tříštícího se kamení. Naskakovala z toho husí kůže. Takhle nějak si od té doby představuju peklo.

Uhodilo přímo do věže. Zatřásla se zem, kus věže se odlomil a dopadl na hranu bazénu. Musel jej nějak poškodit, i přes prudký déšť voda začala okamžitě ubývat. Brzy měla odhalit všechny ty džbány. Nechtěla jsem se tam dívat, ale neubránila jsem se tomu nutkání. Spousta džbánů. Desítky. Určitě polovina neporušených. A v každém takovém zkroucená kostřička. Z některých koukala ruka, z jiných lebka, z jednoho byla kostra vykloněná až do pasu. Donutila jsem se odtrhnout oči. Mrtvým už nikdo nepomůže. Teď jde o nás. O Alexe.

Zvon stále vyzváněl. Marně jsme křičeli jeho jméno. Sotva jsme slyšeli jeden druhého. Po tvářích mi stékaly horké slzy zoufalství. Alexi, ty náš pitomče, kde jsi?

Konečně jsem ho uviděla, jak se snaží protáhnout jedním okýnkem. Asi tak na vteřinu mě zalil pocit absolutního štěstí. Dokázali jsme to! Jsme z toho venku! Mizíme domů!

A tehdy se to všechno podělalo…

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil´s Rendez-vous: 5. kapitola: