OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 23. kapitola

09.12.2015 (10:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 875×

Předposlední kapitola, kde se o „všem" rozhodne. Zároveň bych se Vás chtěla zeptat, jestli mám napsat i druhý díl nebo to zakončit a nechat tvořit Vaši bujnou fantazii, jak by to podle Vás nakonec skončilo. :) (Když tak pište do komentářů)

S pozdravem Andre2

Slyším hlas.

To znamená, že žiji! povyskočím si, ale pak mi dojde, co se stalo.

„… co když se něco stalo, přece není možné, aby se tak dlouho neprobírala!"

Chci říct, že jsem vzhůru, ale nemůžu, něco mě stále zmáhá.

„Seane, vše bude v pořádku," chlácholí ho Nicholas.

Zaslechnu nádech a pak už se mě opět zmocňuje únava.

Ztrácím se v černých hlubinách, které se mísí s různými vzpomínkami na dětství. Vzpomínám si na věci, které už jsem dávno zapomněla. Sleduji postupně se rozsvěcející se stromeček a zvonek, který nám ohlásil příchod Ježíška. Vzpomínám si na první sen, a přijde mi to jako včera, kdy jsem udělala svůj první krůček.

Tohle všechno bych si přece pamatovat neměla! Není možné, abych věděla všechny tyhle věci.

Opět se probouzím, ale jen na chvilku, stále mám zavřené oči.

Někdo mě drží za ruku, cítím ten hřejivý dotek, ale odtáhne se, když se ozve Nicholasův hlas: „Proč za ní chodíš, tak aby to nikdo nevěděl?" zeptá se dotyčného.

„Nesmí se to dovědět," řekne potichu Chrisův zničený hlas.

Co se nesmím dovědět!?

Ozvou se kroky. „Nesmí se to dozvědět ona nebo Sean?"

„Do toho ti nic není!" sykne a během okamžiku se ozve prásknutí dveří.

Tentokrát mě vezme za ruku Nicholas. „Noemi, kéž by ses už probrala, je toho tolik, co ti musím říct," promlouvá ke mně.

Snažím se otevřít oči, ale nejde to, stále jsem vyčerpaná. Pořád cítím jakousi prázdnotu uvnitř mě, ale postupně se zmenšuje.

Znovu se propadám do říše snů plné temnoty a ničeho.

Tentokrát se probouzím a můžu otevřít oči, ale teprve teď ve mně hrkne. Bojím se! Bojím se, co uvidím! Mám strach z toho, co najdu na nějaké části mého těla. Vím, co mě čeká, a proto nemůžu otevřít oči.

Nechci!

Nakonec ale povoluji a zamžourám do slabého svitu slunce, které se vkrádá do místnosti skrz mohutné závěsy. Rozhlédnu se kolem sebe.

Ležím na jednom z nemocničních lůžek v ohromné bílé místnosti. Za ruku mě drží podřimující Jasper, vedle něj stojí Nicholas, který si pročítá nějakým časopisem, a ostatní stojí v hloučku za nimi a něco si šeptají. Ale nikde nemůžu najít Chrise a Seana.

Není tu! ozve se hlásek.

„Noemi!" vyřkne mé jméno Nicholas s úsměvem na tváři.

Nechápu jeho radost!

Posmutněle se na něj podívám, ale ještě než stačím něco říct, sedí u mě Jasper. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!" vyjekne a zabalí si mě do svého mohutného objetí.

Syknu nad jeho neurvalostí, stále mě bolí celý člověk.

Chci se jich zeptat, ale v krku mám knedlík, nakonec ze sebe vykoktám: „Co se stalo?"

Všichni spustí najednou, až mi jde z toho hlava kolem, takže jsem ráda, když je Nicholas zastaví.

Usměje se na mě. „Musím ti toho tolik říct a zároveň si musíš promluvit s několika lidmi, abys pochopila, co se stalo," řekne, ale na očích mu vidím, že to není všechno.

„Co přede mnou tajíš?" zeptám se ho.

Posmutní, ale stejně se rozmluví: „Noemi, chci, abys věděla, že jsem to udělal pro tvé dobro a vím, že mě za to možná budeš nenávidět, ale musel jsem…" mluví zas v těch svých hádankách a já nemám tušení, na co tím naráží.

Pak se zvedne a spolu s ostatními zamíří z pokoje pryč.

Posbírám všechnu odvahu a musím se ho zeptat. „Mám tetování?" zašeptám potichu.

Přikývne. „Noemi, někoho za tebou pošlu," dodá ještě a odejde za ostatními.

Snad sis nemyslela, že ses tomu vyhnula! křičí na mě podrážděné podvědomí.

Opatrně se zvednu z postele a přejdu k stolečku, kde je nádoba s vodou. Opláchnu si obličej a podívám se na sebe do zrcadla, koukám se na tmavé kruhy pod očima a vybledlou pleť, vypadám strašně!

Počkej, jak budeš vypadat za pár měsíců! vrčí hlásek v hlavě.

Snažím se ho ignorovat a hledám tetování, prohlížím si ruce, ale nikde nic není. Prohlédnu si část nahou, ale také nic. Přetáhnu si bílou košili přes hlavu a koukám na své pohublé tělo, na venek mi lezou žebra, která mi lezla vždycky, ale ne tolik. Na břiše ani nikde jinde nenacházím žádnou spáleninu lebky a kříže. Otočím se zády k zrcadlu a zalapám po dechu, když vidím odraz v zrcadle.

Od týlu až k ďolíčkům se mi táhne obrovské světle stříbrnou barvou zbarvené tetování. Pamatuji si na ten obrázek, zahodila jsem ho tu noc v cele! Prohlížím si jednotlivé nápisy a ornamenty.

Rychle se osprchuji, obleču se do čisté bílé košile a zalezu si zpět do postele.  

V tu samou chvíli někdo zaklepe na dveře, a aniž by počkal na odpověď, vtrhne dovnitř.

Sean se ke mně rozběhne a sevře mě v objetí. „Bože, Noemi!"

Ztuhle, nechápu jeho reakci, vždyť mě ještě před pár dny posílal do háje! Odtáhne se ode mě a vražedně se podívá na Nicholase. „Ty jsi jí to ještě neřekl, že ne!" zavrčí na mága, který přišel do pokoje hned po něm.

Zakroutí hlavou. „Pak jí to řeknu, ale teď když dovolíš, chtěl bych, aby si promluvili o samotě," prohlásí a kývne hlavou k hnědovlasému mladíkovi s drdolem na hlavě.

Zkoumám jeho auru, je stejná jako ta v lese, už jsem tenhle mišmaš viděla.

Otočím se za ním a koukám se na mizející postavy ve dveřích. „Dovol, abych se představil, mé jméno je Gian Atreus," řekne s italským přízvukem a bradu mám málem až na podlaze.

„Ty jsi příbuzný Marcuse Atreuse?" vyjeknu a zkoumám jeho linii.

To od něj mám ten deník, to on mi pomohl! „Jak jsi to dokázal?" zeptám se ho obdivně.

Usměje se a posadí se na židli u postele. „Nicholas byl v Itálii za svým přítelem, kterého náhodou znám, ale o tvé schopnosti jsem se dozvěděl až po jeho odjezdu z Neapole. Proto jsem se vydal sem do Anglie, abych tě našel a pomohl ti," prohlásí plynulou angličtinou. „Nejdříve jsem se sešel s Nicholasem a řekl mu, kdo jsem. Museli jsme tě nechat věřit, a až posledních pár hodin před tetováním ti dát deník. Ty sis myslela, že musíš za Nicholasem, ale už v ten moment, co sis prohlédla znak médii, ses spojila s Čistým štítem, který tě ochránil před signem," objasní mi celou situaci.

Zamračeně se dívám do zelených očí. „A proč tedy mám na zádech tetování?" otáži se ho.

Pousměje se. „To není signum ani tetování, to je znak médii, je to znak tvých bratrů a sester, a jestli to nějak chceš nazývat, říkej tomu Čistý štít," prohlásí.

„Čistý štít," zašeptám do ticha a nechám ty slova vyznít.

Chvilku jen sedím a snažím se to vše zpracovat. „Je nás víc?" vyzvídám.

Přikývne. „Noemi, chtěl bych, aby ses k nám připojila, odjeď se mnou a Nicholasem do Itálie.“

Zaskočeně ho sleduji. „To nejde, mám tu přátele a…" nedořeknu to.

„Záleží ti na něm," usoudí a já si to konečně přiznám.

Přikývnu a on se na mě posmutněle zadívá. „Co se děje?"

„Měla by sis promluvit s Nicholasem a lovcem," zabručí a sebere se k odchodu. „Pošlu ti sem mága a oheň," zavolá na mě ode dveří a já jen přikývnu.

XXXXXX

Koukám se na Nicholase a Seana, nemůžu tomu uvěřit, jak něco takového mohl udělat?! Nejhorší ale na tom je, že Sean o tom, co mu Nicholas udělal, nevěděl a ani já ne!

„Mohl bys nás nechat chvíli o samotě?" šeptnu na Seana, který se na mě usměje a přikývne.

Jen co hnědooký lovec odejde, Nicholas spustí: „Noemi, moc se omlouvám, ale jinak to nešlo a tímhle se vše vysvětluje, klidně zas můžete být spolu. To, co jsem udělal Seanovi a tobě, vím, nemůžeš mi to odpustit, ale nic vám nebrání se k sobě vrátit a dál budovat váš vztah," chrlí na mě omluvně.

Nechápu to! Proč na Seana použil kouzlo, aby mě nechal, aby mě chránil! Klidně bych se k němu vrátila, kdyby už někdo nezastoupil jeho místo. Došlo mi to nedávno, ale teď v tom mám takový zmatek, že nevím, čí jsem!

Měla bych se k Seanovi vrátit? Jedna část říká ano, ale druhá křičí ne…

Po tváři mi začnou téct slzy. „Noemi, vážně mě to mrzí, moc se ti omlouvám, já…"

Zastavím ho. „Nemusíš se omlouvat, já… nevím, co chci! Mám v hlavě zmatek a… tolik se mi ukázalo ze Seanovy povahy," kuňkám a kroutím nad tím hlavou.

Neměla bych se radovat? Vždyť mě Sean pořád miluje a to, co se stalo, bylo jen díky kouzlům, která na něj Nicholas použil… celou dobu jsem to přece tak chtěla, tak proč najednou o to nestojím?

„Ach, Noemi!" lituje mě Nicholas. „Ty už nechceš Seana."

Slabě zakroutím hlavou. „Já nevím, co k Seanovi cítím. Ani nevím, jestli ho stále miluji a jestli to, co mezi námi bylo, nebyl jen můj rozmar nebo něco podobného," promlouvám potichu.

Usměje se na mě. „Měla by sis s ním promluvit, ale teď si odpočiň," řekne a já okamžitě usnu.

XXXXXX

Otevřu oči a hledím do tváře, s kterou potřebuji mluvit. Chtěla bych mu toho tolik říct!

Už se nadechuji, abych začala, ale předběhne mě. „Nemůžu," řekne to jediné slovo a mně je hned vše jasné.

Smutně se koukám do těch šedých očí plné upřímnosti. „Proč?" zeptám se chabě.

Zavře oči a zatne čelisti, čímž se snaží přede mnou uzavřít do sebe. „Noemi, já nemůžu, nemůžu to udělat Seanovi! Je to můj přítel a to, jak se k tobě choval… nebylo to z jeho vůle," promlouvá ke mně klidně.

„Chrisi, máš pravdu, ale já nevím, jestli chci být se Seanem," šeptnu.

V očích se mu blýskne, ale na scénu opět nastupuje jeho odtažitá část. „A víš vůbec, co cítíš ke mně?!" rozštěká se na mě.

Vím to? ptám se sama sebe.

Chris se na mě zadívá. „Nevíš," usoudí a zvedne se k odchodu.

Rychle vyskočím z postele, a ještě než šáhne na kliku, zastupuji mu dveře. Nesnažím se mluvit, protože slova už tady nepomůžou.

Chvilku na sebe jen zíráme, ale pak se ke mně Chris skloní, čekám na ten okamžik s otevřenou náručí, ale neudělá to, nespojí naše rty. Jen si opře čelo o to mé a drží mě v pevném objetí. Cítím tolik emocí a nevím, která je z nich ta správná.

Vím, že za okamžik se ode mě odtáhne, bojím se té chvíle, bojím se, že je to naposledy!

„Noemi, já nesmím…" řekne s veškerou silou a odhodláním v hlase.

Dá mi rychlou pusu na čelo a zmizí. Nemám mu to za zlé, naopak chápu ho. Chris nechce ublížit Seanovi.

A já?! Ani nevím, jestli Seana pořád miluji, nebo ne! Nevyznám se v sobě a v citech k těm dvěma.  

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 23. kapitola: