Čistý štít 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Podaří se Noemi utéct?

28.11.2015 (09:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 811×

Takže už se pomalu, ale jistě blížíme ke konci :)

Snad se Vám kapitola bude líbit,

S pozdravem Andre2

Strčím si papír do kapsy a vyrazím pryč z pokoje, musím najít někoho, kdo mi pomůže, ale komu můžu věřit?

Ještě než úplně vyjdu na chodbu, rozhlédnu se, jestli tam nikdo není. Vzduch je čistý, a tak vybíhám a plížím se tmavými chodbami. Dnes mi přijdou stísněné a strašidelné, bojím se, že mě něco nebo někdo sleduje.

Zkoprním, když se ozvou něčí hlasy.

Jsou blízko! ozve se mi v hlavě a já okamžitě začnu hledat co nejrychlejší úkryt.

Na poslední chvíli skočím za těžké modré závěsy, které smrdí zatuchlinou a plísní.

Snažím se zklidnit dech, přijde mi, jako bych doběhla maraton. Srdce mi divoce buší a bojím se, že mi každým okamžikem vyletí z hrudi.

Kroky se zastaví nedaleko mé skrýše. „Jsem zvědavý, jaký tetování dostane Noemi," ozve se hlas mého bratra.

No to já taky! ozve se sarkastické podvědomí, které si samou nervozitou kouše nehty.

„Už aby ho měla, bude nám užitečná!" prohlásí blbec W.

Jasně, jako hlavnímu lovci mu jde o jediné, aby každý z jeho skupiny dostal tetování, a tak se navždy stal její součástí.

Zadržím vzduch v plicích a přilepím se víc ke zdi, když se někdo z těch dvou natáhne po závěsech. Naštěstí odkryje ty druhé. „Co je?" zeptá se Jasper.

„Nic," zabručí Ben a rozejdou se dál.

Ještě chvilku zůstanu ve svém úkrytu, než uslyším dvojité brání za kliky a nakonec klapnutí. Pomalu vyjdu a přidám do kroku.

Přitisknu se ke stěně a vystrčím hlavu, abych se koukla, jestli někdo nejde. Nerada bych, aby mě někdo načapal na mé noční „vycházce".

Prázdno! ozve se mi v hlavě a rozejdu se dál.

Jdu po červeném koberci, který zdobí mramorovou podlahu, nepamatuji si, že by mi cesta do haly trvala nějak zvlášť dlouho. Zmateně se kolem sebe rozhlédnu a hledám nějaký záchranný bod, ale nevidím jedinou zmínku po něčem mně známém.

Musela jsem někde špatně zabočit!

„Sakra!" zanadávám si pro sebe a nevím, kudy se dát.

Asi bych se měla vrátit! usoudím a otočím se na patě.

Zamračeně se a koukám na cestu, kterou jsem přišla, místo červeného koberce jsou tam dvoje dveře.

Nechápu to!

Zamířím ke dveřím, na kterých je vyřezaná lví hlava, ale když je otevřu, jako bych se vrátila do svého pokoje, akorát že tam jsou ještě jedny dveře navíc.

Rozběhnu se k nim, ale když je otevřu, koukám na holou zeď z cihel. Zatlačím proti stěně, ale nic se nestane. Rozejdu se k zpět ke dveřím s lví hlavou, ale místo chodby je tam jen černá propast.

Zamračím se. To přece nejde!

Po chvilce mi to dojde.

Grace!

Někdo si mě musel všimnout!

Sednu si na postel a nevím, jak se odtud dostat, jak se můžu zbavit těchhle představ, přece to není skutečné! Nemůže!

Vyšvihnu se na nohy a zamířím ke dveřím s černou dírou, nebo co to je. Podívám se dolů, kde nic není. Chvilku se jen tak koukám a psychicky se připravuji na to, co chci udělat.

„Asi jsem se zbláznila!" prohlásím a skočím do té prázdnoty.

Padám dolů a nevím, co mě čeká. Přijde mi to jako věčnost, než dopadnu. A pak to přijde, jako bych se propadla jakousi sítí, konečně stojím v hale. Vidím mohutné vstupní dveře, které se okamžitě otevřou. Ohlédnu se a pak bez přemýšlení vyběhnu ven.

Běžím, a tentokrát vážně nelžu, když řeknu, že sprintuji jako o život. Proplétám se mezi hrobkami a v hlavě si neustále opakuji Chrisovy rady, jak správně dýchat a udržet tempo. Najednou se kolem mě začne tvořit hustá mlha, ale nezastavím.

Utíkám a nejednou se mi podaří zakopnout o vlastní nohu nebo o nějaký náhrobek. Vidím sotva na dva kroky, ale to mě nemůže odradit od toho, abych navštívila Nicholase a řekla mu, na co jsem přišla.

Už vidím bránu na svobodu, když ucítím palčivou bolest v hlavě. Vnímám, jak si mě někdo přehodí přes rameno, a pak už mám jen tmu pře očima.

XXXXXX

Rukou se chytnu za týl a zamžikám do osvětlené místnosti, přede mnou stojí celá parta v čele s Benem. „Co si myslíš, že děláš!" štěkne na mě nasraně.

„Potřebuju mluvit s Nicholasem…" zabrblám zmoženě a mám co dělat, abych se neskácela k zemi.

„Lžeš!" sykne na mě nedůvěřivě. „Chrisi, víš, co máš dělat," řekne a ustoupí stranou.

Jmenovaný si založí ruce na prsou. „To neudělám."

Ben ho probodne pohledem. „Ale uděláš!" zavrčí, ale Chris se napřímí a s ledovým klidem mu řekne:

„Ne! Nebudu se jí hrabat v hlavě, pokud mě o to nepožádá!"

W střelí pohled po Vicky, která na mě upře své skoro černé oči. Cítím z ní napětí a zálibu. Její energie narůstá, což svědčí o tom, že na mě chce použít své schopnosti.

Čekám, co se bude dít, a pak to přijde. Ta ukrutná bolest mnou znovu projede. Cítím tlak v hlavě a myslím, že se mi každým okamžikem rozskočí na nespočetně mnoho kousíčků. Slyším něčí hlas, ale v uších mi nepříjemně píská, takže nevím, co říká. Vše skončí, až když se mi objeví záblesk před očima.

Sesunu se na zem a snažím se popadnout dech. Někdo ke mně přiskočí a skloní se nade mnou. „Zbláznil ses!" štěká Sean. „Chceš ji zabít?"

Nechápu, proč se tak stará, co stálo za takovou změnou?! Podívám se na něj a v jeho očích se leskne smutek a zároveň nenávist - která nepatří mně.

„Tak co, uděláš, co chci, nebo ne?" zeptá se Ben neurčitě.

Já vykřiknu: „Jdi k čertu!"

Zatímco Chris mu věnuje jen nasraný výraz. „Nikdy!"

„Vicky," ozve se Ben autoritativně a ona přikývne.

Už se připravuji na tu příšernou bolest, když najednou vyšlehnou plameny. „Říkám ti, drž se od ní dál!" vrčí Sean.

Zahlédnu Bena, jak se připravuje ho zhasit, ale Chris skočí a sejme ho k zemi, kde se začnou prát. Ostatní se pokouší je od sebe odtrhnout, ale Sean okolo nich udělá hořící kruh a zároveň chrání mě.

W použije na Chrise proud vody, který ho odstřelí na druhou stranu pokoje, a on se udeří do hlavy. Během chvilky je u nás a uhasí plameny. Popadne Seana, s kterým mrští o zem, zavřu oči, když se ozve hrozná rána.

Sleduji, jak se kluk, co se mi líbil, zvedá ze země, kde okolo něj leží střepy z keramické vázy. Vystartuje proti mému jakoby nevlastnímu bráchovi, který se připravuje na další úder.

Chápu, proč tohle všechno Benjamin dělá, jako vůdce téhle lovecké skupiny musí dohlédnout na to, abychom měli všichni tetování do určitého věku. Chápu jeho momentální vztek vůči mé osobě, Seanově a Chrisově, vždyť jsme se proti němu vzbouřili!

„Odveďte ji do sklepení!" hejkne na ostatní, Viktorie ke mně vystartuje jako střela, drapne mě a táhne směrem k schodům, které vedou dolů, pod kostel.

Vleče mě za sebou temnou chodbou, kterou osvětlují postupně se zapalující pochodně. Procházíme kolem spoustou odboček, než se zastavíme před jakousi celou, kam mě šoupne a zabouchne za sebou dveře.

„Proč to děláš?" zeptám se jí slabým hlasem.

Škodolibě se usměje. „Závidím ti!"

Zamračím se. „To nechápu," ozvu se.

Upřímně, není mi co závidět!

Ironicky se zasměje a stále na mě kouká skrz malou mřížku. „Tak se tady měj!" řekne škodolibě a zmizí, aniž by mi odpověděla.

Chvilku poslouchám mizející kroky, které nakonec utichnou.

Sedím na ledové zemi a pomalu mnou začíná prostupovat chlad, přitáhnu si nohy k tělu a rukama si je obejmu. Moc dlouho ale nevydržím sedět, přece se odsud musím nějak dostat!

Žádná okna tu nejsou, takže zkouším vyrazit dveře, ale s mým tělem, které je zesláblé, s nimi ani nehnu, a ani kdybych byla plná energie, nepodařilo by se mi nic takového, tohle jsou přece cely dělané pro lovce!

Naštvaně a unaveně sebou plesknu do kouta malé tmavé místnosti. Nezbývá mi nic jiného, než čekat na můj rozsudek smrti.

Vytáhnu složený papír z kapsy a se slzami v očích se na něj podívám. Zdobí ho dechberoucí značky, malby a různé druhy písma. Přejedu po listě, kde je vyobrazený štít s mnoha znaky.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování