OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 8. kapitola

30.01.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 560×

Srdce na dlani

„Dane, p-počkej, prosím tě,“ zastavila jsem ho ještě předtím, než se jeho rty dotkly mých. Reflexivně, z nějakého podivného vnitřního popudu, jsem se od něj odtáhla, a moc dobře jsem věděla, že jsem si to fakt hrozně blbě načasovala, takže jsem se na něj hněd nato nedokázala ani podívat. Bylo mi poněkud podivně stydno za to, že jsem odmítla jeho polibek. On na mě přitom velice intenzivně hleděl, nechápavě a taktéž dotčeně, přestože se snažil, abych to nepoznala. 

„Co se stalo?“ pátral po důvodech mého úhybného manévru s obočím staženým blíž k sobě, přičemž se ode mě nenápadně vzdálil. Byl to bezesporu logický krok, jenže já si hned v další vteřinu uvědomila, že mi ta jeho těsná, omamná blízkost citelně schází. Jako by někdo odtrhl kousek přímo ze mě samotné. Zmateně jsem k němu zase vzhlédla, načež mi svým tázavým pohledem připomněl, že se mě na něco ptal a že trpělivě vyčkává na odpověď.

„J-já nevím… Asi nic a přitom úplně všechno… Je toho na mě trochu moc,“ vynutila jsem ze sebe cosi, co sice nemělo úplně hlavu a patu, ale já v sobě nosila během těchto několika posledních dní takový zmatek, že to naopak dokonale sedělo.

„A já na tebe ještě tlačím, co? Omlouvám se, Jess, vážně… Víš, možná jsem asi přehnaně nadšený z toho, že to mezi námi funguje mnohem líp, než v co jsem kdy doufal po tom, co se stalo. Co jsem ti provedl. Ale nikdy jsem si nic nepřál tolik jako právě tohle a tak...“ odmlčel se, aby dostatečně poukázal na to, co mezi námi mlčky, avšak nepřehlédnutelně probíhalo. Jenže já byla pořád solidně mimo z toho, že se mě pokusil políbit, čehož jsem již teď částečně litovala, což mi způsobilo další šok. Nemluvě o tom, že se mi zdál pořád zbytečně daleko. „Některé věci se prostě nedají uspěchat..." 

„To... ano," přitakala jsem popleteně, jelikož mi nic z mých myšlenek i z mého jednání nedávalo zrovna valný smysl. 

„Asi začnu dělat ten oběd, hm?“ zamluvil ten trapný moment opravdu obratně, když jsem příliš dlouho nereagovala. Já se ve skrytu duše ale tetelila tím, jak moc mile a pokorně se mi omluvil, čímž mi neomylně dosvědčil, že mu na tom vskutku záleží. A tím pádem také na mně. Snadno se přenesl přes ten potupný trapas pro jeho ego a naopak mi projevil maximální pochopení. Přesně to jsem si potřebovala uvědomit. 

„T-tak jo, dobře… Docela už mám hlad, abych pravdu řekla,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě a nakrátko jsem se na něj podívala, abych zjistila, jak se tváří. Byl rozhodně podobně na rozpacích jako já a oči mu zběsile těkaly sem a tam, načež se zvedl z gauče, natolik razantně, až se zhoupl i se mnou, a seshora se na mě nejistě zadíval.

„No, ehm… tak tu klidně seď, užívej si teplo, svařák a… kdyby cokoliv, budu vedle v kuchyni,“ odvolal se s letmým úsměvem, ve kterém se viditelně odrážela hanba z toho, že mu jeho romantický záměr nevyšel, ačkoliv se to právě tím úsměvem pokoušel zamaskovat. Snažil se to nést statečně, ale očividně ho to ranilo. Ach jo, já jsem fakt pitomá... 

„Danieli, nezlob se na mě, prosím…“ požádala jsem ho s překvapivě naléhavým tónem hlasu, kterým ze mě promluvilo mé spontánní já, které si chtělo Daniela bez otálení udobřit, protože to nechat takhle by mě o to víc frustrovalo.

„Já se ale vůbec nezlobím, chápu to… Nerad bych to nějak pokazil tím, že budu moc... nedočkavý... Nechci tě vyděsit nebo nějak odradit... Vždyť víš,“ podělil se se mnou o svůj hlavní motiv, který ho k tomuhle zpátečnickému kroku přivedl a zároveň tím poukázal na to, že já sama s tím mám bohaté zkušenosti.

„Děkuju,“ ocenila jsem jeho dobromyslnost a co nejvlídněji jsem se na něj usmála, aby věděl, že si té jeho snahy skutečně vážím. To mi bleskově odkýval, otočil se na patě a ztratil se vedle do místnosti. Já jsem jenom dlouze vydechla, jak se ve mně uvolnilo, i s tím jeho odchodem, to nevysvětlitelné napětí. Musela jsem si to v hlavě, ale také ve svém srdci srovnat, abych si poradila s tímhle pozdvižením, které jsem způsobila sobě, ale také nechtěně jemu.

Momentálně jsem se nacházela ve střetu, nebo spíš totálním chaosu, dvou rozdílných tenzí, protože můj rozum mi radil jedno, ale moje srdce chtělo druhé. Má racionální část mi neúnavně radila, ať se do tohohle risku nepouštím, jelikož prvně to dopadlo naprosto tragicky, z čehož pochopitelně vyplýval oprávněný strach z toho, že skončím opět v slzách, raněná a ponížená, jelikož bych znovu něco takového asi podstoupit nezvládla. Nemluvě o tom, že se mi v hlavě ozýval maminčin skeptický hlásek, který mi připomněl, že si nemůžu znovu dovolit ztrácet čas ve špatném vztahu. Aha, tak to vlezlé semínko již vzklíčilo.

Každopádně moje emocionální část po té druhé šanci, pro něj a pro mě, vyloženě prahla. Toužila jsem po něm, jelikož jsem ze své nejhlubší bytostné podstaty cítila to samé, co on. Že my dva máme být spolu, protože tak je to správné. Takže co s tímhle klišovitým dilematem?

Sledovala jsem plápolající oheň v krbu, který tak krásně sálal a předával mi své teplo, které se mi rozlévalo po celém těle a společně s druhým hrnkem výborného svařeného vína jsem se uvolňovala čím dál víc. Jak fyzicky, tak také psychicky. V myšlenkách jsem se probírala našimi společnými starými vzpomínkami, které na mě v tomhle příhodném prostředí neúprosně vyskakovaly jedna za druhou a zaplavovaly mě nezměrným pocitem nostalgie, ale také opojného štěstí, které jsem od rozchodu s Danielem s nikým jiným již nezažila. Každému dalšímu vztahu něco chybělo, nebylo to jednoduše ono. Možná jsem v ostatních mužích hledala právě jeho, stejně jako on mě u ostatních žen.

Zničehonic se tím pokojným klidem chaty roznesly tóny našeho oblíbeného rodinného zpěváka, Michaela Bublého, kterého jsme poslouchali nejraději na Vánoce a říkala jsem, že Bublé a Vánoce patří jednoduše k sobě a Daniel si to zjevně velmi dobře zapamatoval. Tohle drobné, ale výmluvné gesto bylo něco, co okamžitě naklonilo ručičky vah na jeho stranu. Tedy na tu, kdy jsem byla jednoznačně pro to s ním znovu zkusit.

„Pořád platí, že Bublé a Vánoce patří k sobě?“ zeptal se škádlivě, když jsem se vláčně otočila tím směrem, odkud se rozezvučel zvuk gramofonu, který sem kdysi dávno pořídil Danielův otec. Dan sál vedle stolku s oním netradičním přehrávačem a tvářil se zase pojednou jaksi nejistě, jestli tou hudbou nešlápl náhodou vedle, ale nikoliv.

„Na tom se jen tak něco nezmění,“ ubezpečila jsem ho smířlivě.

„Jo, některé věci se prostě nemění,“ zopakoval po mně zasněně a s takovým nepřítomným pohledem, kdy se nejspíš opět ztratil ve své mysli a zase v jeho osobních pamětech. Nebylo těžké přijít na to, že tím narážel na něco konkrétního, ale já se v tom nehodlala nijak pitvat. Chtěla jsem ještě nějaký prostor pro svoje vlastní myšlenky, které jsem sama sobě dobrovolně zpřístupnila dalším, pro nějakou dobu posledním, hrníčkem svařáku, jehož horkost se mi krásně rozlévala žilami až ke konečkům prstů. Vháněla mi červeň do tváří a společně s tím sálajícím žárem mě přiměla si konečně něco odložit. Daniel mezitím odešel zkontrolovat Sněhurku, jestli je s ní vše v pořádku.

A proto jsem neotálela, když jsem si umínila sama na sobě aplikovat svou speciální psychologickou metodu, kdy jsem ze sebe v tomto dramatu udělala hlavní hrdinku příběhu. Tou jsem přirozeně byla tak jako tak, ale živě jsem si představila, jak píšu o sobě, a proto jsem si začala klást otázky typu - co bych jako hlavní hrdinka v téhle situaci dělala. Jak bych se měla zachovat, abych nejednala jakkoliv pošetile, ale abych zase nepropásla svou šanci. Netrvalo to dlouho, a možná i díky tomu třetímu hrníčku svařáku, který mě neopil, ale pouze ve mně zbortil veškeré ochranné bariéry, ale našla jsem v sobě tu kýženou, osvobozující odpověď.

Zanedlouho jsem zaslechla, že se Dan vrátil zpátky dovnitř, když si v předsíni čistil boty od těch závějí bělostného, křupavého sněhu. Taky si tam ze sebe sundal bundu, přičemž se objevil mezi dveřmi, kde jsem ho okamžitě lapila očima.

„Zamiloval ses ještě po tom do někoho?“ vybafla jsem na něj trochu záludně, načež se viditelně zarazil, nejen v pohybu, ale také výrazem v tváři, a přesně tak zůstal po několik vteřin, než se přiměl k nějaké odezvě. Ležérně se opřel o futra dveří, a než se nadechl k odpovědi, nesměle si zastrčil obě ruce do kapes kalhot a po několik dlouhých sekund se díval zaujatě kamsi do země.

„Myslel jsem si, že jo, ale… spíš jsem nechtěl být sám,“ přiznal po tom uvážlivém mlčení, kdy hledal vhodná slova, kterými by co nejvýstižněji osvětlil svoje domněnky.

„Jo no… Tomu asi rozumím,“ přisvědčila jsem jemu upřímnému doznání, které se svým způsobem podobalo mým zkušenostem. V mnoha ohledech jsme si zjevně prošli stejnými zádrhely. „Všichni od tebe očekávají, že se posuneš dál a tomu okolnímu nátlaku se nakonec nedá nevyhovět, protože tak je to přece normální, že? Tak by to mělo být… Ale přitom víš, že ty to jen předstíráš, aby si ostatní nemysleli, že je s tebou něco špatně,“ rozvedla jsem svůj předešlý výrok a až zpětně jsem uvažovala nad tím, jestli jsem to s tou otevřeností opět trochu nepřepálila. Když jsem si ale povšimla, jak jeho oči zřetelně zjihly a zalesknul se v nich takový lítostivý soucit, čímž mi znovu nepopiratelně ukázal, že mu na mně skutečně, nefalšovaně záleželo.

„A jak by to podle tebe mělo být?“ otázal se mě bezprostředně, ale ne jakkoliv zákeřně, že by mě tím chtěl jakkoliv nachytat. Spíš si chtěl ověřit nějakou svou teorii a že ho skutečně zajímaly mé myšlenky. A jelikož jsem si již byla jistá tím, jak by to mělo vypadat, neměla jsem problém s tím bezmyšlenkovitě na to reagovat.

„Já… si myslím, že...“ soukala jsem ze sebe, zatímco jsem váhavými, zdlouhavými kroky překonávala vzdálenost mezi námi, jelikož jsem dychtila mu být víc blíž. Něco mě k němu až magneticky táhlo a já nenašla dostatek vůle, abych se té touze nepoddala. „Už to snad taky konečně vím,“ hlesla jsem již těsně před ním, přičemž on to mé zdánlivě nekonečné přibližování doteď pozoroval jako přikovaný. Nepohnul se ani o píď a jako by snad zapomněl i dýchat. A když jsem stanula pár trýznivých centimetrů před ním, byl viditelně napjatý až k prasknutí, protože se občas slabounce otřásl. Obočí se mu pouze tázavě vyhouplo výš, ale odevzdaně a bezhlesně vyčkával, jestli mu k tomu ještě něco povím. Já ale usoudila, že momentálně bude ze všeho nejlepší přejít k názorné ukázce, nežli k planým řečem, které nikdy nedokážou vyjádřit to, co skutečné činy. Skutky jsou nad jakákoliv slova..

Posledními táhlým krůčkem jsem mezi námi nechala zmizet ten nadbytečný odstup a pak jsem k němu odhodlaně, kurážně vzhlédla. Jemu se pouze viditelně zhoupl ohryzek, když na sucho polkl a rty se mu tak nepřístupně zarovnaly do příkré linie, kterou jako by mě chtěl od sebe odehnat. Nebo si ověřit, jak pevně odhodlaná jsem. Já se nedala nikterak snadno odradit, obzvlášť ne poté, co jsem jeho pokus o polibek tak nevybíravě zamítla. Musela jsem mu dokázat, že si za svým cílem pevně stojím.

Nejprve jsem mu položila dlaně na tmavě zelený svetr s několika velkými hnědými knoflíky, po nichž jsem postupně levou dlaní vyjela až na jeho tvář, kde jsem ji ponechala, zatímco jsem mu opravdu zlehka přejížděla bříšky prstů po kůži. On přitom mělce, zrychleně oddechoval a sledoval každý můj sebemenší pohyb doslova jako uhranutý. Poté se však osmělil a svou vousatou tváří, která mě na kůži příjemně šimrala, se mi opřel do dlaně a přitom zavřel slastně oči, aby si tenhle okamžik mohl naplno vychutnat. Já se nad tím něžně pousmála.

„Takhle je to správně,“ zašeptala jsem, než jsem se k němu natáhla a po tolika mučivých letech opět ochutnala jeho lahodné rty. Nejprve jsem se o ně otřela jen zlehounka, abych si rozvzpomenula, jaké to vůbec je se k němu takhle přimknout, než se mi zachtělo se osmělit dál. Danielovi se to ovšem podařilo o něco dřív, jelikož mi záhy pevně obmotal ruce kolem pasu, za který si mě přitáhl prudce k sobě. Hlasitě jsem vydechla, když si mě na sebe bezmála narazil a ten majetnický, neodkladný pohyb mi připadal neuvěřitelně imponující. Cítit jeho tělo přímo na svém mě vzrušilo natolik, že se uvnitř mě rozpálil mnohem silnější žár, než který vystupoval z krbu.

Na to jsem náš polibek náruživě prohloubila, zřejmě s takovým zápalem, který byl i nad jeho síly, protože vzápětí jaksi zmučeně zasténal. To ovšem nebyl signál, že bych měla jakkoliv ubrat, ale naopak jsem věděla, že se mu to nesporně líbí. On sám líbal naprosto dokonale, daleko lépe, než jak jsem si pamatovala. Velice rychle jsem mu podlehla, div jsem se do něj zmámeně nezavěsila. Vjela jsem mu prsty do bujných kadeří a přiměřeně jsem ho zatahala, ale on stejně tak dráždivě, hrdelně zamručel a ještě mě ve svém objetí silněji stiskl. Jeho chutná ústa byla mnohem vášnivější, hravější a žádostivější, než v dobách, kdy jsme spolu chodili. Líbal mě tak nenasytně, jako by snad od našeho rozchodu žádnou jinou ženu neměl, přestože mi naznačoval přesný opak. Do toho lačného líbání vkládal paradoxně takovou přemíru citu, kterou v sobě doteď dusil, že jsem absolutně nepochybovala o tom, jaké se mnou měl úmysly. A v tom jednom jediném polibku jsem nalezla vše důležité, co jsem ohledně nás dvou potřebovala vnímat.

„Chutnáš po tom… svařáku,“ zašeptal zcela unešeně, když jsme se od sebe odtáhli, jelikož jsme oba museli nutně popadnout dech. Jenom jsem se mu usmála do rtů, poněvadž jsem se od něj odmítla vzdálit na větší vzdálenost, než bylo nezbytné. Toužila jsem po tom, aby mi byl co nejblíž a on evidentně lačnil po tomtéž, protože si mě k sobě poměrně hrubě tiskl a plnými doušky přitom vdechoval vůni mých vlasů. Spokojeně se u toho usmíval a celkově zářil štěstím, které se současně také probouzelo v mém rozháraném nitru.

„Vadí?“ otázala jsem se provokativně, na což mi odvětil tím, že se mi znovu horečně vpil do rtů a já s ním nadšeně spolupracovala, když jsem ihned zapojila do smyslné souhry naše jazyky. Přitom jsem všemi svými vjemy cítila, že to skutečně takhle má být. Cítila jsem v jeho náruči takový bohorovný klid, souznění a pochopení, které jsem u nikoho jiného nemohla najít, protože my dva jsme k sobě nepochybně patřili. Nasvědčovalo tomu tolik, že se tomu jen těžko nedalo uvěřit, ale já to doslova vnímala v úplných základech své podstaty. Držel si mě ve svém hřejivém objetí, jako by v něm schovával ten nejvzácnější poklad světa, tak silně, aby o něj zase nepřišel, ale přesto co nejopatrněji, aby ho nijak nepoškodil a já zcela neochvějně věděla, že přesně do téhle náruče náležím. Nikam jinam.

„To by šlo,“ špitla jsem medovým hlasem, když mě tolik opojila ta závratná, přesladká příchuť jeho rtů.

„Rozhodně,“ odkvitoval mi to záhy se širokým úsměvem, kdy na mě roztomile vycenil dvě řady bělostných zubů, což jsem mu beze všeho radostně vrátila. Tímhle zlomovým okamžikem mezi námi padlo veškeré nucené chování, to přepětí a taktéž určitá přetvářka a znovu zavládlo zcela přirozené propojení, které jsme spolu mívali i kdysi. Akorát byl teď byl ještě umocněný tím vším zlým, čím jsme si od té doby prošli. Byl to naprosto závratný pocit. 

„Co to ale znamená?“ zeptal se opatrně, když si takhle brzy umínil zjistit, kam to mezi námi asi dál povede.

„To nechme na později, hm?“ pronesla jsem s nesmlouvavou žádostí, jelikož jsem prozatím vskutku nestačila přemýšlet až takhle dopředu. Vždyť jsem teprve přišla na to, co vlastně chci…

„Jo, no, heh… Stejně se mi vedle vaří brambory,“ připustil s pobaveným úšklebkem a mírně přitom trhl hlavou doprava. „Nerad bych je připálil.“ Vyhověla jsem jeho decentnímu upozornění na to, aby se ode mě mohl odpojit, takže jsem od něj jaksi neochotně ustoupila, jelikož jsem jeho blízkosti pořád neměla dost. Než se odebral zase vedle, krátce mě políbil na čelo, což jsem považovala za jednoznačně usvědčivé láskyplné gesto. Nohy mě bezhlavě vedly za ním a jelikož mě ani zbla dál nelákalo nečinně sedět, hodlala jsem se s ním plnohodnotně podílet na přípravě oběda.

„Co kdybych ti s tím pomohla?“ nabídla jsem mu své kulinářské dovednosti, které se sice rok od roku stále umiňovaly, jelikož žít v New Yorku a mít denně plně nabitý harmonogram s nějakým pravidelným vyvařováním úplně nekorespondovalo. Když už jsem si ale našla čas, tak jsem se skutečně snažila.

„Jasně, to bude fajn, Jess,“ předvídal a přesně to trefil, protože jsme se spolu v kuchyni skvěle bavili. Povídali jsme si, smáli jsme se, blbli jsme… Asi jako každý druhý bláznivě zamilovaný pár.

* * *

„Jak to vůbec jde, živit se jako spisovatelka? Musí to být náročný, ne?“ rozvázal staronové téma, ve kterém jsme se vrátili nazpět k našemu živobytí, protože já mu k tomu v podstatě předtím nic neřekla. Po dobrém jídle, které se nám podařilo společnými silami utvořit, jsem měla o dost sdílnější náladu.

„Jak se to vezme… Na jednu stranu je to skvělý. Člověk je svobodný v tom, co dělá, ale… pořád je pod tlakem, jelikož se od něj očekávají výsledky, co možná nejlepší, protože se dají snadno srovnat s tím, co už jsem napsala a co mělo úspěch. Ale jsou daleko náročnější zaměstnání, takže si nemůžu stěžovat. Dělám, co mě baví, a to bohužel dnes hodně lidí nemůže říct,“ vykládala jsem mu o svém splněném snu, a to stát se slavnou spisovatelkou. Význačně mi k tomu pomohla skvělá manažerka a výborný PR specialista, a jakmile se mi podařilo napsat svůj první bestseller, mohla jsem se psaním začít živit na plný úvazek.

„To máš pravdu… Je to štěstí, když je tvoje práce taky tvým koníčkem,“ přitakal mi, se zvláštně teskným podtónem, kdy jsem mu tím pochopitelně nechtěně připomněla jeho neúspěch v podnikání, které pro něj zřejmě mělo velký význam. „Proč ses vlastně odstěhovala do New Yorku?“ zajímal se, zdánlivě necíleně, ale domnívala jsem se, že podvědomě vycítil, že to nejspíš taky nějak souviselo s ním. Pochopitelně. Jako spousta rozhodnutí a kroků v mém životě poté, co z něj nečekaně zmizel… A ještě nepřiměřeně dlouho potom.

„Musela jsem odsud pryč. Změnit prostředí i lidi kolem sebe. Začít úplně od začátku, jenom sama za sebe. Nejdřív to bylo docela chaotické, ale celkem rychle jsem do toho obrovského města zapadla. A navíc… tady bych kariéru spisovatelky určitě nerozjela,“ vyprávěla jsem mu věcně. Oprostila jsem se od jakékoliv emoční zátěže, která by akorát tak napáchala zbytečnou neplechu. 

„Už by ses sem zpátky nevrátila?“ pátral dál po svých chybějících kouscích skládačky, přičemž tohle se již zdálo být někam směřovaná. 

„Nevím, možná… Teď už můžu přece jen psát kdekoliv, ale… jakmile si tě New York jednou získá, tak se ti ho opouštět nechce,“ vyjádřila jsem se s patřičným zadumáním, poněvadž jsem tohle doposud nijak detailně neřešila.

„Víš, musím se ti k něčemu přiznat…“ nakousl skoupě a přes rty mu přeběhl rozpustilý úsměv. „Koupil jsem si všechny tvoje knihy. Měl jsem díky tomu pocit, že jsem s tebou alespoň nějak v kontaktu. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo a taky jsem pak aspoň neměl takový nutkání tě oslovit jinak a… cokoliv tím zkomplikovat. Ale nikdy jsem neměl odvahu si něco z těch knih přečíst…“

„Vážně? Proč?“ podivila jsem se té poslední části jeho doznání, která mi nedávala smysl. Ta první část mě jaksi pošetilě potěšila. 

„Těžko říct… Asi jsem se bál, že bych v ní třeba našel něco, co by odkazovalo na mě… Jak jsem se k tobě zachoval, a tak...“ nastínil mi svoje vnitřní pohnutky, které pojednou rozhodně dávaly absolutní smysl. Jen jsem se na něj blahosklonně pousmála, jelikož mi to připadalo na jednu stranu opravdu rozkošné a opět mi tím dokázal, jak se s tím vnitřně pral i dlouho poté, co jsme byli od sebe. Nikdy na mě úplně tak nezapomněl. Stejně jako já na něho. 

„Ach, no, tomu rozumím… I když já z té zkušenosti čerpala pouze emoce. Je mnohem snazší psát o něčem, co člověk sám prožil, než se snažit vcítit do něčeho, čemu v podstatě nerozumí,“ řekla jsem mu, jak jsem s těmi našimi společnými zážitky prakticky naložila ve svých knihách. Nikoho jsem ale pochopitelně nejmenovala, přestože jsem si jinak nebrala nejmenší servítky. Především ve svém prvním románu, který z téhle mé nešťastné zkušenosti nejvíce vycházel. 

„Na tom něco bude… Nemám ani ponětí, kolikrát jsem přemýšlel nad tím, jaký by to bylo, kdybych tenkrát neodešel… Víš, jestli by se z tebe stala tak úspěšná spisovatelka nebo jestli já bych vůbec začal podnikat. A kdybych zůstal, tak jestli bychom se nakonec vzali, pořídili si velký dům, založili rodinu a tak... Jsem si ale docela jistej tím, že kdyby to takhle dopadlo, že bych byl teď ten nejšťastnější chlap na celým světě, i když jsem před tím nejprv utekl jako malej kluk…Teďka bych za to dal snad cokoliv,“ rozpovídal se obšírně o svých fantaziích, ve kterých nechával prostor onomu pověstnému coby kdyby, se kterým jsem si sama dost často nebezpečně pohrávala. Jenže to byla asi ta nejhorší forma psychického sebetrýznění, kterou může člověk realizovat. Nepřítomně přitom zíral do prázdného talíře a vycházela z něj taková smířlivá odevzdanost, která mě přiměla, mimo jiné, s ním plně soucítit.

„To je taková lidská rozmarnost. Co má, to mu není dost dobré, a co nemá, to nutně potřebuje… A když to pak konečně získá, vydrží mu z toho nadšení jen chvíli a potom mu je to mnohdy akorát na obtíž. Možná si nejdřív musel přijít o tu možnost, něčeho takového dosáhnout, abys zjistil, jestli o to opravdu stojíš nebo ne,“ přemítala jsem nad tím nahlas, naprosto objektivně, ale až pozdě mi došlo, že to taktéž vyznělo jaksi necitlivě a Dan si to mohl vzít osobně. Vyplašeně jsem se na něj podívala, ale nevypadal, že by ho to nějak extra zasáhlo. Pravděpodobně si to uvědomoval sám moc dobře.

„Možná jo… Ale konečně jsem si jistý, co chci, Jess. Jsi to ty, s tímhle tím vším… Miluju tě, nikdy jsem nepřestal a vím, že už jen tak nepřestanu,“ vyslovil se znenadání a naprosto vyrovnaně, jako by s tímhle faktem žil opravdu odjakživa. Zůstala jsem na něj pouze oněměle zírat, ale tohle jeho romantické přiznání mnou dlouze rezonovalo až k té úplně poslední molekule a rozlévalo mnou vzrušující mravenčení do každé jednotlivé buňky. Když jsem přestala pozorovat svoje potěšené nitro, došlo mi, že se na něj měkce usmívám a že mi trochu vlhnou oči. Tak moc mě to dojalo, tak moc jsem byla šťastná. 

„Tolik k tomu, ať to necháme na později,“ vznesla jsem námitku rozněžněle, ovšem se stálým úsměvem, aby se nestalo, že by si to vyložil jinak, než by měl.

„Promiň, jen… bych rád, abys věděla, že to myslím opravdu vážně,“ obhajoval se bezelstně a pousmál se.

„To já vím, Danieli,“ řekla jsem vzápětí, aby se nedomníval, že bych o tom snad pochybovala. On na mě ale stále úpěnlivě hleděl, jako by vyčkával, že k tomu řeknu něco víc. Že mu to vyznání asi hned vrátím. Ne že bych to snad necítila stejně, ani já ho nikdy milovat nepřestala, ale momentálně jsem počínala mít plíživý, neodkladný dojem, že se mě tímhle snažil natlačit někam, kam jsem nechtěla. Připadala jsem si najednou v nesmyslném ohrožení. Nejen já sama, ale i celý můj život, který jsem si vybudovala poté, co odešel. To, že jsem se bez něj naučila žít, pro mě byla obrovská výhra a nechtěla jsem riskovat, že se vrátím zas o obří skok zpátky tím, že mu znovu celá propadnu. A že jsem k tomu měla skutečně blízko. Potřebovala jsem nad tím zase získat nějaký nadhled, nějakou kontrolu. 

„Děje se něco, Jessie?“ Četl ve mně jako v otevřené knize, jelikož mě tak proklatě dobře znal a já se před ním jaktěživ nenaučila přetvařovat nebo něco skrývat. Momentálně by mi to ale fakticky bodlo, protože do téhle konverzace jsem se pouštět rozhodně nechtěla.

„Ale ne. Anebo možná jo… Nevím. Je toho prostě moc, Dane. Vždyť ještě před pár dny bylo všechno úplně jinak a… teď je všechno úplně naopak a j-já… zatím netuším, jak si s tím poradit. Netuším co dál… Já jen vím, že když jsem s tebou, tak je mi vážně dobře, příjemně. Mám pocit, že přesně tak to má být, ale co bude dál? Prostě nevím… Měla jsem nějaké svoje plány a najednou tohle… Já nevím, prostě nevím, co s tím a co dál,“ lámala jsem ze sebe absolutně nesouvisle, jelikož se ve mně vše tak děsivě mlelo, bez nějaké spásné vidiny finálního rozuzlení. Chápala jsem, že ode mě momentálně chce slyšet něco konkrétního, ale to zřejmě nebylo v mých možnostech.

„Jaké plány?“ chytil se jediného, co jsem jednak propustila ven zcela omylem, a také toho jediného, o co jsem nestála ani v nejmenším nějak detailněji probírat. Ale nejspíš bylo na čase to říct také jemu, když to věděli už i naši.

„No já... za tři dny odlétám na Havaj a pak se vracím do New Yorku kvůli své nové knize,“ prozradila jsem a nemálo jsem si přitom oddechla, jelikož mě to doteď podivně tížilo, když jsem to před ním zatajovala. Nepřipadalo mi to fér před ním cokoliv tajit. Ulevilo se mi nicméně také proto, že to představovalo únikovou cestu, kdyby se mezi námi něco opět šeredně zvrtlo, jelikož jsem měla neodbytný dojem, že se k tomu nezvratitelně schyluje.

Nevypadal, že by ho to jakkoliv překvapilo, ale že ho to spíš nefalšovaně ranilo, ačkoliv se v jeho tváři nepohnul ani jeden jediný sval, pouze jeho upřímné oči ke mně zraněně, nevěřícně promlouvaly.

„Tak proč si… Proč tohle teda?“ Skromným posunkem se vztyčeným ukazovákem několikrát zakmital mezi námi.

„Máš pocit, že se tohle dá nějak ovlivnit?“ namítla jsem na to v otázce a vrhla jsem na něj výmluvný pohled, kterým jsem to mínila okamžitě nadlehčit. „Ne že bys mi snad dal šanci se tomu jakkoliv vyhnout,“ dodala jsem s vlídným poukázáním na to, že já se tomu původně pokoušela vyvarovat, ale on byl ve svém umínění, tedy uhánění mé maličkosti skutečně obdivuhodně vytrvalý.

„To sice nedal, ale… Teď z toho všeho mám pocit, že sis chtěla akorát něco dokázat,“ vyhodnotil naše dnešní rendez-vous, kdy ho zřejmě moje rozporuplné chování solidně zmátlo a navedlo tím nejhorším možným směrem.

„Jako co?“ vyzvala jsem ho, aby nešetřil s určitými termíny a stěží jsem se bránila tomu, abych se nezamračila.

„No to mi řekni spíš ty, Jess. Jestli tohle není nějaký tvůj způsob, jak mi to vrátit. To, jak jsem se k tobě zachoval.“ Vybruslil z toho vskutku brilantně, když celé tohle hloupé nedorozumění hodil na mě. Tak jsem to ale rozhodně nemínila nechat. 

„Fakt si tohle o mně myslíš?“ zavrčela jsem přes zaťaté čelisti, abych nedala najevo to, že se mě tím solidně dotknul. 

„Jen mi neříkej, že se to vyloženě nenabízí! Ublížil jsem ti, takže je nasnadě, že bys mi to mohla chtít oplatit. Měla bys na to ostatně veškerý právo. Navíc… však jsi to sama řekla, že ještě před pár dny bys mě snad nejraději proklela a najednou je všechno jinak! Akorát že…“ odmlčel se s děsem v očích, když ho pravděpodobně zcela paralyzovala ta paranoidní představa o mých pomstychtivých záměrech. Že by to mohla být jenom nějaká má krutá hra. 

„Sám musíš vědět, že je to naprostý nesmysl, Danieli,“ osvětlila jsem mu důrazně, proč doteď nepřišel na nějaké to své logické akorát, které prostě neexistovalo. Anebo jen v jeho pomatené makovici. 

„S ničím dalším mezi námi evidentně nepočítáš,“ odporoval mému argumentování, které jsem v žádném případě nechystala změnit v přesvědčování. Pokud mi nevěří, tak na mě beztak nedá a kdyby mi věřil, tak není zapotřebí, abych ho musela přesvědčovat. Nemilosrdně pravdivé…

„Vždyť já o tom ještě neměla ani kdy přemýšlet! Ještě před chvílí jsem o nás dvou pochybovala, ale…“ zasekla jsem se ve své beznadějné obhajobě, když mě záhy brutálně atakoval iracionální pocit, že jsem tímhle významným, zlomovým rozhodnutím udělala hroznou chybu, kterou už nemůžu vzít jakkoliv zpátky. Že měla moje matka zřejmě skutečně pravdu a já znovu ztrácím čas s někým, komu se nedá věřit, poněvadž není ve svých citech stálý, ani spolehlivý. Jelikož jakmile se mu něco zprotiví, vzbouří se, hodí vinu na cokoliv jiného a zase raději kvapně odejde. Nejspíš jsem do téhle hádky také promítala své předešlé zkrachovalé vztahy, své staré rány a křivdy, které jsem si z nich odnesla, stejně jako jsem do jiných vztahů tenkrát tahala všechno to, čím mě poznamenal právě Dan, ale nemohla jsem se zbavit toho úsudku, že jsem se fatálně spletla.

Daniel se na mě nesouhlasně mračil a rty odmítavě vystrčil nepatrně dopředu. Doslova mě propaloval šokovaným, vyčítavým pohledem a já věděla, že jestli mě jím bude ještě chvíli takhle intenzivně drtit, že se nakonec podvolím. Za tím vším demonstrativním odporem, asi jen aby si zachoval chladnou tvář, jsem ovšem zaznamenala, že ho tahle naše směšná rozmíška zasáhla a že je naprosto bezradný a zoufalý. Jenže to mě právě teď nemohlo nijak obměkčit, protože se přede mnou vybarvil v tom nejméně přívětivém světle. 

„A… není tohle náhodou o tom, že jsem ti neřekla, že tě taky miluju?“ vytáhla jsem na něj podle tenhle bezohledný argument, kdy jsem se zaměřila výhradně na jeho mužské ego, což bylo vždy u všech ve všech ohledech tak křehké téma. Očividně jsem se alespoň částečně trefila, když se mu tvrdě napjala linie spodní čelisti a několikrát vyjeveně zamrkal, než zrakem uhnul kamsi stranou. Anebo jsem ho tím urazila, když jsem o něm smýšlela takhle povrchně, ale alespoň bychom si byli kvit. Sice jsem aktuálně přešla do ofenzivy, ale to zejména proto, že jsem si přišla pod útokem já sama.

Přitom jsem mu hrozně moc chtěla říct, že se mi znova dostal hluboko pod kůži, že ho mám plnou hlavu a moje srdce opět tepe v rytmu jeho jména, ale čím dál víc se mě zmocňovala panika z toho jeho nepřímého nátlaku a také téměř hmatatelného očekávání, kterým se mě snažil, nejspíš podvědomě, ale přesto, někam vmanipulovat, kam jsem sama dobrovolně nechtěla. Jemu se sice jednalo o pošramocené ego, ale mně šlo o mou vlastní identitu. A integritu.

„To jsi neřekla,“ zrekapituloval odměřeně, čímž mi nepochybně stvrdil, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„Myslíš, že je to takhle absurdně jednoduchý?!“ obořila jsem se na něj výsměšně, jak jsem byla zničehonic totálně v úzkých, zahnaná do kouta, tudíž jsem se nechovala zrovna vybíravě. Náš prapůvodní zvířecí instinkt mi velel buď utéct, nebo zaútočit, ale naštěstí v civilizovaných mezilidských vztazích dnes útočit znamenalo si to s protějškem na rovinu vyříkat. 

„Tohle byla nejspíš veliká chyba, protože jestli… jestli si o mně něco takového vážně myslíš, tak se nejspíš nemáme dál o čem bavit,“ odsekla jsem podobně rezervovaně a chladně, ale hlavně že se mi povedlo odvést pozornost od mých vlastních strachů a bloků a svést vinu výlučně na něj. Snad jsem před sebou samotnou úspěšně smetla mé vlastní podezření, že by se mi tenhle vývoj událostí vlastně docela nehodil a že jsem z toho zbaběle vycouvala naprosto záměrně.

Bylo přece nesporně snazší udělat terč opět z něj, v čemž jsem nasbírala nedocenitelnou praxi během těch let, když mě už jednou v minulosti tak bezprecedentně zklamal a nakonec té své sprosté lži, kterou si několikrát úzkostně zopakuju, nebude zas až takový problém beze všeho uvěřit. Definitivně jsem tím tak zpečetila osud téhle schůzky, která se zprvu doopravdy slibně vyvíjela, ale dopadla v závěru nebetyčným propadákem.

Daniel si na to konto slabě povzdychl, díky čemuž jsem pochopila, že v téhle debatě kapituloval a současně tím potvrdil, že mi skutečně příliš nedůvěřuje. Stejně jako i já jemu, protože stačilo tak zatraceně málo, aby mezi námi vznikl první konflikt, přes který jsme se nedokázali dostat. Anebo jsme spíš nechtěli, protože jsme na tomhle mrtvém bodě uvízli v jakési bezpečné zóně. Nechali jsme opět vše při starém, v dobře zajetých, známých kolejích. Tohle se fakticky šeredně zvrtlo… Nebyl by právě teď čas na ten pravý vánoční zázrak?!

 Tak co, myslíte, že jim tenhle konflikt pomůže se dostat dál? Jestli teda budou ochotni. V příští kapitole bude pochopitelně dohra tohohle všeho a ani Daniel nebude chybět. Blížíme se pomaloučku do finále, ale do konce zimních měsíců to vyjde akorát. :)

Mockrát Vám všem ze srdce děkuji za tu neutuchající přízeň! Jste skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 8. kapitola: