OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 2. kapitola

10.12.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 726×

Zkouška

„Už jsem doma!“ zahlásala jsem do prostor menšího, útulného rodinného domku, který, jakmile jsme s bratrem vyletěli ven do světa, našim naprosto bohatě postačil. Automaticky jsem si to namířila z chodby do kuchyně, kde jsem na jistotu našla mamku, která zrovna plnila cukroví lahodným kávovým krémem. Celým prostorem se totiž linulo takové silné aroma, přesládlé, hutné a neodolatelné, ze kterého se mi ihned sbíhaly sliny a zaplavilo mě vzrušivé očekávání blížících se vánočních svátků. 

Taťka navíc kraloval u kuchyňské linky a pracoval na výrobě domácího vaječného koňaku, do kterého přidával jednak whiskey a ještě kapku cherry, aby to trochu ozvláštnil. Dětem samozřejmě udělal i nealkoholickou verzi a kluci se po něm mohli skoro utlouct. Vedle v obýváku seděla babička a koukala se na nějaký svůj oblíbený černobílý snímek s největšími hollywoodskými hvězdami zlatého věku. Bez toho se o svátcích nemínila obejít.

„Máš všechno, Jess?“ ujišťovala se mamka, jestli jsem třeba na něco nezapomněla anebo jestli něco v obchodě Carlovi chybělo.

„Všechno, co bylo na seznamu,“ ubezpečila jsem ji a vyložila jsem obě tašky na pult.

„Carl je jako vždy připraven,“ pronesl taťka pobaveně, zatímco zahříval na plotně mléko i se smetanou a muškátovým oříškem. Následně musel vyšlehat žloutky s cukrem a poté to všechno spojit a promíchat, no a nakonec přidat kapku toho alkoholu. Trochu větší kapku.

„Jak to uklidím, tak ti s tím hned pomůžu, mami,“ přislíbila jsem jí a už jsem zase manipulovala s tím zbožím.

„To budeš hodná, Jess,“ broukla mamka spokojeně a sklonila se zpět k cukroví.

„A co jako já?“ ozval se taťka pohotově, ale veskrze z legrace.

„To bys pak ale nemohl říct, že je to jenom tvoje práce,“ upozornila jsem ho vlídně a to ho rozesmálo. Mně bohužel úplně do smíchu nebylo, jelikož jsem měla v hlavě pořád toho Daniela a nemohla jsem se ho zbavit. Teprve s odstupem času, kdy ze mě opadl ten největší šok, jsem si naplno uvědomila, že mu to mimo jiné neskutečně slušelo. Viditelně zmužněl, ty delší vousy mu opravdu skvěle sedly a ten jeho kukuč nabral ještě o něco podmanivějšího rázu. Páni, jsem fakt dobrá, že jsem si s ním nebrala žádné servítky…

„Má pravdu, ta naše holka,“ podotkl taťka s doznívajícím smíchem. Za pár minut jsem přeskládala všechno jídlo tam, kam správně patří, a ještě jsem se běžela do svého bývalého pokoje převléknout do pohodlného domácího oblečení. Nakrátko jsem se zastavila u jedné ze svých skříněk, ve které byl bezpečně zavřený šuplík s veškerými mementy z minulosti týkající se i Daniela. Nechala jsem tu vše, co se ho jakkoliv týkalo, protože jsem prostě odmítla nést s sebou jakékoliv břemeno, které by mi znemožnilo nový start. Byla jsem v pokušení do té tajné zásuvky pohlédnout, ale nakonec jsem odolala a pospíchala pomoct mamce. Taťka se mezitím přesunul do obýváku za kluky a svou maminkou, kteří společně s Troyem a Hailey věšeli nad krb punčochy a babičku úspěšně rozptylovali od sledování filmu.

„Stalo se něco?“ vyrukovala na mě mamka rovnou, pár sekund poté, co jsem usedla ke stolu s ní.

„Co? Ne, nic,“ popřela jsem cokoliv, co jí proběhlo myslí, a nasadila jsem co nejbezstarostnější výraz, který jsem momentálně na svém obličeji dovedla vydolovat. Na tom jejím, podezřívavém, to ale ovšem vůbec nic nezměnilo.

„Jess, já to na tobě vždycky poznám,“ vyvedla mě z mylného dojmu, že by mi tu mimickou zástěrku zbaštila.

„Hmmm,“ zabručela jsem otráveně, že ani ve svých letech nejsem schopná před mamkou skrýt veškeré mé vnitřní trápení a rezignovaně jsem si povzdechla. „Potkala jsem ve městě Daniela,“ přiznala jsem barvu slyšitelně z donucení, načež se mamka naprosto zarazila. Pak na mě vrhla vyjevený, tázavý pohled a obě ruce položila na desku stolu. Přesně jsem věděla, co bude následovat.

„A? Stalo se mezi váma něco?“ vyzvídala s očima až na vrch hlavy.

„Jen jsme prohodili pár slov,“ informovala jsem ji ve vší stručnosti, jelikož se mi to s ní skutečně nějak zevrubně nechtělo rozebírat. Tehdy mi mamka sice nemálo pomohla, když Daniel nečekaně zmizel, ale to se odehrálo před necelými deseti lety a poněkud jsem se za tu svou slabost styděla. Od té doby jsem se změnila, ačkoliv některé rány doposud zůstaly nezhojené.

„A o čem jste si povídali?“ zpovídala mě s nezdravou zvědavostí, která s ní pěkně cloumala.

„No o čem, o čem. Tak jako… o ničem. To je jedno, mami! Akorát… mě to docela překvapilo, že jsem ho tu takhle po těch letech potkala. Na Vánoce tady nikdy nebýval, anebo… nebyl vidět,“ svěřila jsem se jí se svými úvahami, protože by mi dost možná mohla pomoct najít odpovědi. Jako v každém malém městečku se drby šířily přímo raketovou rychlostí. Ani by mě neudivilo, kdyby o mém setkání s Danem mamka už věděla, jelikož jí to zavolala nějaká její dobrotivá kamarádka ze sousedské hlídky.

„Jo, ehm, tak… to bude asi tím, že Danovi před asi dvěma měsíci při nehodě umřel otec,“ vylezlo z ní značně váhavě a především posmutněle, když mi musela sdělit takovou nešťastnou zprávu. „Tak je tady s Carolyn, aby nebyla na Vánoce sama,“ dodala věcně, jako bych se k tomu snad nebyla schopná sama dovtípit. Daniel neměl žádné další sourozence a zbytek rodiny byl rozeset tak nějak napříč celými státy a na nějaké hromadné slavení Vánoc si prostě nepotrpěli.

„Cože? Pan Gleeson že umřel?“ zopakovala jsem nevěřícně a schovala jsem si obličej do dlaní. Zejména proto, že mi bylo ze mě samotné na nic, když jsem se k Danielovi zachovala tak bezcitně a nenávistně. „Co se stalo?“

„Tahali s chlapama v lese dřevo a zavalily ho nějaké klády. Měl to rychlé,“ popsala mi polohlasem a s takovou pietní úctou, kterou na několik okamžiků nasměrovala pohledem i nahoru panu Gleesonovi, který odešel rozhodně předčasně. Těšil se totiž jinak pevnému zdraví, proto by jinak takhle namáhavou práci v lese vykonávat nemohl.

„To je strašný,“ vydechla jsem lítostivě a toho svého chování vůči Danovi jsem litovala čím dál palčivěji. Že si to ode mě zasloužil, o tom jsem rozhodně nepochybovala, ale to načasování bylo fakt hodně, hodně špatné.

„Byl to pro nás pro všechny šok. Carolyn to nesla a pořád nese těžce, tak je dobře, že sem za ní přijel. Ale ty se od něj drž dál, Jessico, rozumíš?!“ nakázala mi starostlivě, ale snažila se u toho tvářit přísně, abych to její přehnaně významné doporučení uposlechla.

„Mami, už mi není dvacet,“ připomněla jsem jí lehce trpce a protočila jsem u toho panenky.

„Mám jen starost, no. Tak se na mě za to nezlob,“ pronesla dotčeně a nepatrně našpulila rty. Raději se znovu zaměřila na zdobení cukroví, čímž se mi trochu ulevilo, jelikož to znamenalo konec téhle debaty, která se pro mě stávala poněkud nepříjemnou.

„Já se nezlobím, ale vůbec se nemusíš bát toho, že bych měla chuť do toho znovu spadnout. To fakt ne. S Danielem je to uzavřená záležitost, a tak to taky zůstane,“ ujasnila jsem jí nanejvýš rezolutně a zničehonic mi před oči vstoupila vizuálně i smyslově živá představa našeho prvního polibku s Danem. Celá jsem se potom otřásla, jak mi z té vzpomínky přejela silná husina po páteři a téměř přesně jsem si vybavila, jak opojně chutnaly jeho rty a jak šťastně jsem se přitom cítila.

„To doufám, holčičko, to doufám. Ten zmetek už ti ublížil víc než dost,“ pitvala se v tom dál, o což jsem ani trochu nestála, proto jsem si zhluboka oddechla, abych jí to nějak nenápadně naznačila.

„Mami, nemůžeme se raději věnovat tomu cukroví?“ navrhla jsem jí záhy, abych si ten závěr tohohle ošemetného tématu pojistila. Mamka to naštěstí pochopila a ochotně tomu hodlala vyjít vstříc, takže mi vrazila do ruky pytlík s krémem, abych zbytek cukroví naplnila místo ní. Bez řečí jsem se do toho pustila, jelikož jsem nadšeně vítala jakoukoliv činnost, která mě zabaví a oddálí tak chvíle přemítání, které zaručeně strávím nad Danielem. K tomu pocitu vzteku, zrady a ponížení se ještě přidal soucit, a to nebyla moc dobrá kombinace…

* * * 

Právě jsem s místním sborem absolvovala poslední zkoušku před vystoupením na rozsvěcení vánočního stromku, kde jsem si, tak jako každý rok, střihla sólo písně Tichá noc. Náš repertoár se obměňoval jen skromně, maximálně jedna, dvě nové písně, které se další rok zase vyměnily za jiné, a ty jsme s železnou pravidelností vracely zase zpátky do oběhu. Zpravidla jsem dostala včas echo od mamky, co se mám naučit, jelikož jako jediná ze sboru jsem nebyla místní, takže jsem s nimi nemohla poctivě trénovat, ale to pro mě nebyl žádný problém. Nebyla jsem sice žádná extra zpěvačka, ale nejhorší to taky nebylo.

Stáli jsme u velkého vánočního stromu na našem malebném, třpytivým sněhem zasypaném náměstíčku, které bylo překrásně vyzdobené. Každá jednotlivá lampa byla obmotaná živou girlandou se světýlky, stejně jako každý strom, také kompletně celá naše skromná pergola, anebo každá lavička, a to vše se mělo rozsvítit společně se stromkem. Všechny obchody, které obklopovaly čtvercovené náměstí kolem dokola, již sice vesele svítily a dokonale spolu všechny ladily, ale zbytek výzdoby, která na svoje oficiální rozvěcení teprve čekala, perfektně doplňovala ty obchůdky. Vše dohromady to působilo nevídaně harmonicky, pohádkově. Místní výbor pro veřejné dekorace se opravdu vyznamenal. 

Najednou jsem si všimla Daniela, jak si to míří do zahrádky stromků na prodej, aby si tam zajisté jeden vybral k nim domů. Nijak dvakrát jsem nepřemýšlela a intuitivně jsem se s neodkladným nutkáním, že prostě musím, vydala za ním. Potřebovala jsem mu omluvit za to mé včerejší nevybíravé chování a vyjádřit mu svou soustrast ohledně té tragédie, co se přihodila jeho rodině.

„Estelle, prosím tě, omluv mě na chvíli, ano?“ řekla jsem kajícně, když jsem vystoupila z trojřady lidí poté, co jsem se slušně přihlásila o slovo. Estelle, dlouholetá sbormistryně, které se podařilo udělat celkem slušnou kariéru operní zpěvkyně v Minneapolis, se zatvářila opravdu pobouřeně.

„Za chvíli máš ale zkoušet to svoje sólo, Jess! Co je tak najednou urgentního?“ vyjela po mně trochu roztrpčeně, když jsem jí právě naprosto zničila harmonogram zkoušky.

„Vždyť víš, že to umím, ne?“ opáčila jsem sebevědomě a co nejmileji jsem se na ni zářivě usmála.

„No jo, a tak to máš taky jediný štěstí! Stejně si pospěš, ať tady nemrzneme o to dýl, jo? A my si ještě jednou dáme Ať sněží,“ povolila nakonec a gestem ruky mě popohnala, abych ji a taky zbytek sboru nezdržovala víc, než by bylo nezbytné. Vřele jsem jí poděkovala a pospíchala jsem za Danielem, který se již ztratil někde v tom zástupu stromů nejrůznějších druhů, od klasických smrků až po okrasné jedle. Kvapně jsem ho mezi těmi úžasně voňavými jehličnany hledala, když jsem do něj znovu málem vrazila.

„Ou, pardon, já… Jess, to seš zase ty?“ vypadlo z něj zaskočeně, když jsme se tímhle kontaktním způsobem střetli během dvou dní již už podruhé. Nevěřícně si mě prohlídl a zlehka, nenuceně se pousmál.

„Ahoj, Dane,“ pozdravila jsem ho poměrně nervózně, když teprve vtom mi došlo, že mu přece nemůžu na rovinu říct, že jsem za ním běžela, abych se mu omluvila. Já se mu navíc nechtěla vyloženě omluvit, jen… trochu zlehčit ten můj včerejší výstup.

„Nemáte teď se sborem náhodou zkoušku?“ Neskrývaně se podivil nad mou přítomností zde, když k nám doléhal harmonický zpěv poměrně velkého sboru, čímž mě hned zpočátku vykolejil ještě o to víc. Tohle jsem si měla trochu promyslet, než jsem se za ním vydala…

„Ehm, jo no, máme… ale, to víš...“ Zasekla jsem se zničehonic, jelikož mě zarazilo, jak možné, že je s tímhle faktem vlastně obeznámen. Jaktěživ jsem ho tu na našem každoročním vánočním rozsvěcení stromku nespatřila. „Jak to víš, že zpívám ve sboru?“ vysypala jsem ze sebe s podezřívavým zamračením, načež jsem v jeho tváři vyčetla určitý úlek nad tím, že si touhle všetečnou poznámkou asi pěkně naběhl. A mně se trochu ulevilo, že se to takhle vyvrbilo a já si nemusela nic vymýšlet, abych mu vysvětlila tohle rádoby náhodné střetnutí, protože se ohnisko hovoru stočilo k němu. Chvíli nejistě těkal očima sem a tam, než usoudil, že ani on mi nehodlá nic nalhávat.

„Hm, mamka mi o tom říkala. Že v tom místním sboru pořád jsi a že snad každý rok zpíváš Tichou noc líp a líp,“ objasnil mi a přidal k tomu i hold mým pěveckým schopnostem, což jsem přešla jenom ledabylým mávnutím ruky, ale uvnitř mě to opravdu mile zahřálo. Ne kvůli jeho komplimentu, ale spíš uznání, které navíc pocházelo stejně od jeho mamky. Přesto jsem se přiměla zabránit potěšenému úsměvu, který tím ve mně podnítil, což bylo snadné, když zmínil svou matku, která nedávno přišla o manžela, takže by ten můj sobecký úsměv působil naprosto nevhodně.

„Jak se Carolyn vůbec daří? Slyšela jsem… o té tragédii. Moc mě to mrzí, Dane. Upřímnou soustrast.“ Splnila jsem onu část svého rozhodnutí, z čehož jsem měla jen vzdáleně dobrý pocit, jelikož jsem se zejména cítila hrozně kvůli tomu, co se stalo jeho otci. Nevěděla jsem, jestli mu mám nebo nemám podat ruku, obejmout ho, poplácat po rameni nebo co. Bylo to trochu trapné, a tak jsem pouze sklopila hlavu a tvářila se alespoň zarmouceně.

„Díky, Jess… Už je na tom o něco lépe, ale byla to pro ni velká rána. Ještě se z toho vzpamatovává, dostala od doktora nějaký prášky na uklidnění, aby mohla líp spát a… dělá, co může, aby si bez táty poradila, ale hodně jí chybí,“ rozpovídal se, aby mi její stav co nejlépe přiblížil, když už jsem se starala, a jeho oči u toho viditelně pohasly.

„Ona to zvládne, je to silná ženská,“ pravila jsem s neochvějným přesvědčením a pokusila jsem se o přiměřeně povzbudivý výraz, aby v tomhle ohledu Carolyn alespoň trochu věřil.

„Já vím,“ hlesl a několikrát to souhlasně odkýval. Pak se zadíval kamsi na zem a zarytě mlčel.

„Eh, já… to o tvém otci jsem se dozvěděla včera a… heh, to jak jsem se k tobě předtím chovala, to ode mě nebylo úplně milé,“ propracovala jsem se také k druhému bodu svého umínění, ale jakmile jsem to vyslovila, teprve pak jsem na vlastní uši slyšela, že to ani omylem nevyznělo tak, jak jsem chtěla. On ke mně vzápětí zvednul zrak, viditelně také konsternován tím, co slyšel a s určitým zmatkem ve svých očích.

„Jako že kdybys to věděla už během toho našeho rozhovoru, tak mě tolik nesjedeš?“ přebral si to ze svého úhlu pohledu a já bych se v tu chvíli propadla někam na druhou stranu polokoule. Přesně takhle hloupě to vyznělo.

„Takhle jsem to úplně nemyslela, Dane,“ vymlouvala jsem mu omluvně a vrtěla jsem nad tím hlavou.

„To je dobrý, Jess. Já jsem rád, že aspoň vím, na čem jsem,“ uklidnil mě, abych se tím nijak zvlášť netrápila a povzneseně se nad tím usmál. „I když mě to trochu překvapilo,“ dodal vzápětí, čímž mě značně zaujal.

„Proč?“ vyzvala jsem ho s obočím pozvednutým výš.

„Že jsi i po těch letech tolik naštvaná,“ podotkl zpola užasle a zpola nechápavě a čelo se mu zvlnilo pod přílivem ustaraných vrásek. Prudce jsem vydechla, jelikož mi tím vlil pořádnou dávku horkosti do žil a vzdorovitě jsem si založila ruce na prsou, což všechny ty vrstvy hřejivého oblečení nešlo úplně dobře a tolik razantně, jak bych chtěla.

„Nejsem naštvaná!“ vyprskla jsem na něj bez patřičné sebekontroly, která by mu to moje tvrzení pomohla vyvrátit, nad čímž se pobaveně pousmál.

„Očividně ne, protože jinak bys neměla problém se mnou zajít na to kafe,“ poznamenal s potlačovanou ironií, čímž mě namíchl ještě víc. Zabodla jsem se do něj zlověstným pohledem a frustrovaně jsem vyrazila přebytečný vzduch z nosu, protože mi to opravdu důvtipně vmetl přímo do obličeje. A navíc mi to podal takovou vychytralou formou, kdy z toho vyčaroval nepopiratelnou výzvu, kterou jsem samozřejmě chtěla pokořit. Jelikož jsem se už nikdy nechtěla nechat pokořit jím, což bych odmítnutím jeho nabídky v podstatě učinila a on by byl akorát tak vítězoslavně na koni. No a to jsem dopustit rozhodně nemohla!

„Není to kvůli tomu, že bych na tebe byla snad naštvaná, ale… dobře, fajn! Jak chceš,“ svolila jsem nakonec, neustále s tím vskutku pobouřeným tónem hlasu a nepřehlédnutelným vzdorem ve všech mimických svalech, ale to mu nijak nebránilo v tom, aby se na mě vlídně usmál. Jako mávnutím proutku jsem pookřála a všechny ty napjaté rysy se mi uvolnily. „Půjdeme spolu na kafe,“ konstatovala jsem již naprosto smířeně a jen jsem se nad tím poušklíbla.

„A kdy? Co třeba hned?“ navrhl mi, čímž dal jaksi zbrkle najevo svoje natěšení na ty chvíle strávené se mnou.

„Ne, to ne, musím se vrátit na zkoušku. Odpoledne je ta soutěž ve stavění sněhuláků a pak rozsvěcení stromku, tak… možná potom?“ napadlo mě s relativně lhostejným pokrčením ramen.

„Tak bezva, potom si tě najdu,“ oznámil mi, již nazpět s těmi hravými jiskřičkami v očích, když mu můj souhlas náhle vylepšil náladu, jejíž plný rozsah ale nechtěl dát úplně na odiv. Tyhle jeho reakce a projevy jsem znala dobře jako svoje boty a dodnes se je nenaučil ovládat o nic líp než já sama ty své.

„Platí, tak… ať dobře pochodíš s těmi stromky,“ popřála jsem mu šťastnou ruku při výběru nezbytné vánoční dekorace a současně s tím jsem si do něj rýpla. Částečně to ale bylo také na mou adresu, protože se mu podařilo mě velmi obratně a elegantně vmanipulovat tam, kam si umanul.

„Snad… Docela by mi bodl výbor pro výběr těch nejlepších vánočních stromků.“ Osvěžil mi paměť jedním z našich dávných společných vtípků, kdy jsme vybírali stromky ještě spolu, čímž se mi ale vůbec netrefil do noty. Taky si toho ihned všiml, že mi to nesedlo, a tak párkrát nezištně zamrkal tím závojem čas a protáhl ústa směrem dolů.

„Ten už dávno nefunguje. V New Yorku jsou v módě eko umělý stromky,“ objasnila jsem mu trochu kousavě a nechala jsem ho tam napospas nelehkému úkolu, ať si s ním nějak sám poradí. Já jsem spíš žasla čím dál silněji nad tím, jak snadno se mu povedlo mě přimět k té schůzce. Už zase?! Protože přesně takhle mě před lety dostal na naše první rande! Prevít jeden, a já mu to opět sežrala i s navijákem! Jako bych se od těch dvaceti skoro nepoučila… Ach jo, to bych asi mamce raději neměla říkat, nebo ji z toho zaručeně trefí šlak.

 A takhle se z uzavřené kapitoly stává, no, kapitola znovu otevřená. A nedalo to Danovi ani tak moc práce, že? Příště nás samozřejmě čeká pokec u kávy, který slibuje mnohé, ačkoliv každému asi úplně něco jiného. Co, to se dozvíme brzy. 

Mockrát všem děkuju, jste skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 2. kapitola: