OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 11. kapitola

28.02.2022 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 585×

Překvapení na závěr

„Takže teda nikam neletíš, jo?“ přeptala se mamka nechápavě, když ke mně vzhlédla od kuchyňské linky. Právě krájela zeleninu k pečené kachně, kterou mínila patrně dusit, tak jako vždy. Taťka seděl ve své pracovně u věrného modelu letadla z 2. světové války, který dostal pod stromeček od bráchy, a pustil se do něj hned, jak to šlo. Babička se věnovala svým vnoučatům, aby si jich ještě trochu užila, než skončí vánoční prázdniny a vše se zase vrátí do běžných kolejí. Byla tam s ní taky Hailey, zatímco Troy dostal na dvě hodiny propustku, aby si mohl zahrát s chlapy hokej.

Mamka si totiž prosadila, že uvaří slavnostní večeři k události toho, že jsme to s Danem dali opět oficiálně dohromady, ale všimla jsem si, že jí to není úplně po vůli. Chtěla se asi překonat kvůli mně, ale obávala jsem se, že to právě kvůli tomu nedopadne dobře. Proto jsem se jí chystala promluvit do duše, zase. Naštěstí už se vůči Danovi nestavěla tolik ofenzivně, ale ta určitá averze se nedala přehlédnout.

„Ne, už jsem ten let zrušila. Zůstanu tady do té doby, než jak bych se vracela z Havaje, takže si mě tu o to víc užijete,“ informovala jsem ji rozjařeně, jelikož jsem nikdy nebyla nadšenější z toho, že tři dny před odletem, tudíž mi veškeré náklady propadly bez možnosti alespoň částečné kompenzace. Nicméně jsem netrpěla pocitem, že bych o něco přišla, to ani v nejmenším. Rozhodnutí tu zůstat mě činilo šťastnou jako nikdy dřív.

„Takže jsi přišla o peníze?“ ptala se zvídavě a nejspíš si hledala záminku, díky níž by mohla být zas nespokojená a jakkoliv mě vyplísnit. Doteď jí vadilo, že se chystám odletět pryč a na závěr roku s nimi nebudu, ale od toho návratu k Danovi ji naopak popouzelo, že nakonec nikam neodletím. Pořád se nesrovnala s tím, že jsme s Danielem zase skončili spolu a evidentně to pro ni bylo větší zlo než s nimi netrávit čas vůbec… Umanutá ženská. 

„Něco mi vrátí,“ zalhala jsem, abych jí dobrovolně neposkytla jakoukoliv munici, kterou by proti mně pohotově použila. Byla to sice škoda, jelikož jsem ty peníze v podstatě vyhodila oknem a já si na nějaké plýtvání zrovna dvakrát nepotrpěla, ale na druhou stranu to byly prostě jenom obyčejné peníze. 

„A co dál? Ty odletíš do New Yorku, Dan zůstane tady, takže… to jako budete vést vztah na dálku?“ vyzvídala a nejspíš se také snažila mi celou tu romantickou představu zkazit. Ne tu o vztahu na dálku, ale celkově o životě s Danem.

„Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, mami, ale to nějak vymyslíme za pochodu. Já můžu stejně pracovat odkudkoliv a navíc mám velmi dobrou manažerku, která vyřídí spoustu věcí za mě, takže... stačí, když se občas ukážu v New Yorku, abych vyřídila, co je potřeba, ale na žádné konkrétní místo nejsem vázaná. To se všechno ještě uvidí,“ zhodnotila jsem v rychlosti, jelikož jsem nad tím nemínila vést sáhodlouhé debaty. Zaujímala jsem nad tím nekompromisní postoj s heslem, že když se chce, tak jde vše.

„Vážně chceš obětovat svůj život kvůli němu?“ vyrukovala na mě s nepříliš taktně položenou otázkou, skrze niž mi chtěla dát najevo svou nelibost nad tím, že jsme s Danem čerstvě utvořili staronový pár.

„Já ale nemusím nic obětovávat, mami. Chápu, že z toho nejseš úplně nadšená, ale alespoň to respektuj, prosím. Daniel fakt není špatný chlap, věřím mu a vážně ho miluju, tak… zkus nám to aspoň trochu přát,“ požádala jsem ji smířlivě a pokorně, jelikož jsem s ní nehodlala jakkoliv dohadovat, ale za podporu z její strany bych byla skutečně vděčná.

„Vždyť já vám to přeju,“ zahlásila vzápětí kategoricky, načež jsem se na ni výmluvně podívala, aby pochopila, že se tím pokouší přesvědčit asi především sebe. Slabě si povzdechla a napjatá ramena jí klesla o něco níž. „Budu se o to snažit… Já vím, že Dan je fajn kluk. Vždycky jsem ho měla ráda, Jessico, ani nevíš, jak moc. Skoro jako by to byl můj druhý syn a najednou… se prostě jen tak vypařil. Hodně mě zklamalo, jak se zachoval. Nejen kvůli tobě nebo kvůli němu samotnému, ale taky kvůli sobě, víš? Nemůžu mu to jenom tak snadno zapomenout, to je holt celý.“

Díky jejímu nečekanému přiznání jsem konečně dokázala pochopit její dosavadní jednání. Ji samotnou ten Danův odchod zaskočil a zasáhl, dost možná se cítila taky ublížená a svým způsobem zhrzená a ty dlouhé roky si to v sobě nosila podobně jako já. Nemluvě o tom, že se musela poprat s tím, jak to semlelo mně, takže u ní měl Dan dva naprosto zásadní křížky. Došlo mi, že ona mu to zatím sama neodpustila a musí se nejprve dostat přes tohle, aby s ním mohla opět navázat nějaký upřímný vztah.

„Zapomenout mu to nemusíš, to nechci ani já, ale zkus mu to alespoň prominout. Dej mu tu šanci, prosím. Není fér ho trestat za jednu jedinou chybu, kterou kdy udělal. Jsme jen lidi, každý má nárok chybovat, ale hlavní je, jestli se z ní dokáže poučit. Jestli ne, tak není o čem dál diskutovat, ale… musím se o tom sama přesvědčit a kdybych to neudělala, tak bych si to nikdy nepřestala vyčítat,“ přesvědčovala jsem ji těmi nejtěžkopádnějšími argumenty, které na ni evidentně zapůsobily. Obdivně na mě zírala a celá dojatá se na mě usmívala.

„Jsi báječná ženská, Jessie ,“ řekla jen a oči se jí nepatrně zaleskly.

„Taky na tom máte s taťkou velkou zásluhu,“ uznala jsem nepokrytě, jelikož naši položili pevné základy k téhle osobě, kterou jsem se za ty roky stala. „Pomůžu ti s tou večeří, jo? Co mám dělat?“ Přimotala jsem se k lince vedle ní.

„Ale ne, nech to na mně… Běž se raději připravit,“ odkázala mě k jiným činnostem, které byly podle ní přednější.

„Budeš to mít rychleji, když...“

„Ne, zlato, nech to být, hm? Chci to udělat sama,“ skočila mi do řeči trošku nervózně, když vtom mi došlo, že to pro ni mělo nějaký speciální význam. Asi nějaké její vstřícné gesto, které mělo reflektovat smíření se s tou situací.

„Dobře, tak jo… Jdu nahoru, udělat ze sebe člověka,“ vyhověla jsem jí a celou tu naši debatu jsem ukončila žertem, kterému se mamka zasmála poté, co na mě káravě mlaskla. Potom jsem jí vlepila rychlou, nečekanou pusu na teplou, hebkou tvář, za což jsem si od ní vysloužila do vřelý, láskyplný úsměv. Ovšem k pravdě jsem neměla daleko, protože jsem se dneska ještě nenalíčila, ani neučesala, ani neoblékla do něčeho formálnějšího než teplákovky. Byl nejvyšší čas s sebou něco udělat.

„Prosim tě a cestou připomeň tátovi, že za půl hodiny by měl Dan přijít,“ pověřila mě mamka, když už jsem byla na odchodu.

„Jasně, mami,“ slíbila jsem jí, zatímco jsem zacházela za roh.

 * * * 

„Mockrát vám děkuju za pozvání, paní Wincottová. Opravdu si toho vážím,“ ocenil maminčinu iniciativu Dan srdečně a nenuceně se usmíval, aby nepůsobil, že moc tlačí na pilu. Pochopitelně jsem ho předem varovala, jaké k tomu našemu vztahu mamka zaujala stanovisko, ale on byl naštěstí natolik vnímavý a uvědomělý, že ji za celou dobu jeho návštěvy nijak nepokoušel.

„Rádo se stalo, snad ti chutnalo,“ opáčila již uvolněně, avšak na něj a na taťku trochu nejistě pohlédla.

„Vaříte čím dál líp. Doufám, že se od vás Jess něco přiučila,“ rýpl si do mě, když naznal, že s takovým vtípkem může zariskovat a nijak tím mamku nepopudí, ba naopak. Však právě složil poklonu jejímu kulinářskému umu, který rozhodně mohl porovnávat, jelikož dřív u nás jedl úplně běžně. Stejně jako já u Gleesonových.

„No dovol! Já umím vařit skvěle,“ upozornila jsem ho, že se některé věci za ta léta změnily také u mě, ačkoliv ne tolik zásadně, protože mi k tomu prostě scházel čas. 

„Tak na to jsem zvědav,“ obrátil se na mě s lišáckým, lehce provokativním zahýbáním obočí nahoru a dolů. Jeho pohyb těla i rukou naznačoval, že by mě rád objal kolem pasu, aby si mě zase udobřil, ale nakonec se včas zastavil.

„Bylo fajn tě zase vidět, Dane,“ pronesl taťka, když se mu naskytl prostor také promluvit.

„Nápodobně, pane Wincotte,“ přitakal mu Dan pohotově, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to nemyslel vážně. Potom si kultivovaně podali ruce, aby svoje vzájemné uznání nějak potvrdili. Celkově ta večeře proběhla bez nějakých větších nepříjemností, trapasů nebo čehokoliv jiného nepříjemného. Vlastně to bylo v rámci možností docela milé setkání, kdy jsme se společně nejednou zasmáli. Dan to zvládl s naprostým přehledem, suverenitou a ohleduplnou laskavostí, kterou mu má mamka naštěstí oplácela.

„My se půjdeme na chvíli projít,“ předeslala jsem našim, že za pár okamžiků se odsud oba dva, nejspíš ruku v ruce, vzdálíme. Byl to můj nápad, jelikož jsem se domnívala, že nám pěkná procházka oběma prospěje. Nejen kvůli té poměrně hutné večeři, ale spíše pro tu hutnou atmosféru, která povolila někdy v polovině stolování a od které jsem si sama potřebovala trochu odpočinout. „Nechte mi tam nádobí, já ho potom uklidím,“ slíbila jsem aktivně, že přiložím ruku k dílu hned, jakmile se vrátím zpátky domů. Považovala jsem to za slušnost a nutnost poté, co nám uvařila takovou výbornou večeři.

„S tím počítám, Jess,“ ubezpečila mě, že mi to nádobí určitě nikam neuteče. Pak se Dan s rodiči znovu patřičně rozloučil, i s babičkou, která po nás neustále spiklenecky pomrkávala, načež jsme se vydali bok po boku do zasněžených ulic malebného městečka Goodville. Daniel mě vzal mlčky kolem pasu, což pro mě bylo takové rozkošně majetnické a příjemně okázalé gesto, že my dva patříme zase k sobě. Já jsem si opřela hlavu o jeho rameno a nasávala všemi svými smysly tuhle úžasnou, romantickou chvíli.

„Nebylo to tak zlý, ne? Tu večeři jsme zvládli docela dobře,“ otevřela jsem novou konverzaci, když jsme si dosytosti užili křupajícího sněhu pod nohama, ledově mrazivého vzduchu, který se nám zabodával do tváří a vzájemné tiché společnosti. Oba jsme potřebovali načerpat nové síly.

„Asi jsem to čekal horší. Tvoje mamka byla vlastně celkem milá,“ podělil se se mnou o svoje dojmy a z jeho hlasu bylo poznat, že v něm po té večeři zůstaly veskrze pozitivní emoce.

„Ona to nakonec skousne. I na ni to všechno bylo… rychlé,“ zastala jsem se jí, a v opačném případě jsem zase vždy stála na Danielově straně. Jediné, co jsem chtěla, bylo to, aby ti dva spolu začali zase nějakým způsobem vycházet, což se po dnešku zdálo více než pravděpodobné. Nespatřila jsem náznak jakékoliv antipatie, pouze jakési opatrné rezervovanosti, která s každou minutou společného večeření mizela v zapomnění. Celé to bylo zejména o tom, abychom si připomněli, jaké to kdysi bývalo příjemné se takhle setkávat a že to takové zase může být.

„Tak to je asi dobře, že jsem si tu žádost nechal až budeme spolu o samotě, aby to s tvojí mamkou třeba neseklo,“ zamumlal si rádoby tajemně sobě pod vousy, ale přesto jsem rozuměla každé jednotlivé slabice. Tázavě jsem na něj pohlédla a poněkud mi zatrnulo, načež jsem se zaskočeně zastavila.

„Jakou žádost?“ vyzvala jsem ho zaraženě, aby ten svůj nejasný monolog rozvedl a objasnil.

„No žádost o ruku,“ shrnul stručně a naprosto vyrovnaně, zatímco já uvnitř totálně panikařila. Žaludek mi udělal několik divokých kotrmelců po sobě a tep se mi kvapně zrychlil.

„C-co prosím?“ Můj mozek to zjevně odmítal pochopit. „Ty mě chceš požádat o ruku?“ ptala jsem se zmateně.

„To tedy chci, Jessie…“ potvrdil mi neochvějně a postavil se víc čelem ke mně, načež sáhl do vnitřní náprsní kapsy svého kabátu, aby z ní vyndal krabičku potaženou slonovinově bílým sametem. Prudce jsem vtáhla vzduch do plic, až se mi zachvěl spodní ret. „Nejen proto, abys už nepochybovala o tom, že to s tebou myslím vážně. To je asi ten poslední důvod, i když mi je jasný, že jsi musela být hodně na pochybách… Miluju tě, Jessie, tak moc… Seš největší a jediná láska mýho života a chci ho s tebou strávit, až do jeho konce. Chci se každý ráno probouzet vedle tebe a vidět ten tvůj úžasný úsměv, slyšet tvůj ještě úžasnější smích a dívat se do tvých nádherných očí. Rád bych s tebou založil rodinu a měl všechno to, před čím jsem předtím tak hloupě utekl… Jestli teda o to stojíš taky,“ rozpovídal se obsáhle, překotně, roztřeseně a já mu přitom doslova visela pohledem na rtech, jak jsem hltala každé jeho laskavé slovo. Nepředstavitelně mě to hřálo u srdce, protože beztak celé patřilo výhradně jemu.

„Ach, Dane,“ vydechla jsem nevěřícně a přestože mi doteď bylo poměrně horko, po tomhle vyznání a především když konečně odhalil co skrývá krabička, mi po zádech přejel mráz a vyústil až v obrovskou husinu. Uvnitř se nacházel nádherný zásnubní prsten, z bílého zlata s vsazeným oválným modrým safírem a kolem vykládaný brilianty. Přesně jsem věděla, co je to za prsten. Rodinné dědictví, skutečně jedinečný kousek… Přišla jsem v tu ránu o řeč...

„Vím, že nejsem žádná extra partie a že by sis zasloužila víc, daleko víc, ale bylo by mi ctí, kdybych ti mohl odteď každý den vynahrazovat to, co jsem uplně zbytečně zvoral… Udělám všechno proto, abys byla šťastná, protože to udělá šťastnýho i mě, tak… prokážeš mi tu laskavost a vezmeš si mě za muže?“ vyslovil se s tím nejneodolatelnějším výrazem, jaký jsem u něj kdy spatřila, což mi rozhodně nepomohlo v tom, abych ze sebe konečně něco patřičného vymáčkla. V hlavě jsem měla dočista prázdno. Jenom jsem se na něj hloupě usmívala a stejně jak se mi postupně oči zalévaly slzami štěstím, tak mi docházelo, co se to děje.

„Mám si kleknout, aby to bylo se vším všudy?“ zeptal se váhavě a s důvtipem, čímž mě patřičně probral a taky mě přiměl se zasmát, což na mě mělo taktéž kýžený uvolňující účinek.

„Ne, n-ne...“

„Jako že si mě nechceš vzít?“ vyděsil se, ale ihned jsem rozpoznala, že ryze teatrálně. Nemohla jsem se u toho přestat usmívat, přestože jsme tím totálně zazdili tu dechberoucí žádost, která mě málem dostala do kolen. Zastavili jsme se totiž na nádherně osvětleném náměstíčku, které ve tmě, pod zářivě bílou peřinou, která se díky mrazu překrásně třpytila, působilo přímo pohádkově. Všude bylo pokojné ticho, nikde ani živáčka. Měsíc úžasně svítil a co neozařovala umělá světýlka, to svým stříbrným světlem zalévala luna. K tomu na obloze zářily miliony a miliony hvězd, která pro mě už od dětství představovala miliony vyřčených a nevyřčených vánočních přání. A jedna z těch hvězd patřila mně a ta mi přinesla jako mé splněné přání právě Daniela.

„Jako že si nemusíš klekat, abys k tomu chodníku nepřimrzl,“ objasnila jsem mu s rty od ucha k uchu a chystala jsem se k tomu velkému, zásadnímu vyjádření, jenomže to už se Daniel znovu nadechoval, aby něco řekl.

Působil trochu nervózně, a tak prostě planě žvanil. „A co bych...“

„Mlč už, prosím tě! Nebo snad nestojíš o to slyšet mou odpověď?“ skočila jsem mu do řeči neurvale, ale jinak bych se k ní asi ani nedostala. Jako na povel pevně semkl rty, ale těžko se bránil úsměvu, jelikož ji pochopitelně tušil.„A-ano, jistěže si tě vezmu za muže, Danieli. Miluju tě, jako ještě nikdy nikoho… Nedokážu si představit život bez tebe, znovu už ne.“ Daniel se na mě přesladce usmál, evidentně se mu totiž ulevilo, a celá jeho tvář se viditelně rozzářila. Vrhl se ke mně s otevřenou náručí, aby mě v ní euforicky sevřel, přičemž mě opakovaně líbal všude, kam se jen svými lahodnými rty dostal.

„Ale musíš mi slíbit, že mě nepřestaneš mít rád ani když budu stará, vrásčitá a scvrklá babka,“ varovala jsem ho se smíchem, přičemž jsem se k němu sama vroucně, nenasytně tiskla.

„Taková v mých očích nikdy nebudeš,“ houkl mi do ucha, na což jsem odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ty tak kecáš,“ ohradila jsem se pobaveně, načež se ode mě odtáhl, aby na mě s okázalým nesouhlasem zadíval a pak natáhl dlaň pro mou ruku, na kterou mínil slavnostně navléknout onen zásnubní prsten v návaznosti na to svoje velkolepé prohlášení. Nato jsem se mu vrhla kolem krku a především na ty jeho chutné rty, abych mu za tohle nebetyčné překvapení názorně poděkovala. Pak mě vzal znovu kolem pasu a vytáhl nahoru, aby se mnou několikrát zatočil kolem dokola a já si v jeho něžné, bezpečné náruči připadala skoro jako úplná princezna. A brzy se stanu jeho královnou, čímž naše společná pohádka rozhodně neskončí, ale naopak začne.

O pět let později

„Tak už jste tady!“ zvolala mamka nadšeně, jenom co se otevřely dveře od našeho rodinného domu. Hned za ní stál taťka a vítal nás se širokým, vlídným úsměvem, když jsme se opět konečně zase všichni sešli na Vánoce. Nejen s našimi, ale také s Danielovou mamkou Carolyn, Troyem s Hailey a jejich dvěma neposednými synátory, kterým bylo už devět let. Jeli jsme akorát na štědrovečerní večeři, jelikož jsme dřív dorazit kvůli mé práci nemohli a Dan odmítl letět jen s dětmi beze mě. Naštěstí jsem stihla všechno vyřídit a dorazili jsme do našeho malebného městečka alespoň toho 24. prosince. Asi před necelými čtyřmi hodinami mě Daniel vyzvedl na letišti, když jsem přiletěla z pracovní návštěvy New Yorku, a za poměrně hustého sněžení jsme vyrazili rovnou do Goodville, abychom přijeli co nejdřív to bylo jen možné. Nechtěli jsme napínat ani naši rodinu, ani naše nedočkavé děti.

„Babíí!“„Dědóó!“ volali Suzanne s Nicholasem halasně a rozběhli se přivítat se svými prarodiči, kterým přímo vlítli do náruče. Bylo to skutečně dojemné přivítání, které mou mamku vždy dohánělo téměř k slzám, které stěží potlačovala i protentokrát.

„Šou tu uš Max s Jaxem?“ vyptávala se malá Suzie, která svoje bratrance zbožňovala a kteří byli natolik milosrdní a ohleduplní, že byli ochotní si hrát s našimi dětmi, kteří od nich byli docela o dost mladší.

„V obýváku, jen za nimi utíkejte. Už se na vás moc těší,“ vyslal je taťka se smíchem, když se od něj Nicky odtáhnul, ale ten se už nadechoval, aby se ho na něco zeptal.

„A přinese ti Santa zas nějaký model letadla, dědo?“ vyptával se zvědavě Nicky, který se určitě nemohl dočkat, až spolu s dědou bude lepit nějaký nový modýlek, letadla, auta či tanku. Byla to jeho oblíbená činnost a dokázal u toho s taťkou strávit spoustu času.

„No doufejme, že na mě nezapomněl,“ zamyslel se taťka a zakoulel jakoby vystrašeně očima, že si není jistý.

„Neboj, dědo, já si totiž taky přál, aby ti ho přinesl,“ řekl naprosto bezelstně Nicky a všechny kolem do jednoho nás tím velkým, srdečným gestem naprosto odrovnal. Z mamky úst vyšlo pouze dojaté zajíknutí a i mně se v očích nakrátko zaleskly slzy, dojetí a také hrdosti. Dan se na mě podíval s podobně hrdým výrazem, načež jsem k němu jen natáhla ruku a krátce mu stiskla zápěstí. Ti naši dva malí nezbedové se vzápětí rozběhli dovnitř domu, kde na ně čekali kluci, aby mohli všichni společně vymýšlet kdejaké lumpárny, kterými nás přes svátky spolehlivě zabaví.

„Ahoj mami, tati,“ pozdravila jsem je s dlouhým vydechnutím, jakmile přišla řada na nás.

„Rádi vás zase vidíme,“ přidal se také Dan, který se s nimi přátelsky objal, hned po mně. Následně jsme se přesunuli do vyhřátých útrob domu, jelikož venku třeskutě mrzlo, tak jak bylo ostatně v prosinci v Minessotě zvykem.

„My vás taky, Dane. Jsme rádi, že jste v pořádku dorazili,“ řekla mamka s úlevou, zatímco předávala naše kufry taťkovi, aby je posunul alespoň pod schody. Jako každý rok jsme měli nahoře připravené pokoje, stejně jako brácha s manželkou dětmi. Bylo k nevíře, že jsme se do domu všichni vešli, ale další dny jsme se přesouvali ještě k druhé babičce, Carolyn, aby jí nebylo líto, že děti jsou pouze u našich. To samé s večeří a se vším dalším, co chystala moje mamka, abychom té Danově neukřivdili, anebo aby nás Carolyn snad o něco neochudila. Protože Dan neměl žádné sourozence a zbytek rodiny Gleesonových společné svátky nedržel, zaměstnávaly jsme Carolyn proto alespoň my, a to dost hodnotně a pochopitelně nejenom přes Vánoce. Jinak se ty dvě dost často navštěvovaly po celý rok a staly se z nich opět skvělé kamarádky, tak jako to bylo i dřív. Obě dvě to taktéž byly skutečně fantastické babičky, které s neskutečnou vervou přebíraly řadu mých povinností matky, čehož jsem si nemálo považovala. Carolyn tady samozřejmě dnes také nechyběla a přišla nás stejně vřele, jako moji rodiče, přivítat.

„Dane, Jessie! To jsem ráda, že už jste tady!“ přihrnula se k nám a oba dva nás silně objala, aby nám dala názorně najevo, jak moc je za naše další společné Vánoce vděčná.

„Ahoj, mami,“ pozdravil ji Dan, načež ji políbil na tvář.

„Ahoj, Carolyn. Ten svetr ti vážně moc sluší,“ pochválila jsem jí vánoční svetr s norskými vzory, který jí opravdu skvěle seděl a tipovala jsem si, že je to nejspíš z její vlastní výroby. Carolyn se zeširoka usmála, zjevně potěšená mým komplimentem, načež pronesla: „No, možná Santa nějaký podobný přinese i vám.“ A lišácky na nás mrkla, což mluvilo samo za sebe. Stejné vánoční svetry na společnou rodinnou fotku budou báječné!

„Jaký byl ten let z New Yorku?“ zajímala se mamka během toho, co jsme se odstrojovali.

„Dlouhý. Už jsem se nemohla dočkat, až budu zase doma,“ shrnula jsem výstižně a nemínila jsem jakkoliv rozebírat jeden z nejhorších letů, jaké jsem kdy zažila. Nicméně jsem během dvou dnů v New Yorku vyřídila vše, co jsem potřebovala a vyslala jsem svou nejnovější knihu do světa. A teď se uvidí, jestli obstojí či ne. Mé jméno už nějaké renomé získalo, takže určitě nějakou šanci na trhu měla, proto jsem doufala, že se dosavadní čtenáři chytí a třeba se přidají i nějací noví.

„To já taky, zlato,“ reagoval na to Daniel pohotově a trochu ironicky se nad tím ušklíbl. „Ti dva mi dávají docela zabrat, když jsi pryč,“ postěžoval si, ale nikoliv s výčitkou, nýbrž v pouhém konstatování a se sebeironickým pobavením.

„To věřím, po kom asi budou?“ obrátila jsem se škádlivým popíchnutím, abych mu to vrátila.

„Rozhodně po mamince,“ vypálil bez zaváhání, aby mi to vrátil i s úroky, ale pak na mě zcela nevinně zamrkal řasami, pousmál se a vlepil mi sladký polibek na udobření.

„Chceš určitě říct roztomilé po mamince a rozpustilé po tatínkovi,“ poupravila jsem jeho výrok, čemuž se nefalšovaně od srdce zasmál, stejně jako všichni okolo. Uhodila jsem dozajista hřebíček na hlavičku, a on si to velmi dobře uvědomoval. Každopádně Daniel byl ten nejúžasnější otec a s dětmi to neuvěřitelně dobře uměl, a to samé platilo také o jeho roli manžela. Jako by se pro oboje přímo narodil.

Pak mě vzal, ve svém oblíbeném gestu, kolem pasu, abychom se všichni přesunuli do obýváku, kde již stál nádherně nastrojený vánoční stromek. Tam jsme se přivítali s bráchou a švagrovou, děti už si spolu hrály na zemi na koberci a kupodivu to spolu vždycky vydržely v řádu hodin. Ještě jsme se pozdravili s naší babičkou, která se doposud rozplývala nad všemi svými pravnoučaty a raději jim dělala dohled, než jsme dorazili za ní. Byli jsme jedna velká, šťastná rodina. Bez ironie.

Celým domem se linula úžasná vůně domácího cukroví, který pekla nejen maminka, ale i tchyně. Taťka určitě připravil zase svůj lahodný vaječný koňak, na který se každý z nás těšil stejně jako na cukroví. Nechyběla tu ani úžasná vánoční výzdoba, se kterou si pokaždé vyhrál můj brácha anebo v pozadí hrající vánoční písně a koledy, které překrásně podtrhovaly tuhle jedinečnou atmosféru. Nahrávky byly pochopitelně od Michaela Bublého.

Jak já tohle naprosto, bezmezně milovala. Když jsme se společně sešli a trávili dohromady tyhle obyčejné, ale přesto nevídaně výjimečné chvíle…

Nakonec se mamka přece jenom dočkala. A já taky. Našla jsem toho nejbáječnějšího muže pod sluncem, tedy znovu poté, co jsem ho ztratila. Ale díky tomu jsem si ho vážila o to víc, a to s každým dalším novým dnem, kdy mi náležitě dokazoval, jak skvělý manžel umí být. Každý den se snažil dodržet svá slova z oné žádosti o ruku a já ho za to nesmírně milovala. Dávno jsem mu odpustila a vychutnávala si život po jeho boku, kam jsem nesporně patřila. 

Pět měsíců po žádosti jsme se s Danielem vzali. Shodli jsme se na tom, že není proč s tím jakkoliv otálet a oba dva jsme byli přesvědčení o tom, že jsme si osudově souzeni. Chtěli jsme si navzájem stvrdit, že náležíme jeden druhému. Svatba proběhla samozřejmě v našem rodném městečku, který jí přihlížel téměř do posledního obyvatele. Měli jsme s Danem pocit, že to všem našim dobrým sousedům v Goodville nějakým způsobem dlužíme. Původně jsme ji plánovali mnohem skromnější, ale nakonec bylo skutečně krásné sdílet tenhle náš speciální den se všemi ostatními. Rozhodně to stálo za to.

Krátce po svatbě jsme se odstěhovali do Minneapolis, do krásného rodinného domku na předměstí, kde nám nejprve dělali společnost jenom kocour Smíšek a fenka australského ovčáka Střela, což pro ni bylo skutečně trefné pojmenování. Danielovi se podařilo si najít práci opět ve svém oboru, ačkoliv se tomu nejprve zarytě bránil. Po našich nepříliš dlouhých diskuzích ale přijal místo šéfkuchaře v jedné lepší místní restauraci, protože jsme jak já, tak on, velmi dobře věděli, že ho gastronomie baví a touží v tomhle oboru pracovat. A že chce znovu dosáhnout nějakých úspěchů. Já jsem mezitím začínala psát svou první novelu z plánované série, přičemž mi letos vyšel již třetí díl.

O sedm měsíců později po svatbě přišla na svět Suzie a o dalších čtrnáct na to Nicky, čímž se naše rodinka stala definitivně kompletní. A potom se spustil takový ten klasický kolotoč běžných rodinných a pracovních záležitostí, které mnohé svým stereotypem postupně ubíjel, nicméně mně dodával dlouhodobě takový bezbřehý pocit naplnění, po kterém jsem vždycky tolik prahla. Splnily se mi tím všechny mé největší sny, po kterých jsem kdy z hloubi své duše toužila a díky nim jsem byla mnohem víc než jen šťastná. A vše bylo tak, jak být vždy mělo…

Tak, a to je vše. Ze srdce děkuji všem, kteří se pročetli až na závěr. Snad Vás příběh trošku zahřál u srdíčka, zpříjemnil Vám dlouhé chvíle a odlehčil od starostí, které se na nás ustavičně valí ze všech stran, obzvlášť v těchto nelehkých dobách. Nějaký ten happy end si člověk zaslouží prožít alespoň na "papíře". :) 

Nebojte, jen tak se mě nezbavíte, zanedlouho se tu objevím zase s novou povídkou. Během týdne, čtrnácti dnů tu na Vás vykoukne Dirty Forty, takže budu nesmírně ráda, když se tam opět s někým "setkám". 

Speciálně chci tímto ještě poděkovat nejlepší čtenářce ever May, která mi svými komentáři dělá pravidělně radost již několikátou povídku. Moc Ti děkuju, jsi doopravdy skvělá! A samozřejmě nemůžu zapomenout ani na Flu, díky níž se tu každý týden něco ode mě objeví - i Tobě moc a moc děkuji! Jste prostě báječné, holky! <3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 11. kapitola: