Cesta do světa Fantasie - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tuto noc se Olinka přenese do světa Fantasie a spolu s Tallinem prozkoumává a učí se tajům tohoto světa. Opět je tahle kapitola trochu krátká, ale i tak doufám, že se vám bude líbit. :)

30.12.2013 (12:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 279×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

2
Olinka a vstup do světa Fantasie

„... a tak se jim ježečka povedlo osvobodit a pustili ho za jeho rodinkou,“ dočetla maminka Olince pohádku a zavřela knížku. „Líbila se ti ta pohádka?“ zeptala se.
„Byla pěkná,“ usmála se Olinka a zívla. „Ale nezdálo se mi, proč ten ježeček do té pasti vešel,“ zachmuřila se.
„Ty jsi to neposlouchala?“ divila se maminka. „Byl přeci očarovaný kouzlem, co tam bylo všude v té roklince.“
„Aha,“ řekla Olinka prostě. „A to kouzlo v něm vyvolalo bezpečí? Kdo by tam tedy položil tu past, když tam to kouzlo bylo?“ podivila se.
„To nevím,“ zamračila se maminka. „Ale asi to kouzlo fungovalo jen na zvířátka. Vždyť si vzpomeň, že na Světlanku s Kubíkem to kouzlo také nefungovalo.“
„No jo, ale oni přeci měli kouzelný kvítek od lesní víly,“ opáčila Olinka.
„Já nevím, tak nad tím můžeš přemýšlet celou noc,“ usmála se na ní maminka a políbila jí na čelo. „Dobrou noc,“ řekla, když zhasla a odešla.
„Dobrou noc,“ zamumlala ještě Olinka do peřiny a usnula.

Probudila se na malém paloučku se studánkou a pár stromy, které poskytovaly stín. Rozhlédla se kolem sebe a nemohla se tím pohledem nabažit. Pozorovala ptáčky co kolem ní poletovali a smála. Protože v ní to místo vyvolalo pocit radosti a štěstí.
„Tak se ti to přece podařilo,“ ozvalo se za ní. Olinka sebou trhla a otočila se. Tam stál Tallin a také se usmíval. Najednou mu na natažený prst sedl malý pestrobarevný ptáček a zacvrlikal.
„Jak si to udělal?“ podivila se Olinka a také natáhla prst se snahou zachytit ptáčka.
„Musíš si to představit. Myslím, že s tím mít problém nebudeš,“ usmál se a ptáček odletěl za ostatními. Olinka chvíli pozorovala ptáčky a pak si představila, že se jeden oddělil a letěl k ní. A opravdu. Ze stromu najednou vylétl docela malinkatý ptáček zbarvený do růžové, s ozdobným dlouhým ocáskem a chocholkou na hlavičce. Olinka natáhla prst a ptáček na něj dosedl. Chvíli se na sebe dívali a pak Olinka řekla: „Ahoj mrňousku,“ Čekala, že ten ptáček lekne jejího hlasu a odletí. Ale on naklonil hlavičku na stranu a pak začal sladce zpívat, stejnou melodii jako ona řekla ta slova. Olinka se zasmála a ptáček napodobil její smích.
„Našla si tě Zpěvnička,“ zasmál se Tallin.
„Zpěvnička?“ podivila se Olinka opět doprovázena zpěvnou podobou svého hlasu.
„Tak jsem ji pojmenoval. Vyzpívá všechny zvuky, co vydá ten, koho si najde,“ vysvětlil ji Tallin. „Chceš se podívat dál? Je to tu veliké.“
„Jak veliké?“ zeptala se.
„Nekonečné,“ povzdychl si Tallin a podíval se do dálky. „Vždyť se tomu neříká druhý svět jen tak.“
„Objeví se tu všechno co si představíš,“ odpověděl jí.
„Všechno...“ zamyslela se a přemýšlela, co by si představila. Najednou se krajina začala měnit. Místo nedalekých stromů se začala rýsovat skála s hřmícím vodopádem a s mlhou, která se tvořila od nárazů masy vody, dopadajícího do jezírka pod ním. Uprostřed louky, kde stála Olinka s Tallinem, začal ze země růst malý stromek, který narostl do ohromných rozměrů. Měl velkou hustou korunu s malými zářivými kvítky. Potom se kolem stromu vytvořilo zvláštní světlo a pomalu se začal ozývat se jemný zvuk podobný zpěvu.
„Odkud to přichází?“ zeptal se ohromený Tallin.
„To jsou víly z magického stromu poznání,“ usmála se Olinka a nechala si na dlaň usednout drobounkou vílu s průsvitnými třpytivými křidélky. Víla se na Olinku usmála, nakreslila jí na dlaň spirálu z vílího prášku a odlétla za ostatními.
„To byl projev díků,“ vysvětlila Olinka, když viděla Tallinův nechápavý výraz.
„A odkud je máš? Myslím ty víly. A to s tou dlaní jsi si také vymyslela?“ vyptával se dál.
„Ne. Já si představila, že jsem ve své oblíbené pohádce,“ usmála se zasněně Olinka.
„A jaký měl význam ten znak na tvé dlani?“
„Byl to projev díků. Poděkovaly mi,“ zopakovala mu důrazně Olinka. „A ten, komu víla ze stromu Poznání poděkuje, je jimi určený k důležitým věcem,“ vysvětlovala a pak se na Tallina zadívala. „K určitým Poslání,“ řekla a vzrušením jí zajiskřili oči. „Teď sem ta určená já a budu jim pomáhat plnit různé úlohy. Áách, zažijeme takového dobrodružství!“ zavýskla si.
„Aha,“ prohlásil Tallin. „No, a jakou roli v tom hraju já?“
„Nevím,“ pokrčila Olinka ramínky. Pomalu se procházeli po louce a pozorovali drobounké víly, létající od rostlinky k rostlince.
„Co tu vlastně celou tu dobu děláš?“ zeptala se najednou Olinka Tallina.
„Jak to myslíš?“ zeptal se jí trochu zaraženě.
„No, co tady děláš každou noc co sem chodíš.“
„Nic. Občas si něco vysním a pak se kochám, že tu můžu být aniž bych někam chodil,“ odpověděl prostě.
„Pak bys mohl plnit Poslání se mnou ne?“ navrhla mu Olinka.
„Ale já nemám žádnou značku,“ poznamenal Tallin a ukázal jí dlaň jako důkaz.
„To je jedno.“ mávla rukou. „Já jsem Označená a ty jsi můj Strážce, Převaděč nebo něco takového,“ zazářily jí oči nadšením a zasmála se jak to pěkně vymyslela. „Užijeme si spolu spoust legrace a dobrodružství.“
„Tak jo,“ přikývl s úsměvem Tallin.
„Ale teď už bych se chtěla vrátit do postele,“ řekla Olinka a zívla si.
„Tak zavři oči, uvolni se a představuj si, že ležíš zpátky v posteli a spíš,“ poradil jí Tallin. Olinka se řídila jeho pokyny a snažila se přesunout zpátky do postele, ale vždycky když cítila, že se jí to povedlo, tak se jí do mysli vloudila myšlenka na Poslání.
„To nejde!“ vztekala se Olinka. „Vždycky, když už se mi to málem povede, tak začnu myslet na Poslání a všechno je zas od znova.“
„Tak to zkus znova a nevztekej se,“ radil jí Tallin.
„Prostě to nejde! Zkoušela jsem to už čtyřikrát,“ kňourala Olinka. Tallin už to chtěl vzdát, ale pak ho něco napadlo.
„Víš jak si ve školce všechno vypustila z hlavy a představovala sis, že létáš s těma ptáčkama?“ vyhrkl nadšeně.
„No,“ hlesla.
„Tak z hlavy vypusť celý tenhle svět a představ si, že ležíš doma v posteli a zdá se ti nějaký pěkný sen.“
„Tak jo,“ povzdechla si Olinka. Zavřela oči a představila si, že leží v posteli mezi měkoučkými polštáři a objímá svého milovaného medvídka. Určitě se jí zdálo něco pěkného, protože se usmívala. Pak jí napadla další věc. Školka. Za chvíli bude muset vstávat. A pak ji na nose pošimralo sluníčko a ona se probudila do dalšího dne. Zvládla to.