OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 2. kapitola

07.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 916×

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to web Patrickovy šestnáctileté sestry se všemi klasickými puberťáckými články o hudebních skupinách, s fotky herců a zpěváků, kteří byli prostě nejlepší a nejkrásnější na světě.

Mezi tím vším brakem byla i složka se směsicí rodinných fotek, na kterých figurovala. Našla a stáhla jsem si i jedenáct těch, na kterých byla také její matka, zvětšila si je a jednu po druhé detailně prohlédla.

Byla to ona. Stoprocentně. Co se to tu, sakra, děje?

Přes župan jsem si přehodila ještě sako, vyšla na terasu, zavřela za sebou dveře a zapálila si cigaretu. Ač bylo půl třetí v noci, Londýn zářil jako vánoční stromek se všemi svými lampami, neonovými reklamami a světlomety aut. Byl krásný a přitom podivně děsivý.

Stejně jako tahle Greenovic aféra.

Nejdřív matka, tři roky po ní syn. V prvním případě jsem tipovala na zhrzeného manžela. Ale teď... Přece by nenechal zabít vlastního syna. Tak kdo za tímhle mohl vězet? A hlavně co? Peníze? Pomsta? Nemanželské děti?

Zhluboka jsem potáhla z cigarety a opřela se o zábradlí. Na Mary Louis jsem si pamatovala velmi dobře, protože byla mým prvním samostatným počinem. Předcházel jí jeden pasák tři měsíce předtím v Kalifornii, ale na něm dělal Pete a mě dostal jako kouli na nohu, abych se dívala a učila, jak to chodí.

Ale Mary Louis už byla jen a jen moje. Bydleli tehdy ve Francii, proto mi nejdřív nedošlo to spojení. Měla jsem tehdy hrozný strach, ale dobrá informovanost a dostatek hodin na střelnici postačilo k jediné střele do hlavy ze vzdálenosti zhruba dvou set metrů odstřelovačskou puškou SKS s devítimilimetrovým nábojem.

Byla to naprosto čistá práce. Mary Louis na místě mrtvá. Žádní svědci. Já uklizená.

Za tím musela vězet nějaká levárna. Tedy ještě větší než normálně.

Nemohla jsem se odsud s nikým z našich spojit. Nemohla jsem si vyžádat odpovědi dřív než zítra ráno, kdy už budu muset s Garyho zvědem do terénu. Nemohla jsem si odsud vytáhnout Greennovy bankovní výpisy, online transakce, prostě nic. Musela jsem vypadnout.

Žádná Linda Steel. Džíny, tenisky, triko, teplá mikina, batoh, vyčisti zuby, pročísnout vlasy a hurá ven. Opět jsem využila zadního schodiště a přes garáž mimo dohled kamer proklouzla na ulici.

Už podruhé během pár hodin jsem vešla do stejného Mc´Donaldu. Za kasou byl dokonce tentýž mladík, který byl předtím udivený mou porcí, ale nenalíčenou a v civilu mě nemohl poznat. Přesto jsem pro jistotu použila druhou pokladnu, vzala si dvojité preso a zalezla do nejzazšího koutku, kam nebylo od pokladen vidět.

Gary byl offline. Přesto jsem mu nechala zprávu. 

- Gary, tohle smrdí. Druhý člen stejné rodiny během tří let. Co za tím, kruci, vězí? Nelíbí se mi to. Proč podruhé zase já? To tu nemáš nikoho jiného?

Nevěděla jsem, jak dát víc najevo své rozohněné myšlenky, a tak jsem to nechala tak a poslala mu těch krátkých šest vět, které v sobě obsahovaly všechny mé obavy. Tušila jsem, že mě odpálkuje, a já tak nebudu mít žádný důvod práci odmítnout. Kromě vlastních rodinných vazeb neexistoval žádný důvod, který by vzal Gary v potaz.

Nechceš zabíjet? Fajn. Budeš další na řadě.

Jeho filozofie byla děsivě jednoduchá.

Nabourat se do státních systémů registrů všeho druhu bylo lehčí, než by si laik myslel. Během půl hodiny jsem měla stažené všechny údaje v rámci pojistek jak Patricka, tak jeho otce a archivní záznamy Mary Louis. Další byly na řadě údaje finančního úřadu, Greenovy firmy, spořících fondů všech tří dětí a nakonec informace z univerzity, na které Patrick začal studovat.

Vypadalo to sice na první pohled složitě, ale Garyho lidi přes počítače mě naučili tolik, že kdybych opravdu hodně chtěla, mohla jsem mnohým lidem totálně zničit život, aniž bych je zabíjela. To ale nebylo přáním zákazníků, takže smůla.

Když už mě víc nenapadalo, odhlásila jsem se ze sítě a začala se v té změti čísel přehrabovat. Ale ať jsem se na to dívala z kterékoliv strany, nenašla jsem nic, co by jen trochu zavánělo nepravostí, podvody nebo ilegálními machinacemi. Bylo mi ale jasné, že ani já se nedostanu všude a nenajdu všechno. Byla jsem vrah, ne hacker.

Začalo mlhavě svítat, první lidé se trousili pro své pytlíky s kávou a extrémně nezdravou snídaní, za okny tu a tam zatroubilo auto či autobus s nervním řidičem za volantem, ale přesto bylo znát, že je sobota brzy ráno a kdo nutně nemusel, z pelechu se do slabě zavánějící mlhy a devíti stupňů nad nulou zrovna nehrnul.

Objednala jsem si mezitím další kávu a salát, aby neměla obsluha pořád tendenci po mně pokukovat, ale z přemíry kofeinu a otočeného denního režimu už jsem byla docela vyjetá. Zaklapla jsem tedy MacBook, vytáhla z batohu knihu a během chroupání salátu se snažila dát do pohody alespoň natolik, abych nevyletěla z kůže, jen co potkám tmavě modrý Mercedes.

Pivo, panáky a asi tak litr silného kafe. Špatný nápad. Nebylo mi vyloženě špatně, ale dobře zrovna taky ne. Lehce se mi chvěly prsty, takže jsem si s úšklebkem a úlevou pomyslela, že je celkem fajn, že dneska střílet nemusím.

Pomalu se blížila osmá, takže jsem si všechno naházela do batohu, spořádaně uklidila tác do stojanu a vyšla na ulici. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. I přes všechen ten smog a prach bylo cítit jaro, ten pučící život, který začínal až za hranicemi centra... Chladivý vánek ho však milosrdně přinášel až sem a pomohl mi se během pár vteřin uklidnit, vyčistit si hlavu a nabrat sílu a dech.

Došla jsem před hotel minutu před osmou. Modrý Mercedes, zářící po čerstvém projetí myčkou, právě přijížděl a parkoval přímo před vchodem. Přišla jsem ze strany, takže jsem alespoň zhruba zahlédla profil řidiče.

Mladý chlapík, tmavé krátké vlasy, dlouhé ruce. Ne víc než pětatřicet, čtyřicet let.

Došla jsem k autu, otevřela dveře spolujezdce, vhodila batoh na zadní sedačku a vklouzla vedle řidiče. Menší zaváhání z obou stran. U mě překvapení – mýlka, podle tváře mu nebylo víc než třicet, možná jako mně. Tmavé oči, dlouhé řasy, i vsedě viditelně dost vysoký, sportovní postava, široká ramena.

Z jeho strany údivem rozšířené oči. Jasně, kdo by čekal, že pro Garyho bude dělat zrovna metr šedesát pět vysoká holka mladší než on. Klasika. Tenhle pohled už jsem od něj podobných znala. Co s tím všichni, sakra, mají?

„Jedeme?“ pozvedla jsem obočí.

„Michael,“ napřáhl ke mně zaraženě ruku.

Ignorovala jsem ji.

„Fajn, Michaele. Jedeme?“

Ještě dvě vteřiny na mě civěl, než mu konečně došlo, že by měl odjistit ruční brzdu a vyjet.

Natáhla jsem se dozadu, rozevřela zip batohu a vytáhla mazlíka MacBooka.

„Takže, jaký je plán? Sledovačku dělám prvně.“

Byl ze mě rozhozený, natuty. Věděl, že jsem žena, to by Gary nikdy neopomněl svým kontaktům připomenout. Ale co, probůh, čekal? Čtyřicítku před přechodem s trvalou? Proč každého z branže takhle překvapím? To vypadám fakt tak blbě?

„No, to nechává Gary na mně...“

„To je mi jasný, proto se ptám tebe,“ přerušila jsem ho, aniž bych se na něj podívala, zatímco jsem v počítači hledala stažený Patrickův profil.

„Hm, no, takže...“ Oddechne si a ramena mu trochu poklesnou. Najede na profesionální notu. Konečně. „Já si beru dům – zajištění, poloha, dostupnost. Jelikož se jedná o pondělí, tak tě vysadím u univerzity, protože to si tam musíš projít sama. Co jsem zatím zjistil, je to bohatá rodina, takže očekávám dobré zabezpečení domu i zahrady. Tudíž by bylo ideální vzít to přes den, až bude ve škole, nebo půjde z ní nebo do ní.“

Vzít to? Bože, co je to za výraz? Copak nedokáže říct slovo zabít?

„To si určím sama, ale dík za upozornění. Kolik budu mít času?“

Zavrtěl se. Zdá se mi to, nebo je ze mě fakt nervózní? Ne že by mě to vyloženě těšilo, ale moje srdce nenápadně zaplesá. Miluju, když takhle na lidi působím. A na chlapy obzvlášť.

„Ehm, no, řekněme tak hodinu, možná hodinu a půl. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat.“

„Fajn. Dám ti svoje číslo a ty mě prozvoníš, až budeš od jejich domu odjíždět. Je to zhruba patnáct minut cesty, takže budu mít čas se spakovat. Sejdeme se na stejném místě, kde mě vysadíš.“

Překvapeně se na mě podíval, což jsem zahlédla periferním viděním. Asi nemá rád, když mu ženská místo ptaní něco oznamuje. Jeho problém.

Projela jsem pohledem plánek budov univerzity a jeho rozvrh. Naštěstí se pohyboval jen mezi čtyřmi a na pondělní rozvrh přicházely v úvahu jen dvě. Takže možnost číslo jedna – parkoviště. Pak učebny a přilehlý prostor parku.

Pak jsem napsala své telefonní číslo na kousek papíru, vhodila mu ho do klína a zaklapla počítač.

„Až to skončí, vymažeš si ho.“

Další překvapený pohled.

„A co když tě po tom všem budu chtít pozvat třeba na večeři?“

Šibalský úsměv. Zablýsknutí v očích. Bože!

„Ani to nezkoušej. Nejsi můj typ.“

Konec hovoru. Podle výrazu jeho tváře bylo jasné, že už nemá slov. Hurá.

Přiblížili jsme se k univerzitnímu kampusu. Z plánku už jsem věděla, že jeho park se ukrývá za hradbou vysokých keřů, které jsou tu a tam vyřezané kvůli nevydlážděným cestičkám, které si tam studenti vytvořili. U prvního takového průlezu jsem zbystřila.

„Zastav. Tady mě pak vyzvedneš.“

Nic neřekl. Byl zaskočený mým jednáním, to mi bylo jasné. Ale co čekal? Že s ním povedu duchaplný rozhovor o problémech třetího světa? Jsem tu kvůli práci, ne navazování kontaktů. A vztahů už vůbec ne.

Byla jsem netaktní, vím. Možná i nepříjemná. Když jsem vystoupila do chladného vzduchu a zabouchla za sebou dveře, oddechla jsem si. Prostě to neumím. Neumím konverzovat, neumím být slušně příjemná, jak se od ženy očekává. Neumím se s muži bavit o počasí. Neumím se s nimi bavit o ničem. 

Prošla jsem mezerou skrz zhruba dva a půl metru vysoké keře a vstoupila na pískem vysypanou pěšinku. Bylo tu absolutní mrtvo, všechna okna zhasnutá, nikde ani živáčka. Mezi lehce orosenými lavičkami se pohupovaly chuchvalce mlhy a jediné, co narušovalo ticho, byl ševel listí ve větvích rozložitých dubů a buků.

U prvního stromu jsem se zastavila, abych si vytáhla dalekohled. Všimla jsem si písmen, vyrytých zřejmě nožem do letité kůry. P + T v neohrabaně nesouměrném srdíčku. Vysoká a její první skutečné lásky...

Hleděla jsem na tu poškozenou kůru, dalekohled v ruce, a přišlo mi to najednou všechno hrozně líto. To, že jsem nikdy na žádnou nechodila a nemohla si užívat ty pocity rané dospělosti spojené s nevázaností a zároveň minimem starostí.

Přejela jsem přes písmeno P lehce prstem. Muselo už tu být vyryté delší dobu, protože spodní vrstva lýka už se vyrovnala s poškozením a tvořila nový povlak. Proč jsem si něco takového nemohla nikde vyrýt já? Proč jsem ani nedostala tu možnost...? 

Bože. Už mi zase hrabe. Zatřepala jsem hlavou, zapnula batoh, přiložila dalekohled k očím a vyzoomovala ostrost. Dohlédla jsem tak až na parkoviště, které leželo přes park přesně přede mnou. Bylo úplně prázdné, což mi vyhovovalo. Nejspíš tu nebyl ani žádný víkendový hlídač nebo tak něco. Ideální.

Klidným krokem jsem přešla přes změť cestiček až k hlavní aule. Po obou stranách byly další budovy s přednáškovými sály, laboratořemi pro technicky a přírodně zaměřené obory, ale ty mě nezajímaly. Nad aulou byly ty, které v pondělí Patrick navštíví, a pak ještě v budově za ní, která byla jen jednopodlažní, což bylo ideální k rychlému nakouknutí.

Nakonec se pro mě ale jako nejlepší stanoviště jevilo parkoviště. Michael mi zjistí, jakým autem Patrick jezdí, takže nebude problém se pak zorientovat, protože ve své píli se už na všechna pondělí přihlásil na nulté hodiny, takže v sedm ráno tu bude málo aut i lidí.

Nebude těžké si ho najít.

Důkladně jsem si píď po pídi prošla okolní prostor parkoviště. Rostlo tu hodně keřů i stromů, aby ho co nejvíce stínily, což jsem kvitovala s povděkem. Jenže po krátkém ohledání jsem zjistila, že jsou jen těsně kolem parkoviště a dál byl jen otevřený park s řídce rozsazenými mohutnými starými stromy, které byly ale příliš nechráněné a viditelné.

Tak jo. Z každého problému si cestičku najdu. A když ne, tak si ji vytvořím.

Postavila jsem se doprostřed celkem rozlehlého parkoviště a pozorně se rozhlédla. Ze severu a západu bylo chráněné aulou a další vysokou stavbou, které nepřicházely v úvahu kvůli úniku.

Na jihu sice byla jednopodlažní budova, jenže v ní sídlila ostraha. Zbýval tedy východ.

Přes ulici se tyčila čtyřpatrová budova jakýchsi kanceláří. Uložila jsem si do paměti, že musím zjistit, kdo všechno tam přesně sídlí, a stáhnout si její plán. Jen tak pro jistotu.

Prošla jsem parkoviště, přešla ulici a pozorně si dům prohlédla. Cestovka, právník, kosmetika, masáže a překladatelství. To bude dobrý, pousmála jsem se v duchu a zkusila dveře. Byly odemčené.

Rozhlédla jsem se do šera chodby a zaposlouchala se. Někde v dálce, v jednom z vyšších pater, jsem zaslechla známé vrzání kopírky. Někdo tu dělá i v sobotu.

Vyklusala jsem neslyšně až k plechovým dveřím, vedoucích na střechu. Byly zamčené, ale pro část mého zámkařského nádobíčka to nebyl žádný problém. Patnáct vteřin a byla jsem opět na čerstvém vzduchu.

Díky větru tady nahoře tu byl o poznání větší chlad, ale bylo mi to příjemné. Bystřil smysly a osvěžoval tělo. Zhluboka jsem se nadechla, opět vytáhla dalekohled a z okraje s ním prozkoumala parkoviště v univerzitním kampusu.

Jediný stínivý prvek byl keř, který mi po pravé straně zakrýval výhled asi na dva metry čtvereční, pokud budu ležet na zemi, s čímž jsem počítala. No co, pokud čistě náhodou zaparkuje Patrick právě tam, nebude problém se postavit. Sice budu vidět, ale zmizet odsud snad nebude až tak velký problém. Dva dny na přípravu budou muset stačit.

Sešla jsem zpět dolů a zjistila, že budova má i zadní východ, který ústil do postranní ulice. Naproti bylo jen jakési zastaralé skladiště, žádné obytné prostory, kde by mě mohl někdo příliš všímavý zahlédnout. Ale co, Linda Steel to jistí, ušklíbla jsem se a vydala se přes ulici zpět k parkovišti.

V půlce cesty mi však tiše zavibroval mobil. Neznámé číslo. Určitě Michael. Zamračeně jsem pohlédla na hodinky. Uběhla necelá hodina. To už je hotový? Tss. Bůh ví, co je to za amatéra, nejspíš si jen někde dával kafe. Navíc, kromě auta od něj žádné informace nepotřebuji. A když na to přijde, i to auto si dokážu zjistit sama.

Poslušně jsem zašla na místo, kde mě předtím vysadil, a zaplula do křoví. Modrý Mercedes se přihnal za pár minut a já do něj nastoupila dřív, než stihl pořádně zastavit.

Michaelův výraz v tu chvíli stál za to. Být neomalenější, zasmála bych se nahlas.

„Kriste, jsi jako duch.“

Uculila jsem se, ale neřekla ani slovo. Vytopené auto mě umlčelo.

Vyrazil kolem kampusu na hlavní silnici.

„Zklidni trochu, nepotřebujeme zaujmout každého policajta v okruhu deseti mil.“

Překvapeně na mě pohlédl, ale poslušně stáhl plyn na zákonem povolenou mez.

„Ehm, no jasně, promiň. Tak co jsi zjistila?“

„Co jsem potřebovala. Co ty?“

„Vínové Volvo XC70, poznávací značka PA53 BAD,“ odříkává zpaměti a já jsem si to automaticky zapsala do notýsku, který nosím v náprsní kapse. „Pěkná velká kára, nápadná, takže...“

„Fajn, fajn, chápu,“ utnula jsem ho. Na tohle jsem fakt neměla čas ani náladu. „Hodlám to provést tady v kampusu, takže pokud nebydlí zrovna v polorozpadlé chatrči někde na periferii, tak díky za taxi, ale už to zvládnu sama.“

Jelikož tam zjevně nebydlel, Michael sklapl a věnoval se řízení. Batoh jsem si vhodila pod nohy a s chutí se uvelebila na sedačce. Účinek kofeinu už přestával působit, byla jsem prostě vyjetá a potřebovala jsem si lehnout. Ale měla jsem i celkem radost. Na to, že byla sobota dopoledne, už zbývalo vyřešit jen jedinou věc – zajistit si jinou zbraň. A to zvládnu zítra. Teď už jsem chtěla jen jediné – padnout za vlast a chrnět až do večeře.

„Co tě tak žere?“

Ty! chtělo se mi zařvat. Ale ocenila jsem, že se zeptal opatrně, potichu. Nechtěla jsem ho děsit ještě víc než dosud. Povzdychla jsem si, ale svůj pohled jsem nechávala klouzat po okolí.

„Jsem nevyspalá a nesnáším rychloakce.“

Ohlédl se po mně, v očích překvapení. To ho tak šokovala má odpověď nebo to, že jsem mu vůbec něco řekla? Ten chlap snad nebude spokojený, dokud s ním nezačnu tokat nebo co. Pche. Už teď jsem se přemohla.

„A... no, snídala jsi?“

Co takový péče najednou?

„Jo. Nemám hlad. Chci jen zpátky do hotelu.“

„Jak si přejete, madam,“ pousmál se na mě a konečně se věnoval víc řízení než mně.

Před Savoyem zaparkoval po víc jak půl hodině, kdy se i přes víkendové ráno provoz poněkud zvýšil. Za tu dobu jsem dvakrát málem zabrala, od čehož mě nakonec zachránilo až pootevřené okénko.

Sebrala jsem z podlahy batoh, otevřela dveře a nasadila co možná nejpřátelštější výraz. A ano, i špetku úsměvu.

„Děkuju za všechno, Michaele.“

„Nemáš zač, Amy,“ pousmál se. „Doufám, že se někdy zase uvidíme.“

„Ehm, no jasně. Dobře dojeď.“ Poslední kývnutí a falešný úsměv a byl pryč. Juchů!

Pomalu se blížila doba oběda, ale já myslela na spánek. Zadní schodiště mi náhle přišlo nekonečně dlouhé, bez konce a odpočinku. Ještě že jsem nikoho nepotkala, protože má obvyklá ostražitost už byla v posteli a čekala tam na mě.

Vešla jsem do pokoje a posadila se na postel. Byla jsem už příliš unavená na přemýšlení, ale jedna věc mi pořád nešla z hlavy.

Patrick Evan Green.

Proč má, sakra, umřít?

Na sprchu už jsem neměla sílu. Zmoženě jsem uložila brašničku s paklíči a jejich společníky do trezoru, svlékla se a s počítačem si zalezla do postele. K čertu se Savoyem, na Tenebrae se stejně nikdo nepovolaný nikdy nedostane.

Gary byl online. Už na mě čekala jeho zpráva.

- Správně, nikdy tě podrobnosti o zakázkách nezajímaly. Tak s tím ani nezačínej. Zadavatel byl s tebou naposled nadmíru spokojen, proto znovu ty. Co výlet s Michaelem?

Tušila jsem, že mě odpálkuje, parchant. No co, na druhou stranu má nejspíš pravdu. Čím míň toho vím, tím líp pro mě. Ale to o zadavateli zakázky mi zvedlo tlak natolik, že už jsem zase plně vnímala.

Naposledy byl spokojen? Takže se skutečně někdo snaží systematicky zabít celou rodinu? Nebo jen její část? Stála jsem si za svým – tohle fakt hodně zavánělo levotou nejtěžšího kalibru. To si Gary vážně myslí, že mě to nebude zajímat?

Prý výlet s Michaelem. Vtipálek. Tohle naše ranní dostaveníčko vůbec nebylo třeba, byla to jen... já nevím. Garyho kontrola? Dvojité jištění? Kdyby mi byl Michael skutečně k užitku, dokázala bych to ocenit, ale tohle si Gary mohl odpustit. V klidu bych se vyspala, vyjela svým vlastním autem a kampus si prohlédla odpoledne nebo navečer.

A žádný chlapík, co si o sobě myslí, že je důležitý jak sáňky v létě, by nebyl třeba.

- Výlet jsme si mohli odpustit. Jinak vše OK.

Odeslala jsem mu ty dvě prosté věty a vypnula počítač. Neměla jsem mu víc co říct, aspoň ne teď, dokud nebude po všem. Nemohla jsem se ale zbavit vtíravého pocitu, že vnucením Michaela mi Gary zasáhl do osobního prostoru proto, aby mě pohlídal.

Lekl se toho, že jsem zjistila souvislost mezi Mary Louis a Patrickem? Bojí se, že to nebudu chtít udělat nebo budu vymýšlet způsoby, jak se ze všeho vyvlíknout? Skutečně si myslel, že jen proto, že jsem mu dala najevo svůj zjevně nezdravý zájem o momentální případ, udělám nějakou neuváženost nebo chybu?

Sakra, Gary, ty mě vážně vůbec neznáš.

Zasunula jsem počítač pod polštář, lehla si a zavřela oči. Snažila jsem se na to všechno přestat myslet, uklidnit mysl i dech a spát tak dlouho, jak moje tělo bude potřebovat. Takže – nezáleží na tom, kdo to je, co udělal ani to, kdo si mě na tu práci najal. Důležité je jen provedení. Pak se budu moct vrátit do Ameriky, shrábnout peníze a aspoň měsíc si jen užívat.

... seděli jsme se Simonem u kuchyňského stolu, já vypeckovávala broskve a bráška jejich půlky systematicky skládal do zavařovacích sklenic. Otec stál u sporáku a míchal cosi, z čeho měl později vzniknout náš oběd.  

„Tati?“ promluvila jsem nesměle od stolu.

„Hm?“ Byl nabručený. Měla jsem držet pusu, dělat si svoje a nemluvit na něj. Ale bylo mi pět let, prokrista! Jak jsem asi už tehdy měla rozpoznat jemné nuance změn v lidských náladách? Byla jsem malá a hloupá. A hlavně naivní.

„Maminka v těchhle žlutých hrncích nikdy nevaří.“

Otočil se a zlobně na mě pohlédl, třímajíc v ruce umaštěnou vařečku.

„Jo?“ vyštěkl, „a když jsi teda tak chytrá, tak mi řekni, v čem maminka vaří.“

Zasekla jsem se, už jsem pochopila, že se někde stala chyba a není to dobré.

„No, v těch černých. Když vaří maminka, tak...“

Zmlkla jsem. Radši. Ale už bylo pozdě.

„Tak co?“ zavrčel na mě výhružně táta a postoupil od bublajícího hrnce blíž ke mně.

„Tak...  tak to tolik nesmrdí.“

Měla jsem mlčet, vím to. Ale kdybych neodpověděla vůbec, dopadlo by to stejně, možná hůř. Byla jsem ve věku, kdy jsem neznala lež a vytáčky a nedokázala včas vycítit, kdy vycouvat a dělat, že neexistuju. To všechno jsem se díky tátovi měla teprve naučit.

Rozmáchl se a jedinou ranou mi vařečkou natrhl ucho, které se do třetiny odchlíplo od hlavy. Bylo to neskutečný šok, v první chvíli jsem ani necítila bolest, jen jsem zírala na tátu, který na mě hleděl, jako by mě viděl poprvé.

A po pár sekundách to mému tělu i mozku došlo, vyhrkly mi slzy do očí, tělo se rozechvělo a nabíralo vteřinu sílu na výkřik, který se mi posléze vydral z hrdla v maximální možné míře, jaké jen bylo moje tělíčko schopné.

Otcův výraz se okamžitě změnil na starostlivý. Odhodil vařečku, vrhl se ke mně a prohlížel mé ucho, ze kterého mi čůrkem proudila krev na krk a košili. Pak mě vzal do náruče, sebral klíčky od auta, vyštěkl pár slov na naprosto konsternovaného Simona a rozjel se se mnou do nemocnice.

Ne proto, že se o mě bál. Ale bál se o sebe, měl strach z případného vyšetřování, sociálky, policie... Bál se sám o sebe, ale to jsem měla pochopit až o pár let později. V tu chvíli jsem si myslela, že se skutečně bojí o mě.

Proto jsem neprotestovala, když v ambulanci prohlásil, že mi to nechtíc způsobil můj bratr při neopatrné hře s klacky. Myslela jsem si, že to tak má být, a tak jsem mlčela, dokonce i ve chvíli, kdy mi ránu sešívali. 

Věřila jsem mu. Věřila jsem, že si to zasloužím...

Vzbudila jsem se s prsty přitisknutými k jizvě za uchem. Vlasy ji naštěstí zakrývaly, ale moc dobře jsem o ní věděla. Stejně jako o těch ostatních, které následovaly. Byly nejen na mém těle, ale také ve mně, uvnitř, tam, odkud je nemohl dostat žádný laser, kde ani sebelepší make-up nic nezmohl.

Přivřela jsem oči a snažila se potlačit myšlenku na bolest. Na tu chvíli, kdy mi doktorka ránu sešívala a já myslela, že omdlím bolestí, protože jí otec řekl, že nepotřebuji lokální anestezii, protože jsem velká holka a zvládnu to.

Ten šmejd si mě chtěl prostě vychutnat co nejvíc.

Pohlédla jsem na hodinky. Půl šesté odpoledne. Silou vůle jsem se oprostila od vzpomínek a zaměřila se na zbytek dnešního dne. Plán byl jasný – objednat si jinou zbraň, udat svého Glocka, protože s ním bych zpátky do Států odcestovat nechtěla, a pak se opít, abych spala celou noc. Musela jsem se znovu nahodit na normální denní režim.

A abych neměla žádné sny.

Dala jsem si dlouhou sprchu, která ze mě smyla zbytky tíhy, která se ve mně při vzpomínkách na tátu usídlila, během dvaceti minut ze sebe udělala Lindu Steel a džíny s mikinou vyměnila za sukni těsně nad kolena a korzetový top. Doladila jsem to černými lodičkami na jehlovém podpatku, kabelkou a mohla jsem vyrazit.

Hotelu Savoy jsem nemohla upřít jednu věc – jejich kuchaři byli dokonalí. Steak s opečenými brambory, zeleninou a třemi druhy omáček plně ukojily touhy mého vyhládlého žaludku i chuti na pořádný kus dobře připraveného masa. Jistě, menu v Mc´Donaldu to nebylo, ale jako Linda jsem aspoň občas musela hrát v její lize.

Neměla jsem chuť ani sílu chodit nikam ven. Vytáhla jsem z kabelky MacBooka, napojila se na Tenebrae a vyjela si složku s názvem Výměna prostředků. Ta ukrývala zhruba čtyřicítku dalších podle měst určení. Rozklikla jsem Londýn.

Ten obsahoval jediný záznam. Nikdy se v nich nevyskytovala jména, jen telefonní čísla a hesla, kterými se volající měl ohlásit, aby tak dal najevo svou příslušnost ke Garymu. Prosté a jednoduché, jako vždy.

Vyťukala jsem zadané číslo. Stačilo jediné zazvonění.

„Henry Partens, prosím.“

„Černé labutě prý peří neztrácejí.“

Vteřina váhavého ticha.

„Fajn. Co za co, kdy a kde?“

„Glock 20 vám. Pro mě...“ Vážně to chci takhle? Není to už i na mě příliš morbidní? Oba stejně... Sakra, už na to nemysli! „... SKS, zásobník devítek nábojů. Zítra na Traffalgarském náměstí, severní roh, ve dvanáct.“

Delší zaváhání. Škrábání propisky o papír.

„Jak vás poznám?“

„Najdu si vás sama. Jak poznám já vás?“

„Černá bunda s kapucí s velikou žlutou kapsou na levé straně, v pravé ruce kožený světle hnědý kožený kufřík.“

„Domluveno.“

Zaklapla jsem telefon a opatrně se rozhlédla kolem sebe. Z asi třiceti stolů bylo obsazeno včetně mého jen šest a všechny byly zaručeně mimo doslech, obsluha taktéž. Fajn. Teď jsem dostala chuť na dezert. 

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 2. kapitola: