OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 17. kapitola

28.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 855×

„Prokrista, co se ti stalo?“

Rileyho zděšený výkřik mě polekal tak, že jsem hlavou málem rozbila zrcadlo.

„Ahoj, taky tě ráda vidím. Ani jsem tě neslyšela přijít. Tohle nic není, radši se koukni na tohle,“ ukázala jsem volnou rukou na tři flashky, položené na skříňce před koupelnou hned vedle telefonu, ze kterého jsem hodlala co nejdřív vytáhnout všechny fotky.

Rileyho odraz v zrcadle, který jsem viděla, když jsem si otírala natrhnutý ret, vypadal spíš jako vosková figurína. Chudák. Asi jsem ho fakt vyděsila.

Pokus o úsměv. „Fakt jsem v pohodě. Tohle by mohlo být důležitější.“

Ještě dvě vteřiny na mě nevěřícně zíral, než se konečně rozhoupal a disky sebral. I když mě to trochu bolelo, musela jsem se skutečně usmát. Byl to hodný kluk. Měl o mě strach a já mu jen přidělávala starosti.

Opřela jsem se dlaněmi o okraj umyvadla a podívala se na sebe do té magické plochy před sebou. Úsměv mi z tváře okamžitě vymizel. Nešlo o to, jak jsem vypadala. Natržený ret, odřenina na spánku, jak jsem jako splašená letěla po schodech a nevytočila pořádně zatáčku v mezipatře, kruhy pod očima.

Ne, šlo o to, co jsem měla v očích. Připadaly mi náhle jako cizí. Jako oči někoho, kdo se žene za cílem, o kterém už předem ví, že ho nikdy nedosáhne, ale jeho vlastní ego ho nenechá v klidu, dokud se v té honbě za fata morganou neschvátí.

Oči toho, kdo ví, že pro něj už je všechno ztracené. Že je odepsaný. Mrtvý pro celý svět i sám pro sebe. Který ale stále bojuje s větrnými mlýny a doufá, že se to jednou změní.

Odhodila jsem špinavý ručník na pračku a zhasla dřív, než bych se civěním sama na sebe dostala do deprese. Riley už seděl u počítače a přetahoval soubory z disků. Ocenila jsem chvíli klidu a mlčení. Z mrazáku jsem vytáhla pytlík jakési mražené zeleninové směsi a zabalila ho do utěrky.

S úlevou jsem si sedla na pohovku, chladný balíček si položila na zátylek a s hlavou skoro mezi koleny přemýšlela, kolik ran ještě snesu, než tohle celé skončí. Simon. Gary. Vražda Mary Louise i jejího syna.

Kolik toho může jeden člověk snést, než se zblázní?

„Byl to on?“

Riley skoro šeptal, jako by se bál, že po něm skočím. Nedíval se na mě, upřeně sledoval monitor, pohled doprovázený neustávajícím příbojem slabého klapání prstů do klávesnice. Bylo na něm znát, že se nechce ptát, ale musí.

Tenhle příběh ho zkrátka pohltil.

S úšklebkem jsem hlavu zase sesunula a ulevila tak bolavému krku.

„Ne, nebyl to Simon. Neznám ho.“

„Zabilas ho?“

„Nevím. Ale spíš jen postřelila.“

Před očima se mi opět rozprostřel obraz, který nebyl ani hodinu starý. Když se v chodbě rozsvítilo, bolestně na mě zamžikaly mužské oči. Šedé, úzké, s dlouhými řasami. Muž kolem třicítky, velmi dobře stavěný, široká ramena, štíhlý pas. Hnědé vlasy zastrčené za uši, v tu chvíli s několika neposednými prameny kolem tváře s jemnými, skoro ženskými rysy a velkými masitými rty.

Ležel na podlaze, zkroucený do embryonální pozice, v jedné ruce stále chabě svírajíc rukojeť černě nalakované baseballové pálky. Tou druhou si svíral levý bok, zhruba mezi pátým a šestým žebrem, skrz sepnuté prsty mu prosakovala krev.

V očích měl překvapení a bolest, úžas nad tím, že jsem mu skutečně ublížila, i když to měl udělat on mně. Ale žádný vztek. Žádné obavy, strach, nenávist, dopálení nad tím, že ho dostala taková žába, jako jsem já.

Ten chlap byl jen loutka. Smutná, ale s trochou štěstí stále ještě živá. 

Riley ještě párkrát cvakl do klávesnice, než mu došla trpělivost a praštil dlaněmi o stůl.

„Prokrista, mohl tě zabít!“

„Prosím tě, nech toho.“

„Jak toho mám nechat? Nikdo neví, že jsi u mě. Kdyby tě skutečně zabil nebo vážně zranil, jak bych to zjistil? Z ranních novin? Ty nevíš, s čím si zahráváš.“

„Ale vím,“ utnula jsem jeho tirádu pevným hlasem. „Vím to moc dobře. V tomhle prostředí se pohybuji už pár let, takže vím, jak to chodí. Pořád ti někdo dýchá za krk a ty si nemůžeš být jistý ničím jiným, než svými instinkty a svou zbraní. Kdybych si v tu chvíli připustila strach, už bych měla hlavu na kaši. Já sice chápu, že tobě, který o tom ví jen z počítače, to přijde naživo asi moc, já sama se v tom taky zatím trochu potácím, ale vím, co dělám, jasný?“

Pochopil, že přestřelil. Byl nervózní, všechno, co se kolem mě dělo, ho sice zajímalo, ale zároveň děsilo. Měl o mě strach, z toho to celé pramenilo. Byl hodný, ochotný, při práci zarputilý a pečlivý. Byl to hodný kluk.

Ale ať mi, sakra, neříká, že nevím, co dělám.

Promnul si štíhlými prsty oči a pak je zase zaměřil na monitor. Vypadal v tu chvíli zase tak nehorázně mladě, až mě zamrazilo. Sakra, do čeho jsem ho to namočila?

„Promiň,“ sklopil na vteřinku oči.

„Ty taky. A jestli se ti bude chtít, můžeš se do toho pustit, prosím? Dala bych si zatím rychlou sprchu a připravím nám něco k zakousnutí.“

Přikývl, v očích zpátky ohníčky zvědavosti.

Obrovská úleva společně s únavou na mě padly ve chvíli, kdy Riley zjistil, že moje dobrodružná cesta nebyla marná. Prokousat se hesly na stažených složkách mu trvalo skoro půl hodiny, kdy už jsem seděla naproti němu, mokré vlasy za ušima, talíř s kostkami sýru a šunky s krekry mezi námi.

Zatímco se mračil nad svými marnými pokusy prokousat se kódováním, připojila jsem telefon přes druhý notebook k tiskárně a postupně tiskla vše, co jsem nafotila. Na místě mi toho nepřišlo tolik, ale když tiskárna chrlila další a další zvětšené a zaostřené fotografie, přemýšlela jsem, jak dlouho se v nich budu asi hrabat.

Spousta výpisů z účtů. Dala jsem je stranou, na to jsem teď vážně neměla čas ani náladu. Sprcha mi sice udělala líp, ale zátylek, rameno, ret i všechny modřiny a drobné oděrky díky teplé vodě začaly přicházet k sobě. Snažila jsem se zaujmout co nejpohodlnější pozici, ale můj krk mi dával velmi jasně najevo, že jediná správná by byla vleže.

Kdybych se nepotřebovala soustředit, uvítala bych láhev. Čehokoliv.

S povzdechem jsem odstrčila kopie s výpisy a snažila se přelouskat zbytek. Několik fotografií, už předtím naskenovaných, takže teď už nekvalitních. Pozorně jsem si prohlédla každou z nich, snažila jsem se soustředit na detaily jako oči, tetování či mateřská znaménka, ale nebyla mi povědomá ani jedna tvář.

Na dalších asi deseti fotkách se nacházely nakopírované letenky, vždy tři pod sebou. Města určení byla různá, Evropa, Amerika, jedno dokonce asijské. Měly však společné dvě věci – odletové či příletové letiště vždy Londýn a na všech se skvělo stejné jméno – Stuart Perry.

Jméno jsem si zvýraznila barevně a přihodila ho k bankovním výpisům, aby je později Riley překontroloval. Pod nimi už scházely poslední tři papíry. Ty byly plné adres. Projela jsem je jen tak zběžně, rozhodnutá je pak dát do Googlu, jestli něco vymyslí za mě.

Na poslední straně byly dvě adresy, jediné ze všech podtržené.

Ta první byla moje vlastní adresa v Portlandu.

Ta druhá...

„Něco mám,“ ozval se do panujícího ticha Riley.

„Co?“ opáčila jsem nepřítomně.

„Jednu adresu. Britskou. Je v...“

„Tottenhamu.“

Zpoza monitoru na mě vytřeštil oči.

„Sakra, jak to víš?“

Adresa byla totožná. V nafocených dokumentech a i v jedné z hlavních složek z počítače byly obě podtržené stejnou zelenou fixou – portlandská a tottenhamská. Přemýšlela jsem, co by mě k tomu městu mohlo pojit. Nic jiného než pracovní závazky to být nemohlo, ale nemohla jsem na nic přijít.

„Myslíš, že...?“

„Já nevím,“ povzdechla jsem unaveně. 

„Ale ty adresy...“

„Riley,“ zasténala jsem a pomalu vlhnoucí utěrku s mraženou zeleninou si dala zpátky na zátylek. „Fakt mi to nic neříká. Nevím, zkus někde zjistit, co tam je nebo kdo tam sídlí, ale já tam v životě nebyla. V Anglii jsem měla... no, řekněme, že tady jsem moc často nebyla, takže bych si to pamatovala.“

Přikývl a dál se radši neptal. Poznal, že i mě samotnou štve, že neznám souvislosti. Už jen to, že se v cizích materiálech objevuje moje portlandská adresa, i když by podle Garyho měla být tajná, a to ne poprvé, mě deptalo.

Gary... Dívala jsem se na všechny ty informace trochu s odstupem a snažila se ho někam zařadit. Možná byl on tím klíčem, vodítkem k rozuzlení celé téhle situace. Jenže mi nikam nepasoval.

Změnil si virtuální údaje, aby mohl operovat z druhé strany coby cizí člověk. Nechal zabít svou zřejmě nepřiznanou dceru, o tři roky později vnuka. Za Mary-Louise zaplatil mně i Simonovi, ale zabila jsem ji já. Patricka naopak Simon.

Gary znal Simona už minimálně tři roky. Nejspíš i od začátku věděl, že je to můj bratr.

Mě vycvičil.

Simona ne.

Jenže i jeho musel někdo vycvičit.

A zaplatit mu za mou vlastní smrt.

Byl ten poslední Gary, nebo ne?

„Mám to,“ promluvil tiše Riley, sledujíc mé zamyšlení zpoza monitoru.

„A?“

„Podle oficiálních údajů nevyužívané skladiště. Majitelem je neexistující eseróčko.“

„Fajn.“

„Co je na tom fajn?“

„Že máme další cíl.“

„My tam pojedeme?“

„Ne my. Pojedu tam já.“

Nebránil se. Nehnal se tam, kam se necítil byl povolán ani příliš užitečný. Byla jsem moc ráda, že se nesnažil hrát si na hrdinu, ale místo toho mi pomáhal připravit vše, co bych mohla potřebovat. GPS, mapy, rady na cestu. Nezbytnou svačinku, láhev s pitím a termosku se silnou kávou. Jen na zbraně odmítal sáhnout, což jsem si stejně raději udělala sama.

Jediné, proti čemu se ohradil, byla doba.

„Proč už dneska? Teď v noci? Proč nepočkat aspoň do zítřka? Nebo do chvíle, kdy toho budeme vědět víc?“ zeptal se zády ke mně, když mi na kuchyňské lince připravoval dva sendviče, o kterých jsem pochybovala, že je kvůli nervozitě vůbec pozřu.

Viděla jsem na něj z ložnice, kde jsem kontrolovala stav zbraní. Zbytečně, samozřejmě. Od Partense přišly v dokonalém stavu, buď nové, nebo jako nové. Ale měla jsem to tak nacvičené, že jsem to dělala skoro automaticky.

„Riley, čím déle budu čekat, tím míň se mi tam bude chtít. Ne že by se mi tam teď zrovna chtělo, ale musím to prověřit. Autem jsem tam za chvilku. Třeba nakonec zjistím, že je to přesně to, jako co se to tváří. Nepoužívané skladiště.“

Otočil se čelem ke mně, nůž se zbytky majonézy v ruce.

„Myslíš?“

„Doufám.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 17. kapitola: