OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 5. kapitola

11.08.2013 (19:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2164×

5. kapitola - I duše mají duši

Měla jsem chuť křičet.

Věřte, že bych řvala, dokud by mě nebolely hlasivky. Předtím jsem prohlašovala, že se budu Hádovi vyhýbat v okruhu několika miliónů kilometrů, a teď tohle? Mám s ním strpět každý den osm hodin? Nebo - skoro osm hodin?

Pomoc…!!!

„Strýčku? Co tu děláš?“ Stála jsem stále ve dveřích a nedokázala si spojit tuhle hodinu s jeho přítomností. Byl tam, dnes v celé své kráse - bílé zastrčené košili v kožených kalhotách a botech, co vypadaly jako holinky. Košili měl u hrudníku rozepnutou, takže si člověk nemohl nevšimnout jeho mužné hrudi. Vlasy měl nagelované a uhlazené dozadu. Stále jsem nemohla tvrdit, že není docela pěkný chlap, ale pochopte - je to můj strýc.

Proč jsem však měla pocit, že v jeho očích jako neteř nevypadám?

„Seznam se se svými spolužáky,“ otočil se směrem ke třídě a ignoroval moji otázku. Přešel k hnědovlásce, která měla na tváři šibalský úsměv. „To je Apaté - bohyně klamu.“ Apaté na mě kývla a dál se dívala do prázdna.

„Tohle jsou sestry Erinye - Aléktó, Tísifoné, Megaira - bohyně kletby a pomsty.“ Tři na vlas skoro stejné sestry mi zamávaly. Snažila jsem se poznat nějaký rozdíl, a jediný, na který jsem přišla, byl, že měly jiné oči. Aléktó měla zelené, Tísifoné modré a Megaira hnědé.

„Thanatos - bůh smrti,“ ukázal na černovlasého zamračeného kluka, z kterého vyzařoval strach a smutek.

„Ale já myslela, že ty jsi bůh smrti,“ namítla jsem překvapeně.

Hádes se na mě otočil a zářivě se usmál. „Jsem pánem podsvětí, vládnu smrti i vším, co je s ní spojeno. Thanatos je něco jako můj zástupce. Soustřeďuje svoji úlohu jen na smrt. Já mám úlohu daleko složitější a důležitější.“

Měla jsem chuť protočit oči. Na chvíli se zastavil a dlouho si mě prohlížel. „Nevěděl jsem, že tě to tak zajímá, ještě včera jsi měla námitky.“

„Já - nezajímá. Jen… jsem zvědavá,“ otočila jsem se, aby neviděl, že jsem v obličeji rudá. Nebyla to pravda - zajímalo mě to. Všechny úlohy a vztahy mezi bohy byly pro mě, dalo by se říci, zábavou. Byla jsem jedna z mála bohyní, které povídání na tohle téma neunudilo k smrti. A kdyby jo, zajdu si k Thanatovi.

Hádes přimhouřil oči, ale dál už nic neřekl. „Tohle je Keira - bohyně násilné smrti.“ Dost nebezpečně vypadající dívka s pihami u nosu a jasně šarlatovou hřívou, která až moc připomínala jasnou barvu krve, se krutě usmála a odhalila zuby špičaté jak pila.

Lekla jsem se, ale dál se na ni nedívala. Snad nebude sedět za mnou, aby mi nepřekousala židli.

„Tohle je Eris - bohyně sváru.“ Hnědovlasá silnější bohyně se zaujetím a šklebením ve tváři pozorovala tichou hádku mezi Aléktó a Megairou. Zřejmě byla tak zaujatá, že jsem jí nestála ani za pohled.

„A tady je moje oblíbená učenkyně - bohyně spravedlivé odplaty - Nemesis.“

Uf, konečně. Dost nejnormálněji a nejpříjemněji vypadající holka s medově blonďatými vlasy a pronikavýma modrošedýma očima se na mě usmála a mně konečně došlo, že tady budu hledat kamarádku.

„Ahoj, Persefono, ráda tě vidím. Doufám, že s tebou Hádes bude spokojený,“ usmála se na mě a mrkla na Háda. Musela jsem uznat, že byla nádherná. Zatímco já byla hodně vytáhlá a hubená, ona byla spíše menší - zato však s hezčím pohledem do mnohem většího hrudníku.

Bodl mě osten žárlivosti, u kterého jsem se lehce pozastavila. Neznám ji, a už budu žárlit?

Trochu nervózně jsem se zasmála a pohlédla na Háda, který byl tady hlavní vedoucí. Neměla jsem chuť se s ním o něčem dohadovat, a tak jsem jen prostě stála a čekala na jeho pokyny.

„Tak, Persefono. Seznámila jsi se se všemi svými spolužáky, kteří tady budou pro tebe od začátku až do konce. Teď bych tě poprosil - posaď se do přední lavice před Nemesis, vytáhni si nějaký blok a dělej si poznámky. Myslím, že jak se učit, ti ani opakovat nemusím. Slyšel jsem totiž, že jsi byla jedna z nejlepších učenkyň…“

Jo, kecy, kecy, kecy… Ale za jakou cenu, to by ses, Háde, divil…

Udělala jsem, co řekl, a vyndala si z vaku sešit a brko z posvátného gryfa, který u nás byl něco, jako domácí mazlíček. Jedině jeho pírka z posvátných křídel dokázaly psát, aniž by někdo ho musel namáčet do inkoustu.

Srovnala jsem si věci na stole a pohodila svými vlasy, až se mi krásně rozprostřely po zádech. Byla to totiž jediná věc, na kterou jsem dokázala být pořádně hrdá. A věděla jsem, že i ostatní jsou z ní všichni úplně na větvi. Například jako Hádes, který na mě zíral necelou minutu. Usmála jsem se a nasadila soustředící se výraz. Nebyl to ale upřímný výraz, který by vyjadřoval, že se soustředím. To bych už vypadala mnohem hůř, kdybych ho nepředstírala…

„Tak, ehm, ehm,“ odkašlal si Hádes a pokračoval: „Jak jistě všichni víte, dnešním dnem oficiálně začal školní rok. Od této chvíle až do posledního dne - jednadvacátého prosince, se budete muset pilně učit, abyste dokázali jakožto nám, starším silám, že jsme vás dobře vyučili a že jste dobře připraveni na váš budoucí život jako nová generace, která místo nás jednoho dne zastoupí.“

Zamrkala jsem a trochu se zarazila. Vážně řekl jednadvacátého prosince? Nespletl si datum? Za prvé: Kdysi jsme měli školní rok až do června, a za druhé: je to den, kdy slavím narozeniny. Hloupý, jednadvacátý prosinec - zimní slunovrat.

„Mám dotaz - proč je tento školní rok tak krátký? Necelé tři měsíce?“

„Protože jste v posledním ročníku a tady platí jiná pravidla, Persefono.“

Svezla jsem se ze židle níž a zahanbeně zčervenala. To mě taky mohlo napadnout… Ale na druhou stranu - proč bych neměla být ráda? Alespoň se vyvaruju tomuhle úděsnému předmětu…

Hádes se pousmál a pokračoval: „Stejně jako vy, v jiných třídách se učí i vaši spolužáci, jde o to, že mají však jiné zaměření, které se týká jejich budoucího života.“

Hm, pořád mi nikdo vlastně nevysvětlil, proč se můj budoucí život týká podsvětí…

„Nyní, abych se věnoval jenom vám.“ Odkašlal si a stoupnul si přímo doprostřed před třídu. „Jak jistě všichni víte - jsem Hádes, jeden z *velké trojky, pán podsvětí a všeho, co se týká světa mrtvých. Budu váš učitel po celou dobu na všechny předměty, které jste dostali. Doufám, že budete ochotní se mnou spolupracovat a že spolu budeme příjemně vycházet jako jedna velká rodina.“

Zoufalstvím se mi chtělo smát i plakat. Radši jsem se jen zašklebila a trochu vyprskla smíchy, protože nedokážu udržet svoje emoce na uzdě.

Hádes se otočil mým směrem a káravým i nechápavým pohledem si mě změřil. Omluvně jsem sklopila oči a nedala na sobě znát nic až do konce hodiny.

∞∞∞ 

Nedokázala jsem říct, že bych si den neužila. Ačkoliv byly předměty pro mě zbytečné, a jak už jsem již milionkrát zmiňovala, děsné, nedokázala jsem popřít taky fakt, že Hádes dokázal udělat hodinu zábavnou. Celou dobu jako by mě sledoval a věnoval se hlavně mně.

Když položil otázku, většinou vyvolal mě, a když viděl, že ze záhadných důvodů na ni dokážu odpovědět, potěšeně se usmál a v jeho očích jsem uviděla něco jako… pýchu? Na druhou stranu - proč by vlastní strýc nemohl být pyšný na svou neteř?

No, ale zpátky k předmětům.

S potěšením a úlevou jsme zjistili, že se denně nebudeme učit všechny předměty, které jsme měli vypsané na rozvrhu, ale jen určitou část. Podle nálady, počasí a celkových okolností je bude vybírat Hádes, což se mi zdálo docela nefér, protože jak jsem svého strýce znala, v některých názorech a náladách jsme se čas od času neshodli, takže bylo jasné, že bude v daný den vybírat všechny předměty, na které ten den rozhodně chuť nemám.

Dnes celou první hodinu povídal o plánech v roce a druhou hodinu jsme měli rozeznání duší. Hádes pustil na plátno různé obrázky duší, které vypadaly děsivě mrtvě, ale čemu jsem se mohla divit.

Nejdříve nám vysvětlil charakteristické znaky dobré a zlé duše. Sám ale přiznal, že jeho „poskoci“ si čas od času nedají pozor i na vedlejší znaky a prostě pošlou zlou duši do nebe nebo tu dobrou do pekla. Spíš se ale stával ten první případ, protože zlá duše dokáže všechny svou „nevinností“ oklamat.

„Vedlejších znaků si na duši jen tak nevšimnete. Nejlepší je buď ji vyzpovídat, nebo koukat na ni dostatečně dlouho, dokud si nejste jistí. Ne vždy je však z obou možností výhodná. Znám totiž léčku, na kterou se chytne spolehlivě každá duše.“

Přešel před plátno a dodal: „Na chvíli sem povolám nějakou duši, která bude příkladem. Nic netušící, a rozeznat ji bude vypadat stejně jako v podsvětí.“

Všichni zalapali po dechu, když Hádes mávl do prostoru před sebou a objevila se průhledná duše muže, který byl ve středních letech. Jeho jakoby „kůže“ vydávala našedlý odstín a v místě, kde mělo tlouct srdce, pulsovala jakási „energie“ a svítila jasně červeným světlem.

Sama jsem se přistihla, jak na duši muže přihlouple a zaujatě zírám. Nemrkla jsem ani okem a vyčkávala, co se bude dít dále.

„Kde to jsem?“ Duše muže se zmateně rozhlížela a nechápala, co dělá tady na Olympu, když by měla jít do podsvětí a projít branou k peklu nebo ráji. Jeho hlas byl jak ozvěna z dálky, jako by zpíval nejsmutnější píseň světa.

„Povolal jsem tě jako můj exemplář. Budeš dělat pokusného králíka.“

„Jak… co si to dovolujete? Nebudu žádný váš pokusný králík, a už vůbec ne pro děti, jako jsou oni!“ Muž se rozčíleně díval střídavě z Háda na nás a já z toho cítila pěkný malér.

O - ou…

„Podívej se, ty pozemský skřete. Jsi mrtvý - nežiješ. Ve světě mrtvých určuje pravidla jediný muž - vládce podsvětní říše, a to,“ přešel k němu Hádes blíž tak, že se ho skoro dotýkal, „jsem jedině já.“

Duše se zamihotala a v tu ránu propukla v obrovský smích. V podobě ozvěny to znělo vážně hrůzostrašně. „Tak i tady jsou pravidla? Hm. Zrovna tebe bych jako nějakého ďábla neviděl.“

Dvakrát o - ou…

Hádův posměšný výraz se změnil na tak rozzuřený, že jsem ho nikdy takhle neviděla. Celý zrudnul a jeho tělo nabíralo takových rozměrů, že teď už jsem nepochybovala, že je pánem podsvětní říše. Plameny kolem něj plápolaly, ale zdálo se, že ho nepohlcují, jen se kolem něj lísaly jako ke starému známému. Oči šlehaly blesky a dokázaly zabít někoho pohledem.

Chytil duši muže pod krkem, což bylo směšné, protože jím vlastně jeho ruka prošla, ale zdálo se, že si toho Hádes vůbec nevšiml. „Budeš dělat, jak já pískám, protože já jsem sama smrt a zlo. A nemám slitování, je to jasné?!“

Hřmění jeho hlasu se rozléhalo mezi stěnami a já vyděšeně nadskočila a trhla sebou. Bála jsem se a měla strach. Nepřipadal mi tak milý, jak jsem ho viděla předtím. Viděla jsem ho, jak přesně řekl - jako čiré zlo.

Hádes zřejmě vycítil můj vyděšený pohled, který jsem na něj upírala, odvrátil pohled od duše a proměnil se zpátky do své podoby, tak, jak jsem ho znala já. Zněžněl a odkašlal si.

Duše, stále vyděšená k smrti, padla na kolena a plazila se kolem Hádových nohou. „Odpusť mi, pane, neuvědomil jsem si, co vlastně říkám…“

„Vstaň!“ přerušil ho ostře Hádův hlas. „Od teď budeš dělat, co budu já chtít, jasné?!“

Duše muže kývala hlavou tak rychle, že jsem se bála, že si ji vykloubí. No, ale stejně - už přeci jednou umřel…

„Tak,“ promluvil Hádes po chvíli a odstoupil od muže. „Ačkoliv jsem tě vybral jako experiment, budeš mít úkol jako ostatní jiné duše dole v podsvětí.“ Mávl rukou a po obou stranách muže se objevily dvě brány. Okamžitě jsem poznala, že jedna vede do pekla a jedna do nebe.

Duše se třásla a vyděšeně se dívala z jedné strany na druhou. Nechápala, jaký má mít úkol.

„Máš na výběr - aby se neřeklo, že jsem zlý pán. Vyber si, kde chceš strávit zbytek svého posmrtného života.“

Hádes se začal mile usmívat a duše si oddychla a přestala se třást. „Mám si vybrat? Ale pane, za co si zasloužím tak úctyhodné jednání? Vždyť jsem pokořil samotnou smrt.“

Strýc protočil oči a odpověděl: „To byl jen příklad, ty troubo. Smrt je smrt. Já jsem jen její pán.“

„O jistě, jistě,“ klaněla se duše a znovu se podíval po branách.

„Tak už si vyber. Nemáme na to celý den,“ pobídl ho Hádes, teď už mrzutě.

Duše muže zaváhala a chvíli ještě se rozhlížela po branách a samotném Hádovi, pak ale odpověděla: „Rád bych do nebe. Má matka byla věřící a chodila pravidelně do kostela. Rád bych ji znovu ještě viděl.“

Na tváři se mu rozlil úsměv a pravou nohou vykročil směrem k bráně s nebem. Ta se mu před nosem na poslední chvíli zavřela a druhá brána s peklem se začala k němu přibližovat. Zalapala jsem po dechu a nechápavě hleděla na duši muže, která volala zoufale o pomoc: „Ne, pane! Odpusť mi! Prosím! Nechci k samotnému ďáblu! Odpusť!“

Brána duši spolkla a hladově práskla za ním dveřmi. Pak se vypařila a třída se proměnila znovu v normální.

„Naučíš se neurážet pána zla a podsvětí. Naučíš se mluvit pravdu a nebýt hříšníkem!“ Hádes se šibalsky zasmál a podíval se po nás.

„Tak co? Jak jste si to užívali? Líbilo se vám to stejně jako mně?“ Na tváři mu hrál lstivý a zářivý úsměv, který neměl nic společného s dobrem.

Vyskočila jsem ze židle a postavila se. „Jak můžeš být takový? Dal jsi mu na výběr! Jak duše můžeš takhle klamat, když si to ani nezaslouží? Třeba mluvil pravdu - třeba měl matku věřící, která se dostala do nebe. Jenomže ty jsi ho poslal do pekla, a už se nikdy neshledá se svojí rodinou. Jak můžeš být tak krutý?“ Slzy jsem měla na krajíčku a nebyla jsem daleko od pláče. Zlostí jsem zatínala prsty v pěst a nejradši bych ho na místě uhodila.

Hádes se nezmohl na moji reakci ani na slovo. Proto jen prohlásil: „Ale Persefono, moje drahá neteři, on mě urazil.“

Odfrkla jsem si. „Taky bys mohl myslet i na ostatní, než jen na sebe. Ne, vlastně promiň, ty nedokážeš myslet na nikoho jiného než na sebe - jsi přeci pán zla.“

Shodila jsem věci do vaku, dala si ho přes rameno, nečekala na jeho reakci, doběhla ke dveřím a utekla v slzách ze třídy.

*Velká trojka - říkalo se tak třem hlavním bohům: Zeus - vládce nebes a bohů, Poseidon - vládce moří a Hádes - vládce podsvětí

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 5. kapitola: