OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 18. kapitola

09.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1898×

18. kapitola - Hádovo tajemství

„Tohle po nás nemůžeš chtít!“

„Do zítřka bych to chápala, ale dneska a teď?!“

Většina třídy protestovala proti Hádovu úkolu. Dnes byla poslední hodina, hodina Hudby mrtvých, u které všichni předpokládali, že budeme poslouchat cédéčka s nějakými nahranými šílenými zvuky a bude jen stačit, když si přikryjeme uši a bude vše v pohodě.

Když nám však strašák řekl, že budeme mít za úkol napsat básničky o podsvětí, ve všech ve třídě by se krve nedořezal. Všichni zbledli a dokonce přestali i dýchat. Tak jsem poznala, že tu nejsem alespoň jediná, která toto umění vůbec neovládá a něco jako téma poezie jí absolutně nic neříká.

Kdysi na základní škole, kde jsme se učili ve smíšených třídách, jsme dělali párkrát slohovky s povídkami, úvahami a všelijakými styly, které nebyly mojí parketou. Ne proto, že bych to napsat neuměla, to jsem vždycky zvládla, ale spíš jsem se nechala až moc unést. Takže mé práce, původně omezené do rozsahu maximálně do tří normostran, byly na deset až patnáct pergamenů.

Zbytečná dvojka kvůli tomu, že se to nikomu nechtělo číst.

Takže chápejte, jak jsem se cítila, když jsem teď dostala úkol napsat báseň. Protestovala jsem s většinou třídy, ale Hádes byl neoblomný. Vrtěl hlavou a stál v tom svém tvrdém postoji.

Dneska vypadal úplně nejlíp, co jsem ho zatím viděla.

Jeho vždy neposedné vlasy měl hodně nagelované a ulízlé dozadu, hladce oholená tvář dávala vyniknout jeho hezky tvarovaným rtům a výrazným, jasně modrým očím. Na sobě měl světle modrou košili, která ladila k očím, černé elegantní kalhoty s páskem a naleštěné boty.

Tak trochu jsem se ptala sama sebe, proč se takhle vyparádil, ale došla jsem k závěru, že hned po škole navštíví Božskou radu, která teď probíhala, a všichni bohové, kteří měli mít teď ještě poslední vyučování, byli omluveni. Mezi nimi nechyběla ani Artemis, které jsem teď nesmírně záviděla, že se nemusí zúčastnit vyučování, protože kdybych byla v Božské radě i já, rozhodně bych nemusela sedět zde a vymýšlet pitomé verše o podsvětí.

Hádes kolem nás chodil a rozdával pergameny. Zírala jsem na prázdný papír a tak trochu doufala, že jakási magická síla vykouzlí na něm pár veršů. Po očku jsem se podívala po ostatních, kteří drželi v jedné ruce brko a zjevně také doufali, že se to samo napíše a oni nebudou mít tolik práce.

Hádes se vrátil zpátky před katedru a přejel nás pohledem. „Takže, máte hodinu na báseň. Musí mít minimálně čtyři verše. Minimálně,“ zdůraznil, když viděl Thanatův výraz nadšení.

„A abych nezapomněl - všichni do jednoho ji přečtete před třídou, takže se snažte. Téma: podsvětí. A teď šup do práce.“

Tleskl a tím začala hodina mého největšího utrpení za poslední dobu. Naprázdno jsem polkla, když jsem si uvědomila, že ji budu muset číst před ostatními a dost hezky se ztrapním. Začala jsem jedním veršem a pokračovala druhým. Jenže jsem se nemohla rozhodnout, jaký typ rýmu udělám. Když jsem se rozhodla pro střídavý, napsala jsem přesně čtyři verše. Jenže když jsem si je po sobě přečetla, dost jsem se vyděsila. Popsala jsem podsvětí jako ráj a navíc vůbec k sobě verše nepasovaly a rýmy neseděly.

Měla jsem chuť zmuchlat pergamen, ale uvědomila jsem si, že je to jediný kus papíru, na který můžu psát, a pochybovala jsem, že i Hádes má pár pergamenů navíc.

Rozhlédla jsem se po ostatních, kteří si mnuli spánky nebo zuřivě něco psali na pergamen. Všichni byli tak soustředění, až to bylo komické je pozorovat. Pohledem jsem zatoulala zpátky ke svému zoufale prázdnému pergamenu a k Nemesis, která si nervózně kousala ret, mnula brko mezi prsty a očividně se soustředila jako ostatní.

Povzdechla jsem si a podívala se před sebe. Setkala jsem se s tvrdým pohledem Háda, který mi zase nic neříkal, jen se mi vpíjel do očí. Naštvaně jsem našpulila pusu a povytáhla obočí. Hádes se nestáhl, jen mu zacukaly koutky.

Zakroutila jsem očima a dala si hlavu do dlaní. Tohle bylo horší než mučení.

∞∞∞›››

Po pětapadesáti minutách jsem seděla na křesle u lavice ve stejné poloze s rukama podepírající hlavu a očima bezděčně těkajícími po pergamenu, na kterém jsem neměla ani čárku. Už jsem ale ani nedoufala, že bych tam mohla něco napsat. Možná, že na mě bude Hádes ještě horší než předtím, ale přeci mě nenechá propadnout z něčeho, na co nemám absolutně talent.

Znovu jsem se podívala po ostatních, kteří už viditelně měli něco na pergamenech naškrábané a teď kontrolovali své práce. Někteří s nakrčeným obočím, někteří už se spokojenými výrazy.

I Nemesis už špulila pusu na pár veršů, které tam měla.

Jen já neměla ani čárku.

„Pět minut,“ zahlásil nám Hádes.

Zavřela jsem oči a přála si umřít. Klidně bych zahrála karty i se strašidelnými dušemi.

A pak mě to trklo. Jako blesk z čistého nebe jsem konečně věděla jak začít. S posledními silami jsem popadla třesoucí rukou brko a začala rychle psát.

∞›››∞∞

„Apaté, to bylo… zajímavé,“ zajíkl se Hádes nad básničkou bohyně klamu, která celá rudá muchlala pergamen a vrtěla sebou.

„Háde, ale to bylo naschvál o těch harpyjích.“

S ostatními jsme zadržovali smích nad zvláštní básničkou, kterou Apaté vymyslela. Abych upřesnila - nebyla to tolik jako balada o svádění Háda hromadou harpyjí. Hádes byl sice v šoku, ale pak zavřel oči a začal se nahlas s námi smát.

„No dobře. Dobře. Nebyla to špatná balada, ale příště se spíš drž stylu klasické básně.“

Apaté přikývla, a když jsme jí začali stejně jako ostatním tleskat, uklonila se a odcupitala. Hádes si unaveně povzdechl a ještě s úsměvem přejel třídu.

Polilo mě horko. Byla jsem už jediná, co neříkala tu báseň svou a doufala jsem, že nikdo z mých spolužáků nebude tak pitomý, aby okamžitě vykřikl, že jsem ještě nebyla. Doufala jsem, že Hádes už to zabalí a vykašle se na mě, když o mě zavadil pohledem, až mu pobaveně zajiskřilo v očích.

„Á Persefona ještě nebyla.“

Vyslala jsem k němu mrzutý výraz, a když jsem vstávala, hodila jsem beznadějným pohledem i po Nemesis, která na mě povzbudivě kývla. Zachumlaná do teplého svetru jsem se zvedla a došla jsem na místo vedle Háda a postavila se před celou třídu. Všichni se unaveně uvelebili na křeslech a já doufala, že třeba mě nebudou poslouchat.

Zvedla jsem roztřesenýma rukama pergamen a očima rychle přejela po verších. Co jsem to zase napsala za blbost?

Hádes mi pokynul a já roztřeseným hlasem začala číst:

Smutek, jenž se mísí s hněvem,

trhá duši na kusy.

V místech, kde se smutným zpěvem

bortí marné pokusy,

kde se radost vytrácí,

kde neexistuje naděje,

však není nouze o práci,

když sám se sebou bojuje

každý, kdo zde zůstane -

- už nikdy z mrtvých nevstane.

Touha, co po špičkách se vkrádá

do duší zatracených.

Mysl, jenž do neznáma padá

po schodech pozlacených,

které vedou do světa neřestí.

Tam,

kde nevyhne se nikdo neštěstí.

Tam,

tě čeká podsvětí.

Jakmile jsem dočetla, ještě pořád jsem zírala do pergamenu. Pak jsem zavřela oči, svinula pergamen a odhodila dozadu vlasy, které mi neposedně spadly do obličeje. Teprve pak jsem se podívala na třídu.

A vážně jsem se vyděsila pohledů svých spolužáků, kteří na mě zírali s otevřenými ústy a vykulenýma očima. Všichni do jednoho včetně Nemesis.

Zamračila jsem se a naprázdno polkla. Poté jsem se otočila na Háda, který se na mě mírně usmíval a zjevně byl na mě vážně pyšný. Otevřela jsem pusu, ale pak jsem ji zase zaklapla a stydlivě se usmála.

Spustil se bouřlivý potlesk a já se uklonila. Podle mě to zas taková nádhera nebyla, ale byla jsem ráda, že jsem alespoň něco napsala.

Šla jsem zpátky k lavici a setkala se znovu s pohledem Háda, který ještě stále tleskal. Jakmile jsem si sedla, Nemesis na mě obdivně mrkla. Usmála jsem se a šťastně si povzdychla.

„Tak asi tušíte, kdo se stává vítězem,“ prohlásil s úsměvem a podíval se na mě.

„Myslím, že zde byly mnohem hezčí básně,“ zareagovala jsem a střelila pohledem na Apaté, která znovu zrudla, a my se znova zasmáli.

Když bylo ticho, řekl nám Hádes se založenýma rukama: „Takže chci vám všem poděkovat za vše, co jsme spolu jako třída prožili. Byli jste prima parta a doufám, že jste obohacení zas o nějaké znalosti o podsvětí. Važte si svých vědomostí a vzpomínejte na Božskou střední v dobrém. Uvidíme se příští týden na přísaze u řeky Styx a předávání svitků o vašem dokončení studia. Děkuji.“

Začali jsme všichni tleskat a stoupli si, abychom dali Hádovi ještě větší úctu. Nedívala jsem se na něj, ale z okna, kde se pomalu začal snášet první zimní sníh. Konečně nastává období, kdy už jsem volná. Po příštím týdnu se stanu oficiálně bohyní.     

Když jsme přestali tleskat a všichni si sbírali věci, objevila se za mnou Nemesis. „Nezajdeme někam, když už máme takhle volno?“

„Jasně, ale nejdřív asi na oběd, umírám jak vlk,“ zašklebila jsem se na ni a zasmály jsme se.

Už jsme se blížily ke dveřím, když nás zastavil strašákův hlas: „Persefono? Mohla bys tu, prosím, na chvíli zůstat?“

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a vyměnila si překvapený pohled s Nemesis, která zareagovala jako první. „Počkám na tebe za dveřmi.“

„To nebude nutné, Nemesis. Bude to na trochu dýl,“ řekl Hádes lámavým hlasem.

Naprázdno jsem polkla, když pokrčila rameny, hodila po mně povzbudivým pohledem a zavřela za námi dveře. Zůstala jsem s Hádem sama v místnosti a takové ticho mě velmi znervózňovalo.

„Posaď se, prosím,“ reagoval první a přisunul naproti své katedře mé křeslo od lavice. Udělala jsem, jak řekl a dala si vak vedle něho. Hádes si sedl naproti mně, ruce měl složené a nervózně těkal očima po místnosti.

Zírala jsem do stolu, dokud jsem nepromluvila s pohledem upřeným na něj: „No? Tak co jsi mi chtěl říct?“

„No, ehm… moc hezká básnička.“

„Díky,“ zamračila jsem se. To mi chtěl říct jen tohle?

Zrovna když jsem se ho znovu na to chtěla zeptat, pokračoval: „Vlastně to nebylo ono, to, co jsem ti chtěl říct.“ Odmlčel se a já ho očima pobízela, ať pokračuje.

Semkl rty a pak položil sepnuté ruce na lavici a podíval se mi do očí. „Persefono, byl jsem rád, že jsi mi nedělala problémy s rozvrhem. Vím, že jsi tenkrát byla velmi v šoku, ale pravdu, proč jsem tě zařadil do této třídy, jsem ti chtěl říct až teď.“ Znovu se odmlčel a já jen naprázdno zírala do katedry.

„Ten rozvrh jsem ti dal proto, že jednou opravdu budeš mít co dočinění s podsvětím.“

Sakra, Háde, tak už se vymáčkni!

„A ne tak ledajakou obyčejnou funkci,“ dodal.

Protočila jsem oči. „Háde, prosím. Ušetři mě těch zbytečných řečí. S podsvětím mít nikdy co dočinění nebudu. Chtěla jsem jen, aby byl otec spokojený a abych já prošla školou a dostala svitek. Co se týče mé budoucnosti - to ještě nevím ani já sama.“

„A co bys řekla na to, kdybych ti pověděl, že už to vím?“

„Co?“

„Tvoji budoucnost.“

„Pche, nemožné. Osud si každý určí sám,“ odfrkla jsem si.

„To není zcela taková pravda. U nás jsou bohyně, které ovládají osud a dokážou ho dle přání změnit.“

„Och, krása,“ řekla jsem nezaujatě. „Jenže já k nim nikdy nezajdu.“

Hádes se zasmál. „Persefono, ty jsi mě asi špatně pochopila. Ten osud ti už byl dán.“

„Jo? Vážně? A kým?“ povytáhla jsem obočí.

„No těmi sudičkami.“

„Jo ty myslíš Moiry, aha.“ Mávla jsem rukou při představě, že tisícileté babky by byly schopné ještě vykonávat funkci osudových dam.

„Ano, myslím Moiry,“ přikývl Hádes.

„No a? Co mi předpověděly? Že budu pomáhat Charónovi na člunu? Nebo že budu kontrolovat, jestli má Kerberos dostatek granulí v misce?“

„Ne,“ usmál se. „Budeš mít mnohem vyšší funkci.“

„Och,“ odpověděla jsem znovu nezaujatě. Hádova schopnost neprozradit důležitá fakta je na úrovni experta.

„A s tím také souvisí tvůj budoucí rodinný život.“

Přestala jsem koukat mimo a zadívala se vykuleně na Háda. Tak tímhle si Hádes získal moji nejvyšší pozornost…

„Co tím myslíš, Háde?“ zasmála jsem se nervózně, i když jsem se vůbec neusmívala. Byla jsem vyděšená a pomalu jsem začala couvat od něj pryč i s křeslem.

Hodnou chvíli mlčel a zjevně volil vhodná slova. Když se na mě znovu podíval, byl v jeho pohledu odhodlaný výraz a žádná známka po nervozitě.

Tušila jsem, že to bude něco špatného.

A tušila jsem správně.

„Stanu se tvým manželem, Persefono.“

Taaakže... už je to tady :) Co myslíte? Jak bude Persefona reagovat? Nechám vás napnuté o den dýl, alespoň se budete těšit na její reakci ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 18. kapitola: