OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bílé peklo 2. díl

21.07.2009 (19:24) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 897×

S obtížemi se vyškrábu na nohy. Těkám očima z jednoho místa na druhé. Můj mozek šrotuje na nejvyšší obrátky, kterých je ještě schopen. Musím sehnat prachy! Potřebuju to! Přidržuji se zdi a jdu jako zombie. Očima nervózně vyhlížím případný zdroj peněz. Jako na potvoru tady nikdo není. Ovládne mě zlost. Kopu do popelnice a řvu jak raněné zvíře. Z jednoho okna vystrčí hlavu stará ošklivá ženská a zařve na mou osobu několik velmi vulgárních poznámek. Seberu se a jdu. Vlezu opět do té naší díry. Musím se dívat kam šlapu. Všude se povalují „věci“, do kterých bych opravdu šlápnout nechtěl ani teď. Ale když se tak rozhlížím okolo sebe, ostatním ty „věci“ vůbec nevadí a v klidu mají nos až u toho. Fuj!

Začnu všem prohledávat kapsy. Jako by se proti mně spikl svět. V jedné z kapes ale narážím na pistoli. Nevím co to dělám. Beru zbraň do ruky a zastrkávám si ji zezadu za kalhoty. Mozek na mě řve, že jsem se zbláznil. Blázen jsem už dávno, a tak si toho nevšímám. Po usilovné pátrací akci v kasách ostatních feťáků vyjdu ven. Oči mi ulpí na stařičké dámě, která si vybírá peníze z bankomatu.

Jako zázrak si to stará dáma namíří do lesíka, aby si zkrátila cestu domů. Na nic nečekám a tiše ji následuji. No, možná zas až tak tiše né. Parkrát se ohlédne a na její tváři je znít strach. Dojdu ji. Obhlédnu to kolem. Nikde ani živáčka.

„Naval prachy!“ Zařvu na ni jako z nějakýho akčního filmu a čekám, odkud se vyhoupne namakanej borec s bouchčkou v ruce, skopne mě k zemi, zachrání starou paní a sklidí potlesk.

Stařenka na mě viděšeně zírá a pokouší se o ni infarkt. Její nereagování mě vyburcuje a vytáhnu bouchačku. Namířím na ni a snažím se, aby se mi neklepaly ruce.

„Řek jsem ty prachy!“ Vrčím na ni jako pes.

Roztřesenou rukou mi podává balíček bankovek. Sakra, ta je bohatá, pomyslím si a utíkám pryč, s pohledem upřeným na balík bankovek.

Zaklepu na tolik známé železné dveře.

„Zase ty? Iane, Hugo ti zadarmo nic nedá!“ Bill se ani nobtěžoval otvírat dveře.

„Už mám peníze! Mám prachy hele vidíš!“ Křičím na něj a pře dočimu mu nacpu stařenčiny peníze.

Bill zakoulí očima a pustí mě dovnitř. Jako malé dítě natěšené na lízátko utíkám a vrazím do pokoje bez zaklepání.

Hugo mě chce nejdřív seřvat, ale když uvidí prachy, které křečovitě svírám v ruce a můj šílenej výraz. Rychle spolu uzavřeme obchod a já si nesu svoje injekční stříkačky. Ještě než vyjdu, píchnu si jednu s Hugem a jako sluníčko vycházím na ulici. Dokonale spokojený se znovu uvelebím na svém obvyklém místě a pozoruji obrazy, které je má mysl schopna vyprodukovat. Je mi teplo, krásně a svět okolo jako by neexistoval. Víčka se mi klíží a já je nechám zatáhnout clony přes mé znavené oči a slastně usínám.

Probudím se o chvíli později a pociťuji, že droga už neučinkuje, a tělo si nárokuje další dávku. Vyjdu ven, sednu si do parku na lavičku schovanou ve stínu stromů a hledám něco, čím si stáhnu ruku. Nacházím gumu, kterou si následně pevně utáhnu nad loktem. Lesknoucí hrot injekční stříkačky lehce zajede do mé bílo-modré pokožky a cítím, jak se mi její obsah rozlévá tělem. Upustím stříkačku a zvrátím hlavu do zadu. Během chvilky si uvědomuji, že jsem to přehnal, ale to už je pozdě. Můj mozek přestává pracovat a já cítím jak sebou mé tělo hází. Skončím jako miliony ostatních feťáků.

Nic kolme sebe nevnímám. Ani si neuvědomuji, že jsem na pokraji smrti. Prostě nic.

Začínám se propadat do temnoty, která na mě tlačí, jako bych byl ve svěráku. A pak je absolutní tma. …..............

Někde v dálce slyším pípat nějaký přístroj. To pípání mi leze na nervy. Tlumené světlo mi začíná pronikat pod víčka a přemýšlím, jestli jsem v nebi nebo pekle. Snažím se pohnout prsty. Jde to z těžka, ale dokážu to. Otevřu oči dokořán. Nejdřív vidím jen to světlo. Pak ale mé oči začnou rozeznávat bílo-zelené stěny, bílé skříňky a jeden malý stolek se židlemi usazený před zataženým oknem. Uvědomuji si, že nejsem mrtví, jak bych si možná i přál. Někde v kouktu mysli mi bliká červené světýlko, které křičí Uteč!, tohle znamená jen jedno. Našli tě a seš ve vééélkým průseru.

Ve dveřích, kterých jsem si prve ani nevšim, se objeví nějaký chlap v bílém plášti. Doktor, trkne mě. Ale nevypadá jako obyčejný doktor. V ruce drží injekční stříkačku a můj mozek na to okamžitě začne reagovat. Potřebuju dávku.

Doktor si všimne, jak upřeně sleduji stříkačku a na tváři se mu objeví zvláštní pobavený výraz.

„Dal by sis co?“ začne mě mávat stříkačkou před nosem a pak mi ji surově vrazí do stehna. Ještě než stačím něco říct, víčka se mi opět klíží.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bílé peklo 2. díl: