OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XV.

03.03.2016 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 983×

0.15 ODLOUČENÍ

„No ahoj, lásko. Proč se tváříš tak… vyděšeně. A proč tu máš otevřený balkonovky? Táhne sem docela zima,“ zmínil veškeré svoje postřehy ihned, co na mě poprvé od příchodu otevřel pusu. Bohužel v nich nezaznívala ani špetka blažené nevědomosti, nýbrž obezřetné podezřelosti, poněvadž celá scenérie obývacího pokoje přímo podbízela ten dojem, že je něco v nepořádku. Nemluvě o mém zaskočeném výrazu, když mě rádoby přistihl v tom poměrně důvěrném rozhovoru s Vincentem. Kruci, co si mám teď počít? Obávám se, že když mu řeknu, proč tu Vincent byl sotva před malou chvílí, tak to mezi námi způsobí opravdu zlou krev a vyvolá to ošklivou hádku. Jenže já Gabeovi opravdu nechci nic zatajovat a nijak mu lhát. Obzvlášť ne potom, co jsme se usmířili a on mi vyjádřil svoji bezmeznou podporu. Takové velkolepé gesto přeci nemůžu jakkoliv zhanobit. Ale prozradit mu natvrdo pravdu o tom, že mě Vincent touží získat zpátky? To jsem si ani nedokázala představit… No tak co s tím mám jako dělat?

„To protože jsem tě tu vůbec nečekala,“ reagovala jsem pouze na část jeho monologu, poněvadž se mi v tom zaskočení nějak nedařilo nahodit svoje mozkový závity, aby dovedly vymyslet nějakou logickou výmluvu.

„Nesu ti tu zbraň, co sis včera poručila,“ odůvodnil svoji nečekanou návštěvu, načež z hluboké kapsy svého teplého zimního kabátu vytáhl G.2 mini s šestimilimetrovou ráží, která se dá velice nápaditě uschovat téměř kamkoliv pod oblečení. Nato se Gabe rozešel blíž ke mně, aby mi ji předal, čemuž jsem nemohla zabránit žádným schůdným způsobem, aniž bych nepůsobila extrémně nápadně. Takže jsem zůstala ztuhle trčet na místě a pouze jsem smířeně vyčkávala, až se Gabe definitivně dovtípí, že tady nepochybně byl někdo jiný, kromě Heather, a dá mi o svém zjištění náležitě vědět. Tenhle blížící se fakt byl zcela nevyhnutelný…

„On tady byl, že?“ syknul zlověstně skrz minimálně otevřené rty, zatímco si s nepřehlédnutelným zamračením prohlížel prázdný stolek, na němž se vyjímaly dvě skleničky a láhev kvalitního alkoholu. Tu drobnou ruční zbraň položil na opěradlo sedačky a nechal ji tam ležet. Nesporně se mu příliš nezamlouvalo, že jsem vytáhla asi právě tuhle whisky, ale zejména ho iritovala ta reálná vidina toho, že Vincent překročil práh našeho společně sdíleného území. Jinak řečeno, že já jsem ho sem vpustila. Takže podle Gabea je to zaručeně moje neodpustitelná chyba, a o to fatálnější, když mě předtím dostatečně důrazně varoval v jedné z našich ostřejších výměn názorů. „Že tady Vincent byl?! Tys ho vzala sem?! Vždyť jsem ti výslovně říkal, že si to nepřeju!“ vrčel na mě pobouřeně a svůj hněvivě spalující pohled zaměřil na mě. V jeho temně hnědých očích se odrážela směs nekontrolovatelného rozčilení a nebetyčného dotčení.

„Nezlob se, ale… Vincent vypadal na sesypání, tak jsem ho vzala dovnitř, aby si dal skleničku na srovnání a taky kvůli novým informacím. Byl tu jenom chvilku… Nemohla jsem ho nechat stát venku na mraze. A myslela jsem, že ti to tolik vadit nebude, když ses rozhodl mě v tom podpořit,“ zachraňovala jsem tuhle nepříjemnou situaci, kterou jsem natropila svým vlastním přičiněním. Během svého pokorného vysvětlování jsem obešla pohovku, abych mezi námi zrušila tuhle nepřekonatelnou překážku, což byla v mé mysli určitá metafora na tu složitou bariéru mezi námi dvěma.

„Já se ale zlobím, Cat! Pustila si ho sem k nám… Kam ho hodláš pustit příště?!“ vylítlo z něj nezřízeně, ale ani náznakem nedal najevo, že tímhle docela krutě přestřelil. Já jsem byla dostatečně šokovaná i za něj, takže jsem měla oči vykulené skoro až na vrch hlavy a regulérně mi z toho brada klesla níž.

„Laskavě uber, Gabrieli! Tohle jsi docela přehnal, ne? Co si to o mně jako myslíš?! Já jsem měla za to, že jsme si včera celkem jasně dokázali naše vzájemné usmíření,“ vyčetla jsem mu pohoršeně a provrtávala jsem ho skrz na skrz úplně stejně zachmuřeným pohledem,jako on mě. Tímhle spontánním výrokem mě nebývale urazil, protože tím totálně znevážil veškerou moji věrohodnost. A to zatraceně bolelo…

„Možná, že sis tím chtěla jen pojistit moji důvěru,“ prohlásil velice troufale a vůbec se neostýchal na mě nepřetržitě, přezíravě civět a vyloženě mě tím provokovat. To se mu také úspěšně podařilo a moje následná reakce byla značně nepřiměřená a afektovaná. I z toho důvodu, že jsem byla po té Vincentově návštěvě jaksi rozladěná kvůli tomu, s čím na mě Vincent vyrukoval. A tak jsem Gabrielovi jednu okamžitě napálila, že dokonce nestihl jakkoliv včasně zareagovat, aby zmírnil bolestný dopad facky, která mu dokonale sedla na tvář, až i mě z toho zaštípala natažená dlaň. On se akorát zaskočeně chytil za postiženou polovinu tváře, na kterou jsem ho udeřila, a nezmohl se nejprve na vůbec žádnou odezvu, jak byl mým atakem totálně vyvedený z míry. „Jestli si fakticky myslíš něco takového, pak už se nemáme spolu dál o čem bavit,“ upozornila jsem ho s roztřeseným hlasem, poněvadž jsem se rozhodla vyřknout takový definitivní úsudek, který náš ošemetný vztah značně ovlivnil. Cítila jsem se skutečně dotčená. Kdesi uprostřed hrudníku se do mě přitom neúprosně zabodl ostrý hrot neutišitelného svědomí, které mně tím připomínalo, že má v tom svém ofenzivním komentáři částečně ryzí pravdu. I Heather na tenhle můj skrytý motiv přišla poměrně snadno a rychle, nicméně na moji obranu, právě tenhle vypočítavý motiv byl jeden z těch předem neuvědomělých.

„To nám to usmíření moc dlouho nevydrželo. Ale pamatuj si, že za tohle já nemůžu! Byl to můj vstřícný krok a tys ho úplně zazdila!“ Svaloval veškerou vinu na mě, s čímž jsem mohla předem počítat. Beztak mě to dopálilo a ještě mi to o něco víc zvedlo tlak. Tenhle chlap je fakt neuvěřitelný narcis!

„No jasně… Všechno jsem to zavinila já sama, budiž. To ty jsi tady ten největší chudák, protože já ti lžu, využívám tě a podvádím!... Hele, já tě dál nebudu přesvědčovat o tom, co k tobě cítím. Na to prostě nemám. Není to tak snadné, víš. Buďto mi věříš a miluješ mě, nebo ne. To je pro změnu naprosto snadné, Gabe. Že si paranoidní ohledně Vincenta, za to zas nemůžu já,“ nedala jsem se jím zdeptat, ačkoliv se o to snažil skutečně vehementně. S vypěněnou trpělivostí jsem mu znaveně oznámila, že jsem tímhle nadobro skoncovala s těmi naprosto bezvýznamnými pokusy bránit náš nestabilní vztah, který se hroutil až k samotným základům. Proboha, a stačilo k tomu tak žalostně málo…

„Přesvědčovat mě nemusíš, Catherine! Prostě mi to dokaž!... Nech to vyřešit mě a Tess! My to zvládneme, aniž bys do toho musela jakkoliv zasahovat,“ naléhal na mě téměř až škemravě a v jeho hlase se cosi zoufale zlomilo, což mi vypovídalo o tom, že je zřejmě totálně v koncích. Dosud zatím balancoval na velice tenké hraně nad hrůznou propastí ztráty příčetnosti, ale nakonec přes tu hranu přepadl a visel na ní za pár prstů, které jsem s každým svým dalším prohlášením postupně jeden po druhém uvolňovala. Asi proto, že to pro mě bylo nezměrně prostší, než mu pomáhat s tím, aby se do té propasti nezřítil. Dost možná jsem ho do ní sama prohnaně tlačila, abych se mohla odstřihnout od našeho komplikovaného vztahu, který jsem vlastně ve skutečnosti ani zachránit nechtěla. A to asi proto, že jsem podvědomě, někde v nejzazším koutu své duše, neomylně věděla, že Gabe pro mě není ten pravý. Že je to jenom náhrada za Vicenta… Kruci, to mi zas Vincent nasadil pořádného brouka do hlavy!

„Co nechápeš na tom, že já do toho ale chci zasahovat?! Celá ta záležitost s Vincentem a Tori je můj problém, který si vyřeším já sama. A je mi jedno, jestli mě v tom budeš, nebo nebudeš podporovat, protože já si s tím dokážu poradit i bez tebe! Tohle je moje konečný slovo!“ ujasnila jsem mu zarputile a bez špetky slitování, protože jsem dál nemínila ztrácet čas jakýmkoliv bezcílným shovívavým jednáním. Gabe na mě bezradně upíral svůj zastřený, skleněný zrak, který pomalu schovával pod vzpurně staženým obočím.

„Takže si radši vybereš jeho než mě?! Vždyť jsme přeci zasnoubení! To už pro tebe nic neznamená? Jen tak zahodíš náš společný život? Naše vzpomínky…“

„Citový vydírání? Jako vážně?!... Já se od tebe nenechám omezovat, Gabrieli. Právě proto, že jsme zasnoubení, tak by náš vztah měl být v takové fázi, kdy jeden druhého důvěrně známe. Jenomže u nás to takhle zjevně nefunguje! Navíc… já tě takovéhohle neznám a upřímně řečeno mi to připomíná…“

„Ty… ty už mi nevěříš, Cat?“ vysoukal ze sebe nevěřícně, když za mě dokončil větu, kterou já bych tedy formulovala jinak, ale v tichosti bych si myslela totéž. V jeho nepropustných, čokoládových duhovkách se odráželo okázalé zděšení, které se po několika sekundách proměnilo ve zděšené pochopení. „To kvůli tomu, že jsem byl dřív taky zvíře a že z něj ve mně možná něco zůstalo?! Něco špatnýho, čím bych ti mohl ublížit? To je blbost, Catherine!... Jde jenom o to, že tě nechci ztratit! Miluju tě, Cat, tak strašně moc, že nemáš ani ponětí,“ rozněžnil se zničehonic a jedním předlouhým krokem zrušil i tu minimální vzdálenost mezi námi dvěma. Horlivě mě popadl za levou dlaň, kterou začal zuřivě hladit těmi svými, aby tím dodal svému tvrzení podstatnou váhu. Popravdě mě tím nejprve jaksi vyděsil, když mluvil o tom, že v něm po tom zvířeti zůstala nějaká část zla, která nediskutabilně dřímala i ve Vincentově nitru.

„Posledních několik dní mi to dokazuješ docela zvláštním způsobem,“ podotkla jsem poněkud kousavě, jelikož ty jeho projevy bezpodmínečné lásky byly opravdu značně rozporuplné a hlavně sporné. Měla jsem přitom nutkání se mu vyvléknout, poněvadž mi byl jeho dotek jaksi proti srsti. Kdyby mi tolik úzkostlivě netvrdil, jak moc mě miluje a jak moc mu na mně záleží, asi bych to nevydržela a fakt bych si ho nepustila k tělu. Poté, co mě nařknul, že jsem ho rádoby zneužila, bych se ho raději stranila, ale k dobru mu bylo, že to selhání jeho chování přikládal strachu z toho, že o mě přijde. Přesto jsem se potýkala s neblahým tušením, že je pro něj naprosto stejně nestravitelné, že bych se měla vrátit právě k Vincentovi, jako to, že bych Gabea nechala. Gabe k němu choval zášť odjakživa, a to se ho, prosím pěkně, taky snažil zabít, ale s jeho návratem se přerodila rovnou do nezvladatelné a jedovaté nenávisti.

„Protože to pomyšlení na to, že bych o tebe měl přijít, mě prostě naplňuje hrůzou! Jsem vyděšený k smrti a pak se chovám jako totální idiot… Jenže já si už život bez tebe neumím představit. Nevím, kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale… ty jsi úplně všechno, co mám. Bez tebe mi nezůstane nic, a to bych nezvládl,“ kladl mi na srdce opravdu významně a zjevně mě tím mínil obměkčit. Hrál mi na city a asi doufal, že těmihle medovými řečičkami zapomenu na to, jak mě nestoudně obviňoval, podezříval a vyhrožoval mi.

„Vincent mi řekl, že mě pořád miluje,“ vyřkla jsem bez jakéhokoliv usvědčujícího podtónu hlasu a uhnula jsem před ním zostuzeně oči. Ze sebe samotné mi bylo mizerně, poněvadž jsem předem jednoznačně věděla, že ho tímhle bezcitně pošlu do oné temné propasti jedním obrovským, drtivým dupnutím na ty snaživé prsty, které ho nad ní urputně držely. Příhodně mě záhy nato pustil, zatímco na mě ohromeně valil bulvy a klopýtavě ode mě ustoupil. Bleskově střelil očima k našemu sofa, na němž stále ležela položená funkční, avšak zajištěná zbraň, přesně akorát na dosah jeho ruky. To ve mně pochopitelně vyvolalo oprávněné znepokojení, takže jsem neprodleně uvedla veškeré svoje smysly do neúnavného postřehu, kdyby náhodou Gabea popadl nějaký amok a jeho racionální mozek zkratoval.

„Co mi tím chceš říct? Co to pro nás znamená, Cat?“ vyjel na mě hromovým hlasem a onen ustrašený, rozněžnělý Gabe byl tatam. Stejně jako jeho trpělivost, takže než jsem se rozhoupala k nějaké smysluplnému objasnění, pouze jsem na něj tupě zírala a pomateně mrkala řasami, jak jsem horečně pobízela svoje myšlenky k nějaké produktivní činnosti, ale on mě beztak předběhl: „Ty ho taky pořád miluješ?! Nebo jste si to tady snad rozdali?! Tak mi konečně odpověz, Catherine!“ tlačil na mě Gabe a asi záměrně použil tyto dva znevažující příměry, které i mě znovu dostaly do ráže. Gabovi se v hlase promítl tón znechucení a rozčilení, kteréž mu zatemňovaly rozumný úsudek a nechávaly znovu průchod jeho méně oslnivé osobnosti, se kterou se mi nikterak komunikovat nechtělo. A vlastně jsem ani nebyla připravená na to s ním vést takovouhle konverzaci, jelikož jsem sama potřebovala tuhle stěžejní skutečnost mezi mnou a Vincentem pečlivě zpracovat a nějak s ní do budoucna naložit.

„A ty bys věřil tomu, co bych ti odpověděla?“ odbyla jsem ho stručně ve zrádné řečnické otázce, na níž si beztak dovede najít nějakou oduševnělou námitku.

„Ty už se ani neobtěžuješ mi to vyvrátit,“ konstatoval zklamaně a svěsil ramena zároveň i se skloněním hlavy, kterou měl úhledně načesanou. Popravdě, nejvíce času v koupelně mu zabíralo zkrocení té bujné hřívy, kterouž měl po ránu téměř vždy jako hotové vrabčí hnízdo.

„Gabe, tyhle naše rozhovory jsou naprosto bez perspektivy. Nevedou ani tam, ani tam a já už jich mám vyloženě po krk, takže s tím vážně končím. A s prominutím… ten tvůj pokus o smíření jsem ti totiž moc nevěřila, proto jsem si jako pojistku vybrala sex. Bohužel. Nejsem si ale jistá, kdo z nás se kvůli tomu má cítit hůř,“ zavrčela jsem na něj a nechtěně jsem si slabě odfrkla, což v téhle neomalené konverzaci zapůsobilo jaksi opovržlivě. Proto se Gabův obličej poněkud zkřivil pod náporem odůvodněného ublížení, protože zejména ta poslední věta byla nefalšovaně krutá. A záměrně…

„No páni… Vincent už se ti dostal fakt pod kůži. Ty si nemůžeš pomoct s tím svým spasitelským komplexem, co? O to víc, když tě ten parchant uhodil. Tohle není ten samý Vincent, kterýho jsi milovala, protože ten by na ten jaktěživ nevztáhl ruku. To vím i já sám. Proč si myslíš, že tenhle Vincent to neudělá znovu? Nebo něco horšího? Sama jsi říkala, že je pod jakýmsi Toriiným vlivem, takže čím si jako hodláš pojistit bezpečí před ním? Jak víš, že se před tebou jen nepřetváří? Že je možná pořád oddaný Tori a tohle všechno dojemný divadlo není nějaký zvrácený plán pomsty?! Že jsi na tohle ani jednou nepomyslela? Ty jsi v něm vždycky viděla to lepší, ať se dělo, co se dělo, ale když jde o mě, tak jsem najednou někdo jiný a nepoznáváš mě! V tomhle jsi pokrytec zas ty, Catherine!“ Nasazoval mi do mysli ohledně Vincenta celkem destruktivní domněnky, které ji budou provrtávat skrz na skrz, dokud ji totálně nezruinují. Jeho jízlivé upomínky mě svojí trefností příšerně popudily, až mi z toho krevní tlak zase vyletěl závratně nahoru a skoro se mi z toho až zatmělo před očima. Z duše jsem nesnášela, když se mnou jednal jako s někým z podezřelých. A nedej bože, když mě jakkoliv analyzoval. Jistě, byl to takový profesní defekt a i já jsem se s ním potýkala, ale dosud to na mě používal jenom v takových neškodných momentech, mezi něž se tento opravdu řadit nemohl.

„Říkej si, co chceš, Gabe. Můj názor to beztak nezmění. Nepotřebuju si od tebe nechat vymluvit díru do hlavy, takže… Vlastně bych spíš potřebovala na chvíli pauzu. Nemyslíš, že bychom si od sebe měli odpočinout?“ nadhodila jsem jakoby nezúčastněně, ale svůj dotaz jsem podpořila vyzývavým, intenzivním pohledem, který i s tím šokujícím sdělením prostě nedovedl vstřebávat. Tenhle nápad mně osobně připadal absolutně dokonalý, protože jestliže budeme v takovýchto debatách pokračovat i nadále, náš vztah dozajista vezme za své a dočká se smutného konce. Ačkoliv jsem čím dál víc nejistá, jestli chci opravdu v tomhle nezvratně poškozeném vztahu dál pokračovat. Ty napáchané škody půjdou horko těžko napravit…

„Proč rovnou neřekneš, že se mě chceš prostě zbavit?! Abych tě neměl pod dohledem! To ani náhodou, Catherine. Byl bych naprostý blázen, kdybych ti v tomhle vyhověl…“

„Byl bys naprostý blázen, kdyby ne, protože já se v tomhle dysfunkčním vztahu nevydržím dusit už moc dlouho,“ uvědomila jsem ho nevesele a lítostivě jsem zachmuřila obličej, protože jsem prvně nahlas vyslovila něco, co mě podvědomě doslova pálilo již nějakou dobu. A jeho to začne pálit odteď…

„Ultimátum?! Tak to neplatí zas na mě, aby bylo jasno,“ odseknul mi nadmíru rozhněvaně a přimhouřil zlostně víčka, jak mi tím vzkazoval, že ani on se svým názorem taktéž neustoupí. Evidentně jsme se dostali na konečnou stanici bez zpátečního směru, jelikož ani jeden z nás nehodlal přehodit výhybku. Stagnovali jsme na mrtvém bodě, a to byla jedna z mála věcí, která mě příšerně vytáčela. Jakýkoliv sebemenší progres nebo naopak i větší degrese pro mě byla přijatelnější než právě stagnace. Život by se měl vždy ubírat nějakým směrem, aby byl doopravdy prožíván…

„Tohle snad už zabere,“ hlesla jsem sice tiše, ale za to dostatečně štiplavě, načež jsem si z prsteníčku levé ruky, kterou mi zdobila tmavě modrá ortéza, stáhla překrásný zásnubní prstýnek. Onu rozklepanou ruku jsem k němu prudce natáhla a se zrakem umanutě zavrtaným na tom vzácném kroužku jsem ji vytrvale držela ve vzduchu, než se Gabe vzpamatoval z dalšího šoku, který byl tentokrát málem až infarktový. Beze slov mi prsten vytrhl mezi prsty a schoval si ho v zaťaté pěsti. Zhluboka oddychoval, jako by právě uběhl náročný sprint a tvářil se u toho, jako by sledoval nějaký trestuhodný zločin.

„Tohohle ještě budeš litovat, Catherine. Jsem pro tebe mnohem lepší partner než ten zmetek. O tom se sama určitě brzo přesvědčíš!“ zapřísahal mě i sebe a ten zuřivý výjev v obličeji změnil na takový, který bezmála odpovídal tomu, jako by na mě dychtil seslat nějakou smrtelnou kletbu. Ještě že něco takového jako kletby neexistují, protože bych to měla jinak vážně spočítané. Ono bohatě stačí, že náš svět obývají mutanti… Opravdu jsem Vincenta zrovna nazvala mutantem? Nejsem sice žádný extra fanoušek marvelovských X-menů, ale když má někdo dvojí DNA, na půl lidskou a na půl zvířecí, tak je to technicky vzato fakticky mutant, no ne?

„Lituju už teď,“ špitla jsem s břitkou truchlivostí a ostentativně jsem si založila ruce na hrudi, jakožto závěrečné gesto, se kterým ukončím tuhle hádku. Gabe se tomu pouze hořce, výsměšně uchechtl, pak se do mě zaklesnul vyloženě vražedným pohledem, ze kterého mě nefalšovaně píchlo u srdce, a následně se velice svižným tempem odporoučel pryč z bytu, do nějž se nejspíš jenom tak nenavrátí. Pro tuto chvíli se mi přesto nebývale ulevilo. A zároveň jsem pocítila nesmírnou úzkost. Kupodivu bylo totiž strašně snadné sundat ten zásnubák dolů. Chtě nechtě si musím přiznat, že od té vteřiny, co si ho všiml samotný Vincent, mě ten závazný důkaz lásky spíš tížil, než aby mě těšil. A po této poslední zlomové konverzaci s Gabrielem to byl zejména důkaz naší vzájemné neznalosti. Nedůvěřivosti. Deziluze. Přetvářky. Pokrytectví. S tímhle vědomím jsem ten předražený kroužek kovu dál nosit prostě nemohla…

 Odpůrci Gabea se po téhle kapitole zajisté radují, a tak se nebudu zdráhat prozradit, že situace mezi těmi dvěma se už určitě nezlepší. :) Do budoucna se to naopak ještě víc zhorší. No a v příští kapitole se zase po čase ukáže Tori, která se rozhodne nestát mimo a nějak změnit dění. :) A to se jí povede, a celkem zajímavým způsobem. :)

Omlouvám se za tu pauzu minulý týden, ale jsem opět ve skluzu a nerada bych povídku natahovala před jejím koncem. Lepší se trochu zpozdit před tím, než příběh přejde postupně k závěrečné části, no ne? :) A taky tímto oznamuji, že se nejspíš povídka ještě trochu natáhne, snad ale nanejvýš k 25. dílu. :)

Moc všem vřele děkuji za zájem, zejména pak své věrné čtenářce Theri, která ani týden nepoleví! :3 Díky Ti! :) :-* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XV.: