OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XIX.

12.01.2017 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 853×

0.19 ÚNOS

Zrovna jsem si zapínala bezpečností pás v autě, když mě ovál ostrý podzimní vítr a místo spolujezdce se zaplnilo. Vincent se nalodil. Byly časy, kdy se mnou tyhle jeho nenadálé vstupy na scénu vůbec nic nedělaly, ale během těch tří let jsem si snadno odvykla, a teďka jsem s jeho každým takovýmhle příchodem zažívala hotové mini infarkty. Alespoň se ty moje úleky obcházely bez jakýchkoliv nevhodných vokálních projevů. Pokaždé si ode mě ovšem vysloužil dost příkrý pohled, načež si to on žehlil tím svým omluvným.  

„Kruci, Vincente!“ ulevila jsem si, když jsem se opět uvolnila a docvakla jsem si ten pás. „To jsi přišel na náhradní plán tak rychle?“ podivila jsem se nad tou jeho důmyslností i v téhle stresující situaci. Chvíli mlčel a jen zamyšleně zíral před sebe, než se uráčil mi odpovědět. Nejspíš se to snažil v duchu nějak srozumitelně zformulovat, než se vyjádří.

„Náhradní plán sice nemám, ale… Podle mě stačí to, co máme, a to, co víme, když toho dobře využijeme,“ pronesl nejednoznačně, takže jsem z toho nebyla nijak moudrá a momentálně jsem ani neměla dostatek trpělivosti kódovat ty jeho slovní šifry. Kdybych nebyla strachy bez sebe, nedělalo by mi to sebemenší potíž, ale popravdě jsem byla myšlenkami daleko napřed, u své unesené sestřičky a u té nevyhnutelné výměny, z níž mě jímala hrůza.

„Jak toho využijeme?“ šikovně jsem se vyhnula potupné demonstraci mé nechápavosti a tvářila jsem se, jako že naprosto rozumím tomu, na co tu naráží.

„Nechal bych si Tori myslet, že jí věříš v tom, co ti o mně napovídala,“ navrhl mi nenuceně, ale přes jeho bezelstné oči mu přeběhl záblesk prosby. A já jsem zase netušila, kam tím míří, což mě mírně popudilo vůči mně samotné. Ta tísnivá bázeň o moji sestřičku zřejmě ochromovala především moje mozkové buňky.

„A k čemu by to jako bylo? Ten náhrdelník jí budu muset dát tak či tak,“ zpochybňovala jsem ten jeho zdánlivě spásný nápad, protože se mi stále nedařilo odhalit tu dobře skrytou výhodu.

„Vždyť jo. Ten náhrdelník jí normálně dej a já si pro něj potom přijdu, aniž by to vypadalo, že jsi s tím jakkoliv spojená,“ potvrdil mi to souhlasně a jeho oči vesele zajiskřily, jak se domníval, že nad ten náš nemilý zádrhel důvtipně vyzrál. Já jsem ten jeho entuziastický nadhled bohužel nesdílela, poněvadž jsem si našla další neutišitelnou námitku.

„A jak by ses o tom předání mohl teda dozvědět?“ A mezi obočím se mi vytvořila trpká vráska.

„Třeba přes Tess. Tori si prosadila, že nesmíš mít nikoho v záloze, a ne abys o tom nikomu neříkala,“ připomněl mi oduševněle a pořád měl v obličeji vepsaný takový triumfální výraz. Ovšem onu vynalézavost jeho nápadu si ověříme teprve v praxi. Musela jsem tedy uznat, že nebyl zase takový nepoužitelný, jako když jsem ještě nevěděla, jak přesně to myslí. Jestli budeme hodně přesvědčiví, tak by to náhodou mohlo vyjít.

„Co když na to přijde? Sice nejspíš nepozná, že jí lžeme, protože ta situace bude dost vyhrocená jen ze své podstaty, ale…“ umlkla jsem, protože jsem tu načatou větu nedovedla nijak smysluplně dokončit. Jestli budeme dostatečně opatrní, Tori nemá šanci přijít na to, že to na ni hrajeme.

„Za pokus to stojí... Cat, já tě tam nenechám jít samotnou. Když už se Tori podaří dostat tě tam, kam chce, tak tě určitě jenom tak snadno nenechá odejít. Takovou příležitost si rozhodně nenechá ujít. Obzvlášť, jestli jí namluvíš, že mi nevěříš. Využijme její plán pomsty ve svůj prospěch a konečně se postarejme o tuhle hrozbu. J.T. pro mě navíc našel v bytě menší pojistku.“ Nato zpoza svého pravého boku vytáhl uspávací zbraň, kterou J.T. používal zřídkakdy a výjimečně i na Vincenta. V ten moment se oči rozzářily i mně.

„Fajn, tak jdeme na to,“ zahlásila jsem odhodlaně a nastartovala jsem auto.

„Skoro jako za starých časů,“ zamrmlal si sice sobě pod nos, ale i tak jsem to nepřeslechla. Ani ten patrný stesk. A ani tu bezútěšnost. Nechala jsem to bez jakékoliv odezvy, ačkoliv moje rozpačité srdce ovinul kolem dokola ostnatý drát, aby ho bolestivě stáhnul a žaludek se mi proměnil v kámen. Těžko soudit, jestli to bylo kvůli tomu Vincentovi, anebo kvůli Heather, poněvadž jsem vzápětí vyrazila vstříc záchraně své sestřičky.

Cestou jsme se s Vincentem ještě domluvili, že tu zbraň na Tori vytáhne, jedině až bude Heather v bezpečí. Vincent trval na tom, že musíme zmizet obě dvě, dokud se sám neobjeví, ale to jsem nesmlouvavě zamítla hned ze dvou rozličných pohnutek. Za prvé, aby před ním Tori nepláchla, jakmile se jí ten náhrdelník ocitne v dočasném vlastnictví. Za druhé, a to zejména, nechtěla jsem ho tam nechat samotného. A to také ze dvou různých důvodů. Z upřímné starostlivosti a z pouhé sobeckosti, přesně půl na půl. A vlastně částečně i ze zvědavosti, poněvadž jsem jednoduše chtěla být u toho, až se ti dva setkají tváří v tvář. Být tomu všemu přímým svědkem. Doufala jsem, že mi to pomůže odhalit tu zmatečnou pravdu. Konečně zodpovědět onu proklatou otázku důvěry. Naprosto nepopiratelně vědět…

A taky mi na sebe dal konečně spolehlivý kontakt, který bych měla využít v případě nouze. Jeho nové mobilní číslo jsem si uložila do rychlého vytáčení, kdyby se jednalo skutečně o něco akutního.

Vincenta jsem vysadila tři bloky před budovou, v níž měl Windsor dřív apartmán, který nechal vrah, najatý mým biologickým otcem, vylítnout do povětří. Tori s Vincentem z něj vyvázli jen tak tak. I osud budovy visel nějakou dobu po výbuchu na vlásku, ale nakonec tu část od apartmá nahoru strhnout nemuseli. A na jejím původním vrcholu mohla držet Tori moji sestru jako rukojmí. Než jsem vystoupila z auta, strčila jsem si do kapsy od bundy ten zpropadený náhrdelník a za pas jsem si strčila tu malou berettu, kterou mi sehnal Gabriel. Vincent si u sebe ponechal tu uspávačku. Oba dva jsme se raději pojistili, protože nás čekala nebývale obtížná výzva. A já ji mínila za každou cenu pokořit.

Vyjela jsem výtahem až nahoru na střechu a před výstupem z něj jsem se několikrát prodýchala, abych nějak zpacifikovala tu svoji paralyzující nervozitu. Sebejistě jsem vkročila na střechu a bezmála čtvrt minuty jsem přes ni postupovala, než jsem zahlédla dvě ženské postavy. Jednu s hnědým mikádem a druhou s plavovlasým vodopádem přes půlku zad. Připoutala Heather k židli a nechala ji tam mrznout, zatímco nepatrně kulhavým krokem kroužila okolo a vyhlížela mě. Její nadpřirozeně bystré smysly mě zajisté postřehly dříve, než se ke mně otočila čelem a obdařila mě ironicky blahým úšklebkem.

„Tohle byl teda rekord, Chandlerová. Ty se ani nesnažíš předstírat, že to máš pod kontrolou, co?“ Její výsměšný hlas prořízl to dusné napětí mezi námi dvěma jako čerstvě nabroušené ostří nože. Trpce jsem spolkla břitkou odpověď, načež se moje dlaň automaticky sbalila do pěsti. Nevydala jsem ani hlásku, dokud jsem neustala v chůzi a zastavila jsem nějakých pět metrů od ní. Něco mezi bezpečnou a konverzační zónou…

„Jsi v pořádku, Heather? Neudělala ti nic?“ Nejdřív jsem schválně promluvila na svou sestru, která měla ovšem zalepenou pusu páskou, takže mi pouze hlavou odkývala, že nepřišla k žádné újmě. „Pusť ji, Tori,“ vyzvala jsem ji pobouřeně a zabodla jsem se do ní běsnýma očima.

„S největší radostí. Až mi dáš ten náhrdelník,“ nařídila mi panovačně a přikulhala o kousek blíž. Na nohu jen trochu napadala, takže zanedlouho se úplně zotaví. Já jsem přitom musela svoje instinkty přemlouvat, aby před ní neustupovaly a abych působila dál relativně vyrovnaně.

„Proč na něm tolik lpíš? Navíc potom, co ho Vincent znevážil?“ podivila jsem se nad tou její pošetilou a umanutou tužbou znovu vlastnit ten nevkusný náhrdelník, který pro ni byl důkazem nešťastné lásky. Tori je zřejmě kromě sadistky také i masochistka. Ostatně mě to vůbec nepřekvapuje. U psychicky labilních lidí je možné v podstatě cokoliv.

„Co je ti po tom! Dej mi ho a vypadněte odsud. Už s váma nechci mít nic společného,“ odsekla mi podrážděně a zelenkavé oči ji doslova žhnuly nenávistí.

„S největší radostí. Pro tebe jedině dobře, že nás necháš odejít, protože přece jen někoho mám, kdo mi kryje záda, a přitom tady není,“ ohlásila jsem jí nepatrně pobaveně s levým koutkem úst škodolibě pozdviženým, aby se moje riskantní lži jevily co nejautentičtěji. Tori se nakrátko zastavila, respektive zaváhala, a pak se jí po tváři prohnal výraz střídmého uvědomění.

„Říkala jsem ti, že do toho Vincenta nemáš tahat!“ vyjela na mě celkem hrozivě a oči jí zasvítily tou ohnivou oranžovou, když vyslovila jeho jméno.

„Cítíš ho snad někde poblíž? Ujišťuju tě, že na tebe nikde za rohem nečíhá. Ani neví, že jsi unesla mojí sestru, nebo že jsem tady. Ale Tess a její zásahovky by ses měla obávat úplně stejně jako Vincenta,“ odvážila jsem se ve svém vymýšlení zajít ještě o něco dál, poněvadž mi ten úmysl ji trochu znejistit přišel jako celkem solidní. A naprosto perfektní v tom smyslu, že tím Vincentovi můžu dát oficiální povolení se tu ukázat, aniž bych tím vzbudila u Tori podezření, když budu zírat do telefonu. Páni, občas v té improvizaci doopravdy perlím…

„Takže on to neví? Ty mu nevěříš? Ale copak tak najednou?“ Nasadila takový teatrální tón hlasu, který dokonale trumfnul ten můj předešlý. Nechalo mě to ale dokonale v klidu, jelikož v obou případech jsem si akorát nestydatě vymýšlela. Tori se na mě u toho doslova šklebila od ucha k uchu, jak ji zjevně ta zpráva potěšila.

„Rozhodně mu důvěřuju víc než tobě. Kdyby o tomhle věděl, nenechal by mě sem jít samotnou. A sama jsi jasně řekla, že ho z toho mám vynechat. Umím si ale dost dobře poradit i bez něj,“ objasnila jsem jí.

„Ale no tak. Vždyť seš podělaná strachy,“ bavila se královsky na můj účet a zřejmě cítila, že má navrch.

„Držíš moji sestru, které se nic z tohohle netýká! A já vím, co všechno dokážeš. Bylo by asi zvláštní, kdyby mě to nechávalo v klidu. Těch řečí kolem už ale stačilo, ne? Přejděme k tomu, proč tu jsme,“ pobídla jsem ji se svraštělým čelem, na kterém mi těmi všemi obavami a hrůzou brzy vyrazí nejspíš pot, ačkoliv bylo počasí velice chladné, jak se postupně z podzimního přesouvalo k zimnímu.

„Chtěla jsem být trochu přátelská, nic víc. Ale jak chceš. Odpoutám ji od židle a ty mi ten náhrdelník ukaž. Pak dojde k výměně. A bez hloupostí, jasný?!“ poroučela mi nesmlouvavě a zaujala vůči mně takovou vzdáleně bojovnou pozici, čímž mi bezesporu naznačovala svoji nepopiratelnou autoritu. Pozdržela jsem se veškerých nonverbálních projevů a nechala jsem zdravou ruku vklouznout do kapsy, v níž se skrýval ten její vytoužený poklad. Pak jsem ji zvedla do vzduchu a tím náhrdelníkem jsem jí zamávala horečně před nosem, aby zase ona pochopila, že stačí hrozně málo a nebude ho vlastnit ani jedna z nás. Nato se Tori vrátila zpět na dosah mé sestry a prostým, avšak účinným škubnutím odpoutala Heather od židle. Pak si ji ale hrubě přitáhla k sobě, až málem Heather upadla na zem, ale Tori ji díky své super síle udržela na svých.

„Jsi hotový ztělesnění přátelství,“ ucedila jsem se rty téměř zavřenými, ale o to víc jsem si dala záležet na kousavém akcentu, který se k jejím nadprůměrně všímavým uším krásně donesl. Ona moji rýpavou narážku odpálkovala víceméně polichoceným úsměvem a pajdala vstříc mně, přičemž Heather tlačila před sebou.

„Však by to taky mohlo dopadnout úplně jinak, než jak jsme se domluvily,“ odporovala mi po několika sekundách a desítek ujitých centimetrech, když si tenhle zpupný poznatek nevydržela nechat pro sebe.

„Žádný hlouposti platí i pro tebe, Tori,“ varovala jsem ji pohotově a přimhouřila jsem víčka k sobě. Necelé dva metry přede mnou se Tori zastavila a Heather mi hanebně strčila k nohám, kterou jsem bohužel nestačila včas zachytit, aby nezabrzdila dlaněmi o zem. Bleskově jsem ji aspoň pomohla zpět nahoru a podívala jsem se na tu ryšavou mrchu nesmírně káravým a odsuzovačným pohledem, protože tenhle čin opět názorně demonstroval její nebetyčnou bezpáteřnost.

„Jen mi dej tu cetku a jsme v pohodě,“ nařídila mi nekompromisně a jakoby lhostejně pokrčila rameny. Bez jakýchkoliv dalších průtahů jsem po ní mrštila tím náhrdelníkem, který prudkým reflexivním pohybem ruky chytila. Poté nás dvě zcela vypustila ze svého vědomí, protože se na ten náhrdelník značně fascinovaně zadívala, načež se jí ústa rozšířila do šťastného úsměvu, až se jí v něm zablýskly bělostné zuby. Bezmyšlenkovitě jsem proto vytáhla mobil a hbitě jsem napsala Vincentovi textovku se dvěma skromnými, ale výstižnými slovy - Střecha. Hned. Po přijetí zprávy jeho smartphonem jsem se obrátila k Heather, abych ji zbavila všech prostředků, které omezovaly její svobodu. Nejdřív jsem jí co nejopatrněji sundala tu pásku, kterou měla nalepenou na puse, poněvadž si pod ní ustavičně něco nespokojeně brblala. Ona tu pusu nezavřela, ani vlastně když nemohla mluvit. Vážně neskutečné. Viděla jsem na ní, že se chce podělit se se mnou o svoje rozvířené dojmy, takže jsem zavčas zasáhla: „Heather, ne.“ Přitom jsem na ni zírala s obočím vysoko zdviženým, aby ty stížnosti ani nezkoušela. A tak ten svůj vnitřní přetlak dostala ven alespoň dlouhým, hutným zafuněním blížícímu se rozzuřenému býku někde při koridě. Pro mě to byl ale zřetelný náznak toho, že ten únos Heather zase tolik neotřásl, aby se to podepsalo na jejím duševním zdraví. Tori se k ní asi nechovala nijak zvlášť hrubě. Naštěstí. Záhy jsem se kvapně pustila do osvobozování jejích rukou, které měla stále svázané provazem za svými zády. Jenomže s tou jednou správně funkční rukou mi to šlo poněkud hůř, než s čím jsem počítala, takže se Vincent objevil na střeše ještě mnohem dřív, než jsem Heather poslala pryč.

„Ahoj, Tori,“ promluvil na ni jako první Vincent, protože Tori při tom jeho vpádu mezi nás regulérně oněměla v neradostném úžasu. Vtom mezi námi všemi zavládlo tísnivé ticho, jak každý bez hnutí a téměř dýchání vyčkával, jak se Tori z tohohle šoku vzpamatuje. Na její kamenné tváři nebyla znatelná jediná usvědčující emoce, ale hrudník se jí zvedal velice kvapným tempem.

„Co má tohle, do prdele, znamenat?!“ zahřměla pojednou hněvivě, až to se mnou málem tím úlekem trhlo. V obličeji byla přitom vztekem celá brunátná a jejíma očima prostupovala nevídaná chladnokrevnost. „Já jsem tě jasně varovala, Catherine, že…“

„Catherine s tím nemá nic společnýho! To Tess mi řekla, co se stalo. Jinak bych neměl nejmenší ponětí o tom, co se děje,“ nenechal ji Vincent domluvit a velice nenuceně zahrál naprostou suverénnost a ve spojení se mnou i drobné dotčení, které mělo příslušet tomu údajnému zatajení informací. A tak jsem před ním schválně uhnula očima, když se na mě nepatrně nesouhlasně podíval.

„Zas sis nemohl pomoct a přišel jsi zachránit tady krásku v nesnázích a její pošahanou sestru, co?! Buď v klidu, Vinci. Dostala jsem to, co jsem chtěla, a bohužel mi ani jedna z nich nezavdala důvod, proč je zabít, takže se můžeme bez jakýchkoliv scén normálně rozloučit,“ syčela Tori nadmíru sarkasticky, jak se snažila předstírat, že nad tím vším absolutně povznesená, ale všem třem nám bylo jasno, že je Tori díky Vincentově přítomnosti zcela bez sebe. Protentokrát ovšem bylo její proměnlivé sebeovládání vskutku na vysoké úrovni.

„Jestli mi dáš bez jakýchkoliv scén ten náhrdelník, co máš v ruce, tak se potom můžeme klidně rozloučit,“ přeformuloval její poznámku podle svých potřeb a bezděčně rozhodil ruce od sebe v takovém rozmařilém gestu. Tori se pozorně narovnala a na čele se jí utvořila dost hluboká rozčilená vráska.

„Co? Ne! Ten ti teda rozhodně nedám, Vincente! Byl to tvůj dárek pro mě! Dal jsi ho mně jako důkaz naší lásky a pak… jsi mi ho prostě sebral a dal ho tý potvoře! Další kudla, kterou jsi mi vrazil do zad! Měla bych ti to nějak oplatit, nebo bych za to mohla nechat pykat ji, ale já chci jen ten pitomý náhrdelník! Ty mi ale chceš vzít i ten. Jako by toho už nebylo dost! Celou dobu, co se známe, sis pořád jenom bral a teď mi nenecháš ani tu zatracenou cetku! Proboha, jak jsem to mohla vydržet tak dlouho?“ pohoršovala se nad jeho údajným nečestným chováním, vůči čemuž se mi zachtělo ohradit se, ale podařilo se mi udržet jazyk za zuby. Tu výsadu jsem přenechala pouze Vincentovi, který měl jako jediný právo se proti tomuhle nařčení bouřit.

„Takže bez scén se to neobejde,“ konstatoval Vincent trefně a laxně si zastrčil obě ruce do kapes.

„Seš parchat, víš to?!“ otitulovala ho poměrně nenápaditě a duhovky se jí znovu blýskly žhnoucím odstínem oranžové. Nejzazší čas oznámit Heather, ať se ihned přemístí někam do bezpečí, než se tahle výměna názorů změní v nelítostný konflikt. Heather to ale rezolutně zamítla, ačkoliv se jaksi krčila za mnou během té jejich osobní debaty.

„Neopovažuj se ze sebe dělat oběť, Tori! Ne po tom všem, k čemu jsi mě nutila! Poslyš… já ten náhrdelník prostě potřebuju. Nenuť mě si ho od tebe vzít násilím,“ upozornil ji poměrně žoviálně, což ve mně vzbudilo jakýsi nepokoj. Jistěže mi hlavou několikrát proběhlo, že mezi nimi může opět zafungovat ta hierarchie a Vincent si nebude schopný sám poradit. S tím si pak neporadím bohužel ani já.

„Nebuď směšnej, Vincente. Moc dobře víš, že dokud to zvíře v sobě neuvolníš, tak se mi nikdy nevyrovnáš!“ vysmívala se mu škodolibě a ústa se jí protáhla do pokřiveného úsměšku.

„Možná bude stačit silnější motivace,“ nadnesl tajuplně a zpražil ji neústupným pohledem.

„O tom se brzo přesvědčíme,“ přislíbila mu smířeně a podivně jí zacukaly koutky. Ten náhrdelník si velice okatě strčila do kapsy a postavila se naproti Vincentovi takovým přehnaně sebevědomým postojem, který potvrzoval její domýšlivou převahu.

„Zapomeň na to, že bys jim ublížila. To ti nedovolím, Tori,“ odhadnul její ohavný pohnutky, čímž nám dvěma nezvaným svědkyním flagrantně připomenul, že bychom se měly neprodleně vytratit pryč.

„Pak ty zapomeň na ten náhrdelník. Je mi absolutně jedno, na co ho potřebuješ. Ty jsi taky nikdy nebral ohledy na to, co potřebuju já!“ obviňovala svého někdejšího druha, pravděpodobně v mrzkém úsilí Vincenta před námi křivě očernit. Celkově svoji roli v jejich nevyrovnaném vztahu nesmírně dramatizovala a bagatelizovala.

„A ty ho potřebuješ na co?! Aby ti každý den připomínal, jak jsem tě zradil?“ vytasil se s opravdu protřelým argumentem, který korunoval potměšilým úsměvem. Tori se pouze nafoukly líce a pak se uchechtla.

„Aby mi připomínal, že už nemám dělat takovou stupidní chybu a někomu věřit. Nebo snad někoho znovu milovat,“ protiřečila mu pohotově a značně trpce. Jednotlivé slabiky ze sebe plivala jako jedovaté šípy, které zcela marně útočily na Vincentův neproniknutelný štít odporu.

„Ty nemáš ponětí o tom, jaký to je někoho milovat! Podle mě to ani neumíš. Tak přestaň s tou trapnou přetvářkou, Tori. Tohle je i na tebe dost ubohý,“ nebral na ni Vincent vůbec žádné ohledy, zatímco jsme my dvě zpovzdálí odposlouchávaly, díky čemuž její dosud obdivuhodná sebekontrola viditelně s každou další uplynulou vteřinou ochabovala. Tímhle krutým výrokem totiž Vincent zasáhl její pompézní ješitnost, čímž dozajista překročil únosné hranice. Pro Tori tohle bylo daleko přes čáru.

„A ty přestaň předstírat, že mě tak hrozně moc nenávidíš! Já vím, že to není pravda, protože ty nenávidíš hlavně sám sebe! Za to, že jsi mě taky miloval, a za to, čeho jsi byl schopný, když jsi byl se mnou. Ale ty ses musel vrátit sem… za ní, a z tebe se zase stala ta samá nula jako předtím!“ nepárala se s ním ani ona, když jí neprojevil špetku vstřícnosti. Její útočné prohlášení ale Vincenta rozhodilo mnohem víc, než ji ta jeho. Anebo to uměla mnohem lépe zakrýt, nežli Vincent, na němž bylo poznat, že i jemu povolují jindy železné nervy.

„Vincente, neposlouchej ji! Všechno, co říká, jsou hloupý bláboly. Akorát se tě snaží vytočit,“ vložila jsem se do jejich rozhovoru s neskrývaným rozhořčením, protože to neodkladné nutkání se ho zastat jsem prostě nezvládla potlačit. Pochopitelně jsem se tím znovu dostala do hledáčku Toriiných nechtěných osob, což mi okázale naznačila otráveně nakrčeným nosem.

„Sem jsem se vrátil, protože mě tady ostatní berou takovýho, jaký doopravdy jsem!“ ujal se řeči opět Vincent, aby mě tím ušetřil Toriiných výlevů. V jeho případě se ale nejednalo o milostivý popud, jako u mě, ale spíš o ryze zarputilé prosazení svého tvrzení.

„Jenomže ty už nejsi takový, jaký jsi byl dřív! Tahle chudinka to moc dobře ví, a proto u ní nemáš žádnou šanci! Nejsi přece tak naivní, aby sis myslel, že s tebou bude po tom, co jsi byl se mnou?! A po tom všem, co jsi udělal?! Ty i ona si určitě uvědomujete, že jsem na tobě zanechala daleko větší stopy, než si přiznáváte! Tak to vzdej, Vincente. Podvol se tomu zvířeti v sobě a buď zase se mnou! Buď se mnou šťastný!“ naléhala na něj s opravdu zoufalým tónem, skrze nějž záměrně prozradila, až kam daleko sahá její beznadějnost.

„Ne! Raději zůstanu nadosmrti sám, než abych se stal monstrem, jako seš ty, Tori!“ vynesl svoje definitivní rozhodnutí, které možná vyznělo jaksi přehnaně, ale já jsem o jeho pravdivosti nepochybovala. Vincent se zdál být bezmezně odhodlaný přistoupit k čemukoliv, ale hlavně, aby se jí zbavil. No, až na samotné dno.

„Miláčku, vždyť ty tím monstrem už seš. Akorát mu pořád vzdoruješ. A jako proč? Kvůli zatracený lásce, která byla odsouzená k záhubě už od samýho začátku. Já tě těch pout vzdušných zámků zbavím! Zbavím tě všeho, co tě drží zpátky, a pak to zvíře ještě moc rád pustíš ven, uvidíš! Já z tebe to monstrum dostanu!!“ zavázala se Vincentovi s mrazivou důležitostí a na potvrzení váhy svého slibu okázale zavrčela skrz zatnuté zuby a ohrnutý horní ret. Nemusela jsem být nijak obzvlášť bystrá, abych pochopila, že tím svým termínem ,všeho‘ myslela pouze mě. Já jsem byla jediná překážka v tom, aby Tori získala Vincenta zpět. A evidentně to bylo to jediné, po čem až z nejzazšího koutu své duše neutišitelně prahla. A dost možná všechno tohle divadlo spáchala jenom proto, aby mě i Vincenta dostala na jedno místo. Aby mě mohla zabít a on toho byl svědkem. Možná byla daleko prohnanější, než by mě nebo Vincenta napadlo. Na tom teďka ale nikterak nezáleželo, protože teď už šlo o život.

„Nedělej to!“ zaburácel Vincent nemilosrdným, nelidským hlasem a nato i on popustil uzdu svému zvířeti. Tohle nebude pěkný…

„Heather, utíkej!“ vykřikla jsem panicky a Heather jsem od sebe odstrčila. Pro ni to bylo přímočaré gesto, které ji opravdu přimělo dát se na útěk, a tak pelášila, co jí vratké nohy na podpatcích stačily. Jenže Toriiny duhovky už dávno vzplály ve vražedném ohni. Prsty se jí prodloužily do smrtících drápů a obličej se jí změnil v masku nelítostného zabijáka, jenž se neomylně vydal na lov. Seběhlo se to během několika vteřin, ale Tori naprosto nepochopitelně napadla Heather, kterou srazila k zemi, že z toho upadla do bezvědomí. Do háje, tohle je šílený deja vu! Vincent se naopak naprosto logicky domníval, že se jako první pokusí udeřit na mě, takže přede mě skočil, aby mě bránil svým tělem. „Heather!“ zaječela jsem vystrašeně, když jsem ji uzřela ležet na zemi v mrákotách. Pak jsem se zcela beze smyslu vrhla za ní, abych se přesvědčila, že je skutečně pohroužena do hlubokých mdlob. Přitom jsem lehkomyslně opomněla fakt, že po mně jde krvežíznivá zrůda, takže jsem se zakrátko ocitla na ledové zemi vedle své sestry. Kupodivu u toho zůstalo a kromě rozpárané bundy, na níž Tori zanechala stopy po těch drápech, se na mě jinak nevyznamenala. Vzápětí ji totiž naplno zaměstnal Vincent, jakmile se na ni dravě vrhnul, aby ji zneškodnil. Mezitím jsem se po čtyřech přemístila k Heather, které se na čele zjevil dlouhý šrám, z něhož se jí vyvalila v drobounkých provazcích rudá krev. Rychle jsem jí zkontrolovala na krkavici tep, který se těšil ukázkovou pravidelností. Zůstala jsem u Heather ležet a alespoň jsem vytáhla zpod lemu svých riflí onu schovanou zbraň, načež jsem ji odjistila a nabila pro případnou akci. Až na to, že se ti dva spolu zběsile rvali ve zrychleném tempu, tudíž se mi před očima míhali v neidentifikovatelných šmouhách. Stejnak jsem měla ukazovák připravený na spoušti, kdyby nebylo zbytí a já si musela zachránit život tím nejtrestuhodnějším stylem, a to, že ho ohrozím někomu jinému.

Všudypřítomně mě obklopovalo běsné vrčení, autentické zvuky úderů, tlumené výkřiky a nářky, které mi napovídaly o tom, že tohle je neúprosný souboj dvou nepřemožitelných stvoření. Proto jsem byla pevně odhodlaná kdykoliv zasáhnout a tenhle vyrovnaný boj vyhrát za Vincenta. Nemínila jsem svým nečinným přihlížením dopustit, aby se Vincentovi něco stalo. Ale nebyla jsem natolik bláhová, abych se se svojí křehkou tělesnou schránkou vmísila mezi ně, takže jsem dál skoro nehnutě ležela na zemi a mířila jsem hlavní zbraně do prazvláštní pranice, která mi dávala nebývale zabrat, abych se na ni stíhala maximálně soustředit. Během té rvačky Vincent ztratil svoji uspávací zbraň, která odlétla dobrých deset metrů od nás daleko, takže ta byla ze hry. Vzrušeně jsem čekala dál na ten nevyhnutelný moment, kdy jeden z nich nakonec utrží takovou ránu, že ho na chvíli vyřadí z provozu. K mé smůle tím prvním přemoženým byl právě Vincent, kterého Tori odhodila skoro tři metry od sebe, takže měla spoustu prostoru se zaměřit na mě. S nefalšovanou hrůzou jsem pozorovala, jak se ke mně s tak zlovolným, pomstychtivým úšklebkem přibližuje, se zatvrzelým cílem mě sprovodit ze světa. Tohle nediskutabilní vědomí mě dočista ochromilo, že jsem byla s to na ni akorát tupě zírat, jak se ke mně s každým mučivým krokem plížila smrt. Vůbec jsem si nedovedla vysvětlit, co se to se mnou dělo. Neschopně jsem přihlížela tomu, jak mi vyrazila zbraň z ruky a málem mi s tím přerazila i zápěstí. Ve tváři měla přitom takový šílený, avšak opojný výraz, jak se schylovalo k naplnění její palčivé pomstychtivosti. Byla doslova u vytržení z toho, jak měla na dosah skon mého bytí. Každým centimetrem své hrozivé postavy jí prostupovala nepopsatelná euforie, která mým zavražděním vystoupá zajisté až na vrchol. Nebyla jsem schopná ani pípnout, natož potom se jí nějak bránit. Zrovna když se nade mnou shýbala, stále s tím vyšinutým šklebem a napřahovala pravou ruku, která měla zpřetrhat nit mého osudu, najednou jsem uslyšela opravdu nechutný zvuk odpovídající lámání kostí a taky trhání masa, šlach, tepen či svalů. Na obličej i horní polovinu těla mi zároveň s tím dopadla sprška teplé tekutiny, která voněla po železe. Byla to její krev. Toriiny mimické svaly bez prodlení ztuhly a její pohled nenávratně vyhasnul. Odvážila jsem se očima sjet o několik centimetrů níž, abych na jejím hrudníku spatřila čím dál zvětšující se krvavou skvrnu, jak jí z něj Vincent vytrhnul srdce ven. Záhy mrtvolu smetl stranou a srdce, jež třímal v dlani a které už nebilo, netečně odhodil na vláčné torzo.

„Proboha! Do háje… Tohle bylo… Proboha!“ koktala jsem nesrozumitelně, zcela otřesená tím, čeho jsem tu byla právě svědkem. Vyděšeně jsem zírala na Vincenta, jehož již lidská postava se nade mnou hrůzně tyčila a z prstů mu odkapávala hustá krev. Vincent se ale tvářil podobně jako já. Až na to neskrývané potěšení a uspokojení z toho, že se zabavil své největší hrozby v podobě Tori. Zjevně vůbec nepočítal s tím, že by jeho zvíře zvládlo přemoct to Toriino. Ale stalo se, a to dost brutálně. Navíc tím samým způsobem, jakým zemřeli další tři lidé před ní. Zatraceně! Že by ty oběti měl na svědomí skutečně Vincent?! Že by Tori vážně mluvila pravdu?! Kvůli tomuhle šokujícímu procitnutí mě ovládnul regulérní panický záchvat, že jsem se musela všemi silami držet, abych nespustila halasný jekot.

„Seš v pořádku, Catherine?“ staral se o moje zdraví Vincent, jenž bylo poznamenáno pouze psychicky, přesto ode mě ale raději ustoupil. Jistě na mně poznal, že se v jeho bezprostřední blízkosti momentálně necítím nijak příjemně. Zmateně jsem těkala očima z mrtvoly Tori na něj a pořád mi nešlo ze sebe vynutit aspoň jediné písmenko. Byla jsem totálně mimo sebe…

„To teda n-nejsem,“ vypadlo ze mě rozpačitě a honem jsem stáhla kolena nahoru k sobě, abych se posadila. Rukávem jsem si utřela potřísněnou tvář od krve, její krve, která mi na kůži opravdu vadila. Vincent mi automaticky nabídl výpomoc s otevřenou dlaní neposkvrněnou od té krve, načež jsem reagovala vskutku nanejvýš nepřiměřeně. Měla jsem z něj totiž nefalšovaný, částečně podmíněný i nepodmíněný strach. „Drž se ode mě dál, rozumíš?!“ vyjekla jsem roztřeseně a šoupla jsem se zadkem po zemi, abych se od něj sama bojácně vzdálila. To ho nemálo zaskočilo, spíš se ho to vyloženě úzce dotklo, poněvadž na mě párkrát tázavě zamrkal dlouhými řasami, než se jeho vyjevený pohled zalil slanými slzami. Vincenta nevyhnutelně ranilo, že jsem se ho takhle nezvladatelně bála. Jenomže jsem si pro tuhle chvíli prostě nedovedla pomoct. Sice to byla nejspíš jen nějaká iracionální reakce ovlivněná tou otřesnou událostí, kterou jsem si prožila, ale jemu to přesto nevýslovně ublížilo. A to mi na uklidnění rozhodně nepřidalo.

„Promiň, Cat. Tohle jsem nechtěl,“ hlesnul kajícně se skleněnýma očima, načež se otočil a ještě tam chvíli váhavě postával, než správně vytušil, že bude vhodné se odsud neprodleně vypařit. Takže mě tam nechal sedět na zemi, z jedné strany s omámenou Heather a z druhé strany s mrtvou Tori.

Tak… a teď si poraď sama, Catherine.

Moc se omlouvám všem svým čtenářům za tu dlouhou, předlouhou pauzu. Nebudu tu vypisovat veškeré své důvody, které jsou svým způsobem beztak pouhé výmluvy. Prostě jsem potřebovala pauzu, hotovo. Je to sice škoda, že vyšla v takovém nesprávném čase, a to před prvním zlomovým okamžikem této povídky, ale vrátila jsem se k ní nakonec zpět, protože si podle mě zaslouží dojít ke svému konci. Tak snad si na ni ještě někdo vzpomene, bylo by to hezké. 

Užijte si návrat povídky Beauty and the Beast: Save me!!! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XIX.: