OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Art of Living - Prolog

06.08.2013 (19:00) • Rouge • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 584×

Prolog

Domem se rozléhal hlas.

Tichý a medový, který mohl patřit ženě v nejlepších letech. Žena se světle hnědými vlasy opravdu seděla u postele s fialovým povlečením. V ruce svírala knihu a za svitu několika svíček z ní četla.

Pod peřinou se každou chvíli něco pohnulo a cosi zaštěbetalo. Avšak po chvíli vždy vykoukla zpoza tenké peřiny malá dívenka. Mohly jí být maximálně čtyři roky. Kolem kulaťoučkého obličeje se jí svíjely lokny vlasů stejné barvy, jako měla její matka.

„Žili tu mezi námi odnepaměti. Původně vlastně všichni lidé byli jako oni. Když se ale u nich začala rozmáhat lenost a nedůvěra sama v sebe, ztratili své schopnosti. A zůstali z nich obyčejní lidé, jak je známe do teď. Skupina, která však vytrvala, si odnesla své ovoce. Schopnosti jim zůstaly a začaly se předávat z generace na generaci. Byli úzce spjati s přírodou a s přírodními živly, elementy. Dokonce každá ze schopností měla Podstatu v některém z elementů. Říká se jim M…“

„Malacsi!“ vyskočilo to malé stvoření z peřin a kulilo na svou mámu velká modrá očka.

„Proč to vůbec chceš číst, když to celé znáš, zlato?“ rozesmála se žena a pohladila dívenku ve vlasech.

„Protože se mi to líbí, maminko.  Přečteš mi tu o té zlé víle?“ dychtivě ze sebe sypala slova.

„To nebyla víla, Cheynne…“

„Tak zlá paní. Hlavně už čti, prosím, maminko,“ vyhrkla dívenka a sama nalistovala matce v knížce požadovanou stránku. Ta se jen zasmála a pomalu se dala do čtení.

„Už se těším, jak tohle budeš předčítat jednou ty mně,“ zašeptala, ale s dalším nádechem spustila příběh ukrývající se mezi řádky knihy.

„Lidé po čase zapomněli, že i oni bývali jiní. Budovali vše na jejich chatrném rozumu a vše, co se jemu vymykalo, zavrhovali. Proto to nikdy neměli Malacsi lehké. Dávné hony na čarodějnice byly v podstatě hony na Malaky. Docházela jim trpělivost a už nechtěli jen nečinně přihlížet, ale vázal je jejich pradávný slib - Nikdy neubliž nikomu slabšímu, v tomto případě obyčejnému člověku. Mnoho z nich bylo čestných a raději se snažilo žít v ústraní, aby se na sebe neupozorňovali. Ale bylo zde i několik Malaků, kteří se odhodlali k odvetě. Hlavní a nejsilnějších z nich byla…“

„Lenora,“ vydechla jakoby v úžasu dívenka. Matka spolkla upomínku, že se neskáče do řeči, a s dalším nádechem pokračovala.

„Dívka s popelavými vlasy a očima barvy té nejsvětlejší mořské pěny. I když malá vzrůstem, vždy dosáhla cíle. Poháněla ji neuvěřitelná a velmi výjimečná Síla a odhodlání. Za někým, kdo byl nejenom silným Zaříkávačem, ale ještě k tomu vládl prastarou Silou živlů, se stavělo čím dál tím více Malaků. Dali se do bojů s lidmi a pomalu je vyvražďovali, ničili jejich města a pustošili, co se dalo. Byli by zkázou pro celý svět.“

„Mami, co by se stalo, kdyby se jim to povedlo?“

„Ale to není skutečné, zlato…“ bránila se hned žena.

„Ale kdyby?“ nedala se malá Cheynne.

„Jejich cílem bylo vyvraždit všechen odpad. Oddělit zrno od plev. A ty, které by nezabili, tak by si je podrobili.“

„A co ostatní Malacsi?“

„Nepohodlné vyhladit, ostatní by se jistě přidali na jejich stranu. I její stoupenci museli podstoupit rituál Slibu rodinou. Kdyby porušili některý z jejich příkazů, dávná černá magie by zastavila všem z jejich rodiny, včetně jich samých, srdce. A to se předávalo z generace na generaci a nikdo s tím nemohl nic dělat. Ale nevadilo jim to, většinou jí byli opravdu věrní až za hrob. Stávali se pomalu jí samou, bezcitnými a prahnoucími jen po krvi,“ vydechla dlouze a protřela si zlehka čelo, jako kdyby ji něco trápilo. Za chvilku se ale zase usmála na svou dcerušku. „Můžu pokračovat, ty jeden vykuku?“

„Šup, mamí!“

„Nakonec to však přerostlo i samotné Lenoře přes hlavu. Po vykonání rituálu Osvobození, kdy dala naplno průchod své Síle, se z ní stalo nezastavitelné monstrum. Bezemoční, které se o nic nestaralo a nezajímalo ho nic jiného, než jen krvavá pomsta a honba za jejím vysněným světem. Světem bez slabých.“ Dívenka zase vyskočila zpod peřiny a prohlížela si obrázky v knize.

„Ale zastavili ji,“ rozzářil se jí úsměv a prstíkem přejížděla po ilustraci přes celou stránku. Stálo zde v nakresleném kruhu několik desítek lidí oblečených do černých hábitů. Každý svíral v ruce bílou svíčku a cosi šeptal do větru. Uprostřed kruhu stála zcela bílá dívka. Oči jí žhnuly nenávistí a měla otevřená ústa, jako by něco křičela.

„Ano, zastavili. Lenora díky nejrůznějším rituálům žila několik stovek let, až do jednoho osudného prosincového dne. Druhou stranou, která i přes to všechno prostý lid ochraňovala, byly nejprve velkým rituálem spoutány její Síly a nakonec byla zabita a sprovozena ze světa.“

„Ale legenda říká, že před jejím koncem stačila udělat rituál…“ skočila jí do řeči opět Cheynne, která znala slovo od slova v celé knížce.

„… kdy odpoutala svou duši od těla, a proto byla zabita jen její tělesná schránka. Její duše prý bloudí někde mezi Nebem a Zemí a čeká na den vysvobození, aby se mohla pomstít,“ odtrhla žena konečně oči od knížky.

„Bylo by tak úžasné být jedním z nich, nemyslíš, mami?“ zamrkala nadšeně modroočka.

„Ani si nemyslím. S velkou Silou přichází také velká zodpovědnost, zlatíčko. A ještě k tomu mít vše zesílené. Všechny pocity a emoce… No, raději bych to nechala tak, jak to je, miláčku.“ Zaklapla knížku a začala se zvedat z postele.

„Dobrou noc, zlatíčko,“ dala žena dívence pusu na čelíčko a přikryla ji.

„Mám tě ráda, mami,“ objala ji ještě dívenka, než si konečně lehla. Brzy po tom bylo slyšet z pokoje spokojené oddychování.

„I já tebe, Cheynne,“ pousmála se žena a vyšla z pokoje.

Cheynne se té noci zdál sen.

Běhala po pláži a užívala si sluníčka. Vždy po chvilce však viděla nad hladinou moře nějakou postavu. Jen na chviličku, jako kdyby ji tam někdo promítnul.

Postava nic nedělala. Rysy měla tvrdé, jen se vznášela nad mořem a sledovala Cheynne. Z ledových očí měla i v tom snu dívenka strach, běhal jí mráz po zádech.

Když už si myslela, že je nadobro pryč, ovál ji studený vítr a žena se objevila těsně před ní. Cheynne ve snu vykřikla a zrychlil se jí dech. Tohle bylo na čtyřletou holčičku hodně děsivé.

Žena před ní cosi šeptala, ale nebylo nic slyšet. Když viděla v dívčině očích strach, konečně změnila výraz. Na obličeji se jí začal rozlévat blažený úsměv a její oči se také změnily. Z původních očí barvy mořské pěny se staly oči zcela černé. Temnota pohltila její panenky i bělma a působila tak ještě strašidelněji.

Když znovu mrkla, její oči byly opět světlé, a žena jako lusknutím prstů zmizela.

Tento sen se jí opakoval další týden, než nadobro zmizel jako žena na konci snu. Už se jí nikdy ve snu neobjevila.

Autor: Rouge, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Art of Living - Prolog: