OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Archwood - 2.

07.06.2014 (13:00) • TheCyanWolf • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 510×

Levis sit tibi tera - Nechť je ti země lehká

Celá rodina spolu se stařenou oblečenou v podivném hábitu, kterou Blake viděl v tomto domě poprvé, seděla podél dlouhého mahagonového stolu. Nejednalo se však o početnou rodinu, z celého Malconovic rodu totiž zbyla pouze Eleanor, její neteř Jullie a synovec Dean, kteří postrádali rodiče, a tak byli svěřeni právě do Eleanořiny péče. No a pak tu byla ona stařena jménem Gretha s kosticovými brýlemi, která seděla vedle Eleanor, a neustále jen hleděla do svého talíře a mumlala si pod vousy – Blakeovi připadala naprosto šílená.

Stál opřený v kuchyni a cpal do sebe zbytek bochníku chleba, poslouchajíc fádní rozhovor, který nenabíral větších rozměrů, než dovolovali běžné zdvořilosti. Navíc mluvila pouze Eleanor s Deanem, který se od prvního pohledu zdál jako rozmazlený kluk, jehož život si žádal neskutečnou spotřebu peněz. Naproti tomu Julliet seděla tiše u stolu, soustředila se pouze na svůj talíř. Blake ji od včerejšího odpoledne, kdy sem přijel, nezastihl promluvit jediné slovo. Byla to drobná, křehká dívka s medovými vlasy splývajícími po ramena.

To, co však Blakea zaujalo, byly její oči. Neustále kmitaly z Eleanor k Deanovi a zpátky, jako by byla ostražitý zajíc, který je usazen mezi dvěma liškami. Zároveň mu však připadaly jakýmsi způsobem nebezpečné, jednalo se spíše o zajíce se sadou břitev místo předních zubů.

Blake dál neomaleně poslouchal a začal s opravou kohoutku, když zaznělo klepání na hlavní dveře. Vzápětí vstoupila do domu policie a Blake se instinktivně ztratil na doslech, jelikož mu náležel patřičný strach z kulek v jejich zbraních a obával se, že po tolika potyčkách s policisty v minulosti by ho někdo z nich mohl rozpoznat.  

„Paní Malconová? Mohli bychom si s vámi promluvit?“

Eleanor, která si prozatím ani jednou nesundala sluneční brýle, pochybovačným pohledem skrytým za černými skly sjížděla dva policisty, až se oba začali ošívat.

„Proč bych měla?“ zazněl její ostrý, dominantní hlas a v tu chvíli sebou oba cukli.

„Možná by vás zajímalo, že se na vašem pozemku našla mrtvola. Pojďte, prosím, s námi,“ vykoktal jeden z nich a v tu chvíli to zaznělo, jako by před nimi ležela turistická atrakce a Eleanor se pouze šla podívat na to, co viděla v letáčku. Její výraz zůstal chladný beze změny.

Zato Dean a Julliet chladní nezůstali.

„Jak to myslíte, mrtvola?! To nám k tomu nemůžete říct víc, sakra?!“ ječel Dean, Julliet se ho snažila se šokovaným výrazem držet.

Blake měl v tom, co udělá, jasno. Zmizel zadním vchodem a vydal se následovat dva policisty a Eleanor, kteří společně mířili napříč rozlehlou zahradou do míst, kde přecházela v les, a následně ještě dál, dokud se nedostali do stínů mohutných jehličnatých velikánů. Blake se celou dobu snažil našlapovat co nejtišeji a držet se pozadí centra, kde se shromáždili vyšetřovatelé a jejich vozy.

V nenápadném dolíku se přede všemi prostíral krvavý obraz, který nemohl být spatřen psychicky vyrovnaným člověkem, aniž by vyvolával vlnu odporu.

Bělostný, alabastrový trup položený na obětním kameni – bez paží, hlavy ani nohou – se znakem bolestivě vypáleným na ženskou hruď… Byl to pentagram. V našich očích znak ďábla, avšak v očích vraha znak jeho vůdce, boha, osobního guru s kozími rohy a bradou, ani na tom zobrazení nezáleželo. Šlo o hrozbu, kterou pět cípů vypálených na dívčině hrudi představovalo.

Ony paže, nohy a hlava byly rozestavěny do dalších pěti cípů kolem obětního kamene. To vše nakonec ohraničoval kruh tvořený provazy střev, které byly vypárány z těla oběti.

Blake byl rád, že to vše sleduje z dáli. Z mrtvolného zápachu vznášejícího se nad dolíkem se mu zvedl žaludek a měl co dělat, aby nevyvrhl celý jeho obsah. Když však zápach zpětně prozkoumal, oči se mu rozšířily hrůzou a obavami.

Ty idiote, měl jsi zůstat v tý všivárně! Tam alespoň nebyly žádný vraždící psychopati, kurva! zanadával sám sobě a odkolébal se přepadle zpět k domu, zakopávajíc o hustý lesní podrost. Dokud tu byli vyšetřovatelé, nemohl víc prozkoumat, přesto si byl jedním jistý: mrtvá dívka patřila k jeho druhu.

Podle jeho a vlastně i jejích zákonů by měla být pohřbena v lese. Avšak v tu chvíli, kdy se Blake ohlédl za sebe, uslyšel, jak její tělo nakládají a odvážejí do márnice.

***

Vrátila se do míst, kde skončila černá dodávka, stále nespatřena lidskýma očima. Původně neměla v plánu se na to místo vracet, ona se přece nikdy neohlíží - ale tentokrát měla pádný důvod své pravidlo porušit.

            V dlaních držela jemný stříbrný řetízek s docela obyčejným přívěškem, tak by to bylo pro kohokoliv. Ona však viděla něco jiného; jasnozřivou a zdánlivě nevyčerpatelnou energii, která z přívěšku přímo sálala a která byla nastřádávána v tom prachobyčejném kusu stříbra po generace.

Sebrala ho ze sedačky spolujezdce. Jeden z těch dvou nešťastníků jí ho zřejmě strhl v boji na život a na smrt, kde však byla jasným vítězem, a proto nyní nehybně seděl zapřený na sedačce spolu se svým spolupracovníkem, dívajíc se prázdnými důlky do neurčita. Utrhnutí onoho klenotu se stalo jediným platným, nicméně pro jejich život pošetilým odporem.

Zasmála se, když spatřila oschlé kapky krve, které zůstaly na přívěšku.

Krev znamená život a život je smrt – v tom spočívá síla.

***

Hodiny ubíhaly, ale Blake se stále necítil na to, aby se dokázal zvednout z barové židle a dojít domů po svých. Pouze vysedával a naléval do sebe takové množství alkoholu, že by to leckoho položilo – to však neplatilo pro jeho pracně vycvičená játra.

Najednou se k baru přivinula povědomá postava s blonďatými vlasy až po pás, škádlivýma očima a stejně vyzývavým úsměvem, který ho už nějakou dobu dokázal opakovaně přivádět k šílenství.

Jenže dnes se zdál Kayin úsměv poněkud pochmurnější než obvykle. Navíc, jak Blakeovi došlo díky zpomaleným myšlenkám o něco později, v Archwoodu neměla co pohledávat. Jakmile si to uvědomil, podmračeně se na ni zahleděl s otazníkem v očích.

„Copak, Kay, už se ti u Logana nelíbilo?“

„Loganovi se nelíbilo u mě. Teď mám všechno pod palcem já, víš? A je to sakra dobrej pocit.“

„Tak co děláš tady, když máš všechno a všechny pod palcem, hm?“

„Pořád jen otázky, donekonečna samý otazníky a ten tvůj nevinnej pohled… Tobě se mrtvola jedný z našich nezdá jako dobrej důvod přijet?“

Přisunula si k sobě barovou židli a s úsměvem se na ni usadila. „Navíc zpráva, že děláš u místní rodiny šílenců opraváře, mě velmi pobavila.“

Blake se prudce vztyčil do vzduchu, až převrátil židli a z hrudi se mu na moment vydralo divoké zavrčení.

Všichni v hospodě utichli a Blake se tak stal středem pozornosti. Roztomilá Kay jen pokývla hlavou na znamení, že je vše v pořádku a pro změnu nasadila přísný pohled, kterým Blakea nabodávala jako párátko jednohubku.

„Co ode mě chceš?! Udělal jsem všechno pro to, abych dostal svobodu!“ procedil mezi zuby.

„Nejde o to, co chci já, ale co chtějí všichni… Jde o spravedlnost.“

„Já jsem skončil s tím, co chtějí všichni!“

„Blakeu, poslouchej mě. Jestli nechceš žít jako psanec, najdeš toho, kdo tu holku zabil. Prokaž nám všem službu. Dokaž, že mezi nás patříš a na oplátku získáš víc než svobodu – budeš znovu rovnocenný.“

Pak zmizela stejně rychle, jako se objevila, a s ní i všechny Blakeovy naděje, že celá ta otrocká éra skončila.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Archwood - 2.: