OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 1. kapitola

01.08.2009 (20:09) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1268×

1. Prázdniny

Slunce pražilo, kolibříci poletovali kolem palem. Teplota dosahovala k třiceti stupňům. Právě proto jsem se rozhodla strávit v kuchyni nemálo času a udělala si koktail z ananasu a kokosového mléka s ledem. Můj nejoblíbenější. Na bílé, kuchyňské dlaždice v tuhle denní dobu nesvítil ani paprsek slunce. Jsou chladné což je v tomhle vedru velmi příjemné. Rodiče nejsou doma, tudíž jsem zase bez dospělého dohledu a můžu si dělat jakékoliv šílenosti, na které jen pomyslím. Do pětjedničkových repráků jsem si pustila místní rádio a pustila na plný pecky. Zrovna vyhrávají muziku padesátých let.

Nejsem ten typ, co si pozve do prázdného mega baráku celý město a uspořádá pařbu století, takže jsem si vzala svůj koktail a šla přes sluncem prozářenou halu přímo přes terasu k bazénu, kde jsem měla připravené lehátko. Bazén je velký téměř jako plavecký. Ještě mi tu scházejí svalnatý, plešatý plavci v upnutých úborech co by mi ochotně namazali záda opalovacím krémem. Neslintám, ale kdo by odolal? Teď se hodlám opalovat a číst si časáky typu Cosmopolitan a Bazar, pak hupsnu celá rozpálená do vody. Dám si pár bazénů, vylezu a zase nanovo.

Nenudím se, i když to takhle pokračuje až po zbytek celého mého dne. Dnes už je pátek ale nikam na párty se opravdu nechystám. Řekli by jste si asi co je to za pipku, co nejde plánovat prázdniny s přáteli nebo jen tak z hecu něco nepodnikne. Vždyť odedneška začínají takzvané velké dvouměsíční prázdniny. Tak to asi ne lidi.

Do Kalifornie jsme se s rodiči přistěhovali teprve nedávno, ačkoliv tam odkud jsem mě všichni považovali za tu nej osůbku na světě. Říkalo se o mě, že mám humoru a lidský lásky na rozdávání. Jenomže tady jsem jen zazobaná holka, tudíž semnou jen stěží někdo dá řeč, že jo. Tady na takové věci jako je velký množství peněz a majetku koukají jako na hřích. Asi jsem podle nich rozmazlená a to, že nenosím věci z druhý ruky jim asi taky leží v žaludku. Nikdy jsem, ale to že moji rodiče vydělávají dost, nebrala jako moji vrstevníci. I když jsem mohla mít všechno, všechno jsem nechtěla. Dokonce jsem spíše rozdávačný typ, co si jen tak vyrazí na nákupy s přáteli, zajde do multi kina a platí za všechny. A abyste nedumali nad tím o čem to tu melu, jako to bohatství a tak, musím vám vysvětlit jen pár maličkostí.

Jmenuji se Samantha Simonová – mám hnědé vlasy, zelené oči podle spousty lidí jsem prostě kus a inspirace, můj otec je Thomas Simon a moje matka Michaela Simonová. On podniká v realitách, ale né jen někde, ale dá se říct všude. Sežene všechno od chatičky po luxusní vilu a to po celém světě.

Jen tak pro jistotu. Já nikdy nelžu. Opravdu. Máma dělá soudkyni. Nevím, co jí na tom baví, asi rozhodovat o osudu jiných lidí. To je důvod, proč jsem věčně bez nich. Častěji než doma je potkáte na patřičných pracovních místech. Nezazlívám jim to, občas je příjemný mít celou naši vilu jen pro sebe. Otec ji nechal postavit. Celá byla dokončena minulí měsíc, kdy jsme se přistěhovali. „Carmel v sevení Kalifornii holčičko tam se ti bude určitě líbit, pořád je tam teplo a ty palmy s kolibříky.“ Lákala mě mamka do tohohle nového prostředí, jako by mi záleželo na kolibřících. Ten den co jsme odlétali z New Yorku jsem se loučila s přáteli, jako bych je neměla nikdy znovu vidět, ale upřímně řečeno, dala bych právě to všechno, co můžu mít za to, aby to nebyla pravda. Doufám, že oni taky.

Otec tu má nějaké známé, takže mi dal na výběr. Buď půjdu do mojí nové školy Olivela Musttafy, kde jsem vlastně skoro ještě ani nebyla. Byla jsem tam jen jednou a to celý den. Máma mě donutila, abych zůstala na slavnosti, co ta škola pořádala na počest příjezdu samotného papeže. Nekecám.

„Ty jsi Samatha že?“ optal se mě postarší pán v kněžském úboru.

„Ano prosím.“

„Vítám tě v naší škole, snad se ti tu bude líbit.“ Uvítal mě a šel přednášet něco na pódium, co bylo postavený uprostřed školního nádvoří.

„Fakt bezva“ mumlala jsem si pro sebe a snažila nemyslet na to, že jsem středem pomluv každého kdo jen pohlídl na místo, kde jsem zrovna stála jako socha svobody.

Takže ehm, no celý den. Proto už předem vím, jak tam skvěle nezapadám, a měnit se nehodlám jen proto, aby se semnou někdo bavil. Ať si políběj…šos.

No a tam, abych chodila na doučování, nebo mě čeká brigáda u právě zmiňovaných známých. Jsou to staří lidé, manželé Smithovi, co vlastní Hotel Popo. Ha ha ha. Já vím, blbější název už byl asi v obchodním rejstříku obsazen. Co si vybere sedmnáctiletá holka, je vám snad jasné ale kdyby ne, tak jsem se rozhodla pro brigádu. Snad z toho vzejde nějaké to dobrodrůžo a tak nějak doufám, že ubytovaní hosté budou alespoň natolik inteligentní a nedají na první pohled, pokud jde o mě. To je nápad. Nemusejí zase tak nutně vědět, že jsem asi nejbohatší puberťačka v okolí několikaset mil. Fakt skvělí. Aspoň se přes prázdniny neukoušu nudou.

Musela jsem usnout, protože slyším zvuky přicházející z domu. Snad jsem se nespálila! Ještě poslední skok do hlubin bazénu a zajdu to omrknout, říkala jsem si. Jaké překvapení, táta dorazil domů. Jen na skok, rozumíte.

„Ahoj tati. Jaký byl den?“

„Ehm, ahoj Sam jo super, ale jsem tu jen na skok, nezlob se“ jak jinak otče „musím zase odejít, ale o to přijdu dříve“ šibalsky po mě hodil okem a pak mi rozcuchal vlasy pravou rukou zatím, co v levé držel co jiného než svůj tajuplný kufřík. Nosil ho s sebou téměř všude.

„Jo vždyť já vím, zajdu si do půjčovny pro nějaký film“ nechtěla jsem před tátou říkat, že tam zajedu, má strach když jezdím v autě. Hlavně v tom mim, mám  krvavě červené Ferrari California- z nuly na sto zvládne za míň než čtyři sekundy a rychlost vytáhnu až na třistadeset kilometrů v hodině - je super rychlé a má sklápěcí střechu a to jak mi vítr hází vlasama v dvěstěpadesáti kilometrový rychlosti, po rovince, mě tak láká, že před tátou o autech ani nemluvím. Akorát by mi ho zakázal. Takže ani muk. Mám ho totiž jen pro příležitosti “co kdyby náhodou“, jak sám říká.

„Fajn, a už jsi si, naplánovala prázdniny? Myslím, jestli jsi si, už vybrala.“

„Jasně. Půjdu ke Smithovým do hotelu Popo“ přičemž, jsem nahodila výraz typu, snad se nepočurám smíchy. Otec ho k mému překvapení taky nahodil a pak jen kývnul, jako že to domluví a byl zase pryč.

Ráno jsem se probudila ve svém pokoji. Zařizovala jsem si ho sama. Je o dost větší, než ten co jsem měla v NY. Tenhle má i vlastní dvě koupelny, asi pro případ nouze, a obrovskou vestavěnou šatní skříň, co teprve vypadala jako můj bývalý pokoj. Vila, ve které jsme nyní bydlely, je veliká asi jako stadion kvalitních a bohatých klubů. Dům zabíral půl pozemku další čtvrt mamčina oáza klidu, což znamená prostě park s květinami a palmami a jinými rostlinami. Má tam své posezení a v přístřešku uprostřed toho všeho je koutek na vaření čaje různých variací. Musím přiznat, že tam taky trávím dost času, je to velmi příjemné místo. Další čtvrtinu zabírá sauna, bazén, vířivka a posezení s lehátky a to vše s výhledem na Pacifik. Samozřejmě u domu nechybí ani gril. Otec miluje vaření, a že vaří vynikajícně. Snad nic nevaří dvakrát. To jen když opravdu moc s mamkou škemráme. Proto, má ve své pracovně jednu celou knihovnu plnou kuchařek a další si vozí snad z každé cesty. Ale, abych se vrátila k mému pokoji. Je obrovitánský, taky je vymalovaný na bílo-červeno. Cool barvičky. Postel mám s nebesy dvoulůžkovou. Jsem už tak prostě zviklá nevím co bych dělala, kdyby chtěl semnou někdo v ní spát. Asi by se probudil o půl noci na zemi. Nábytek je moderní, ale přitom to není ten studený, spíš pokoj provzdušňuje.

„Sam!!!“ slyším mámu volat z kuchyně. Jen co jsem otevřela dveře a nadýchla se pocítila jsem tu nejlíbeznější vůni, jakou lze u nás doma po ránu cítit a to jsou lívance. Je to vlastně jediné jídlo, které otec dělá každý den, tedy pokud je doma, tradičně. Dělá ho už od té doby, co mi vyrašili zuby. Tohle je zase jídlo, za které musíme prosit, aby nebylo, ale aby udělal třeba croissanty nebo jen vločky s ovocem, ořechy a mlíkem. Seběhla jsem tedy jen tak, v pyžamu a župánku od Obsession, dolů a cestou si uvědomovala ten hlad, co ve mně přes noc narůstal. Tahle vila má zbytečně moc pokojů, alespoň podle mého názoru a tak podle téhle vůně jsem se první týden orientovala v našem domě, abych trefila do kuchyně.

„Dobré ráno holčičko, jak ses vyspala?“ptala se zvědavě mamka. Potom co se včera po obědě vytratila jsem jí už neviděla.

„Dobře a ty?“

„Jsem ještě trochu nevyspalá, ale kdo by chtěl zaspat snídani od tvého otce“ a sladce se na něho usmála.

„Sam, domluvil jsem ti tu brigádu. Nenastoupíš už dneska, ale po snídani tam půjdeš“ oznámil mi a já už asi nemohla couvnout. No proč ne, vezmu Ferrari a pojedu se tam mrknout, stejně nemám co na práci „aby sis to tam prohlídla, se vším se seznámila a“ odmlčel se „mají taky syna je mu taky sedmnáct, tak se snad s někým aspoň rychleji seznámíš, je tu známí a jistě má mnoho přátel. A ne, že hned první den něco vyvedeš, ano?“ dožadoval se odpovědi jako by mě neznal, no to je slovo do pranice, ale slíbila jsem, poděkovala a zdlábla všechny lívance na talíři.

Teď co si vzít na sebe, přemýšlela jsem a vystřelila jako šíp do svého pokoje, otevřela skříň a sáhla po sněhobílých šatičkách od Versačeho. A proč míchat značky dohromady? Sáhla jsem proto po bílých, jen lehce třpytivých balerýnkách co jsem dostala v NY v mém oblíbeném butiku skoro za hubičku, provedla ranní hygienu nalíčila se a vyrazila.

Když, jsem uslyšela spokojené předení motoru, vystartovala jsem z garáže, projela až příliš dlouhou cestou před domem- uprostřed je fontána a voda tryská z velkého S, jako Simonovi, trapný ne- no a pak skrz velikou umělecky vytvořenou bránu rovnou do hotelu. Na GPS jsem navolila hotel Popo, vložila své oblíbené cédé do přehrávače a jakmile jsem byla z dohledu rodičů, už jsem si to valila dvěstě po rovince. Cesty v Carmelu jsou opravdu upravené, jakoby přímo stvořený pro takovouhle jízdu.

No nic, asi tak za deset minut- z půlhodinový cesty co mě měly původně čekat – jsem dorazila k hotelu. Velmi luxusní a přepychové, pomyslela jsem si. Vystoupila jsem tedy z vozu a předala klíčky obsluze, která moje autíčko zavezla do garáží, a štrádovala si to do hlavní haly hotelu. Zvenku hotel vypadal jako panské sídlo. Prostě grandiózně. Všude květiny, plno lidí. Zamířila jsem přímo k recepci za mladou recepční, přičemž mě napadla myšlenka kolik tady asi platí zaměstnancům, když musí nosit tak příšerné uniformy z polyesteru s nápisem Popo Hotel.

„Dobrý den, vítejte v hotelu Popo. Přejete si?“ chudák holka na mě koukala, jak kdybych spadla z Marsu. Za to ona sama vypadala podivně. Učesané vlasy dozadu jí dělaly opravdu oválný obličej a pod tou uniformou měla špatně tvarované tělo, ale co, asi tu není k balení, že jo.

„Dobrý den, jmenuji se Samantha Simonová a mám schůzku s panem a paní Smithovými“ začala jsem na ní zdvořile.

„Moment ohlásím Vás“ odvětila a já se mezitím, co mi zařizovala schůzku, začala rozhlížet. Uprostřed místnosti jsem uviděla vázu na mramorovém podstavci, s exotickými květinami, celá místnost byla vystavena slunečním paprskům skrz spoustu oken a lemovaná dřevem obloženými stěnami. Podlaha byla taky mramorová a na stěnách vyselo pár starých zřejmě cenných obrazů. Na obouch stranách haly bylo schodiště i výtah.

„Prosím jeďte do šestého patra a dejte se doprava, na konci chodby zaklepejte na dveře s nápisem kancelář. Přeji hezký zbytek dne. Nashledanou.“ Chtěla jsem jí taky popřát hezký den ale už si všímala dalšího návštěvníka hotelu. Cestu mi popsala, že by to našel i hlupák, takže jsem nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo šest, jako pro šesté patro, ha ha.

Než se stačili dveře zavřít, vstoupil do výtahu kluk. OMG. Takový řízek, jak se říká v NY, tak to snad ne. Pleť snědá, vlasy na krátko střižené a sladce čokoládově hnědé, stejné má i oči, úžasně voní a vypadá jako by si chtěl právě jít zahrát tenis. Postavil se přímo vedle mě – cítila jsem neuvěřitelné horko, sálající přímo z jeho těla, neuvěřitelné- a usmál se – asi proto, že jsem na něj tak civěla. Ne, že by jsme, si nemohli podat ruce, taky na mě čučel jak na..no moment jak na anděla, jestli se to tak dá říct. Nekecám. Bylo ticho, doufala jsem, že se snad jeden z nás rozhodne promluvit, ale ne. Pořád je ticho. A pak najednou sem cítila tupou bolest na hlavě.

Nic víc si nepamatuju. Ležím v pokoji na rozlehlé posteli a nademnou se sklání nejedna cizí hlava, pěkně jedna vedle druhé. Vypadá to, že po mojí pravé ruce stojí pan a paní Smithovi a na druhé straně stojí ten řízek z výtahu s nějakou slečnou a ještě nějakým klukem. Zírají na mě. Tohle je teprve trapas jako hrom. Cítím, jak se červenám, co se to sakra jenom stalo? Nedokážu si odpovědět. Naposledy si pamatuju jen výtah.

„Ahoj Samantho, jak se cítíš?“ optala se mě ta stará paní. Nedokázala jsem jí odpovědět. Jako bych nemohla najít ústa, nedokázala jsem je otevřít a vyslovit jediné slovo. Snažila jsem se co nejvíc soustředit a najednou to šlo jako by se nic nestalo, jenomže stalo a otevření pusy mi trvalo snad dvě minuty.

„Jsem v pohodě“ vypravila jsem ze sebe skřípavým hlasem a snažila se posadit. Jakmile jsem ale seděla a rozhlížela jsem se kolem sebe – seděla jsem zřejmě na posteli v jednom z hotelových pokojů – zasáhla mě opět ta tupá bolest hlavy jenom ne už v takovém rozsahu.

„Au“ zaúpěla jsem „ach“ znova se ta bolet vrátila a já se chytla za bolavou hlavu. Ten řízek se ke mně, snad jako ochranitelsky, naklonil a pak hodil žalostný pohled po stařících.

„Nedá se s tím nic dělat, pokud si pamatuješ na svou bolest, můžeš s ní jen soucítit. Brzy to skončí a pak jí budeš moci vysvětlit pár věcí. Doufám, už kvůli ní, že to už nebude dlouho trvat, taky mi to láme srdce hochu, když vidím tuhle dívku trpět. My teď půjdeme, potom se za námi stavte.“ Odpověděl stařík na řízkovu nevyslovenou otázku. A i s ostatními kromě snědého anděla odešel.

Bolest se vracela stále častěji, svíjela jsem se v bolestech na posteli a neměla ani ponětí co se semnou děje. Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni. Toužila jsem po tom, aby mě někdo uhasil. Ten oheň byl jako opravdový. Proč zrovna já? říkala jsem si v duchu a při každé další ráně do hlavy a každém novém návalu horka se svíjela. Nemohla jsem otevřít oči ani nic říct. Nevěděla jsem jak najít ústa ani oči, slyšela jsem jen šum. Nic jiného. Snažila jsem se poslouchat ale nic, pořád jen ten šum. Umírám snad? Přišla jsem o sluch, zrak i o sílu mluvit? Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a svíjela se, ale myslím, že tak po hodině jsem začala nacházet pusu a vypravila ze sebe to jediný, na co jsem zrovna usilovně myslela.

„Proč?“ v tom jsem ucítila, jak mi oči vlhnou, byly to slzy. Jenomže ne štěstí ale utrpení, po tom co mi málem pukla hlava. Vzlykala jsem dlouho, pořád jsem slyšela jen sebe a šum. Začínalo mě to opravdu štvát, byla jsem vytočená a zraněná. Bolest začala po nějaké době odcházet. Byla jsem z toho tak šťastná, že se mi chtělo až smát. Ale to bych pak už byla před tím cizím klukem opravdu jako nějaký blázen. Může snad on za to co se mi teď děje?

Otevřela jsem oči, bolest skončila a já je otevřela poprvé za tu dobu. Sedla jsem si na postel, která byla celá rozházená, asi z toho jak jsem se na ní svíjela a utřela si oči od slz. Naštěstí jsem měla voděodolnou řasenku, přeci nejsem máklá, co kdyby mě někdo hodil do bazénu? Ale s tímhle jsem opravdu nepočítala. To je teď fuk.

Znovu jsem zamžourala směrem do pokoje. Nic, nikdo tam nebyl. Moment!! Postel vedle mě se prohla. Ležel vedle mě asi po celou tu dobu. Podívala jsem se na něj, pak na hodinky Rolex, co jsem dostala vloni od táty k Vánocům, byla na nich jedna hodina ráno. No to snad ne! Rodiče mě zabijí, určitě mají o mě strach. Ale jak se to mohlo stát? Nezdálo se mi, že bych byla mimo tak dlouho. Ach jo to zase bude průser. V tom jsem si však zase vybavila ta muka, co jsem z posledních několik hodin prožila a v mysli, se mi vyrojila spousta otázek právě na společníka ležícího vedle mě, který mi má podle pana Smithe všechno vysvětlit, jestli jsem to teda slyšela dobře a který mě jen tak mimochodem, drží za mojí ruku – a to asi taky po celou dobu, je totiž celá mokrá. Momentálně jsem si totiž nemohla nějako vzpomenout na nic a slyšela jsem, akorát tak slabí šumění. Jako když kmitají křídla kolibříků.

„Ahoj jsem Mike Smith a ty jsi jistě Samantha Simonová že?“ šel na mě pomalu to vám teda povím. Zřejmě poznal, že můj mozek zrovna nešrotuje rychlostí blesku. Jenomže komu by šrotoval z toho jeho sametového hlasu? Nikomu to vám povím. Nezmohla jsem se z něho ani na slovo. Byla jsem jak otupělá z jeho blízkosti. Proto jsem ze sebe vydala jen tichý „ Jo“. Nesmějte se, co by jste v tu chvíli vymysleli vy, kdyby ve vaší těsný blízkosti ležel řízek, držel vás za ruku a sladce, ale přitom tak smutně na vás koukal?

„Bolí tě někde něco?“ zajímal se „Ještě zkus chvilku ležet, ať se to zase nevrátí. Tví rodiče jsou spraveni o tom, že jsi tu, neboj se, nenamítali, uvidíš se s nimi asi dnes odpoledne.“ pořád tomu nemůžu uvěřit. Co že? Rodičům je jedno, že jsem bez nich v hotelu a přes noc? Tak to je mi novinka. Kdybych to věděla dřív, mohla jsem třeba za těch sedmnáct let zažít větší bžundu.

„Jo bolí mě hlava“ znovu jsem na něj vybalila chraplavým hlasem a hledala, kde bych našla něco k pití. Dala bych si Semtex na vzpružení. A jako bych to vyslovila nahlas, Mike se zvedl, došel k minibaru a přinesl mi otevřenou plechovku se Semtexem a skleničku. Co to jako má zase být na to jsem se radši nezeptala. Vypila jsem to na ex přímo z plechovky. Mezitím mi Mike přinesl další dávku.

„Sem rád, že jsi v pořádku“ dodal, když mi jí podával. Díval se na mě jako bych snad byla nějaká Panna Maríja či co. Druhou plechovku už jsem si ale nalila do skleničky jako slušná mladá dáma, jak by mi řekla moje matka. Ještě jsem se napila a sklenici položila na stolek u mé strany postele. Stolek a stejně tak i ostatní nábytek v pokoji byl z tmavě červeného dřeva. Celá jedna stěna byla tvořená jen okny a ve vzduchu byli cítit růže.

„Proč?“ zeptala jsme se. Připadalo mi to divné a podezřelé vždyť mě ani nezná a chová se jako bych byla člen rodiny.

„Musím ti teď povědět spoustu věcí, tak se mě snaž bedlivě poslouchat“ posadil se vedle mě a začal mi zodpovídat odpovědi na všechny moje otázky.

Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 1. kapitola: