Albínka 3. Nathaniina invaze: 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate je v bitvě o vlastní život, vyhraje, nebo zemře?

21.03.2013 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 890×

Beze slova jsem vyklouzla z místnosti a zamířila k Seligovi. Měl pokoj až na konci chodby. Cítila jsem, že Briam zaregistroval, že jsem opustila pokoj a zamířil ke mně.

Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo se neozval. Potichu jsem otevřela a vešla, nechala jsem pootevřeno, takže dovnitř svítil z chodby tenký proužek světla. Selig spal, stejně jako Izma. Byli stočení vedle sebe na posteli a vypadali tak klidně a spokojeně, že jsem nevěděla, jestli je mám budit. S povzdechem jsem došla až k posteli a zohnula se.

Selig mě chytil za zápěstí, strhl mě pod sebe na postel, sedl mi na boky a přiložil mi dýku ke krku.

Rozhořčeně jsem si pomyslela, že dnešní noc mám dýk a nožů plné zuby.

Zamrkal, podíval se mi do tváře a zavětřil. „To jsi ty, Katerine? Nepoznal jsem tě. Změnila jsi pach, voníš jako…“

„Daniel,“ dokončila jsem za něj.

Jako bych ho přivolala. Dveře do Seligova pokoje se rozletěly s hlasitým prásknutím a v nich stál on, cenil zuby a tiše syčel. Meč držel oběma rukama a byl připravený zaútočit. Jako by to nestačilo, za ním se krčili Gartiem s Briamem a jen čekali, celí napjatí, až se to tu zvrhne v bitvu.

„A on voní jako ty. Máte smíšené pachy. Kate, co se stalo?!“ Selig se podíval z Daniela na mě a konečně odložil nůž, kterým mě ohrožoval.

„Všichni se teď uklidníme, ano? Dane, odlož ten meč, pojď s draky dovnitř a zavři za sebou. I když myslím, že to bude na nic. Svým výstupem jste probudili polovinu hradu.“

Když udělal, co jsem chtěla, došel ke mně a zamračeně mě odvedl od Seliga a Izmy na druhou stranu pokoje. Když mě schoval za sebe, vypěnila jsem.

„Dane, nemyslíš, že to trochu přeháníš?! Selig mi neublíží. To jen tím, že se naše vůně prolnuly,“ odstrčila jsem ho stranou a postavila se vedle něj. Stoupnul si za mě, objal mě a zabořil mi nos do vlasů.

„Líbí se mi, když voníš jako já. Ostatní aspoň ví, komu patříš,“ cítila jsem, že se dívá na Seliga.

Selig nás chvíli upřeně pozoroval a pak se nahlas rozesmál. Bylo to tak nečekané, že jsem celá ztuhla a dívala se na něj jako na šílence.

„Tak, Katerine. Vždy děláš správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Konečně jsi napravila svou chybu. A teď mi pověz, proč jsi přišla do mého pokoje.“

Selig vypadal vesele. Vůbec mu nevadilo, že jsem se spojila s Danielem. Nechápala jsem to.

„Tobě to nevadí?“

„Ne, proč by mělo? Patříte k sobě už od začátku. A teď mi řekni, co se děje.“

A tak jsem mu řekla, co se stalo, jak jsem se s Danem spojila, že Artur umí používat nátlak, ale jen na padlé a že Nathaniino vojsko má v plánu dobít hrad, i když jsem netušila jak.

„Mají s sebou pegasy a orly. Přes hradby se dostanou snadno. A jakmile zneškodní stráže, otevřou brány zbytku. Draci s padlými se budou držet dál, dokud neodvolají pegasy. Pokud se vůbec do boje zapojí. Elfů není dost na to, aby porazili Darlinu armádu, ale nejspíš ji mají oslabit. Budeme muset použít živly, abychom je udrželi daleko od druhých hradeb,“ pohlédl na Izmu. „Jdi vzbudit ostatní.“

„Nebude muset,“ dveře se otevřeli a v nich čekali partneři, připravení na boj, ve svých brněních a se svými draky po boku. „Všechno jsme slyšeli. Jsme připravení k boji,“ Irime mluvila za všechny, v ruce svírala svůj meč se smaragdem zasazeným do jílce a s toulcem plným šípů a lukem přehozeným přes rameno. Lantara se krčila na zemi vedle ní. Pohlédla na Daniela. „Vítej zpět mezi námi, Dane. Tvá pomoc bude potřeba. Tvým úkolem je udržet Kate mimo nebezpečí, i kdyby protestovala sebevíc. Na našich životech nezáleží, ona musí žít.“

„Irime, na vás všech záleží,“ protestovala jsem.

„Ne tolik jako na tobě. Vojáci můžou zemřít, ale bez generála nezmůžou nic,“ pohlédla ze mě zpět na Dana, který si zasunul meč do pochvy a začal se strojit do bitvy. Brnění mu donesl Gartiem.

„Pohlídám ji,“ slíbil tichým, jasným hlasem.

„Dobrá, ale musím vás také nějak ochránit. Udělám kolem každého z vás ohnivý kruh,“ rozhodla jsem. „Dane, jdi zpět do mého pokoje a dej jim znamení, ať si myslí, že jsem mrtvá. Ostatní pojďte ke mně, udělám kolem vás ochranný kruh, který bude bránit šípům, aby se k vám dostaly.“

Daniel odešel, já vyvolala Ohnivce na povrch a on kolem mých přátel utvořil ochranné kruhy. Nevydrží věčně, ale doufala jsem, že bitva nebude trvat déle než den.

„Naším úkolem je udržet elfy od druhých hradeb a dopravit všechny elfy z vnějšího města do středního. Pokud to půjde, tak i dobytek. Pokud se nám povede tohle, máme vyhráno. Pokud uvidíte jakéhokoli padlého, nezabíjejte ho, ale doveďte ho ke mně. Velká kočka s nimi má plány.“

„Jak si přeješ,“ zamumlal Selig a zastrčil si za pás dvě dýky a do pochvy obouruční meč.

„A co když nebudeme moct jinak, než je zabít?“ zeptala se Tamara.

„Dělejte, co musíte, ale pokud to půjde jinak, doveďte mi je.“

Někde nad námi se rozezvučely zvony. Venku se rozlehl křik plný děsu, který rychle utichl, jak byl někým umlčen.

„Náš čas,“ zašeptala jsem, otevřela okno a vyskočila z něj. Briam mě následoval. Dopadla jsem na špičky, a abych zmírnila ránu, překulila jsem se a rychle se zvedla na nohy. Briam dopadl na všechny čtyři, otřel se mi o stehno a poklusem se rozběhl směrem k hradbám, bylo tady moc málo místa na to, aby se přeměnil. Celou svou myslí jsem se upjala k chrániči předloktí, který byl zároveň i mou korunkou a přála si, aby zase změnil podobu, tentokrát v brnění. Nebyla jsem překvapená, když se tak stalo.

Dan na nás čekal v černém koutě malého nádvoří, celý napjatý a zároveň plný dychtivého očekávání. Vysoko nad námi proletěli dva draci, modrý a růžový. Přidali se k nim gryfové s elfy na zádech a letěli směrem ven z města. Vzala jsem si od Daniela svůj meč, připásala si ho k boku a pak si od něj vzala i černý plášť, který jsem si přehodila přes ramena a nasadila si kápi.

„Drž se u mě,“ přikázal mi Daniel a já mlčky přikývla.

Chytil mě za ruku a rozběhl se. Běžela jsem s ním a naši draci nám byli v patách. Cestou mi vysvětloval, co se bude dít.

„Mám se sejít s Aini u hradeb. Už by tam měla čekat. Musíš ji nějak zneškodnit. Pak poletíme k partnerům.“

„Dobře,“ zašeptala jsem, sevřela mu ruku pevněji a byla ráda, že je se mnou.

Když jsme se octli v uličce vedoucí na nádvoří před branou do středního města, Dan zastavil. Z nádvoří byl slyšet řinkot mečů a křik raněných.

„Zůstaň tady, až ti řeknu,“ poklepal si na spánek, „dojdeš.“

Přikývla jsem a s úzkostí sledovala, jak mi mizí z očí. Pak jsem jen čekala. Gartiem odletěl s Danielem a já zůstala jen s Briamem.

„Vždy jsem věděla, že budeš dobrou královnou,“ ozvalo se za námi a my jsme nadskočili. I když jsem měla všechny smysly napjaté, nikoho jsem neslyšela přicházet.

Otočila jsem se a spatřila Astrid v překrásných stříbrných šatech a s toulcem s šípy a lukem v ruce.

Poklonila jsem se jí a zadívala se jí do modrozelených očí. „Bohyně?“ zeptala jsem se tázavě.

„Stačí padlé jen přivolat a vyslovit mé jméno. Půjdou za mnou. Nebo je pošli za Miu. Napravené je pošleme do údolí k Tassii. Už na ně čeká. Pandatur už tam je. Na, vem si to,“ hodila mi toulec a já ho chytila. „Bude se ti hodit,“ usmála se a zase zmizela.

Kate! Pojď! Když se mi v hlavě rozezněl Danielův hlas, přehodila jsem si toulec přes rameno a rozběhla se.

Nádvoří bylo plné bojujících dvojic. Byli tu ti elfové a padlí, kteří přežili po Darliných zkouškách a Aini. Dana jsem nikde neviděla, ale cítila jsem ho. S někým mluvil.

Zastavila jsem se u ústí uličky a rozhlédla se po padlých. „Děti!“ zvolala jsem klidně a tiše, přesto se můj hlas roznesl přes celé nádvoří. Všichni se zastavili v půli pohybu a pohlédli na mě. Daniel se za mnou přeměnil a sklonil hlavu, aby podtrhl můj rozkaz, který čišel z každého písmenka. „Pojďte ke mně,“ můj rozkaz posilnila i magie, která se odrážela v mém hlase a rezonovala mi v krku.

Všichni padlí, včetně Daniela a Aini, jako by zapomněli na bitvu, která se doteď odehrávala, a zamířili ke mně. Nathaniini elfové, kteří byli oděni v modro – zlaté zbroji, si tiše šeptali a vřelo to mezi nimi. Slyšela jsem, jak šeptají o tom, že mám být mrtvá.

Dan se vymanil z kouzla, které ovládalo ostatní, došel ke mně a postavil se mi po boku.

Viděla jsem, jak se ostatní vzpírají mému vlivu, ale přesto kráčí dál. Postavili se přede mě a vzdorovitě mi zírali na obličej, nikdo se neodvážil mi pohlédnout do očí.

Měla jsem chuť je trochu poškádlit. S úsměvem jsem si sundala kápi.

„Zlobili jste,“ řekla jsem a viděla, jak se někteří z nich oklepali. Daniel se zakřenil. „To se nedělá. Copak bych vám měla udělat?!“

Teď už nevzdoroval nikdo. Ale Wenmad byl očividně naštvaný. Syčel s roztaženými křídly a nenávistně na mě hleděl. Aini vypadala přepadle a smířeně.

„Neublížím vám,“ zašeptala jsem a moc se z mých slov vytratila. Všichni šokovaně zvedli hlavy a zadívali se mi do očí. „A teď, jděte za Astrid a Miu. Mají pro vás připravené malé překvapení,“ s úsměvem jsem sledovala, jak jeden po druhém mizí.

Stočila jsem pohled k Darliným elfům, oblečeným v zeleno – hnědé zbroji. „Skončete to tady, já musím pomáhat jinde,“ s úsměvem jsem sledovala, jak se všichni probrali ze šoku a zaútočili na čtyři poslední elfy, stojící na nádvoří. Vyšvihla jsem se Briamovi na hřbet, ten se jedním máchnutím křídel vznesl nad hradby a dalším se ocitl uprostřed bojujících gryfů, orlů, pegasů a draků. Zahlédla jsem Tamaru, Seliga a Faith. Jejich draci byli trochu malátní z přítomnosti pegasů, ale drželi se. A díky mému ochrannému kruhu je nemohlo skoro nic zranit. Všimla jsem si, že partneři používají živlovou magii, aby donutili Nathaniiny vojáky ustoupit.

Daniel se vynořil z mraků nade mnou, vyměnil si s Tamarou pohled a pak oba udělali nějaký posunek prsty a všichni, kteří nepatřili k našemu vojsku, se ocitli na hranicích třetích hradeb. Ihned se rozletěli nazpátek, ale další poryv větru, který se přese mě neškodně přelil, je zasáhl a poslal ještě dál. Elfové sedící na gryfech, nám vděčně poděkovali a rozletěli se k první bráně, která vedla do města.

„Můžeme s Tamarou a ostatními vzdušnými vytvářet bariéru dokud se nevysílíme. Možná dvě, tři hodiny. Pak odpadneme vyčerpáním. Musíte do té doby zahnat Nathaniino vojsko na ústup.

Přikývla jsem a nechala Daniela, Tamaru a Noela, ať dál udržují vzduch nad druhým a třetím okruhem města nedobytný. Sama jsem věděla, že proti celému vojsku neobstojím. A Briam byl oslabený. Mohla jsem ale pomoci vesničanům dostat se za druhý okruh hradeb.

„Co tu děláš sama?!“ vyštěkla na mě Irime, která se s Tarou odpoutala od země a připojila se ke mně ve vzduchu.

„Daniel, Tamara a Noel mají práci. Hlídají vzdušné prostory nad třetím a druhým obvodem hradeb. Nikdo přes ně neproklouzne.“

„Tak jsi měla zůstat tam, Kate!“ zavrčela a otřela si meč celý od krve do hadru. „Budeš první na ráně, oni jdou po tobě, ne po nás!“

„Já vím…“ povzdechla jsem si.

V tu chvíli jsme proletěly neviditelný okruh, který bránil elfům na orlech a pegasech letět dál. Staly jsme se terčem všech šípů. Nechala jsem je do jednoho spálit na popel. Pustily jsme se bok po boku do boje ve vzduchu, šermovaly jsme a zabíjely. Cítila jsem, jak mě vysilují obranná kouzla, která jsem vykouzlila okolo všech partnerů.

„Ustoupíme, potřebuji si odpočinout,“ zakřičela jsem na Irime. Naše místa zabrali gryfové a my se stáhli za bariéru. „Jak dlouho už trvají boje?“

„Asi hodinu a půl od prvního napadení, proč?“ Irime, celá udýchaná, nasměrovala Taru na jednu ze střech města. Briam ji pomalu následoval. Krvácel ze dvou mělkých ran a měl natrženou blanku na křídle. Irime sesedla a pomocí země uzdravila zranění obou draků.

„Protože Dan a ostatní nedokážou držet bariéru nad městem věčně. Musíme je zahnat na ústup a to co nejdřív.“

„Má paní!“ zakřičela zezdola Sora, jedna z partnerů. V náručí držela Victora. „Říkala jsi, že ti je máme donést, pokud to půjde.“

„Ano, děkuji,“ vzala jsem Victora do náruče a jemně mu odhrnula hnědé vlasy z obličeje. „Pročpak jsi zabil svou rodinu, Victore?“ zeptala jsem se sladkým hlasem. „Nebyla ti dost dobrá?“

Při mých slovech sebou trhnul a pomalu otevřel oči. Zorničky se mu rozšířily překvapením a nevírou. „Ty!“

„Ano, já,“ zašeptala jsem a sklonila se k němu. „Půjdeš tam, kam ostatní. Běž za Miu!“ přikázala jsem mu.“

Obličej se mu zkřivil bolestí, jak bojoval proti magii. Nakonec podlehl a zmizel. Sora na mě zírala s očima dokořán. „Co jsi mu udělala?!“ zeptala se vyděšeně. Zamračila jsem se, v hlase jí byla znát panika.

„Je tam, kde má být.“

„Ty jsi ho zabila!“ vykřikla.

„Ne, nezabila. Šel tam, kam ostatní padlí.“

„Nevěřím ti ani slovo! Ty nejsi má královna! To kvůli tobě je tohle všechno utrpení! Doteď jsme s elfy žili v míru. Tvou vinou jsme přišli o klid.“

„To jsou silná slova, Soro!“ zasyčela na ni Irime a stoupla si vedle mě. „Kate si vybrali bohové! My jí sloužíme ze své vlastní vůle!“

„Pak už nejsem tvá poddaná, Katerine! Zemři!“ zakřičela, natáhla luk a vypustila šíp.

Rychle jsem udělala kouzlo, které mělo šíp zničit, stejně jako všechny ostatní šípy, které jsem dnes spálila. Šíp ale prošel neškodně skrz a já ho jen sledovala, jak míří na mé srdce.

Katerine! Uhni! Zakřičel na mě briam a skryl mě za svou nohu. Šíp se mu zabodl do nohy a já zasténala spolu s ním, jakmile jsme pocítili jed, který byl v šípu obsažený. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Proboha, co jsem to udělala!“ vykřikla Sora a chytila se za hlavu. „Bohové, odpusťte!“ zaštkala. Za ní se protáhla štíhlá stříbřitá liška a položila jí hlavu do klína. Městem se začala linout prastará magie. Plížila se a větřila, dokud nenašla tu, kterou hledala. „Ne, Aki!“ vykřikla, když její drak tiše zanaříkal pod náporem magie, která zachvátila jeho partnerku. Bránil se jí, umíral.

„Běž s ní,“ požádala jsem draka a on na mě pohlédl šedýma očima plnýma smutku. „Běž s ní a já ti slibuji, že všechno bude tak, jako dřív.“

S tichým zasténáním se Aki podvolil magii, která ho úplně pohltila. Padl a s ním i Sora.

Cítila jsem, jak Briam těžce dýchá, jed mu zaútočil na plíce a dýchat pro něj bylo čím dál tím těžší, skrz naše pouto začala živlová magie trávit i mě. „Jděte za Astrid, postará se o vás!“ přikázala jsem jim a oba zmizeli.

Otočila jsem se na Irime. Briam začal ztrácet vědomí. Už dýchal jen mělce a povrchně, díval se na mě, prosebnýma očima,jako by chtěl říct padni! Padni, ať neumřeš se mnou!

„Všechno bude dobré, slibuji,“ zašeptala jsem, došla k jeho hlavě a pohladila ho po nozdrách. „Ať už půjdeme kamkoli, budeme spolu!“

Těžce vydechl a zavřel oči, přestal vnímat okolní svět.

Otočila jsem se k Irime, dýchajíc stejně těžce, jako před chvílí můj drak. „Víš, jak nás vyléčit?“ zeptala jsem se tichým, krákoravým hlasem a bojovala o vědomí.

Vyděšeně zavrtěla hlavou a zírala na mě v němé hrůze. „To nevadí. Vyřiď všem, ať se nevzdávají. Musíte vytrvat!“ zapřísahala jsem ji a usmála se.

Briamovi se zastavilo srdce.

Začala jsem křičet a nepřestávala. Tělo mi zachvátila křeč a já cítila, jak mé srdce buší a brání se, ale bitvu prohrávalo. Když zemře drak, jeho partner s ním. Bolelo mě celé tělo, ale to nebylo nic, oproti duševní bolesti nad ztrátou spřízněné duše. Měla jsem štěstí v neštěstí. Alespoň Daniel zůstane žít.

Zavřela jsem oči a padla na zem. Vůbec to nebolelo. Moje poslední myšlenka patřila Danielovi.

Sbohem!

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování