OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 18. experiment - 4. kapitola

29.03.2016 (11:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1227×

4. kapitola: Bludička

Lehce jsme stlačila kliku a vydala se vstříc dobrodružství, ale ovládání vozíčku pro mě bylo nové. Navíc po tom, co jsem se půl hodiny dostávala nahoru, jsem už ztratila mnoho sil. Ani mé nové podlitiny mi nedodávaly na ohebnosti. Každý další zápřah byl pro mé ubohé tělo utrpení. Až teď jsem si ho víc prohlédla. Nohy i ruce jako párátka, vyčnívající žebra, žádné svaly a jen kosti, navíc ne mé vlastní. Otevřela jsem dveře, asi na tři prsty, a hleděla jsem do malé místnosti, kde bylo opět bílo. Stěny holé, žádná okna a hlavně nějaký muž. Na stole, u kterého nehybně seděl, bylo pár monitorů a hromada dalších technologických krámů – něco jako pult k ovládání něčeho, že by snad mě?! Na jedné z obrazovek byla moje cela. Postel prázdná a „cosi“ se dívalo do druhé místnosti. Vypadáš hrozně, prolétlo mi hlavou. Zkameněla jsem a jen civěla před sebe, snažíc se pochopit, co k čemu patří, co to všechno ovládá. Ten muž se nehýbal, jen seděl jako socha.

Nebudu se vracet! Dostala jsem se až sem a teď to nevzdám. A když mě chytí, tak co? Potichounku jsem otevřela dveře natolik, abych mohla projet s vozíčkem, a jela jsem velice opatrně k onomu muži. Jakmile jsem si všimla, že má zavřené oči, přijela jsem až k němu. Spal. A vypadalo to, že spokojeně, jak tam tak pohodlně seděl zabořený do křesla. A pak jsem si vzpomněla, je to Šestka! Zezadu jsme ho nepoznala, vlastně ani zepředu moc ne. Když přišel na pomoc Oktovi, ještě jsem toho moc neviděla, ale podle jeho obrysu to musí být on. Dává to smysl, jestli tu hlídal onen večer, tak tu hlídá i tenhle. Jen spinkej, Šestko, tak je hodnej!

Přijela jsem k dalším dveřím, tentokrát to měly být dveře pryč – opravdu pryč z mého vězení. Sáhla jsme po klice, zamčeno. Do háje! zaklela jsem šeptem. Instinktivně jsem začala těkat očima po místnosti. Někde tu musí být. Pak jsme to uviděla, na stěně bylo nějaké zařízení, asi čtečka karet. A zrovna jedna kartička se houpala Šestce u pasu. Na nic jsme nečekala a jela si pro ni. On pořád nehybně spinkal, takže ulovit ji nebylo nic těžkého. Tak, a teď už žádné zdržování. Proč, sakra, jedny dveře odemknou a druhé zapečetí?! Přiložila jsem kartu k čtečce a čekala, co nastane. Mechanismus celkem tiše pípnul a rozzářil se jasně zeleným světlem. Přístup povolen, hádám. A dveře se s cvaknutím lehce pootevřely, už stačilo jen zatlačit.

Chodba byla ozářena bílým světlem, ovšem. Přejela jsem přes práh „šmírovacího“ pokojíku a rozhlédla se. Vypadalo to jako obyčejná chodba nějaké nemocnice, výzkumného centra či snad kliniky pro blázny. Konečně vidím svůj krásný příbytek i z jiného úhlu, hned se mi víc líbí. Ale nejsme jediná, kdo dostal apartmá s výhledem na chodbu. Přímo naproti bylo další okno, přijela jsem blíž. Tolik přístrojů jsem neměla ani já. Byla to také žena, ležela na posteli. Nemá ani oblečení, nic. Jenže stejně nejde moc vidět přes celou tu clonu z hadiček, trubicí a šňůrek. To je strašné, pomyslela jsem si. Proč ji drží naživu? Tenhle boj už je dávno u konce. Copak s ní udělali nebo musí udělat, že je pořád ještě živá?! To nejhezčí, co se jí může dopřát, je už jen smrt. Podívala jsem se na cedulku, kde stálo: 

Subjekt: č. 9. 
Využitelnost: nutná
Stav: nuzný
Stádium výzkumu: 3. měsíc

V kolikátém stádiu jsem asi já? Když se tak na sebe podívám, v porovnání s ní řekla bych tak fáze nula. Tohle se mi má stát?! Taky budu nakonec jen ležet a doufat, že už nedostanu další přívod? Nakonec dopadnu takhle? To se můžu rovnou střelit mezi oči. Ale ne! Slíbila jsem si, že nebudu jejich loutka, že nebudu jen tak nečinně přihlížet na to, jak ničí mě nebo i jiné. Nebudu hrát podle jejich pravidel.

Vedle dveří byl opět ten chytrý mechanismus, vzala jsem kartu a mávala s ní. Zelené světlo, přístup povolen. Vjela jsem dovnitř, ale raději jsme za sebou zavřela, v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tím šokem zapomněla zavřít dveře od hlídače. Ohlédla jsme se a za velkým oknem jsme ho uviděla stát s rukama zaraženýma v žebrech. Jeho tvář se krčila v zuřivých grimasách. Nejspíš jsem neměla otevírat ty dveře k č. 9. Muselo ho to nějak upozornit, protože žádný hluk jsem nedělala, na to jsme si dala záležet. Ale jelikož mám jeho kartu, nemůže sem. No, pro jistotu jsem ke dveřím přistrčila židli, i když to mi asi v ničem nepomůže, jenomže z vozíčku toho víc neuzvednu.

„Č. 18, co to tam děláte?!“ opakoval pořád dokola a bušil pěstmi do skla. „Okamžitě otevři ty dveře!“

Opět mám samolibý pocit, jen se sem zkus dostat. Bez přístupové karty to asi nepůjde, hochu. S lesklým úsměvem na rtech jsem se vydala směrem k č. 9., ale potom jsem se zprudka zarazila – jako by do mě uhodil blesk. Na pravé straně za dveřmi někdo seděl. Zvenku jsem ji nemohla vidět, ale teď jsem měla velice čistý obraz, byla to – kdo jiný, než – madam Pátá. Chtělo se mi vykřiknout tím leknutím, ale naštěstí jsem zůstala zticha. Ona totiž spala. Jenom moje srdce bušilo a skákalo, jako by si myslelo, že moje hruď je skákací hrad. Přestaň! Uklidni se! Seděla, jako by měla v zadku zaražené pravítko. Hrozně nepřirozeně a stroze… to u ní vlastně není divné. Jenže seděla možná až moc klidně. Pomalu a tiše jsem se přesunula k ní a zkusila jí tep na šíji. Jelikož je tak velká a z mého vozítka nemohu tam moc manévrovat, měla jsem položené předloktí na jejím poprsí. Kdo by to byl řekl, že jsem utekla z pokoje, abych osahávala madam Pátou? Nic, ani stopa po aktivitě. Ještě jsem vyzkoušela zápěstí, jestli oddechuje, ale nic – vůbec nic. Madam Pátá je mrtvá. Uskočila jsem i s vozíčkem.

Podívala jsem se na Šestku, který celou dobu něco pořvával. Ruce měl na skle a v očích hněv. Asi měl víc hlídat své kamery a ne chrápat. Zavrtěl hlavou, naposledy uhodil do okna a odešel. Ještě stihl dodat něco ve smyslu: „Jak chceš.“ Nejspíš jde pro pomoc, takže už nemám moc času – musím to udělat teď! Rychle jsem přijela k posteli a sledovala, co s ní všechno dělají. Tohle už nevypadá jako lidská bytost, tohle je už jenom troska člověka. Pak mě najednou něco stisklo, chytila mě za ruku a drtila ji.

„To je v pořádku,“ zašeptala jsem. „Už to brzy skončí. Já ti pomůžu.“

„Mně už nepomůžeš,“ odvětila. „A ani sobě.“

„Nebudeš už dál trpět. A o sebe se umím postarat!“

„Co chceš dělat?“

Vzala jsem hrst hadiček a vytrhla jí je z těla. „Tohle, pro začátek. Využitelnost: pro vás žádná, svině.“ Po slabém těle se rozlilo pár rozličných tekutin, hlavně krev, ale krom tekutých rubínků se zde mísila i smaragdová kaše, ametystová voda a safírový sliz. Doslova paleta smrti. Oči měla pořád otevřené. Dívaly se mrtvě na ty mé. Necítila jsem žádnou úlevu či pocit, že jsem udělala něco správného. Z jejích očí jsem viděla jen smrt. Zavřela jsem je, zatímco jsem třímala její levou ruku, která pomalu chladla. „Sbohem, č. 9… ale ne, takhle tě nemohu vyprovodit. Takhle se nejmenuješ!“ Chtěla jsem jí dát nějaké alternativní jméno, jenomže jsem si uvědomila, že vlastně žádná jména neznám. Ani jedno jediné, to mě najednou velice vyděsilo. „Sbohem, Bludičko, vyjdi z mlhy a uhas svůj neposedný oheň. Odpočívej v pokoji.“ V tu chvíli jsem něco zaslechla, s trhnutím jsem se ohlédla za sebe. Madam stála pevně na svých tlapách a velice nemilosrdně si mě měřila. 

Omlouvám se za čekání na další kapitolu, ale nějak nebyl vůbec čas. Doufám, že se alespoň trochu líbilo, budu se snažit přidávat častěji, ale než se k tomu dokopu, tak to může chvilku trvat. :)

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 18. experiment - 4. kapitola: