OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomínka na pobřeží



Na pobřeží moře se probudí mladý muž se svým psem a vzpomíná, co předcházelo jeho pádu do mořských vod.

Vzpomínka na pobřeží

Pomalu se probíral z bezvědomí, cítil zaschlý písek na tváři a vlny moře na svých zádech. Pobřeží, na kterém ležel, bylo písečné a pražilo na něj ostré slunce. Ležel na břiše a pravou stranou tváře na písku. Jizvičky mu pokryl zaschlý písek, který měl i ve vlasech a na víčkách. Oblečení měl promočené a roztrhané, za těch pár hodin, co ležel na pláži, mu stihlo uschnout pouze tričko v oblasti ramen. Byl bosý a prsty měl zabořené pod vodou v kluzkém planktonu.

Přicházel k sobě velmi pomalu, stále měl před očima události předešlých dvou dnů, začínal se rozpomínat, kde přesně může být. Než otevřel oči, viděl záblesky vzpomínek, vzpomínek tak živých, že se jako by vrátil zpátky a uvědomil si, co přesně se stalo.

Ten večer, kdy se spustil déšť a blesky šlehaly okolo lesa, se Filip s Maglinou rozdělili, oba doufali, že ne na dlouho. Malý Pozy utíkal u jeho nohou a funěl. Filip měl u sebe svou zbraň s plným zásobníkem, rozhodl se, že kulky bude šetřit na horší chvíli.

Utíkali společně dost dlouho na to, aby se konečně dostali k molu, kde každou hodinu vyplouvala loď. Loď se zastávkou na Divokých ostrovech. Tyhle lodě byly známé tím, že převážely spíše turisty. Divoké ostrovy byly totiž bohatou destinací pro turisty. Lodě byly postaveny ze dřeva, bylo to pochopitelné ve vztahu k Divokým ostrovům.

Les byl temný a děsivý, Pozy za celou cestu neštěkl, asi byl natolik chytrý a domyslel si, že by upozornil na jejich lokaci.

Někde za nimi utíkali dva lovci lidí.

V ten večer byl největší déšť za poslední dva roky. Vítr byl tak silný, že kýval se stromy ze strany na stranu, velké koruny stromů jako by tančily a blesk přidával na světle, vypadalo to, jako by se příroda měla loučit a při odchodu uspořádala obrovskou oslavu, kde bude každý tančit, možná nějaký strom spadl a sem tak i ten keř byl vytrhnut do vzduchu, ale ty, co to vydržely, věděly, že ráno bude dobře. Potoky byly rozvodněné a hladina stoupla o necelý metr, Filip se psem probíhali okolo několika potoků a pokaždé měli ponořené nohy až po kotníky. Nešťastně šlápl do bahna a to mu jakoby sežralo pravou botu. V té první minutě si ani nevšiml, že mu něco chybí, tričko, které bylo předtím bílé, bylo šedivé a protrhané větvemi, Pozy byl špinavý, ale stále na dohled díky své srsti.

Konečně doběhli na skalnatý okraj a pod sebou spatřili moře, vlny nebezpečně narážely do skal a Filip najednou nevěděl, co má dělat.

Nalevo od něj bylo molo. Cesta k němu vedla přes kluzké skalnaté vrchy. Moře vydávalo ten uklidňující a přeci jen nebezpečný zvuk narážejících vln a hrom přidával na decibelech. Připadal si jako na nějaké oslavě, kde se experimentuje se zvuky a hudbou.

Podíval se dolů a spatřil hlubokou propast.

Neváhal ani vteřinu, sebral Pozyho do náručí a rozeběhl se podél skalnatého okraje. Bylo fuk, zda měl boty nebo ne, klouzalo mu to stejně. Několikrát na své cestě klopýtl a jen tak tak se srovnal před pádem ze srázu. Jednou dokonce uklouzl natolik, že upustil Pozyho a sklouzl po okraji, zachytil se o kámen a snažil se vytáhnout nahoru, vítr byl tak silný, že ho tlačil do zad a břichem ho tiskl ke studené skalnaté stěně. Bílý, hodný a věrný pes se mu zakousl do ruky, opatrně, aby mu neublížil, ale dost silně na to, aby mu pomohl nahoru. Trvalo jim to necelou minutu, než si oba mohli lehnout a jen se chvíli dívat nahoru. Kapky mu padaly na obličej a blesky osvětlovaly jeho vrásky. Zhluboka se nadechl, zvedl se a pokračoval i se svým věrným psem dál.

Loď vyplouvala každou hodinu a pokaždé v celou. Nezáleželo, zda byl bouřka nebo svítilo a pražilo slunce, loď prostě musela vyplout za každou cenu. Tahle velká loď, připomínající křižníky za dob pirátů, byla natřená na rudou barvu, měla tři stožáry, na nichž byly žluté plachty, dříve to byla obchodní loď, tudíž byla obrovská a vešlo se na ni sto lidí, měla tři podlaží, obrovskou palubu a balkónek, na kterém bylo kormidlo a za ním kapitán. Ovšem loď byla zmodernizovaná a nechyběl ani vysoce účinný a silný motor v případě potíží, které nastaly zrovna dnes.

Filip spatřil, jak se loď odráží od mola a snaží se vyplout, začal křičet NE, jako by měl za to, že ho v tom dešti a hromech někdo uslyší. Pozy také štěkal a snažil se přidat na hlase, marně. Oba uslyšeli zahřmění a hned po něm silný hluk motorů.

Doběhli na molo a probíhali kolem závory, loď zatím startovala, a teď už šlo o vteřiny. Filip neváhal a Pozyho přehodil přes jako prvního, ten se rozeběhl k lodi a nezajímal se o svého páníčka.

Filip přeskočil plot a uviděl jiskru u své ruky, pak bolest. DelMéro stál nedaleko od něj a střílel. Nezasáhl sice vůbec nic a bolest, kterou pocítil, byla jen představou toho, kdyby ho zasáhl. Rozeběhl se za psem, který již naskočil na palubu lodi a štěkal, jako by fandil.

Filip neslyšel střelbu, soustředil se jen na běh, hromy, blesky, kapky zarážející se mu do obličeje a kulky, které se zarývaly do dřevěného mola a nejedna do rudé konstrukce lodi.

Loď se ztrácela z dohledu, déšť byl oslepující a jediné štěstí bylo, že stále šlehaly blesky kolem. Věděl, že na palubu už nedoskočí, ale stále mohl stihnout lano, které se před ním stahovalo jako had.

V ten večer běžel tak, jako ještě nikdy. Loď se otočila a už byla vidět jen záď, lano se táhlo od stožáru až dolů na molo. Filip viděl Pozyho, jak se packami opíral o dřevěné zábradlí a štěkal, DelMéro spolu s Gobelinem běželi těsně za Filipem a lano už skoro mizelo.

Zbývalo mu pár desítek metrů ke konci mola, buď teď, nebo nikdy, pomyslel si a skočil ve chvíli, kdy se lano vzneslo ve vzduchu se záminkou zmizet v moři.

Nejdříve dopadl nohama do vody, pak cítil na jazyku slané moře a pro jeho štěstí měl v dlaních silné lano žluté barvy. Pod vodou bylo nezvyklé ticho, na chvíli si to ticho užíval, než se vynořil a začal šplhat nahoru.

Obmotal si lano kolem nohou a začal se posouvat výše, Pozy štěkal, ale tentokrát zněl jako fanfára pro vítězství. Na palubě bylo málo námořníků a ten, kdo tam byl, tak ani nepostřehl nějakého psa nebo člověka na laně.

DelMéro spolu s Gobelinem stáli na kraji mola a dívali se na mizející loď, muž, po kterém tak urputně šli, nyní šplhal nahoru jako nějaká opice a jeho pes na něj štěkal.

„Musíme tu loď dohnat,“ řekl DelMéro a zastrčil si zbraň za opasek, otočil se a šel zpátky po dřevěném molu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka na pobřeží:

1. Cloe
11.04.2017 [17:26]

Páni. Emoticon Dechberoucí příběh. Těsně před koncem jsem čekala, že ho nakonec ti lovci přece jen dostanou, ale spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to lano chytil a dostal se do bezpečí.
Je to napsané poutavě. Emoticon Asi bych občas volila jiná slova a občas klidně použila kratičké věty, aby to dodalo tu ráznost, ale rozhodně se mi tvůj styl líbí! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!