OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Osudné setkání



Vianočné stretnutia: Osudné setkáníSúťažná poviedka na tému Vianočné stretnutia

Článok je ponechaný v pôvodnej verzii, bez opráv.

„Ještě zatlačte, ano, to je ono, ještě!“

Do křiku se ozývaly povzbuzující slova lékaře, který už hodiny beznadějně pomáhal na svět dalšímu novorozenci. Byl už u tolika porodů, a vždy pomohl na svět dalšímu zdravému a krásnému miminku v krátkém čase, avšak zdálo se, že mladá dívka jako prvorodička má komplikovanější cestu.

„Neboj se,“ povzbudil ji v tykání doktor a usmál se mile na vyčerpanou dívku se zoufalostí v obličeji. Byla tak mladá… Patnáctileté matky nejsou dnes sice nějakým zvláštním případem, přesto to událost byla.

Ozval se další křik. Tentokrát ve vedlejší místnosti, kde se už hodinu snažila ochranka umírnit vzteky běsnícího otce.

„Povídám vám, že to dítě uškrtim, jakmile se z ní dostane!“

Dívka propukla v zoufalý pláč a ve vlně další bolesti zatlačila. Ozval se tentokrát jiný křik. Silný, zdravý a dětský, ohlašující, že se děťátko dostalo na svět.

Jakmile přestříhl pupeční šňůru, doktor se široce usmál a vzal zakrvácené dítě šikovně do náruče. „Je to holčička, gratuluju.“

Dívka zaštkala a natáhla ruce k miminku. Sestra si dítě vzala ještě před ní a odnesla ho, aby se pořádně omylo. Doktor ji pomohl zakrýt nohy ve stejnou chvíli, kdy se dveře rozletěly dokořán.

„Kde je?“ zařval mohutný dvoumetrový chlap v potrhaném oblečení a se špinavými vousy. „Kde je ten bastard tý děvky?!“

„Tati, ne,“ zaprosila dívka plačtivě a sestra, která jí podávala její čerstvě narozenou dceru, ji i ochranitelsky objala. Doktor se zvedl ze židle a klidným krokem přešel k muži. Ochranka se za dveřmi sbírala k dalšímu zásahu.

„Pane, budu vás muset požádat, abyste počkal za dveřmi, dokud se vaše dcera pořádně nedá do pořádku. Právě porodila vaši zdravou vnučku a budu potřebovat, abyste jí nechal nějaký čas.“

„Na to ti seru, ty gynekologická nádhero! zařval na něj otec dívky a rozeběhl se k jejímu křeslu. Dívka se vyděšeně stáhla i s dítětem v náruči.

„Ne, ne, ne! Já ti ji nedám, nechci!“

„To teda dáš, ty děvko, a budeš vůbec ráda, že jsi to udělala. Mít na krku takovýho bastarda, to by nám tak ještě chybělo. Dáš ji pryč. Okamžitě.“

Doktor se znovu probojoval mezi ty dva. „Pane, vaše dcera má právo se rozhodnout, jak s dítětem naloží.“

„Jsem její otec a tý malý děvce je patnáct. Žádný slovo v naší rodině nemá.“

„Pane Parkere, zvažte svá slova, nebo na vás zavoláme sociálku.“

Muž se na chvíli zarazil, ale nepřestával nevraživě probodávat svou dceru, která si tiskla svou malou holčičku k hrudi.

Pak se usmál. Ošklivým oplzlým způsobem, a z jeho dechu byl cítit alkohol. „Ale my už jsme domluvený, doktůrku. Ona to k adopci dá, že ty malá…?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou dívka a vystrčila v slzách bojovně bradu. „Nechci-“

„To teda dáš!“ zařval její otec a vytrhl jí malou plačící holčičku z hrudi. Neohrabaně, jako kdyby se jí štítil. V tu chvíli se na něj vrhla ochranka a personál.

Dívka křičela a plakala, natahovala ruce, jako kdyby se mohla dostat blíž ke své novorozené dceři. Sestra ji odnášela pryč. Otec bojoval s ostatními. A přesto se ke své dceři ještě stihl dostat a vrazil ji pěstí do obličeje, která ji přenesla do hluboké a nekonečné černoty.

 

O osmnáct let později

 

Přidala do klusu, aby na svých podpatkách od kozaček stihla domluvenou schůzku.

Proplétala se davem lidí, vrážela do nich a opakovaně se omlouvala, neustále si odhrnovala vlasy z očí a tiskla k sobě všechny doklady, které měla. Opakovala si jméno člověka, s kterým si domluvila v kavárně Caffebene schůzku. Byla to jedna z lepších kaváren, kam by ještě před několika lety nestrčila čumák a vyhodili by ji, i kdyby jen koukala před výlohou, ale dnes si byla jistá, že vstoupit musí. I když se každý krok, kterým se probojovávala přes dav nakupující na poslední chvíli dárky na Vánoce, zdál těžší.

Nakonec ji našla. Zářila svou cedulí na celou ulici a uvnitř sedělo v uzavřených boxech několik hostů. Podle jejich oblečení si byla jista, že je tu správně.

Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, vytřepala si sníh z kapuce a vstoupila. V těchto typech kaváren měli vždy nastrčenou hostesku, která hosty uváděla.

„Zdravím,“ usmála se na ni platinová blondýnka v uhlazené halence s vánoční čepičkou na hlavě. Nádhera. „Stůl pro jednoho?“

„Ne, měla bych tu mít schůzku s jedním mužem,“ řekla a zároveň se po kavárně rozhlédla. Boxy ale naštěstí poskytovaly takové soukromí, že na hosty nebylo vidět.

Blondýnka jako kdyby pochopila a rozšířila svůj úsměv. „Ách, ano. Slečna Emily Fieldsová?“

„Ano,“ odpověděla dívka – žena, a následovala blondýnu, která ji zavedla až k onomu muži.

James Collins byl nejlepší detektiv ve Státech. Alespoň tak to Emily připadalo. Po té, co strávila hodiny – dny – týdny - hledáním jakéhokoliv schopného detektiva, který by ji pomohl najít jednu konkrétní osobu, a zároveň z ní neždímal peníze, zcela náhodou ji do nosu cvrnklo jméno člověka, s kterým si dnes domluvila schůzku. Doufala, že budou oba úspěšní.

Pan Collins byl třicátník ve svých nejlepších letech. Na svou profesní činnost namakaný a elegantní chlap s milýma oříškovýma očima. I ústa se mu trochu usmívala a působila na člověka velmi příjemně. Jedinou vadu, kterou na sobě měl, byla dlouhá jizva táhnoucí se od pravého oka přes půlku tváře až těsně nad horní ret. Jediné, čím mohl trochu od výrazné jizvy odvést pozornost, byly masivní černé brýle od Bulgariho.

Při příchodu Emily vstal a zapnul si uvolněný knoflík od saka. Potřásl si s ní rukou, pomohl jí na židli a sám se posadil naproti. Servírce, která po chvilce přišla, nadiktoval objednávku, bez toho aniž by se Emily zeptal. Kdy však servírka ihned přicupitala s objednávkou, všimla si Emily, že vybrala muže na tuto práci velmi dobře. James Collins jistě dokázal už od pohledu určit, jakou kávu pije nejraději.

Jakmile osaměli, jemně si odkašlal a založil si způsobně ruce na stole. Měl tolik slušnosti, že se nedíval do očí Emily přímo, ale jen mírně a zdvořile.

„Takže, slečno Fieldsová, jak jste mi před týdnem psala email, ve kterém jste mi vypsala všechny požadavky…“

„Ano?“ skočila nedočkavě dívka do řeči a pak omluvně sklopila oči.

„Uspěl jsem.“

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně a opět se omluvně stáhla. Přestože byl tak mladý, zjevně byl ve svém oboru velký mistr a nečekal by, že ho klienti podcení. Jakmile Collins viděl, že se dívka opět omluvně červená, usmál se.

„Ano.“ Poklepal na složku, která byla úhledně srovnaná po jeho levici. Nijak označená béžová složka musela obsahovat příslušné materiály.

Emily na ni upřela dychtivě oči, a jakmile ji Collins zvedl do vzduchu, natáhla pro ni ruku. Zdálo se, že se detektiv zarazil a na chvíli složku stáhl. Poupravil si brýle na nose.

„Slečno Fieldsová, omlouvám se, ale musím se vás zeptat na pár otázek. Chápu, že to není v popisu mé práce,“ dodal urychleně, „ale…“

„Chápu,“ mávla Emily rukou. „Co byste potřeboval vědět?“

„Jste skutečně plnoletá?“

Jako kdyby to Emily měla očekávat, zničeně si povzdechla. „Ano. Dnes je mi osmnáct let.“

Detektiva to poněkud nezaskočilo. Jen se usmál. „Tušil jsem to. Blahopřeji.“

„Děkuji,“ pokývala Emily hlavou trochu chladněji, než měla v úmyslu. Ráda by věděla fakta, pro která si přišla. Zvlášť s sebou měla tučný obnos peněz, na kterém si vydělávala už skoro od narození, kdy jí v dětském domově dávali malé kapesné. Párkrát zkoušela vyhrát i několik sázek s ostatními dětmi, ale nikdy se jí nic nepodařilo, naopak ještě několik bankovek prohrála. Nezbývalo nic jiného, než nastoupit na brigádu.

„Slečno Fieldsová,“ začal trochu opatrněji detektiv, ještě předtím, než jí složku podal. „Jste si jista, že to skutečně chcete vědět?“

Že chce vědět, kde je její pravá matka? Že od všech pěstounů utíkala jen proto, že celé dětství toužila jen po své pravé a jediné matce?

„Samozřejmě, že chci. Proč se mě na to vůbec ptáte?“ nechápala. Tohle už byl trochu zásah do soukromí. „Jestli chcete vědět doklady, mám je s sebou. I peníze… tady.“ Vytáhla obálku s tučným obsahem a podávala mu ji.

„Ne,“ odsunul jí ruku s obálkou stranou a zavrtěl hlavou. „Nemohu si ty peníze od vás přijmout. Ne proto, že jsem si zjistil celý váš osud a tohle by bylo ode mě neslušné. Ty peníze jste si pracně vydělávala a šetřila kvůli hledání vaší biologické matky. Jste statečná dívka, Emily, a tohle je velmi dojemný příběh. Myslím, že ty peníze již brzy použijete na něco jiného. Ode mě to berte jako vánoční dárek,“ usmál se a zakončil tak svůj krátký monolog.

Emily zírala, neschopna slova. Tenhle člověk měl duši. A dočkala se něčeho krásného, něčeho, čemu se žádné vánoční dárky, které kdy dostala, nevyrovnaly.

„Dě-děkuji, já… nevím, co na to mám říct,“ zakoktala se v šoku a pomalu stáhla obálku zpátky k sobě. Collins se nepřestával usmívat a přikyvovat.

„Udělal jsem to s radostí. A teď už nic neříkejte a pěkně mě poslouchejte.“

Rozdělal složku a pomalu vytáhl několik papírů na stůl. Emily rozeznávala vytištěné stránky z internetu i novin. Účty, dluhy… A pak fotografii mladé dívky držící číslo. Své číslo. V oranžové uniformě.

„Proboha,“ přitiskla si Emily ruku na ústa a do očí jí vyhrkly slzy. Začala vrtět hlavou. Její matka je ve vězení!

„Slečno Fieldsová,“ začal Collins klidně a podal jí kapesník. „Nezlobte se. Dělám jen svou práci.“

„Ne, v pořádku, pokračujte,“ snažila se promluvit mezi vzlyky.

„Podívejte,“ odkašlal si. „Vaše matka je o patnáct let starší než vy. Jmenuje se Olivia Parkerová. Již čtrnáct let je odsouzena na doživotí ve věznici Clinton v Dannemoře.“

„Cože?“ zeptala se šokovaně Emily. Čekala všechno. Že se setká se svou matku, která bude mít rodinu, manžela, bude žít zkrátka jiným životem, kde Emily nehraje pražádnou roli a vykopne ji třeba jen u dveří. Ale tohle na její emoce zapůsobilo mnohem silněji, než nějaké vykopnutí u dveří.

„Je mi to líto, slečno Fieldsová.“

„Za co?“

„Zabila svého otce. Vašeho dědečka.“

Emily se opřela o křeslo a dívala se do prázdna. Nepřestávala se držet za ústa.

„Jak? Jak je to…?“

„Možné? To už bohužel nevím, slečno. Soudní řízení nic neprokázalo. Ona nic nepopírala. Neznám důvody. Vím jen její život před odsouzením. Jestli si to chcete…“

„Ne,“ zavrtěla Emily hlavou. „Myslím… asi mi to už stačilo.“

Detektiv se na ni soucitně podíval. „Je mi to líto. Opravdu.“

Emily si setřela slzy z obličeje. „To nevadí. Dělal jste svou práci. Mrzí mě, že jste se mnou ztrácel čas.“

„Vůbec ne,“ ujistil ji Collins. „Chtěl jsem vám pomoct. Nechtěl jsem, abyste byla smutná, ale o této záležitosti není na místě lhát.“

„Samozřejmě. Jistě. Určitě,“ blekotala zmateně. „Já… nevím ani, proč jsem to chtěla vědět. Měla jsem počítat se vším.“ Dala si ruce na obličej.

James se k ní naklonil. „Netrapte se, slečno.“

„Já se netrápím, jen nevím, jak to mám zpracovat…,“ odpověděla. „Co byste udělal v na mém místě?“

Collins se zamyslel. „Víte… asi bych si to rád nechal vysvětlit.“

„Jak to myslíte?“

Detektiv se pousmál. „Osobně. Myslím, že pokud to udělala, měla k tomu důvod. A určitě to nebyla duševní choroba. V příloze jsem získal její zdravotní testy, byla naprosto v pořádku.“

„Chcete říct…?“ ptala se Emily, a jen ta myšlenka ji děsila.

„Měla byste to zkusit,“ pokýval hlavou. Zkušeně papíry srovnal, obal složky položil na spod a na vrchu ponechal fotografii, kdy její matce muselo být osmnáct let. Na hlavě měla maturitní čepec a usmívala se. Jenže i z toho úsměvu bylo patrné, že není šťastná.

Emily se na fotografii zadívala. Vypadala jako ona. Blonďaté dlouhé vlasy a jasně modré oči s rovnými pravidelnými zuby. Nemohla uvěřit, že tahle žena by byla schopna vraždit. Emily se pousmála a jedna slza jí dokápla na složku.

„Asi máte pravdu. O Vánocích by se měla dát šance každému.“

 

 

„Další, prosím!“

Žena, která měla na starosti kontrolu ve věznici Clinton na severu státu New York, zavolala na Emily, aby postoupila dále. Již od vstupu se na ni hlídači dívali zvláštním pohledem. Zřejmě byla první, kdo chtěl Olivii Parkerovou navštívit. Musela projít nespočetně kontrol, předložit nejmíň pětkrát průkaz a doklady, a teď byla na řadě kontrola jak na letišti. Přestože při průchodu kontrolním pásem nepípala, žena ji celou projela detektorem a prohmatala.

Nakonec žena ukázala na balíček, který Emily držela v ruce. „A tohle je?“

„Dárek,“ odpověděla Emily chladně. Žena se zamračila a projela ho detektorem kovu.

„Nu, dobrá,“ kývla na chlápka, který připnul Emily kartičku označení návštěvníka na svetr a pokývl jí, aby ho následovala.

Emily si vydechla a naposledy se rozhlédla po volném prostoru. Deset návštěvníků s ní postoupilo do dalšího prostoru. Vše měli pečlivě hlídané ochrankou se zbraněmi a dveře z té nejtvrdší oceli. Na Emily to působilo depresivně. A když se ohlédla po tvářích ostatních, nebyla jediná.

Konečně se otevřely dveře do velké místnosti, ve které bylo několik schodů. Pro Emily nastal skutečný okamžik pravdy. Potřebovala nutně čerstvý vzduch, který se jí nedostával. Posadila se k jednomu stolu jako ostatní. Ruce se jí třásly, takže si je vložila do klína a vyčkávala.

Otevřely se dveře z druhé strany. Mnoho mužů z ochranky vcházelo do místnosti bedlivě střežící určitý počet vězňů. Bylo jich sedm. A jedním z nich byla i její matka.

Poznala ji téměř okamžitě. Vlasy stažené do culíku a tvářila se unaveně a utrápeně. Měla výrazné kruhy pod očima a slabou barvu rtěnky na rtech. Ruce se jí v želízkách třásly stejně jako Emily.

Vězni se okamžitě rozešli ke svým známým. Jen jediná Olivia zůstala stát a zmateně se rozhlížela po místnosti. Bývala by Emily přehlédla, kdyby se sama nepostavila a váhavě na ni nezamávala.

Olivia Parkerová se zaraženě pomalu šinula k Emily. Ta zkoumala její výraz, ale nedokázala z něho nic vyčíst. Byla zmatená. A rozhodně ji nepoznávala. Emily zůstala stát a vyčkala, dokud k ní nedošla.

Dívaly se na sebe a nenacházely slov. Pro Emily to bylo zlé znamení. Měly jenom půl hodiny a jedině tímhle už ztratily pět minut.

„Promiňte, kdo jste?“ zeptala se Olivia zmateně, načež Emily natáhla ruku.

„Jsem Emily Fieldsová…,“ představila se, ale větu nedořekla. Stisk dlaně její matky silně působil na její emoce.

Posadily se. Bez řečí a nakonec i bez pohledů. Ticho mezi nimi se prodlužovalo. Emily si všimla radosti rodin ze shledání u ostatních. Projel jí hrudí osten výčitek a smutku.

„Jste novinářka? Přejete si rozhovor?“ zeptala se Olivia a dívala se na Emily více podezřívavě.

„Ne. Ne, nejsem,“ odpověděla urychleně Emily a pod stolem stiskla ruce v pěst.

„Tak kdo jste? Co si přejete?“ pokračovala její matka nervózně.

„Vy mě nepoznáváte, že? Jak byste i mohla, když se vidíme poprvé,“ mumlala Emily a zabodla oči do
stolu.

Olivia nechápavě zakroutila hlavou. „Nechápu…“

„Vím, že jste v patnácti letech porodila dceru. Teď by jí bylo osmnáct… Mně je osmnáct… Jsem vaše dcera…“ Emily ze sebe vymáčkla tyto slova kvapem. Potřebovala jí vše říct. A chtěla odpovědi. Chtěla vědět, jak se na ni její matka zatváří.

A ta ji poznala. V okamžiku jí projelo pochopení a poznání. Měly stejnou barvu očí a vlasů a dolíčky ve tváři v úsměvu, které se Olivii teď udělaly, když se na dívku před sebou podívala jinýma očima. Přikryla si ústa dlaní a štěstím se rozplakala. Emily to nevydržela a také začala plakat. Nejraději by svou matku objala, ale měly dovoleny jen držení za ruce. Její matka jí ihned za ně chytila.

„Holčičko moje, jsi to opravdu ty?“

Emily přikývla a zasmála se. „Ano jsem.“

„Jak jsi mě…?“

„Našla?“ usmála se znovu a pokračovala: „Věř mi, musela jsem si nechat pomoct soukromým detektivem. Ale dokázal to.“

Její matka nepřestávala vrtět hlavou. Kdyby se dozorcům odehrávaly v hlavě nějaké myšlenky, mysleli by si, že jsou jako sestry. Její matka byla ve svých třiatřiceti i jako nenalíčená velmi krásná.

Olivia na chvíli zavřela oči, aby odehnala slzy a naklonila se k dceři blíž. „Emily,“ ujistila se s jejím jménem.

Jmenovkyně přikývla. „Emily. Předpokládám, že tohle jméno jsi mi dát nechtěla.“

„To ne. Ale je velmi krásné. Já jsem vždycky chtěla jméno Amanda. Měla jsem jako malá panenku a chtěla jsem tak pojmenovat jednoho dne i svou dceru. Ale… jsi to opravdu ty?“

„Jsem… mami,“ ujistila ji Emily a pozorovala, jak se její matka usmála při takovém oslovení. „Jsem tu kvůli otázkám. Mám jich hodně. A času je málo.“

Olivia přikývla. „Chápu. Co bys ráda věděla?“

„Dala jsi mě pryč úmyslně?“ Otázka, která trápila Emily již od dětství, konečně vyplula na povrch. Její matka se zamračila a stáhla obličej v nenávist.

„Ne, zlatíčko. Nedala. Nechtěla jsem. Tedy… když jsem tě čekala, netušila jsem. Říkala jsem si, že adopce bude jediná možnost. Byla jsem tak mladá a… neschopná. Na všechno bych byla sama. Ale když jsem tě po porodu viděla, zamilovala jsem se. Byť jen na okamžik. Rozhodla jsem se, že si tě nechám.“

„Ale jak…?“

„Tvůj děda,“ pokračovala nenávistně, „tě nechtěl. Nemohla jsem za sebe rozhodovat.“

Jakmile přišla zmínka na něj, Emily vytřeštila oči. Teď přišla ona chvíle pravdy. „Ten, kterého jsi…?“

Její máma se na ni na chvíli podívala a pak svěsila hlavu. „Ano.“

Nic. Bez žádného: „je mi to líto“ nebo „nechtěla jsem.“

„Proč?“ zeptala se Emily a doufala, že se konečně dočká odpovědi. Na chvíli v sobě měla jen narůstající hněv.

Matka se jí podívala tvrdě do očí a zatnula čelisti. „Protože jsem musela. Nevydržela bych s takovýmhle zvířetem už dál žít. Jenom ty čtyři roky byly největším utrpením. Vážně jsem se snažila ovládat, ale nešlo to. Bylo to monstrum.“

Emily taková možnost ani nenapadla. Nenapadlo ji, že by její děda mohl být surovec. Přesto se jí tomu nechtělo ani věřit. Její máma měla něžnou mírumilovnou tvář a v představě, že by dokázala někoho zavraždit… otřásla se.

„Jak?“

„Emily,“ oslovila ji matka něžně. „Mluvím pravdu. On byl vážně zvíře. Mlátil mě, týral mě, a… znásilňoval mě.“

„Cože?“ vyjekla Emily, až se dozorčí musela na ni přísně podívat. Emily ztišila hlas v obavě toho nejhoršího. „Já jsem jeho…?“

„Ne!“ vyjekla její máma vyděšeně, ale se smíchem. „Samozřejmě, že ne. Proboha! Ještě to,“ zavrtěla hlavou a Emily se ulevilo. „Tvůj táta byl nejoblíbenějším klukem ve škole. Kapitán ragbyového týmu. Školní krasavec. A král všech školních plesů,“ usmála se blaženě. „Před klukama dělal, že mě nesnáší, ale ve skutečnosti o mě bojoval. Byla jsem moc hezká, ale tichá a tajemná. A líbila jsem se mu. Nedobytná Olivka, říkal mi. Posílal mi psaníčka, sladké esemesky, nosil mi kytky a čokolády a zval mě několikrát na rande. Pozval mě na ples, a já mu tehdy řekla ano. Tancovali jsme spolu, byli jsme šťastní. A pak mě jeden kluk oplzle ošahával. V té době si totiž začal dovolovat i můj fotr. A já se dostala do šoku. Brečela jsem a David – tak jsem jmenoval – mě uklidnil. Až tak, že mě něžně k sobě přivinul a skončili jsme u něj doma v posteli. Nedávali jsme si pozor. Ale po té noci se do mě zamiloval ještě víc. Chtěl se mnou chodit a choval se ještě krásněji. A když jsem zjistila, že jsem těhotná… byl nadšený. Byli jsme tak mladí, ale tak zamilovaní. Řekl, že mi bude pomáhat, že budeme skvělí rodičové. A pak to zjistil můj otec. Zvracela jsem a v koši našel těhotenský test. Běsnil, zuřil, zmlátil mě. A zmlátil i Davida. Jeho rodiče se ke mně do té doby chovali hezky, ale jakmile se tohle stalo, zatrhli mu se se mnou stýkat. Oba jsme byli nešťastní. Věděli jsme, že naše láska přetrvá. Ale rozdělili jsme se. A jediná památka na něj jsi mi zbyla ty,“ máma jí stiskla ruce.

„Zlatíčko, nikdy jsem se tě nechtěla vzdát. Ale otec tak rozhodl. Neumíš si představit, co v nemocnici dělal. Hned po mém porodu. Vyrvali mi tě z ruky. A já se nemohla ani rozloučit. Hledala jsem tě dlouhé čtyři roky, ale bez úspěchu. Dlouhé čtyři roky jsem byla zneužívána svým otcem. Říkala jsem to přátelům, všem, ale nikdo tomu nevěřil. Nechali mě osudu. Když mi bylo devatenáct, jednoho večera se vracel opilý z hospody. Chtěl mě znovu zneužít. Odstrčila jsem ho. Neustále se na mě dobýval. A tak jsem ho praštila lampou…“

Emily jí stiskla ruce, protože jsem věděla, co přijde.

„… Nejdřív se odtáhl a skučel, a pak se na mě vrhl. Utekla jsem pryč, honili jsme se po domě. A mě napadlo jediné… že ho zabiju. Popadla jsem nůž… a zasadila jsem mu pět bodných ran do hrudníku. A kopala jsem do něj.“

Na chvíli nastalo mezi námi ticho. Emily zpracovávala tu informaci.

„Emily, nejsem vrah. Ne takový, jak si myslíš. Ale já už to nedokázala snést. Takhle utýral i tvoji babičku, když mi bylo devět. Za ty léta jsem v jeden moment měla sílu vše ukončit. A chci ti říct, že toho nelituju. Je na tomhle světě o jednoho zlého člověka méně.“

„Pět minut!“ zahlásil dozorčí.

Máma jí stiskla ruce. „Holčičko, řekni něco.“

„My-myslela jsem, že jsi vrah. Ale zároveň jsem si myslela, že bys toho nikdy nebyla schopná. A teď už to chápu, mami. A… asi bych se zachovala stejně,“ odpověděla Emily.

Olivia popotáhla a usmála se. „Takže mi odpouštíš?“

„Ano,“ usmála se na ni její dcera. „Samozřejmě. Ale… co bude dál?“

„Jsem odsouzená na doživotí, ale mluvila jsem se znalci a prý, že je tu šance, že dostanu jen dvacet let. Že po šesti letech by mě za dobré chování propustili. A zatím se chovám, jak nejlépe umím. Modlím se za svobodu.“

„Proč jsi to všechno u soudu neřekla?“

„Neprokázali by to. Neměla jsem žádný záznam. Stačilo by video, ale oni mysleli jen na vraždu. Řekla jsem jim vše, ale bez úspěchu. Počítala jsem s tím. Věděla jsem, že nemám šanci. Na dobrého právníka jsem neměla peníze a na světě bych bez tebe už žádnou radost taky neměla. Ale teď, když tě tu mám, vím, že nějaká naděje je. A já ji využiju, jak nejlépe umím,“ usmála se na ni.

Emily jí úsměv oplatila a ještě více stiskla ruce. „Děkuju, mami. Za to, jak jsi statečná.“

„Ach, holčičko moje. Tak moc si přeju být s tebou. Dozvědět se od tebe, co jsi dělala celé ty roky…“

„Minuta!“ ozvalo se. Někteří se už začali loučit.

Emily neváhala a vytáhla balíček. „Tohle je pro tebe. Najdeš tu všechny odpovědi. Nebo alespoň většinu.“

Olivia si balíček vzala a zaraženě ho rozbalila. Vytáhla velké fotoalbum, které u sebe Emily měla. Pracovala na tom, aby získala všechny fotky z dětských domovů. Byla si jistá, že její máma ráda uvidí, jak rostla.

V očích se jí zaleskly slzy. „Zlatíčko, děkuju… to je ten nejkrásnější dárek…“

„Čas vypršel!“

„Ne, mami. To, že jsem tě mohla poznat, je ten nejkrásnější dárek,“ usmála se na ni Emily a poprvé porušila pravidla tím, že svoji matku objala, aby cítila její vůni a vychutnala si svůj vánoční dárek naplno.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Osudné setkání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!