OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Nebezpečí vánočních nákupů

25.12.2015 (14:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 828×

Moje nejlepší kamarádka už se pomalu dostávala do své bláznivé nálady. Přízvisko shopaholička k ní patřilo vždy, ale o Vánocích se její nadšení snad tisíckrát zvětšovalo.

Letos to byl už třetí rok, co mě donutila jít s ní. Nejdřív rozhodla, že musíme jít na Vánoční trhy. To jsem ještě byla ochotná akceptovat. Chodila jsem tam ráda, všude voněla skořice, svařené víno se prodávalo skoro u každého stánku. Zatímco Eliška obíhala stánky, já se ukryla u dětského kolotoče a toužebně pozorovala poníky, kteří byli uvázaní opodál, s nadějí že bych se na jednom z nich mohla svézt, jako když mi bylo pět.

„Sluší mi to?" ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočila, abych si mohla prohlédnout drobnou, modrovlasou slečnu v hnědém kabátu a oranžové čepici. Kolem krku měla obalený nový přírůstek do svého šatníku. Dlouhou rudou šálu se soby.

„Kočka," přikývla jsem okamžitě a hltavě se napila svařeného vína, kterým jsem se zahřívala. Eliška ale nenechala nic náhodě, kalíšek mi z ruky vytrhla a sama ho dopila.

„Já znám ty tvoje triky, Al. Nemysli si, že se mi opiješ hned na začátku dne. Čeká nás ještě spousta důležitých věcí."

S tichými nadávkami o tom jaká je mrcha, jsem byla nucena ji následovat přes celé náměstí Přemysla Otakara druhého. Už ve chvíli, kdy jsme vylezly z uliček Starého města, mi začalo docházet, kam mě to táhne tentokrát. Lannova třída znamenala jediné. Ona chtěla jít do největšího nákupního centra ve městě, kterému se za normálních okolností vyhýbám jak čert kříži.

Nápis Mercury na veliké budově působil tak děsivě. A skoro metrové vločky nasvícené zlatou barvou byly ještě děsivější. Připomínaly mi totiž, že za dva týdny je Štědrý Den. Což znamenalo nakupní horečku a obchoďáky plné lidí. Není věc, kterou nenávidím víc. Nakupovat. Je to nutné zlo.

Na Elišce bylo vidět nadšení, když jsme jely po jezdících schodech obchodního centra. Pamatuji si dobu, bylo mi tenkrát asi pět, kdy jsem se na tohle místo hnala s takovým nadšením a jediný můj cíl byl přemluvit mamku ke koupi nové panenky Barbie.

Jenže to už jsem dávno nebyla já. Svojí poslední panenku jsem hodila psovi ve dvanácti a bavila se tím, jak jí cupuje na kusy. A proto mi zmizel poslední smysluplný důvod, proč se sem dobrovolně vracet.

Eliščin oblíbený obchod byl až ve třetím patře. Jmenovalo se to tady New Yorker a prodavačky se na mě už od chvíle, kdy jsem vstoupila, dívaly, jako na člověka, co zabloudil.

„Tak, Al. Musíme vybrat dárek pro mojí mamku. Chci něco elegantního, ale nesmí to být moc upjaté," zahlásila Eliška. Každá jsme zamířily na jinou stranu obchodu. Její mamka byla moje lektorka na univerzitě, tak jsem myslela, že by ocenila nějaké pěkné sáčko, ale Eliška už mířila ke stojanu s šaty.

Asi po půl hodině zmizela naděje, že najdu něco pro paní Fáberovou. Nic se pro ní nehodilo a já už pomalu začala litovat tří let starého slibu, že s Eliškou vždy aspoň jeden den půjdu nakupovat. Položila jsem dvě tmavě zelená saka zpět do police, odkud jsem je vzala a vydala se hledat svojí kamarádku.

Jak jsem si vůbec mohla myslet, že opravdu bude vybírat dárek pro mamku? Nakrucovala se před zrcadlem ve zkušební kabince. Na sobě měla modré minišaty na jedno ramínko s  pozlaceným páskem okolo pasu.

„Vážně, Eli? Vytáhla jsi mě v sobotu v sedm ráno z postele, abych s tebou jela nakupovat vánoční dárky, ale ty si tady zkoušíš šaty, které se hodí tak maximálně ke šlapání chodníků?"

Eliška zvedla pohled z šatů a na malinký okamžik se zatvářila provinile. „Promiň. Nemohla jsem odolat. Klidně se jdi podívat do nějakého jiného obchodu."

„Já už mám dárky dávno nakoupené," zabručela jsem podrážděně a sjela chladným pohledem prodavačku, co postávala o kousek dál.

„Tak se jdi třeba najíst, jestli chceš," snažila si mě zase udobřit Eliška. Věděla, že nenávidím nakupování a tohle byla jediná možnost, jak mě někam dostat, takže hrozilo nebezpečí, že se jí na to příští rok vykašlu.

„Fajn," pokrčila jsem rameny. Vzala jsem svojí kabelku a vydala se pryč z obchodu. Po schodech jsem sjela do prostředního patra. Bylo že všech tří nejprostornější. Nahoře zabíralo spoustu místa autobusové nádraží a dole zase Albert, který se roztahoval po skoro celé délce.

Našla jsem dobrou schovávačku v rozsáhlém knihkupectví. Muselo být otevřeno nedávno. Ještě jsem ho tady neviděla. Mezi regály s populárně naučnou literaturou a fantasy literaturou jsem objevila útočiště. Prohlížela jsem si všechny obálky, četla zajímavé názvy a poslouchala rozhovory procházejících osob. Zastavila jsem se u knihy Kronika Královraha s podtitulem Jméno větru. S potěšením mi zrak padl hned vedle na další díl Kroniky, tentokrát Strach moudrého muže. Vytáhla jsem jí z regálu a otevřela na první kapitolu.

Uběhlo asi deset minut, než mi zazvonil mobil. Stála v něm jednoduchá zpráva od Elišky. Kde jsi? Už mám vybráno.

Rychle jsem si to přečetla, odepsala, že už jdu a ať na mě čeká u schodů ve druhém patře. Mobil jsem uklidnila do kapsy a i s druhým dílem Kroniky zamířila k pokladně.

„Dobrý den," pozdravila mě s úsměvem prodavačka, když jsem jí podávala knihu. Odpověla jsem a už si připravovala kreditku. Zaplatila jsem za knihu, nacpala ji do kabelky a vyběhla ke schodům, aby Eliška moc dlouho nečekala.

Ukázalo se, že jsem neměla běžet. Nebo aspoň běžet jinudy. Zrovna u obchodu se sportovními potřebami stál plastový Santa. V hlavě mi probleskla myšlenka, že by tady měl být spíš Ježíšek v jesličkách a přitom nepatrně zpomalila. A to se mi stalo osudným. Nevšimla jsem si toho míče.

Dozvěděla jsem se o něm až ve chvíli, kdy mě praštil do hlavy a já se zřítila Santovi do klína. Ten, kdo do míče kopnul měl obrovskou sílu. Zatočila se mi hlava a viděla jsem chvilku rozmazaně.

Někdo mi zatřásl s ramenem. Byla to Eliška. I z druhé strany se vedle mě někdo zjevil. To byl sekuriťák, co mi nařizoval, abych okamžitě slezla Santovi ze klína.

Připlácla jsem si dlaň na čelo a obtížemi vstala. Zamrkala jsem. Pohled mi vklouzl do obchodu se sportovními potřebami. Přesně naproti mě stál jakýsi kluk zhruba v mém věku a zíral na mě. Eliška zírala na něj, zatímco já mu věnovala nahněvaný pohled a táhla kamarádku pryč.

Usadily jsme se v čínské restauraci. „Páni, víš, kdo tě to trefil  míčem?" zeptala se Eliška, zatímco jsem si mnula čelo.

„To teda fakt nevím," zašeptala jsem rozmrzele. Opravdu mě nezajímalo, co to bylo za pitomce. Ani trochu. Mě zajímalo jen to, že budu mít na Vánoce pořádnou bouli.

„Patrik Šandera."

„No jasně. A to je kdo?"

„Děláš si srandu? Hraje za juniorku, letos nastupuje i do prvního týmu..." Fotbalista. Jestli nenávidím něco víc než nákupy, tak právě fotbal.

„Mě je ale úplně jedno, jestli mě sestřelila nějaká kopačka nebo popelář," vztekala jsem si i po tom, co mi přinesli oběd v podobě mých milovaných čínských nudlí. Eliška vykulila oči. Dívala se na mě, jako bych urazila jejího přítele. A ne, že bych to nedělala, ale on je zvyklý.

„To není fotbalista," promluvila na mě pomalu, každou hlásku pečlivě vyslovovala, abych to dobře pochopila. „Je to hokejista."

„Je úplně jedno jestli má kopačky nebo brusle a jestli kope do míče nebo mlátí do puku."

„Ty seš neznaboh. Fakt že jo," vyčetla mi, nacpala si plnou pusu nudlí, čímž mi dala najevo, že už se se mnou nehodlá bavit. Nevadilo mi to. Vlastně to bylo jedině dobře.

Měly jsme snědeno a já už se natahovala po kabelce, ze které jsem chtěla vytáhnout peněženku a zaplatit. Ale ona tam nebyla. A nejspíš jsem ji s sebou ani nevzala, takže se teď musela válet někde u plastového Santy. Rychle jsem strčila ruce do kapes, abych prozkoumala jejich obsah. Naštěstí jsem nalezla jak peněženku, tak mobil.

„Zaplať to, já se musím jít podívat po kabelce," řekla jsem Elišce, když jsem na stůl pokládala dvě stovky a vzápětí už zmizela z restaurace. Na schodech jsem si razila cestu dalšími nakupujícími, takže na mě tři puberťačky tak o osm let mladší než já začaly křičet, jaká jsem kráva.

Doběhla jsem k Santovi, už zase se mi točila hlava. Sakra. Podívala jsem se i z druhé strany. Sakra, sakra, sakra! Nebyla tady. Někdo mi ji ukradl. Vztekle jsem dala ruce v bok, rozhlížela se do všech stran, jestli tady někde tu hnědou věc nenajdu. A nenašla. Tohle byly vážně Vánoce za všechny prachy. Nemám kabelku, nemám knížku, jediné co mám, je boule na hlavě, která mě nesnesitelně bolí.

Eliška ke mně přišla jako duch. Položila mi ruku na rameno, čímž mě přinejmenším vyděsila k smrti. Dívala se na mě, v očích měla trochu lítosti, ale zároveň se usmívala. To se mi vůbec nelíbilo. Když ona nasadí tenhle úsměv, dává tím jasně najevo, že se v její hlavě zrodila ďábelská myšlenka.

„Ty máš obří bouli," usmála se, natáhla ruku, aby se jí mohla dotknout, ale to už jsem jí pleskla přes prsty a sama si bouli zakryla rukou.

„Dost to bolí, ty kamarádko."

„Ale aspoň bys mohla říkat, že tě zabil nadějný hokejista. To je docela čest, ne?" Eliščiny myšlenkové pochody byly na mojí zraněnou hlavu moc.

„Chápu to správně? To jsi právě řekla, že se nemám vztekat, ale děkovat tomu pitomci, co mě trefil do hlavy, jenom kvůli tomu, že je to hokejista?"

Elišce se tváře zbarvily do růžova, jak se najednou zastyděla. Sklonila hlavu k podlaze, začala si okopávat nohu a provinile si kousala ret.

„Promiň, Ali," řekla po chvilce, „budeme pokračovat v nákupech?"
„Fajn," vydechla jsem vzduch, který jsem dosud zadržovala.

Po několika hodinách Eliška usoudila, že už má všechno. Dárky pro babičky, dědečky, mamku, taťku i bráchu naskládala do obrovské tašky a teď se spokojeně usmívala nad vědomím, že má nakoupené všechny dárky. Můj výraz nebyl ani z poloviny tak nadšený jako její. Možná, že mi koutky úst cukly nahoru, když jsme vycházely na ulici, ale to bylo všechno. Hlava mě bolela snad ještě víc, takže jsem se tvářila, jakoby mě mučili. A toho si všimli všichni zaměstnanci obchodů, které jsme navštívily. Někteří se na mě dívali jako na teroristu, co vypadá, že za chvíli někoho zabije. Jiní zase jako na blázna, který by potřeboval psychiatra a ti poslední, co jsem považovala za sympatické, mě ignorovali.

„Hele?" ozvala se Eliška, „vážně to zvládneš sama?"

„Jo, prosím tě. Zmizni," protočila jsem oči. Měla jsem v plánu se zajít podívat na náměstí, kde měli rozsvěcet stromeček a Eliška z nějakého neznámého důvodu nalezla přesvědčení, že to sama nezvládnu.

„Ty seš teda milá. Čau," rozloučila se se mnou a vydala se k zastávce tramvaje, odkud jí měla odjíždět pětka. Zavolala jsem na ní pozdrav, pak už zamířila po Lannově třídě zase zpět na náměstí.

Cestou jsem se nikde nezastavovala, jenom jsem  po očku sledovala výluhu jednoho obchodu s kabelkami, protože tu mojí jsem nenašla ani ve ztrátách a nálezech.

Už u Černé věže jsem zjistila, že na náměstí je trochu víc lidí, než jsem očekávala. A přicházeli pořád další. Zabořila jsem ruce do kapes, rozhlédla se, jestli nejede auto a pak se rozběhla k podloubí. Podařilo se mi procpat zástupem lidí, takže jsem se postavila kousek od stánku se jmelím a v duchu říkala si, že vidím dost dobře.

Do nasvícení zbývalo necelých deset minut, když mi někdo poklepal na rameno. Rychle jsem se otočila, zamračila se, jak se mi okamžitě ta osoba vybavila, ale pak se mezi nás vklínila moje kabelka.

Ten pitomec, co mě sestřelil, mi u

kradl kabelku a teď mi ji přinesl. Pozvedla jsem obočí, nechápavě se na něj podívala.

„Omlouvám se za to poledne. Byla to nehoda. Tohle jste si tam zapomněla," říkal, když postrčil kabelku ještě víc ke mě. Přebrala jsem si jí od něj a najednou nevěděla, jestli mám děkovat za vrácení, nebo nadávat za tu ránu.

„Ehm... Děkuji," odpověděla jsem, otevřela kabelku a hodila do ní mobil i peněženku. On mezitím zmizel a já už se radovala, že mi dá pokoj, ale vzápětí se vrátil se dvěma svařáky v ruce. Postavil se vedle a jeden mi podal.

„Nestalo se vám nic?" zajímal se.

„Ne, bude z toho jenom boule," pokrčila jsem rameny, vzala si nabízený svařák a napila se. „Sice by se víc hodil Ibalgin, ale tohle taky není od věci," usmála jsem se.

„Nemáte otřes mozku?" položil mi další otázku.

„Jenom mě bolí hlava," znovu jsem se na něj usmála. Chvíli mlčel, opětoval mi úsměv.

„Doufám, že vám nevadí, že jsem se podívat do té kabelky. Chtěl jsem vědět, jestli tam nemáte doklady se jménem, abych s tím mohl dojít na informace. Ale nic jsem nenašel. Jenom papírek s adresou, tak jsem si řekl, že to zkusím tam. Jenže pak jsem si vás všiml tady..."

„Tak je nakonec dobře, že jsem si žádnou jinou nekoupila."

Natáhl ke mně ruku, „jsem Patrik."

„Alena," stiskla jsem mu ruku a potřásla s ní, „těší mě."

„Mě taky." Jen co to dořekl, dopadla na nás záře právě nasvíceného stromečku.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Nebezpečí vánočních nákupů: