OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Všechno a nic



Smrtící živly - Všechno a nicDéšť, tajemná pustina,
déšť, jemně tě napíná,
déšť, zvuk všeho a všech,
slyšet je i v tenkých zdech.

Déšť, diamanty ve vlasech,
déšť, stále stejný po čase,
déšť, co můžeš chtít víc?
Když se oddáš, všechno a nic.

Všechno a nic

 


Už tady stojím hodně dlouho. Nevnímám čas, který se mi prohání pod nohami. Pobíhá a nic ho nezastaví. Ani zeď z toho nejlepšího kovu nebo kamene by to nedokázala.

Dívám se na déšť, který nás tady utěšuje svým příjemným rytmem už druhý den. Kap, kap, kap, volají jeho části, které na sebe chtějí upoutat pozornost.

Stojím na balkóně, asi v sedmém patře, a sleduji déšť. Teď je tady jenom on. Dívám se jen na něj a nemám ani ponětí z jakého důvodu. Všechno se mi to vykouřilo z hlavy a to jenom díky němu, takže ho jenom sleduju. Sleduju, jak jeho kapky, jeho součást, prosti světlu začínají zářit jako diamanty. Stačilo by si jenom sáhnout, otevřít pořádně dlaň a ulovit jich pár. Stačilo by jen natáhnout ruku co nejdále do prostoru, trošku se nahnout a vzít si těch pár diamantů. Ten déšť mě svým bubnováním tolik láká.

Nesmím, nesmím se natáhnout a nahnout. Jsem na balkóně. Kdybych se nahnula, spadnu.

Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, jak zapadající sluníčko zbarvuje všechny mraky, celou oblohu, do růžovo-oranžova. Je to nádherná podívaná, které se nevyrovná žádná televize. Tohle je trojrozměrná obrazovka, které jste součástí. Vlasy mi září od té barevné, i když tady před chvílí bylo bílo. Denní světlo obklopovalo celou mou osobu. Teď tady už není. Slunce se chystá ke svému spánku a pořádně natřásá peřiny. Je unaveno z celého dne, kdy se muselo dívat na všechny hrůzy světa, kterých si ještě užije dost a dost.  Musí si už odpočinout a nabrat síly na další den s námi všemi, které hřeje. Musí si poradit s chladným foukajícím větrem, aby nám bylo teplo a nemrzly nám všechny části těla, které nemáme pečlivě přikryté pod kusem oblečení. I když je už jaro, slunce nemá dost síly, aby nás hřálo. Stále mu to stěžuje paní Zima. Stále se drží zuby nehty, aby tady mohla ještě chvíli zůstat a trochu nás pozlobit.

Déšť kape dál a neustává. Rozpustím si své hnědé vlasy, které jsem doteď měla schované v drdolu. Miluju déšť. Moc dešťových kapek se sem ale nedostane, bohužel, protože nade mnou je několik dalších pater. Nemůže. To mě zase přivádí k tomu, proč se trochu nenahnout a nechytit nějakou tu kapku do vlasů a při té příležitosti i ten diamant. Určitě by to pro mě představovalo ten nejlepší zážitek, jaký jsem kdy měla.

Nemůžu. Je to sedm pater. Nemůžu, mohla bych lehce spadnout.

Déšť neustává, zdá se mi, že se chce spíš ještě více projevit a ukázat, a přidává na síle. Do toho ještě začíná foukat vítr, studený vítr, který je s deštěm velký kamarád. Většinou spolu chodí ruku v ruce jako dva milenci. Déšť s větrem miluju, a proto zůstávám venku. Prvních pár minut, co jsem tady stála a poslouchala tu předehru deště, jsem se třásla zimou. Husí kůže pokrývala celou mojí pokožku a nemohla jsem se ubránit občasnému roztřesení končetin a zachvění srdce, ačkoli jsem se snažila to potlačit a přesvědčit tak sama sebe, že stojím na pláži, kde slunce přímo pálí. Snažila, ale nedařilo se. Teď, když jsem se pořádně zaposlouchala do té předehry, už se nemusím snažit. Zima, kterou ještě posiluje vítr, mi zalezla i pod oblečení tak dokonale, že bych tam mohla dát nanuky, které by neroztály. Kdyby se mě teď někdo dotknul, asi by nechápal, proč stojím na balkóně jenom v tričku s krátkým rukávem a kalhotami, které jsou tak tenké, že nezahřejí, a nejdu se domů ohřát. „Nastydneš!“ řekl by. Já ale nemám ráda horko. Navíc, teď by ten přechod byl ještě teplejší. Bylo by to, jako v létě. Jako kdybych se vzbudila po letní noci, pot by mi lepil vlasy ke krku a po kapičkách stékal po spáncích až na polštář, dech bych měla zrychlený, jak bych se snažila ochladit. Tohle mi ale vyhovuje. Nemusím se snažit o nějaký ten chládek. Tady je ho dost.

Proč jsem tady?, ptám se sama sebe po dalších pár minutách. Nebo hodinách? Nesleduju čas. Hodinky, ani mobil, tady nemám, abych mohla zkontrolovat čas. Proč? Chci strávit s deštěm, mým dlouholetým přítelem, který vždy věděl, jak mě potěšit, co nejvíce času. Nechci se s ním rozloučit. Na návštěvu přichází až žalostně málo za rok. Pro mě až moc málo. Mobil by byl jakýmsi rozptýlením, nezvaná host, který připomíná realitu.

Rozhlížím se kolem sebe tak moc, jak mi to stěny balkónu dovolí. Vidím věže kostelu, který je za dalším domem, i když by se tomu dalo říkat v normálním slovníku základní škola. Já na ni ale nikdy nechodila a i tu svou už mám za sebou. Nad kostelními věžemi, které byly na pozadí, teď už oranžovém, tak krásné, jsem se musela zastavit. Kochala jsem se tím pohledem, který mě ujišťoval v mém odhadu deště. Je to skvělý umělec a v jeho rukou všechno vypadá tak nějak jinak, krásněji, mírumilovněji. Kostelní věže se zdály tak blízko, by se jenom naklonit a natáhnout ruku. Možná by zbýval jenom jeden palec, abych mohla přejet bříšky prstů po jejich struktuře.

Ne, nesmím. Nemůžu se naklonit. Jsem moc vysoko. Až moc. Kapky, které by se mi proplétaly ve vlasech, diamanty, které bych mohla chytit a kostelní věže, u kterých bych mohla zkusit jejich pravost, mi musí stačit tak, jak jsou. Musí mi stačit se na ně jenom dívat, není mi určeno se jich dotknout. To může jenom déšť.

Rozhlížím se dál. Na ulici jezdí auta, jejichž řidiči spěchají domů, aby nezmokli. Déšť nesnáší, to je vidět. Já ho miluju. Proto tady teď stojím a poslouchám ho. Je to uklidňující zvuk. Tak moc bych chtěla říct, ať zastaví, ať chvíli poslouchají rytmus kapek, tu symfonii. Tak moc bych chtěla, ale neposlouchali by mě. Jen by si odfrkli a jeli by dál se slovy, že jsem blázen. Nezastavilo by je mé tvrzení. Prostě by názor na déšť nezměnili. Ale kdybych je přesvědčila… Nepřesvědčila. Plané naděje si nesmím dělat.

Stojím venku, na balkóně, ale zimu necítím. Ze začátku jsem se klepala zimou, ale teď už ji nepociťuju. Už ani husí kůži nemám. Zvykla jsem si. Jak lehce si lidé zvyknou. Na plno věcí. Na zimu. Zvyknou si na lidi, které nesnáší, ale musí je mít rádi. Musí si zvyknout, a proto se snaží a podaří se jim to. Lidé jsou tak tvární, co se týče názoru. Když mají nějakého šéfa, který je na ně hnusný, musí si zvyknout, aby o tu práci nepřišli a měli peníze. Aby mohli uživit své rodiny. Lidé si prostě zvyknou na všechno. Jsou strašně poddajní. Svůj názor stačí dobře vysvětlit a uvěří všemu. A to mě vede zpátky.

Stačilo by se naklonit a zašeptat jim slova o dešti, aby se zastavili, aby vystoupili z aut a kochali se deštěm, který nás navštíví jen málokrát do roka. Ale ne, na takové věci, jako zvykat si na smrt blízkého, to zase není tak jednoduché. Hlavně, pokud ten příbuzný pro vás něco znamená. Nemůžu.

Rozhlížím se dál. Dole už je plno kaluží. Prší dlouho a déšť si vytvořil spolky. Je tam mnoho miliónů kapek, které se shlukly na jednom místě. Povídají si. Přijímají nové a nové, každou sekundu. Zvětšují ten spolek. Pokaždé, když přijde nová kapka, všichni se na ni vrhnou na přivítání. Proto ta kolečka, která se tvoří při jejím dopadu. Všichni vytváří vlnu, kterou vidíme. Pak přijde nová kapka a všichni, spolu s tou novou, která je teď už vlastně stará, jdou přivítat tu další. Jsou tak milí. Proč lidé nejsou takoví? Proč na sebe žárlí? Proč každého rozlišují od ostatních? Na všem hledají chyby. Vždyť je to tak dokonalé. Zvuky, pro mě šťastné zvuky, znějí všude okolo. Když vidím, jak milé jsou, chci utéct do jejich světa. Oni jsou přece tak příjemní, všechny mají rádi stejně, nikomu neubližují, nikoho nepovyšují nad ostatní. Nikdo není vůdce. Jejich vůdce je jen ten, kdo je posílá dolů, aby si užili, když mají možnost. Tak ráda bych se k nim přidala a užívala si s nimi.

Nemůžu. Nesmím. Prostě to nemůžu udělat. Třeba na světě někde jsou takoví lidé. Milí, co nedělají rozdíly a mají rádi lidi okolo sebe. Možná to tak je, možná ne, ale já budu věřit.

Světlo lampy jde vidět, neboť sluníčko už dávno zalehlo do své nebeské postele. Jde spát, aby se mu mohly sny zdát, které jsou přesným opakem toho, co se děje na Zemi. V dáli byl vidět Měsíc, který nastupoval svou směnu.

Zima mi už není dávno, já tady stojím moc dlouho, ani nevím, jak dlouho, ale vím, že když jsem přicházela, bylo světlo, abych ji vůbec cítila. Teď je tma, jen pouliční lampy svítí, aby lidé, kteří procházejí po chodníku, nezakopli o cestu a věděli, kam jdou. A taky, aby se nebáli. Ani netuší, že by je někdo mohl pozorovat. Já je pozoruju. Na co by zvedali hlavu tak vysoko? K sedmému patru? Je to moc vysoko. A i když jsem v bílém a mé oblečení by mělo svítit, protože by se od něho odráželo světlo z lamp, nevšimnou si mě. Jsou prostě nevšímaví. Zakroutím nad tím hlavou. Nevšímaví a hloupí. Nezvednou hlavu, nerozhlédnou se. Hlavně ne, když prší, protože by museli dát své úkryty, deštníky, pryč a promokli by.

Já se jenom dívám, jak lidé rychle jdou, drží nad sebou deštníky a ničeho si nevšímají. Slyším jejich kroky, protože je tu ticho, kromě rozléhajícího se hluku dešťových kapek, které, když jste dobří posluchači, hrají symfonii. Moje hlasivky jsou v pohotovosti, jen, jen zazpívat, abych mohla hudbě dodat i zpěváka. Určitě by mi nedaly košem.

Chtěla bych seskočit dolů a říct lidem, ať se zastaví, ať se kochají deštěm a neruší jeho hru svými kroky. Že jsou až moc hluční, ať si užívají to, co jim příroda může dát.

Nesmím. Nemůžu. Na světě jsou lidé, kteří si toho všímají. Já jsem jedna z nich. Ten člověk za chvíli odejde a nebude rušit mé věrné poslouchání tak nádherné skladby; a moje hlasivky se nakonec taky uklidní.

Začíná pršet ještě víc a kapky začínají dělat čím dál, tím větší hluk. Když se podívám pořádně, vidím, jak částečky prachu zmateně uhýbají kapkám deště, který si razí cestu dolů, na zem. Do ostatních společenstev. Ne, vážně. Ty zrnka prachu neví, kde uhýbat. Jednou uhnout téhle kapce, ale vedle ní padá hned další. Kam má uhnout? Kličkují a světlo lamp jim dodává vzezření malinkých vzdušných skřítků.

Postupně se k dešti přidávají hromy a blesky. Je to fascinující. Jak já jim závidím. Jak já bych chtěla splynout s deštěm. Zažívat všechny jeho radosti.

V tomto momentě jsem si vzpomněla, proč jsem tady. Konečně jsem i přes ten opar okouzlení prohlédla své úmysly. Jedna velká rána hromu a oslnivá záře blesku tomu dopomohly. Musím jim poděkovat, protože jinak bych tady stála asi do nekonečna a stále se nevědomě snažila přijít na důvod mé přítomnosti. Nikdy bych asi tuto hádanku nerozluštila.

„Díky,“ zašeptám jen tak do vzduchu. Teď už vím, co mám udělat.

Přišla jsem tady kvůli bolesti a doufala, že déšť mi poradí, co s ní, jak ji přestát nebo obelstít nebo zahnat do ústraní. Poradil.

Zašeptala jsem své argumenty, proč milovat déšť, natáhla ruku, aby na ni mohly dopadat kapky, a já cítila, jak mé tělo ochlazují ještě víc, než je, a skočila. Pobrala jsem všechny diamanty a do vlasů se mi zapletly kapky, mé prsty ještě ve vzduchu pátraly po drsných stěnách kostela, ale ani když je nenašly, nebyla jsem zklamaná. Naopak. Cítila jsem se uvolněně.

„Jsi pro mě všechno,“ zašeptala jsem ještě naposledy.

Pohled nikoho:

Déšť pro ni byl vším. Milovala ho. A on miloval ji, protože nikdo jiný to nedělal. Nikdo jiný jí nedopřál ten pocit. Proto chtěla být jeho součástí. Byl pro ni vším, ale teď už není nic. Když ta dívka skočila, déšť ustal. V moment, kdy se ozvalo poslední bouchnutí jejího srdce, poslední kapka se přidala k ostatním. Poté už jenom truchlily. Už nebylo nic, co by zbylo pro její památku. Teď už si déšť bude pokaždé připomínat, jak miloval jednu dívku, která pro něho dala život. Chtěla být aspoň chvilku milována, a když letěla, připadala si tak. S úsměvem na tváři ji našli. Už nebyla nic, jenom zprávou pro novináře. Ale to už ji nezajímalo. Měla to, co chtěla. Dosáhla svého místa mezi kapkami, které jí dají lásku bez rozdílu, a ona ji bude předávat dál.

 

 

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Všechno a nic:

5. LostAngel přispěvatel
15.08.2011 [19:06]

LostAngelNádhera! Je úžasné, jak se chce naklonit, ale nesmí. Je nádherné, jak všechno kolem deště popisuje a jak tam tak stojí! Vážně klobouk dolů, před touhle povídku. Emoticon Je krásně propracovaná a i když je konec smutný, našla to co hledala a není snad nejlepší smrt s úsměvem na tváři? Super povídka Emoticon Emoticon

4. blotik přispěvatel
17.05.2010 [17:41]

blotikVeronica: Moc děkuju. Já jsem to napsala, protože déšť taky miluju.

3. Veronica přispěvatel
11.05.2010 [12:51]

VeronicaJedním slovem, páni Emoticon úžasně popsané její pocity a nádherný popis celé situace, deště Emoticon. Déšť jsem měla vždycky ráda, ale teď ho snad budu mít ještě radši Emoticon tak na mě tvoje povídka zapůsobila, smekám Emoticon Emoticon Emoticon

2. ShadowKissed přispěvatel
10.05.2010 [20:09]

ShadowKissedKrásná... Emoticon Emoticon

1. Rin přispěvatel
08.05.2010 [15:56]

RinPaaaani, moje jednorázovka na tu tvojínemá, je užasná. Plná pocitů... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!