OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrt vše srovná?

31.12.2009 (15:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1085×

Byla jsem si stoprocentně jistá, že tomu tak je. Nic mě nedokázalo popudit víc než skřehotání paní Treblesové, která tvrdila opak. „Smrt je jen nový začátek,“ pravila pokaždé, když se mě snažila poučit o bezpečnosti v nekonečném diskusním kroužku. Nevěřila jsem, že smrt je začátek toho pravého života. Byla jsem si zatraceně jistá, že smrtí všechno končí a obklopuje vás jen věčná černočerná tma a nesnesitelný chlad. Dnes bych za to dala svůj život, abych se mohla přesvědčit, že tomu tak je, ale k čemu by mi to bylo? Pořád bych byla tou stejnou nezajímavou tvrdohlavou dívkou, se kterou nikdo nemluví, protože má svůj vlastní názor a neovlivňuje jí nic okolního. Až na fakt, že bych byla mrtvá a namísto domu bych obývala hrobku.

A kdykoliv jsem tuhle možnost uvážila, měla jsem pocit, že by smrt všechno srovnala. Možná díky té představě jsem měla život o to radši, protože jsem věděla, že brzy mě čeká odměna v podobě svobody. Přesně to, na co jsem čekala přes šestnáct let.

„Jaké z toho máš pocity, Emo?“ zeptala se mě naivně paní Treblesová. V duchu jsem se uchechtla a zároveň svýma zelenýma očima jsem se vysmívala každému, kdo se mnou seděl v místnosti v pomyslném kroužku vytvořeném ze židlí.

Paní Treblesová seděla na nejvyšší umělohmotné židli naproti mně a své velké hnědé oči upírala na mé světle hnědé vlasy. Nebylo to proto, že jsem je dneska měla zvlášť mastné, ale proto, že se nikdy nedívala svým zákazníkům upřeně do očí. Vlastně ani nemohla, vysloužila si přezdívku „Šilhající Kate“ a to vysvětlovalo poměrně vše.

Její nakrátko ostříhané tmavě hnědé vlasy se na konečkách vlnily a její výrazná červená rtěnka ji přidávala na váze, i když byla štíhlá jako párátko. Na obličeji měla tunu make-upu, aby zakryla alespoň pár vrásek z mnoha. Celkově její obličej působil laskavým dojmem. Nohu měla přehozenou přes druhou a přiléhavý tmavě modrý oblek zvětšoval její boky.

„Mám z toho smíšené pocity,“ odpověděla jsem.

Ráda jsem škádlila lidi kolem mě. Moje čtyřicetiletá matka tvrdila, že to dělám proto, abych všechny kolem sebe odehnala, ale nebyla to pravda. Jen jsem nebyla tak společenská jako ona a má starší sestra. Vlastně mě obyčejná knížka dokázala více zabavit než nějaký stupidní večírek.

Paní Treblesová se lehce usmála na všechny kolem a potom svůj pohled upřela zpět na mé vlasy. Bylo to poněkud zvláštní a divné, zpočátku jsem nevěděla kde se dívat, ale potom jsem si zvykla. Prostě jsem hleděla do země.

„Můžeš nám konkrétně vysvětlit některé z těch pocitu?“

Rázně jsem zakývala hlavou. „Nejspíš ne.“

„Dobře, dneska asi nemáš náladu na povídání,“ odpověděla veselým hlasem, z kterého šel rozpoznat úsměv.

Přikývla jsem, i když důvod byl jiný. Pravda byla, že jsem sama nerozuměla svým pocitům, které ve mně dokola vířily jako hurikán a rozhodně jsem se nechtěla svěřovat lidem, které jsem znala sotva pár týdnů. Sama sebe jsem se někdy ptala, proč vlastně navštěvuju psychiatra, ale stačilo si vzpomenout na poslední měsíce a děkovala jsem bohu, že mě alespoň někdo chápe. A i přestože jsem nebyla věřící.

Nedávala jsem za vinu své matce, že mě měla za blázna. Zažívala jsem to nejhorší období života. Někde uvnitř mně jsem dokonce byla ráda i za to, že jsem teď seděla společně s dalšími stejnými lidmi jako já a dávala najevo své pocity. I když to byla třeba dvacetiletá těhotná holka, obyčejný zedník nebo homosexuál na vozíčku; všichni jsme měli stejnou poruchu. Každý z nás měl alespoň jednu jizvu, kterou si sám zhotovil a byl na ní pyšný. Každý z nás měl jeden důvod, proč to udělal. Proč chtěl umřít nebo se jen zviditelnit a získat tak trochu pozornosti. Každý z nás měl tajemství, o kterém nerad mluvil, měl za sebou svou temnou minulost, na kterou chtěl zapomenout. Tyhle věci nás navzájem spojovaly a umožnili porozumět činům, které jsme provedli. Nikdy jsem však neuměla vyjádřit své city a radost z pokroků, které jsem udělala. Možná proto jsem působila na lidi jako skeptik a egoista.

„Dobře,“ zaregistrovala jsem milý hlas paní Treblesové. „Byla bych ráda, kdybychom se zde opět sešli za týden a znova si povykládali o svých pokrocích. Takže děkuji, že jste spolupracovali a přeji vám hezký zbytek dne.“

Všichni se naráz zvedli ze svých židlí, na kterých seděli přes dvě hodiny, a já je napodobila. „Nashle,“ ozvalo se několikrát a postupně se všichni návštěvníci nahrnuli k východu. V malé vybledlé místnosti se zeleným kobercem jsem zůstala stát jen já, paní Treblesová a jeden starší pán s kloboukem na hlavě.

Vydala jsem se k ní. „Paní Treblesová?“

Otočila se ke mně a přestala se přehrabovat v malé semišové kabelce. Na neutrálním obličeji se objevil náznak úsměvu. „Ano, Emo?“

Byla jsem si jistá, že pán za námi nás poslouchá, proto jsem trochu ztišila hlas a nahodila jemně podezíravý úsměv.

„Mohla bych se omluvit z příští hodiny diskuze?“ zašeptala jsem. „Víte, nevím, jestli stihnu přijít. Mám … menší plány.“

Nevěděla jsem, proč se vymlouvám, ale něco ve mně, mě donucovalo se vymluvit. Nevěděla jsem, odkud ten pocit přichází, vlastně jsem netušila, co to byl za pocit, ale byla jsem si jistá, že nepřišel jen tak náhodou.

Paní Treblesové úsměv kapánek pohasl, ale pořád se snažila tvářit přívětivě. „Samozřejmě můžeš, Emo,“ souhlasila.

„Copak? Nějaký kluk na obzoru?“ zeptala se a zároveň se zasmála.

Zrovna vytáhla to téma, které jsem považovala uzavřené do mé holé smrti. „Tak nějak,“ souhlasila jsem suše.

Na tváři se jí rozjasnil pyšný úsměv. „Tak konečně si naše malá Ema našla kluka,“ prohlásila spokojeně, příliš hlasitě. Roztržitě jsem se podívala po pánovi, i přestože reakce ostatních jsem s chutí ignorovala – vypadalo to, že nic nezaslechl. „Už jsem si myslela, že se budeš chlapcům nadosmrti vyhýbat,“ pokračovala nadšeně.

Tak takhle zní můj přesný plán, pomyslila jsem si v duchu. Byla jsem tichá, ale svým způsobem drzá natolik, abych od sebe odehnala všechny chlapce, co o mě někdy jevili zájem. Asi se mě báli. „Ráda bych si tady s vámi povídala, ale…“

„Jasně, chápu.“ Šibalsky na mě mrkla, poplácala mě po ramenu a dál věnovala pozornost pánu v klobouku, který ji vřele pozdravil.

„Nashle,“ povzdychla jsem si, když jsem se odebrala k východu a přitom strhla s sebou světle modrý kabát visící na dřevěném věšáku. Navlékla jsem si ho na tenký svetr a vydala se do deště.

Venku bylo pouhých deset stupňů. Kapky deště zběsile dopadaly na kapoty aut zaparkovaných na parkovišti, které se rozléhalo před dvoupatrovou budovou s oranžovou omítkou a na obloze mezi modrými mraky trčel jeden velký černý přímo nad městem, díky němuž pravděpodobně vznikla průtrž.

Hlavní silnice byla obklopená různými mrakodrapy, obchodními domy a obchody. Všude byl cítit nepříjemný pach rušného velkoměsta, díky hlasitých výfuků od autobusů po metro, mezitím co v uličkách na kraji města zdobilo silnici napadané listí a čerstvý vánek obohacující ovzduší.

Rezignovaně jsem vzdychla a vydala se směrem k místu, kde pracovala má matka. Přešla jsem pár přechodů a stále s nepříjemným pocitem přešla půlku města, než jsem dorazila k jedné malé pobočce. Nad velkým vchodem stál nápis "Banka". Jedna z nejbezpečnějších v New Yorku.

Vešla jsem dovnitř a bezmyšlenkovitě došla k pultu, kde na kovové židli seděla má matka. Na sobě měla ten nejdražší kostýmek, který si mohla dovolit a rty měla pravděpodobně zmalované novou rtěnkou od Chanela.

Když mě uviděla, úsměv se jí vytratil z tváře. "Co tady chceš, Emo," zeptala se podezíravě a prohrábla si své krátké kaštanové vlasy.

Nasadila jsem neviný úsměv. "No, přišla jsem tě poprosit o pár drobných." Ušklíbla se a přehodila si nohu přes nohu. Pak si vytahla z drobné kabelky zrcádko a začala se upravovat. "Prosím," dodala jsem, když se k ničemu neměla.

„Kolik máš na mysli?" zeptala se stále hledíc na sebe.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím," přiznala jsem. „Dvě stě dolaru?"

Nadzvedla jedno ze svých dokonale vytrhaných obočí a uchechtla se. „Nač tolik peněz?"

Vlastně jsem ani netušila. „Chci něco pořádného na sebe," zalhala jsem. Móda byla to poslední, co mě zajímalo.

Tentokrát z kabelky vytahla pudr a přepudrovala si nos. „No," zabrblala a okem letmo sklouzla k mému oblečení. "Potřebovala bys to," uznala, odložila pudr a vytáhla peněženku. "Tu máš. A ať to stojí za to." Podala mi peníze. Tohle bylo snažší než jsem čekala, pomyslela jsem si. Peníze jsem si strčila do kapsy. 

„Nevíš, kde je Kaithlyn?"

Pokrčila rameny a narovnala se u pultu. „Asi u Dereka."

Odfrkla jsem si. Sestra měnila kluky jako ponožky. „Takže už ne Tobias?"

Našpulila pusu. „Zřejmě."

„Aha. No tak díky za peníze, mamčo," uchechtla jsem se a ještě než stačila něco říct, vydala jsem se k východu. Cestou jsem zavadila o nějakého pána a málem se rozplácla na zemi.

Super den, pomyslela jsem si sarkasticky.

„Hodně štěstí," popřál mi kdosi za mnou a položil ruku na rameno. Neotáčela jsem se, ignorovala jsem toho chlapa, co se mě pokusil dostat na zem přede všemi a teď mě ošahával. V New Yorku to bylo zvykem.

Vydala jsem se k metru, které bylo o pár bloků dál a jelikož jsem neměla ráda jízdu metrem, ráda jsem si to zkracovala přímo tím tunelem. Všechen čas, kdy přijíždí metro jsem měla uchované v hlavě, že jsem mohla v klidu projít tou tmou, aniž by mě něco smetlo jako hadr.

Jako obvykle jsem ignorovala všechny lidi, co se cpali dopředu nejblíž k železnici a sama se vydala mou zkratkou. Všude samá tma. Jen díky mobilu jsem snad viděla tam, kam šlapu.

Vítr pročesával mé vlasy. A pak jsem to uviděla. Praví se, že pesimista vidí v tunelu tmu a optimista vidí na konci tunelu světlo. Jenže v tom byl problém. Ještě než jsem si stačila uvědomit, že řítící se dvě světýlka přede mnou neznamenají optimistické rozdvojené vidění, ale vlak, zastavil se čas a já si připadala jako v těch zpomalených záběrech jako ve filmu.

Nejprve se mi před očima promítl můj nudný život. Školka, škola a ti nadržení spolužáci, Střední škola se spoustu přechytralých lidí a ... pak jsem ucítila náraz. Žádná bolest, jen cítění, že všechny kosti v mém těle se roztříštily. Plno křiku a brzdění vlaku, skřehotavý zvuk. 

Žádná tma, jen lehký pocit, jak se nadnáším a všechnu tu událost vidím z nebe. Jenže já nebyla v nebi nebo pekle. Byla jsem stále na zemi. Dívala jsem se na všechno z ptačí perspektivy.

A pak, jako kdybych se snášela dolů na modrém obláčku. Zůstala jsem stát na kolejích, několik metrů od vyděšených lidí a zastaveným vlakem. Viděla jsem, jak se všichni seběhli k té červené skvrně, co byla ponechána na předním skle metra po nárazu. Prostorem se rozléhal rozruch lidí, jako kdybych přesně cítila, jak se cítí být šokování.

Rozběhla jsem se tam taktéž a zůstala stát přimražená na místě. To já byla ta červená skvrna. Ale ... jakto, že jsem nebyla mrtvá?

Prudce jsem se otočila a rozběhla jsem se k telefoní budce. Chtěla jsem co nejrychleji popadnout telefon a zavolat mámě, říct ji jak je se sestrou mám ráda, ale nešlo to. Má ruka, jako kdyby neexistovala. Ať už jsem se pokoušela šáhnout na sluchátko, nebo na cokoliv jiného, ruka se rozplinula jako vodní pára.

Přestala jsem dýchat a vyděšeně se ohlédla. "Haló!" zvolala jsem na všechny. Nikdo mě nevnímal. "Vidíte mě někdo!!?" Žádná odpověď. Nikdo se neohlédl.

Copak jsem duch?

Vyběhla jsem z budky a posadila se na lavičku, snažíc se ignorovat paniku kolem. Sama jsem zpanikařila. Nohy jsem si přitáhla k sobě a položila si hlavu na kolena.

Někdo mi zaklepal na rameno. „Ty budeš Ema, že?" ozval se kdosi. Pomalu jsem zvedala hlavu. Copak oslovil mně? 

Spatřila jsem mladého kluka s kudrnatými tmavými vlasy a téměř roztrhaným oblečeným.

„Ty mě v-vidíš?"

Zasmál se. „Jistěže. Neboj, duše. Za chvíli tě bude vidět celý svět." Z jeho hlasu vycházel klid, který snad poukazoval na to, jak primitivní to je na pochopení. Z jeho očí vycházela jen upřímnost. 

To já se zarazila. „Duše?"

„To ti vysvětlím později, pojď," pobídl mi a nastavil mi ruku. Dotkla jsem se jí a tentokrát jsem cítila teplo jeho ruky. Uchopil mne za ní.

Byl vyšší než jsem si myslela. „Jsem Pablo," představil se. „A od teď mě bůdeš vidět každý den," uchechtl se.

„Copak nepůjdu do nebe?"

„Ne."

Naštvala jsem se. „Tak ty mě chceš dát do pekla? Vždyť já nic špatného nikdy nic neudělala! Ani blbou žvýkačku neukradla!"

„Emo, ty nejsi mrtvá," chlácholil mě.

„Vždyť do mě teď narazil ten vlak! Jak nemůžu být mrtvá!?"

Zasmál se. „Ty jsi nemrtvá," oznámil mi.

Jo, to mi toho ujasnil hodně, pomyslela jsem si. „Co to znamená? Že jsem upír nebo co? Protože jestli jo, tak rozhodně nebudu sát krev nikomu!"

Jeho výraz ve tváři zvážněl. „To znamená, že nejsi živá ani mrtvá." Pořád jsem na něj nechápavě hleděla. 

„Jsi smrtka," vyplynulo z jeho úst a můj osud byl zpečetěn.

Od toho dne se mé životní priority změnili. Jak hloupá jsem byla, když jsem si myslela, že smrtí vše končí. Smrtí vše jen začíná. Život je jen zkouška žití nanečisto. Vždy můžete ještě přehodnotit vše, co jste kdy udělali. Je to jako kdybyste psali tužkou, vždy můžete svou chybu vygumovat, opravit, ale Smrt vám nic takového nedovoluje. Protože Smrt je brána do věčného života, kde se používá výhradně jen pero, které nejde nijak zamaskovat. Píšete, píšete a zanecháváte chyby ... záleží jen na vás, jak se s němi smíříte.

Můj úkol je prostý. Jsem nemrtvá. Smrtka, která bere za trest duše živých.

Kdy jsem přestala gumovat já, když jsem pečlivě psala a ignorovala druhé? Kde byla má osudová chyba?

Co vy víte, jednou možná uděláte chybu vy a já si pro vás příjdu ...

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt vše srovná?: