OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Shadowmaker

20.05.2015 (10:00) • Kaisa • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1298×

Zarudlé oči a štkavý pláč mi běží hlavou ještě dlouho po tom, co mizím ze školy s cigaretou v puse a kanadami po svém bratrovi nakopávám nejbližší popelnici plnou důkazů lásky ke každé nechuťárně čítající testování trvanlivosti kabinek na toaletě, žaludku studentů, popřípadě schopnosti adaptace lidského těla. Parkoviště zeje prázdnotou, všichni se více či méně tváří, že je vyučování učitelů baví, popřípadě že jejich nevolnost hraničí se smrtí, inu, já to pro dnešek musím zabalit. Sice jsem jistému druhu smutku schopna vzdorovat, ale hromadnému předstírání už každopádně asi ne. Stala se totiž tragédie, které nepoznamenala asi vůbec nikoho a všichni ji berou jako záminku k věšení černých vlajek, opíjení se na rozlučkových večírcích a nákupu pásků, u kterých dámy předstírají, že se jedná o šaty, a všichni okolo, že tomu věří. Sladké.

Ale tohle všechno by platilo kromě té jedné výjimky – Terje. Na první pohled nevýrazné děvče s tím nejvíce štěněcím pohledem barvy karamelky a záplavou světle hnědých vlasů, chcete-li, tak špinavá blond. Myslím si, že se věnuje divadlu, zkoumání literatury a hledání uměleckého smyslu svého života, ale nikdy jsem se o ni nijak zvláště nezajímala do doby, než zemřel ten chudák, který by určitě netrpěl nikomu tohle přehrávání.

Každopádně to děvče může za to, že teď nervně pobíhám tam a zpět, napínám smysly a pokouším se odhadnout dobu, za kterou vykouřím konečně celou krabičku, abych alespoň trochu otupila mozek. Musím vypadat děsně vtipně a jako prototyp dokonale zkaženého pubertálního spratka, ale naštěstí jsou mi cizí názory momentálně ukradené asi jako moje plíce, takže pokračuji v ignorování všech pohoršených pohledů a zběsilým tempem si to mířím do nejbližšího parku. Nebojte se, nehodlám se ničím opíjet, ale potřebuju trochu času na to, abych to rozdýchala.

Neočekávala jsem žádné komplikace, takže mé zásoby na celý den se povážlivě skládají z jablka a lahve čisté neperlivé vody, která mi tedy rozhodně na pocitu plného žaludku nepřidá. Vypadám pravděpodobně jako jeden z těch geniálních běžců, co můžete každé ráno potkat v legínách, teniskách a s obrovským úsměvem na rtech. Sice je obdivuju, o tom asi žádná, ale ani to mě nedonutí se k nim někdy přidat. Každopádně u první lavičky si hraji na okupanta, hodím na ni batoh a spokojeně se k němu posadím.

Ničím s největší pravděpodobností přírodu i vlastní zdraví, ale stále nemůžu ten příšerný obraz dostat z hlavy, i když se smrtí a truchlícími pozůstalými už nějaké zkušenosti mám. Ale občas přijde někdo, kdo se s tím jednoduše nedokáže smířit. Nemyslím nyní to děvče, které zraje na péči psychologa, ale toho chlapce… nechte mi chvilku, však já si vzpomenu, jak se jmenuje. Takže zatímco ona sama sebe ničí s tím, že už svou asi lásku (protože v tom vztahu se vážně nevyznám) neuvidí, tak on tam je, stojí za ní, dotýká se jí a šeptá jakási hloupá utěšující slova.

Asbjørn. Hokejová legenda naší školy, sen každé malé i větší slečny, trošku hlupáček se smyslem pro humor a spoustou přátel, za které rád a často žehlil všechny morální úpadky a prohřešky vůči nějakému řádu. Párkrát zašel na vystoupení, aby se neřeklo, zapojil se do společných prací v naší malé vesničce, podržel dveře a vodil se za ruku s dívkou, která vypadá jak z reklamy na blond barvu na vlasy. Nikdo vyloženě závažný, potřebný nebo tak něco. Do doby, než ho zajelo auto.

U nás není zrovna zvykem se nechat rozmašírovat projíždějícími chudáky, kteří určitě jen zabloudili při cestě úplně někam jinam, ale jemu se to podařilo. Těžko říci, co to má na svědomí – nadbytek alkoholu, duševní pohnutky. Ale nic to neměnilo na faktu, že ani jeho odstranění ze seznamu živých bytostí ho nepřesvědčilo, že by měl vesele opustit tenhle svět, jak se to za normálních okolností dělá. Ne. Prostě si tu spokojeně zůstal, hladí tu chudinku, která ho pravděpodobně ani nezná, po ruce (ale jako sexuální obtěžování to počítat nemohu, jelikož bych asi těžko někomu dokázala, že ještě „žije“). Tudíž jsem se ocitla v mrtvém bodě. Ale dvě věci vím naprosto jistě.

Vidím ho. A nikomu to nepovím.

Další den přichází se stejnou úporností jako ty předchozí, ale dnes se nemusím budit v šest hodin, abych se stihla trochu zcivilizovat do školy, ale přesně v pět, aby má starší sestra zvládla zkrášlující proceduru na pohřeb. Nevýhoda toho, když žijete na malém městě, každý by se hned divil, co vás vedlo k tomu, že se nepřijdete rozloučit, ať se to rodině nebožtíka nelíbí jakkoli. Nějak se prostě počítá s tím, že tam pozvete celou vesnici, všichni naházíte do rakve kytičky, několik jeho kamarádů pronese trapnou řeč o výjimečnosti a strašlivé ztrátě, popláčeme si a sejdeme se u někoho na zahradě, kde se budou utužovat sousedské vztahy a lámat manželství.

Do rukou sedmihlavé saně se dostávám ještě dříve, než do sebe naházím snídani, takže celkový deficit cukru z posledního týdne nijak nedoháním a jen se mračím nad kulmou, štětci, barvami a nadšeným klebetěním staršího sourozence. Tím nechci říci, že bych ji neměla ráda, ale trocha empatie po ránu by se hodila, hlavně za předpokladu jednoho neživého návštěvníka, co se půjde pokochat svou rozkládající se mrtvolou. Asi se vám zdám trochu moc… ehm… těžko říci, jak to nazvat, ale každopádně vám to vysvětlím asi takhle. Nemrtvé bytosti vídám pravidelně od svých tří let (respektive si to pamatuji), nejsou nikterak pohledné a rozhodně netouží po tom, aby jim kdokoli pomáhal. Jejich čas jednoduše musí vypršet, a pak spokojeně odejdou a už se nikdy nevrátí. V tom lepším případě.

Naši se z velkého města vlastně přestěhovali jenom kvůli mně, protože jsem jim připadala pěkně ztracená, paranoidní a podobně, ale tu změnu ve výsledku uvítali všichni kromě mé maličkosti. Nejsem nevděčná ani nic podobného, ale nejprve nechají člověka smířit se s přítomností někoho dalšího, což mu trvá tak plus mínus patnáct let, jedno zlomené srdce a tisíce slz, pak ho seberou a odtáhnou na největší konec světa. A chtějí dík.

Nyní už na to koukám trochu jinak, jen co je pravda, ale tehdy jsem jim to zazlívala. Nechtěla jsem opustit své věrné duší kamarády, jejich tajné románky, střety a vlastní svět uvnitř toho mého. Ale nikdo se neptal, že ano.

Práce na zkulturnění bytosti biologické v tu sociální končí asi po hodině zmateného dorovnávání nedostatků. Několikrát mrkám, abych dokázala oslnivost mého pohledu, a raději se jdu převléknout, aby někoho nenapadla trochu hlubší úprava, protože na to bych dneska už asi neměla. Vypadám úplně stejně jako vždy, jen tentokrát mám na sobě šaty. Hnědé vlasy odstínu horké čokolády padají v kupodivu držících vlnách po pas, malá postava bez výrazných křivek a modré oči. Než se zeptáte, co jsem to za upgradovaného kentaura, tak upozorňuji, že si hlavu barvím z té blond. Na severu totiž jako andílek trochu zapadáte do stáda dalších milionu pohlednějších andílků.

Zvolím černé šaty, abych přeci jenom někoho nepohoršila, ačkoli vím, že zrovna ty asexuální kusy hadru nikoho zajímat nebudou. A nakonec se vše doplní botkami na podpatku, které se krásně zaryjí do hřbitovní hlíny a donutí jejich majitelku zvažovat, zda tu nebyl pohřben třeba nějaký chudák, kterého by pak roznesla po celém světě… A bolí z nich nohy, na to nesmím zapomenout.

Mé marné pokusy do sebe nacpat ještě trochu živin, abych se třeba nerozsypala jako domeček z karet, jsou přerušeny autoritativním hlasem mé dokonale vypadající maminky, která chytne za ruku svého dokonale vypadajícího manžela a shání své dokonale vypadající děti. Že to zní až příliš perfektně? Ale neblázněte, na podobné věci se stejně hrálo jenom v momentě, kdy někdo vylezl z našeho brlohu mezi lidi, to se pak musíte tvářit, že nejíte, nepijete, nevylučujete a nepotřebujete sprchu, protože se zkrátka nepotíte.

Ještě rychle se letím podívat za svým povedeným druhým sourozencem, po kterém dědím vojenskou obuv. Zatoužil totiž po službě vlasti, zmizel na pár měsíců někam do Narnie a vrátil se s tím, že musí dohnat spánek za všechny jeho padlé kamarády. Takže neustále spí, hází do sebe obědy a zase spí. Kdysi s ním bývala i sranda, ale teď ho pronásleduje smrt. Ne taková jako mě, ale smrdí z něj na sto honů…

Smrt můžete vidět, můžete cítit a můžete se jí dotýkat. Stala se důvodem, proč nad spoustou lidí máváme rukou už při prvním pohledu, podobně jako celebrity nemohou udělat první dojem, protože z nich čpí naše smrtelnost. Rozkládající se těla nemocných, truchlící vdovy nebo ti, kteří bojují za naši svobodu… Bojíme se jich už jenom z principu, ale nikomu to nezazlívám. Slizké shnilé zapáchající jablko. A stejně čeká na každého z nás.

„Nechceš jít s námi? Bude tam spousta holek, jídla, pití a tvých starých známých. Určitě tě rádi uvidí,“ nadšeně zahlaholím při příchodu do zatuchlého tmavého pokoje, kterému dominuje neidentifikovatelný tvar zahrabaný do pokrývek. Odpovědi se mi dostává v podobě hozeného polštáře a nepříjemného šklebu na ošklivé tváři. Mám sice krásné příbuzenstvo, ale po ránu všichni vypadáme jako čerstvě rozmixovaní a poslepovaní někým málo manuálně zručným.

„Že jsem se ptala,“ mrmlám si pod imaginární vousy a jdu zahlásit, že objekt pozorování žije, každopádně odmítá komunikovat jinak než násilnou formou. Rodiče si vymění podmračený pohled, ale moc pozornosti tomu nevěnují, jelikož zastávají typicky pštrosí teorii, že když problém nevidím, tak není. Občas si přeji, abych tohle podědila taky.

Z auta vystupujeme za asistence mého otce, řadíme se do jedné nesourodě dlouhé řady a čekáme na příchod někoho známého, aby se nás nebohých oveček ujal. Naštěstí to netrvá dlouho, přichází sestra zesnulého, vítá nás a moc děkuje za náš čas. Rodiče vyjadřují upřímnou soustrast a já přemýšlím, kde se v té dívce bere tolik odvahy a síly, aby i přes svou ztrátu vítala tohle divadélko, avšak po šikovně mířeném kopnutí od mé rodičky také vykoktám nějakou krajně trapnou frázi a raději se jdu zašít někam jinam.

Na bílých kamíncích lemujících kostel se mísí černé společenské boty s lodičkami na různě dlouhém podpatku, všichni se halí do černých šál, šatů a obleků, moc se nemluví a jen se tak hloupě pozorujeme. Já se z nudy rozhlížím po stroze vyzdobeném kostele, kam nás za chvilku jako ovečky vpustí, do momentu příchodu jedné konkrétní osoby. Přísahám, že jsem na ni nijak moc zírat nechtěla, ale ona, krásná i ve svém smutku, vypadala snad více zdrcená než před pár dny. Od té doby, co jsem utekla ze školy, chátrala každým momentem, ale i přes to všechno najednou krásněla. Neumím si to vysvětlit, asi úplně stejně jako ten duch táhnoucí se za ní. Vlastně kromě dneška, nechal ji přijít samotnou… Jak šlechetné.

Nevím, proč tu zůstává i po své smrti, ale nechci nad tím moc bádat, neexistuje jediný racionální důvod k něčemu takovému. Nedržel se svého života tolik, ale přesto ho někdo spoutal s něčím, co tu zůstává… Plíží se za ní jako stín, hladí ji po vlasech, po tváři a cosi šeptá, každopádně neoplývám takovou odvahou, abych tam šla a poslechla si to. A ona ho neslyší. Občas ze vzteku začne pobíhat po škole, dvoře nebo městě, zoufale se snaží si vyrvat vlasy nebo jen dosáhnout toho, aby si ho kdokoli všiml. Musí to být ubíjející.

Uvítací výbor utvořený z jeho rodiny vítá Terje s otevřenou náručí, jeho sestra jí padne kolem krku a vypadá to, jako kdyby odevzdávala veškerou svou bolest na její bedra. Obě pláčou, těžko říci, kdo z nich trpí v daném momentu více. Každopádně na Terje se dívá lépe, i když se mi to zdá spíše tragické, než veselé. Většina lidí rozkvete do plné nádhery jejich ducha a těla až v momentě, kdy poznají tu první lásku a důvod k úsměvu, zatímco ona se stávala půvabnější a půvabnější úměrně tomu, jak moc plakala, štkala nebo se ztrácela v myšlenkách. Já si toho všímala pouze jako zainteresovaný pozorovatel, ale chlapci začínali trochu dotírat…

Což mě přivádí k otázce, jaký byl vztah té podivné dívky s rodinou Asbjørna, protože dle všech dostupných zdrojů se s ní nikterak zvlášť nebavil, žádný románek se tam nerozvinul, tak proč ji, sakra, objímají jako člena rodiny? Něco mi neustále uniká, ale srdceryvně se bráním tomu po tom pátrat. Četli jste Já nejsem sériový vrah? Ne? Tak to napravte, protože až tehdy pochopíte ten děs člověka z činů, co by mohl spáchat. Nevraždím, ale mohla bych se zamotat do pavučin duchů, což nechci. Nikdo to nechce.

Konečně se objevuje, v celé své kráse se zhmotní za hřbitovní zdí a pozoruje tu šaškárnu na jeho počest. Parta bývalých kamarádů utěšuje bývalou přítelkyni, která se k jeho drahým nijak nehlásí, ale on je okázale ignoruje a svou pozornost upírá na to srdceryvné drama před branou. Evidentně si jeho matka na bedra naložila moc velikou zodpovědnost, takže teď se jen opírá o svého manžela a klopýtá k nějakému pevnému bodu, aby se nesesunula úplně.

Terje na to hledí s odstupem, tak trochu vyloučená z celé té podivné smutnící scenérie, uvězněná ve svém vlastním světě plném bolesti, který nedokážu pochopit. On k ní přichází zezadu, paže obmotává okolo útlého pasu a hlavu si pokládá do záplavy vlnících se vlasů. Možná kdyby žil, tak by to připomnělo někomu hlavní body vztahu o vzájemné podpoře, ale takhle… Odvrátím pohled a spolu s celým stádem si to mířím na obřad.

Nenávidím se a nenávidím to všechno, tu neúplnost a nepřítomnost těch, u kterých se to žádá. Tělesně jsme tu všichni, duševně vůbec nikdo, nedokážu ani fixovat mluvícího kněze, který povídá něco o Bohu a další cestě mladé duše do nebeského ráje. Naštěstí jsme všichni ušetřeni dalších promluv o životě zesnulého ze stran úplně všech. Nesnesla bych ty dotěrné kecy o tom, jak ho všichni milovali. On na to zírá lhostejně, prázdně, jen postává u své rodiny, hladí nebohé pozůstalé po pažích a občas se vrátí k Terje jako ke svému stálému přístavu.

Třesou se mi ruce, nejraději bych si zapálila, ale moc dobře vím, že dneska k tomu nedostanu příležitost. S rodiči mám nepsanou dohodu – hrají, že o tom neví, a já se tvářím, že to vůbec nedělám.

Přichází moment kytic a posledního rozloučení, postupujeme v řadě za sebou a pokládáme na vyfintěnou mrtvolu květiny a já bych se nejraději smála nad tou hrůzou, nad tím strašným konáním, ale stejně házím svou růži do shluku nevkusu. Přistupuje i to děvče s karamelovýma očima a při pohledu na ni mě popadá neuvěřitelná touha jí říct všechno o tom, jak tu zůstává, jak na ni čeká… Už se k tomu chystám, když mě pohotově zastaví má starší sestra s ledovým pohledem. Takže tam jen stojím a koukám, jak se mladičká duše hroutí sama do sebe, jak se ničí jenom kvůli tomu, že nesmím říct pravdu.

Ale vím, že to tak bude lepší. Doufám.

Přestávám rozlišovat dny od nocí, hodiny od minut, přijdu si jako prázdná skořápka neustále praktikující tu samou činnost dokolečka, ale očekávám jiný výsledek. Proč? Asi jsem hlupák. Můj bratr konečně vylezl ze svého brlohu, ale něco s ním není v pořádku, cítím z něj jakýsi divný pach, který bych za normálních okolností připsala vině, ale nyní se snažím nad tím nepřemýšlet. Nesoudit ho. Zbytek rodiny ho vítá nadšeně, už se báli, že těch bláznů mezi námi bude více. Každý večer sedíme nad uměle naaranžovanými pokrmy, povídáme si o věcech, které nikoho nezajímají, odcizujeme se jeden druhému, ale tváříme se, že se přibližujeme.

Ve škole se mi známky sice nehorší, ale nepamatuji si z těch hodin vůbec nic, dokážu se těšit už jenom na odpolední cigaretu a Terje. Musím ale nejprve ujasnit jeden velmi podstatný fakt – nejsem lesba. Není v tom žádné mé citové hnutí vůči vlastnímu pohlaví, ale fascinace. Toužím znát pravdu o jejich vztahu, chci vědět, proč ji ani na malý okamžik nespouští z očí, proč vypadá jako zloděj, když se jí opatrně dotýká, proč tu, sakra, stále zůstal! A potom také zajisté důvod, proč z ní každým dnem vyprchává život. Začala se hrbit, jako kdyby snad toužila přiblížit se půdě, kam ji jednou pohřbí. Přestala hrát divadlo, kreslit, psát, hlásit se. Jen sedí a zírá. Mučí se. A trpí.

Nemluvím už skoro s nikým, nedokážu ze sebe dostat kloudné slovo, celý můj mozek ovládá úplně jiný příběh a srdce do žil pumpuje jen nervozitu. Neurony přenášejí stres a já připomínám mnohem více komparz nějakého postapokalyptického filmu, než studentku střední školy. Neskáču radostí při každém výletu, změně nebo něčem podobném. Chci je zachránit, ale na druhou stranu ztrácím sama sebe…

Probouzím se příliš brzo na to, abych zrelaxovala tělo, ale odmítám znovu usnout. Už jen proto, že se koná obrovská akce u nás na zahradě, na kterou se rozhodně a stoprocentně musím připravit. Příležitostí ke konzumaci alkoholu tu není nikdy dost, proto se ihned po pohřební hostině chystá oslava návratu mého bratra. Myje se – panáka na to, konečně začal komunikovat jako člověk – lahev na to, navrhl společenskou akci – sud na to. Takže už týden tu všechno pucujeme, maminka vyváří a připravuje se hudba. Táta se dokonce rozhodl opravit staré rozvrzané stolky a židle, které jsme včera se sestrou natřely na bílo.

První hosté se očekávají kolem dvanácté hodiny, proto už teď slyším fén na vlasy a tekoucí sprchu, aby náhodou někdo nevypadal jednou jako obyčejný člověk. Samozřejmě se zapojuji do té šílené procedury, natáčím si vlasy a zvažuji změnu barvy, maskuji nádherné modré kruhy pod očima, patlám si řasenku a lesk, natahuji na sebe modré šaty a zjišťuji, že nedostatek jídla dělá svoje. Potřebovala bych je totiž tak o číslo menší. Možná o dvě. 

Na zahradě se setkávám s rozradostněnou sestrou, která pobíhá tam a zpět, šeptá si pro sebe něco o svatbě, a jakmile zmerčí mou maličkost, tak si hraje na diktátora. Dostávám asi tisíc nepodstatných úkolů, které bez valného nadšení plním. Než konečně dodělám i tu poslední hloupost, co si stihl ten tyran vymyslet, tak už máme celé městečko hezky pěkně nakvartýrované na pozemku. Probírají se stejná témata jako vždy, dámy chválí práci mé matky, pubertální výrostci se snaží uniknout pátravému pohledu všech důchodců, kteří stráží stůl s alkoholem do doby, než se uzná za vhodné pít.

Asbjørnova rodina nedorazila, sbalila si po jeho pohřbu věci a odjela na pár měsíců do srubu v horách, což docela i chápu, ale to, že tady nechala nebohou Terje, moc nepobírám. Nepokročila jsem ve svém pátrání nijak zvláště daleko, jen jsem zkonstatovala neupřímnost všech těch jeho kamarádíčků a přítelkyně, kteří se z toho hodně rychle otřepali, ale co. Život jde dál, že ano.

A můj objekt zájmů přichází taky, její babička ji nutí do všech srazů a čeká, že se děvče vzpamatuje z té hrozivé ztráty, inu, nemyslím si, že by to nějak pomáhalo. Spíše to všechno zhoršuje. Samozřejmě ji opět někdo nastrojil do šatů, pečlivě nalíčil a upravil, ale připomíná jen ty porcelánové panny. Prázdná. Tichá.

Kluci vzdali své pokusy o získání jejího srdce, protože když už na ně někdy promluvila, tak většina z nich zjistila, že vůbec jejich nabídky neposlouchala. Dobře jim tak. Asbjørn tehdy šel věšet státní vlajky na důkaz svého štěstí, protože nic mu asi nelezlo na nervy více než oni. A pak totální ignorace, za kterou si ale stejně může sám. Má pěkně umřít a odejít a neobtěžovat nevinné občany. Dnes se tu zjevuje znovu, což moji maličkost moc netěší. Jsem z jeho přítomnosti nervózní, nesvá a dostávám chuť si zase o trochu více zničit plíce. Sleduji pečlivě chování těch dvou a nemohu zabránit návalu nevolnosti.

Třesu se, po celém těle mám husí kůži a uhýbám očima před tím vším. Nedokážu to snést, pohybuji se hlemýždím tempem na nějaké ukryté místo a pot mi stéká po zádech. Koušu se do rtu a pokouším se udržet oběd pěkně v žaludku, ale ten spolu s trávicími šťávami dává najevo, že rozhodně nehodlá zůstat příliš dlouho uvězněn. Na posledních pár metrů trochu zrychlím a stihnu to jen tak tak. Nesnědla jsem toho zase tolik, takže po čase už jen lapám po dechu a zklidňuji srdeční tep. Ruce mi kmitají ze strany na stranu a zapalovač mizí v hluboké trávě. Kleju, vkládám cigaretu do úst a na čtyřech hledám zdroj ohně.

„Tady,“ ozývá se za mnou tichoučký hlásek a já se otáčím, abych spatřila Terje, Asbjørna a hledaný předmět. S výrazem největšího feťáka nadšeně chytám oheň a vtahuji kouř do plic až příliš rychle, takže se vzápětí rozkašlu. Ona na to hledí bez odsouzení a já chápu všechno, chápu, proč ten podělaný kluk neodešel, a vím, že kdybych potkala někoho jako ona v mužském vydání, tak také budu chtít zůstat. Zůstala skrznaskrz čistá, nevinná a přesto zraněná, zlomená, roztříštěná. Jeho držení těla prozrazuje, že ačkoli postrádá jakoukoli hmotu, tak ji uchrání do svého posledního dechu, hlídá každý centimetr jejího těla a obává se o ni. Miluje ji. „Jsi v pořádku?“ ptá se tím něžným sopránkem a usedá vedle mého groteskního vzhledu, jen vrtím hlavou a své vnitřní rozpoložení nekomentuji. Soustředím se jen na pravidelné nádechy, výdechy, sklepávám popel do trávy a očima kloužu po krajině. Za normálních okolností bych možná prohodila něco o tom, jak je tu krásně, ale nemůžu. Ona sama ví nejlépe, že není. „Kouříš poprvé?“ táže se s neskrývaným zájmem a já jen zvedám obočí do udiveného výrazu stejně jako ten duch, co si vedle ní sedl a pokládá si hlavu na její rameno. Asi mu nepřijdu jako hrozba nebo tak něco…

„Kéž by. Kéž bych s tím nikdy nezačala,“ odpovím po pravdě a natahuji se po další, zapaluji ji a hledím do dáli a zvažuji nespravedlnost světa nad tím, jak mučíme ty, které toužíme zachránit. Týráme nebohé vězně vlastních duší jen za to, že mají to, co nikdo z nás. Oddanost. Věrnost. Odříkání. A soužení. „Omlouvám se za tuhle strašnou akci, nikdo z rodiny to asi neudělá. Takhle brzy po jeho smrti… Prostě promiň,“ vykoktám po chvilce příjemného mlčení a evidentně ji šokuji, špatně ukrývá to, že jsem vyhmátla slabé místo. Doopravdy jí to vadí, takže všechny pokusy o odpor zastavím jedním klidně ledovým pohledem. Musíme vypadat zvláštně, ona připomíná ladnou vílu, přelud starověké tragédie, a já krutou realitu všednosti, ale odmítám si připustit podobné úvahy. Nechci přemýšlet.

„Já… mezi… mezi námi nic nebylo. Ne… ne…“ zlomí se jí hlas na posledním slově, které bez problémů odhaduji. Štvu ho už jenom tím, že s ní mluvím, ale kuchat se v otevřených ranách nemusím, mračí se a opět ji vězní v náruči, každopádně ona sedí stejně jako předtím a čeká stejně jako já. Jednou dojdou nervy a ona mi poví pravdu, protože to nikomu jinému neřeknu. Nemám komu a nechci ani mít co, ale v momentě, když už bych zmobilizovala síly na nějaké ukrutně nepřátelské gesto, tak se zhluboka nadechne a vypráví. „Poprvé jsem Asbjørna potkala na afterparty po našem vystoupení. Tehdy to ještě nebylo nic moc, ale ty večírky potom smázly všechny problémy, co tam diváci mohli vidět. Ten večer jsem neměla zrovna dobrou náladu, hrála se nějaká trapná hra, která nikoho nezajímala, a můj výkon se mi nezdál dostačující. Něco tomu chybělo. Věděli jsme to všichni. On se tenkrát nabídl, že zná jednoho herce z velkého města, co by nám mohl pomoc. Urazila jsem se a odmítala s ním nějakou dobu mluvit, i když se snažil. Když se ale začalo vybírat drama pro další rok, tak jsem musela zasáhnout. Šlo se opět po jednoduchých věcech nebo na druhou stranu po něčem, co v našem podání vypadalo strašlivě. Všechny milostné scény připomínaly parodii na lásku, se kterou autor své dílo napsal, každá komedie vypadala jako tragédie. Dohodl nám tehdy kontrakt s tím hercem, Erikem. Od té doby se změnila spousta věcí, začali jsme nacvičovat mnohem složitější autory s důmyslnými příběhy a opravdu nám to šlo. Kromě těch romantických scén. Mám svého kolegu hrozně ráda, ale připadá mi jako bratr. A jak pak zahrát vášnivou hádku?“ Představuji si něco podobného se svými sourozenci a trochu si v hlavě opravuji její přirovnání. Se sourozenci se můžete pohádat, ale s přáteli nikdy. Oni nejsou vaše krev a té cizí se odpouští velice těžko. Asbjørn tiše naslouchá stejně jako já a Terje stěží zakrývá tíhu toho celého příběhu. Touží se svěřit, ale trochu se obává.

„Erik tehdy navrhl, že mám požádat Asbjørna o pomoc. Zdálo se mu to jako skvělý nápad – hokejista se zápalem pro sport, přítel nádherné blondýnky a všemi oblíbený. Chtěl, aby mi našel nějakého přítele nebo kohokoli, kdo by to mohl sehrát se mnou. Hrozně jsem se styděla, když jsem s tím za ním šla. Jenže všechno šlo úplně hladce, začala jsem chodit na jejich tréninky, zapojovat se do akcí pro ně vyhrazené, a tak se pomalu se všemi sbližovala. Asbjørn se stal nedílnou součástí mého života a stejně tak i celého hereckého spolku, proto nebylo nic divného, když jel s námi na prodloužený víkend do srubu.

Všichni si to užívali – do momentu, než se mělo začít pít. Každý něco přinesl, Erik také na náš večírek přispěl a nic nebránilo zábavě, jenže Asbjørn se tehdy strašlivě rozohnil, když jsme se pokoušeli opět nacvičit nějakou romantickou scénku pod vlivem. Zdálo se nám to jako hrozná legrace, ale když mi začal partner strkat jazyk do krku, tak mu přeskočilo a začal se chovat nepříčetně. Nechápu, co to do něj vjelo. Erik ho tehdy odtáhl, celý zbytek večera jsme je neviděli a vrátili se až druhý den. A vše bylo zase v pořádku.

Jenže po návratu se to zase pokazilo, přestali jsme si rozumět, neměli jsme jeden na druhého čas, všechen čas investoval do své přítelkyně, hokeje nebo kamarádů a na mě mu nezbyl. Já zase více hrála, četla, psala a snažila se zdokonalit své umění. Chvilku to vypadalo, že se všechno vrátí do starých kolejí. Naše hra měla premiéru a on se tam zase objevil. Není to nic zvláštního, však to sama víš, ale něco se tehdy pokazilo. Vtrhl do šatny, začal něco horečně vysvětlovat Erikovi, pak mě čapl za ruku, dost surově odtáhl ven a políbil. Nechápala jsem to, ale rozhodla jsem se nechat problémy za hlavou a soustředit se na hru. Moc se nám to povedlo. Ale jeho jsem nemohla nikde najít, nepřišel na závěrečný večírek a jeho dívka tam byla sama. Ten polibek bylo naposledy, kdy jsem ho viděla.“ Kouř mě štípe v krku, ale nechávám si chvilku mučit své dýchací ústrojí, než se konečně zbavím toho hrozného mučitele. Mlčím, netuším, jak mám zareagovat, a na obou tvářích vidím, že to všechno je pravda. Asbjørn se od ní trochu odklonil, prsty si zajíždí do vlasů a nakonec vstává, Terje stékají slzy po tváři a já pociťuji svědomí, jak hryže do mé polámané přísahy, že nic nepovím.

Stavím se na nohy, upravuji si sukni a zašlapávám další nedopalek do země. Nabídla bych jí cigaretu, ale nechci tenhle zlozvyk šířit do světa, takže jen přešlapuji a zvažuji své možnosti. Obávám se, že jich moc nemám, nějak pateticky doufám, že mohu říci pravdu, že by to třeba ta jejich láska, kterou to děvče odmítá vidět, zachránila hrůzu mého přiznání, ale zase tak naivní nejsem.

„Nemyslíš si třeba, že tě miloval? Všechno by se tím vysvětlovalo…“ ptám se. Ona jen krčí rameny a stírá si kapky vody z tváře, nepřestává brečet, takže ten boj stejně prohrává. On si kouše rty, stejně nervní jako já.

„Miloval,“ pronáší po chvilce tlumeným hlasem, v očích ty samé zrádné ukazatele nálady jako ona, cukám sebou a dávám najevo, že o něm vím. Kulí oči, ustupuje o pár kroků a nevěří svému vlastnímu štěstí. Nejraději bych si za ten lidský reflex nafackovala, nemohu ale vrátit zpět své činy, proto odevzdaně přikyvuji na jeho otázku, zda ho doopravdy vidím. Ale Terje nereaguje na nic, co udělá, protože ho nevidí. Nemůže. A já jsem z toho deprimovaná.

„Netuším. Já jeho ano,“ přiznává se a já zakláním zoufalstvím hlavu, vlasy se ztěžka dotýkají nejvyšších květin v trávníku, uvědomuji si bolest z vysokých podpatků a ztrácím veškerou vzdálenost mezi mnou a tímhle příběhem. Propadám se do toho světa zas a znovu a mé pokusy couvat nejsou vyslyšeny. Asbjørn tlačí, abych jí řekla pravdu, ale vypouštím všechny ty informace z hlavy, ztrácím pudy sebezáchovy a topím se v nevyřčeném. Vzpomínám na svou první lásku a zažívám tu bouři znovu. A pak všechno zkazím.

„Miluje tě taky, Terje, proto tady zůstal. Připadám ti asi šílená, ale nedělám si legraci. Jednoduše zemřel, ale jeho duše odmítla opustit tenhle svět. Stojí každý den vedle tebe, dotýká se tě a brání a já to všechno vidím. Jak se ničíš, jak na sebe poutá pozornost…“

„Lžeš! Blázne! Psychopate! Přestaň! Nech toho!“ křičí, zvedá se a ustupuje s výrazem raněného zvířete, celá tvář jí rudne, ale já se nepřibližuji, nechci jí ještě více ublížit. I když pravda je jen pravdou, tak bolí. Ujde sotva pár metrů, pak se otáčí a utíká. A on za ní.

Dopadlo to vlastně mnohem lépe, než jsem předpokládala, nikomu neběžela hlásit mé myšlenkové pochody a jen na mě trochu zaječela. Asi si to za svou úžasnou upřímnost zasloužím, nevím. Ještě chvilku se nehýbu, nezapojuji svaly a jen si v hlavě srovnávám, co že se to vlastně událo. A pak si uvědomuji, že teď přišel ten správný čas pít. Hodně moc.

Občas prostě neexistuje jiné východisko, než to zabalit a přestat bojovat.

Nebavím se s Terje už nějakou dobu, vyhýbá se mi tak okatě, že by si jeden myslel, co všechno za naším vztahem zůstalo, ale tohle všechno způsobila jedna diskuze, ke které se neustále vracím. Asbjørn totiž zatoužil po společnosti někoho, kdo s ním mluví, takže se občas objeví, probere nějaké novinky a vynadá mi za ten teatrální výstup. Jistě bych po čase našla nějakou cestu, jak to oznámit normálněji, ale stojím si za tím vším. Moc poslední dobou nemluvím, všímám si jen prapodivné atmosféry v našem americkém snu. Nelíbí se jim moje roztrhané džíny, moje kanady, vlasy a vlastně vůbec nic. Neustále chtějí mluvit. Já ne.

Kouřím více než kdykoli předtím a po nocích chodím jako bludná duše tam a zpět po pokoji, vyhýbám se společenským aktivitám a do školy se ploužím jen tak z povinnosti. Průměr mi kolísá mezi hranicí hlouposti a genialitou, ale nefixuji předměty, neudržím pozornost nijak moc dlouho. Na jednu tu dívku chápu a na druhou bych ji nejraději praštila za to, co se mnou udělala. Duchové vysávají energii, udělají z vás chodící trosku, ale oni si toho nevšímají, k čemu troška empatie, že ano.

Přestávám pomalu jíst, neustále zvracím a k alkoholu už nepáchnu, po svém zážitku z té skvělé oslavy mě i teď bolí hlava. Přehnala jsem to, jak bývá často zvykem, ale žiju, a to všem musí stačit. Dýchám, zvládám základní potřeby, občas se napiju vody, a jelikož nemám ráda omdlévání, tak i něco málo sním. Všechno oblečení na mně plandá a postupně na mě ukazují maminky příklad toho, co udělá nikotin se vzorným studentem. Vůbec nic, to lidé.

Čmárám své číslo na kus papírku, mačkám ho a vhazuji do skříňky té jediné osobě, které jsem vyklopila obrovské tajemství svého života. Učebnici angličtiny si tisknu blíž k hrudi a nepozorovaně se pohybuji chodbou. Bojím se setkání se zklamanými profesory, kterým jednoduše nevysvětlíte problematiku života pubertálního, protože oni ji mají už za sebou. A zdá se jim to všechno jako nějaký hloupě napsaný příběh, který režírovaly hormony. Vyčítají mi zhoršení, vzhled, a prosí, aby se vrátila ta skvělá dívka s hlavou plnou nápadů a geniální myslí, co byla normální. Haha…

Večer sedím u okna, zírám ven a pouštím si stále dokolečka nějakou otravnou písničku, jejíž jméno si fakt nepamatuju, občas se ze svého nahrbeného posedu rovnám, ale končím s nohami nahoře a zakloněnou hlavou. Vysmívám se tím celému svému tělu a ono mi dost jasně dává najevo, že si je vědomo toho faktu. Svádím spoustu bojů s úplně vším – režimem, rodiči, sourozenci, známými, svou myslí, tělem. Na mé straně stojí jen krabička cigaret. Co na jejich?

Místností se rozezní vyzváněcí tón, znuděně si prohlédnu telefon, ale nezvedám se, tudíž za chvilku umlká. A poté začíná vřeštět znovu. Mám dvě možnosti – nechat ho ječet dál a riskovat přednášku o nepochopitelnosti mého jednání, nebo se zvednout, dotknout se zeleného tlačítka a vyslechnout si zase něco jiného. Nerada se hádám, proto volím dvojku a přikládám si démonka k uchu.

„V deset u divadla.“

Protáhnu se bez valného nadšení, křupnu krční páteří a vydám se hledat pohřbené kusy oblečení  pod neuvěřitelným nepořádkem posledních dvou měsíců. Zvolím černé kalhoty, tenisky, velkou mikinu s názvem jakési univerzity, co mi slibovala stipendium, pokud si udržím výsledky, do kapsy strčím klíče a mobil, prásknu dveřmi a běžím na místo určení.

Svaly skřípějí nadbytkem pohybu, kosti tlačí do kůže a vlasy létají ze strany na stranu absolutně asymetricky s mým taktem, ale ani tak nezastavuji, pokračuji bez výrazu tváře v cestě a dobíhám bez dechu, unavená, zničená a zralá na jednu cigaretu. Říkala jsem, že to poslední dobou přeháním. Kontroluji čas – mám ještě tak deset minut – takže si v klidu zapaluji, hlídám vyprázdněné město a rozmýšlím nad nesmrtelností chrousta. Pro ty, kteří stále tápají, mi volala Terje, vskutku duchaplná a oboustranná konverzace. Nejraději bych to teď otočila, zachumlala se do deky a usnula, ale už jsem tu. Zvládnu to. Možná.

„Jenom abys věděla, tak ti stále nevěřím.“ Ucuknu, ale neodpovídám, zašlapávám zbytek mé jediné kamarádky do země a mířím za tím půvabným stvořením k zadním dveřím. Plus mínus si vybavím interiéry naší scény, takže je mi jasné, kam že to jdeme. Do jejich úžasné malé klubovny, kam spousta dětí touží proniknout, ale nikdo z nich nemá koule na zkoušku, jen kecají a pomlouvají. Vcházíme do černé místnosti, kde se po chvilce rozsvítí sporé osvětlení a odhalí tak jednu modrou pohovku, jeden stolek a spoustu zbytečností, co by tu asi nikdo nečekal.

„Kafe?“ Zavrtím hlavou, ale ona i tak vytáhne dva hrnečky, nalije vodu do konvice a začne připravovat večerní osvěžení. Pobíhá sem a tam a evidentně se cítí doma, otevírá skříňky, vytahuje sušenky a vše to pěkně aranžuje. Protáčím oči, pokládám své ctěné pozadí na sedačku, natahuji si nohy, zavírám oči a čekám. Ozve se pískání, kapání tekutiny a kroky mým směrem, poté položí cosi na stůl a nerozhodně tam postává. Nemusím to vidět, umím si to z těch všech Asbjørnových vyprávění představit.

„Kde jsi ho nechala?“ ptám se po chvilce bez emocí. Hlas zní jak u notorického alkoholika, takže se natahuji po nápoji, který stejně nepiju, a spálím si o něj jazyk. Nechutná mi, ale přinutím se vypít to všechno, možná jen abych se na chvilku umlčela nebo uvolnila atmosféru, nefunguje každopádně ani jedno.

„Netuším. Pravděpodobně na hřbitově,“ odsekne a veškerou diplomacii hodí za hlavu, sedne si vedle mě a stejně jako já před chvílí do sebe nalije celé kafe bez jediné přestávky na dýchání. Koukám na to bez nějaké větší citové pohnutky, nenavazuji konverzaci. Ona si mě sem hezky pozve, tak ať se snaží trochu dostat nebohého člověka do obrazu, snad jsem se sem neplahočila jen kvůli tomu hnusnému hnědému bahnu v hrnku. Jenže se nic neděje. Mlčíme. Asbjørn se zjevuje mnohem později, než bych očekávala, dobrou půlhodinu nám nechal pro sebe a nyní tu zase nadšeně předstírá, že dýchá náš kyslík. Dlaň jí položí na klíční kost a vyčkává.

„Tak už mi jeden z vás, sakra, řekněte, co se tady děje. Nemám na vás celou noc.“ Terje vyjede obočí a přes tvář přeběhne trochu hysterický výraz, ale drží se holka docela statečně. Ještě chvilku a třeba ji tu nebudu muset oživovat… A on se jen ksichtí. Nechává iniciativu na dámě, to je chlapům podobné. Narovnám se do tureckého sedu, klepu nehty o podrážku bot a rozhlížím se, přestává mě to tady bavit a chtěla bych spát, jenže jim musím nechat trochu prostoru. Mají půl hodiny, pak to balím.

„Já… Když… Říkáš, že tu Asbjørn zůstal.“ Fajn, jedna hloupá věta na vyrovnání se s problémem, to beru. Ale ať pohne, tímhle tempem tu budeme do příštího léta, na které mám určitě mnohem lepší plány, než tu vysedávat a bloumat nad fakty. Nejsem vědec, abych zpochybňovala teorie relativity, teorie všeho, a dokonce ani režisér, abych o tom točila filmy. Ano, berte to jako narážku na ten film, co jsem nikdy neviděla. Přikývnu, aby věděla, že poslouchám, vnímám a reaguji.

„A když ho vidíš ty… Možná… bych… mohla taky?“ Nestačím se divit. Nejprve mě osočí ze satanismu, div nezavře do léčebny, potom se mnou pro jistotu nemluví a teď si chce prohlížet duchy? Hledám morální podporu ze strany objektu jejího zájmu, ale ten jen září pýchou, že konečně překonala své vnitřní démony. Z obou dvou sálá žádost, chtějí se spatřit, vidět, políbit, vyřknout a já vím, že bych měla říci ne, ale neudělám to. Z neznámého důvodu ji nechávám žít v naději, že to nějak půjde.

„Kdybys hodně chtěla, tak by to možná šlo…“ vyhýbám se přímé odpovědi, uhýbám očima, ale po chvíli jsem lapena jejich potřebou se alespoň jednou setkat před tím, než doopravdy zmizí. A opět se mi vrací má první láska, ten duch, pro kterého bych udělala cokoli, za což jsem sice zaplatila zlomeným srdcem, ale i tak mi zůstala troška pochopení. A co je krásnějšího než dva zamilovaní, dva lidi, u kterých vidíte tu sounáležitost? A těm dvěma by to moc slušelo, kdyby nebyl nehmotný, kdyby nebyl duch…

„Prosím, hrozně moc tě prosím,“ žadoní nyní bez jakéhokoli podtónu nevěřícnosti, plně se ponořila do té představy, že nelžu, chytá se jako umírající stébla a marně doufá v záchranu. Mohla bych pro ni něco udělat? Nevidí ho a je zřejmé, že ani necítí a neslyší. Možná příliš smyslů škodí, třeba by stačilo jen potlačit zrak, na který se tak spoléháme. A sluch. Třeba by pak ucítila tíhu jeho dlaně. Ale jakou tíhu, sakra?! Nevím, netuším, tápám.

„Nikdy jsem to nedělala, Terje. Nezaručím ti funkčnost, ale můžeme něco zkusit. Každopádně výsledek není jistý, i když bych si moc přála ti říct ano. Zkusíme to takhle… Zavážeš si oči. Asbjørne, mysli celou svou podstatnou na to, jak se jí chceš dotknout, jak bude měkká, poddajná, sladká a teplá, představuj si dotyk její nahé kůže, upni se na to,“ rozkazuji, vyskakuji na nohy a pobíhám tam a zpět. Zmateně následují moje požadavky, zavazuje si šátkem oči, napíná a bystří hmat, zatímco on si kouzlí zamilovaný úsměv na tváři z těch všech svých představ. Hledím na to vyděšená, ale přesto se modlím, aby to vyšlo a všechno našlo svůj klid.

Jenže když se jeho prsty dotknou odhalené kůže, tak se nic nestane. Ani po desáté otázce, ani po miliontém upozornění není schopna rozlišit vůbec nic a já cítím selhání, beznaděj a slyším vzlykání jich obou. Musí ale existovat nějaká cesta. Pátrám v paměti po náboženských symbolech, ale ať se dovolávám jakéhokoli svatého a vznešeného, tak stále zůstává průzračnou bytostí se záplavou plavých vlasů a uslzenýma hnědýma očima jako vždy. A jeho postava, jakkoli mohutná a vypracovaná, nemění svou strukturu na nic hmatatelného. Vypadá jako kouř z cigaret, které v ten moment začínám nenávidět.

„Já… prosím, prosím! Musí to fungovat! Prosím!“ pláče nahlas a mně to trhá srdce. Dávám si dvě a dvě dohromady a doopravdy do toho dávám veškerou svou energii a logiku, ale nic trvalého nevymyslím. Nějakou roli v tom zajisté hrát budu, ale co mám udělat? Proč mi nikdo neporadí. Po půlhodině zběsilého uklidňování jeden druhého si opět hrajeme na čajový dýchánek dětských rozměrů, každý z nich tak trochu sám a já s oběma. Vedeme diskuze, ve kterých si připadám jako překladatel z úplně jiného světa, nedokážu napodobit jeho intonaci ani výraz ve tváři a připadám si najednou tak strašlivě maličká a zbytečná… V ten moment ale přichází nejlepší nápady.

„Terje, v co věříš? Jako náboženství,“ ptám se okamžitě bez ohledu na předchozí konverzaci, šokuji ji, ale i tak po pravdě odpovídá něco o křesťanství a tom, jak k tomu přišla. Nepatří mezi asi ty nejlepší ovečky našeho pastora, ale do kostela každopádně občas s rodinou zajde. Stejnou otázku pak směřuji na jejího druha, který bez obalu přiznává, že vůbec v nic – sílu vědy, mysli a podobně, ale jinak ne. Já sama trochu flirtuji se severskými pohanskými kulty, ale vyloženě tomu také nevěřím. Jenže trojúhelník má tři vrcholy a tři strany, na kterých se dalo stavět.

„Máme tři vrcholy – pohanský, ateistický a křesťanský, které musíme spojit. Život nekončí v daný jeden moment, není to přímka, musí někam pokračovat. Z jednoho vrcholu do druhého. Potřebuji symbol zrození, symbol smrti a posmrtného života na doplnění kruhu. Každý symbolizující jednoho z nás, nějak je musíme dostat k sobě. Zmást to všechno okolo,“ vysvětluji nadšeně a všímám si jiskřičky naděje v jejich očích. Střílejí jeden nápad za druhým, dlouho řešíme, co z toho konkrétně vybrat, ale nakonec se rozhodneme pro strašlivá klišé – oheň, krev a runu smrti. Krev znázorní život, jeho pomalé plynutí a také spojení s matkou, rodinou a příbuznými. Oheň zase citát z Bible – prach jsi a v prach se obrátíš. Na tuhle přeměnu přeci potřebujeme vysoce ionizovaný plyn, plazmu… A runa smrti vzešla jako nápad z hloupé poznámky o tom, jak by z nás bylo nacistické hnutí nadšené. Také si hráli se symbolikou.

Všichni trvají na tom, že to musíme zkusit hned teď, aby se to dalo předělat a jakkoli vylepšit, a já neodporuji, připravuji svíčku, zapalovač a nůž, abych se do toho mohla pustit. Udělám ze sebe spojovací článek toho všeho, takže nahřívám čepel v ohni, aby se rána po okrajích řádně přiškvařila. Modlím se, abych si pamatovala správně symbol pro tis, a znovu si opakuji, že s tím měl určitě něco společného mír. Ti dva se sice snaží ukázat svou nesobeckost a tvrdí, že to dělat nemusím, ale i tak na nich vidím, že po tom prahnou. A jejich štěstí v cestě vážně stát nebudu.

Prohlížím si zápěstí a hledám nejvhodnější místo, kam zabořit kov a nechat ho ochutnat životodárnou tekutiny, nakonec volím levou ruku a pěkně hezky v místě tepu, abych si pojistila, že to zafunguje. Sice se mi v hlavě ozývá nějaký varovný signál, abych to, prosím pěkně, nedělala, ale i tak po chvilce váhání přejíždím ostřím po kůži a fascinovaně pozoruji, jak se rána šklebí a otevírá. Stružka krve si hledá svou cestičku dolů a odkapává do plamene svíčky, což připomíná hloupé horory a seriály, ale nesmím se nechat zlákat představami, proto pokračuji v pravidelných řezech tak, abych co nejvěrněji napodobila symbol míru bez kruhu. Protože to je, vážení, runa smrti.

Asbjørn tiše oddechuje, Terje zvažuje svůj podíl viny na tom hrozném skutku, co jsem vykonala, ale já spokojeně opírám hlavu o zeď a rány prohlubuji – chci toho hodně, hodně musím odevzdat. Každý pokus o příjem kyslíku nyní bolí, tělo si začíná uvědomovat tu krutou daň, co platím za cizí štěstí, ale nepřestávám, dokud nevytvořím kruh z mé krve, plamenů a jedné hloupé runy. A lhala bych, kdybych tvrdila, že to vůbec nebolí, protože ano, divím se, že ještě žiju, chci najednou žádat o záchranu, ale když mátožně otevírám oči, tak se mi srdce sevře úžasem.

On se zhmotnil, ona ho vidí a několik nekonečně dlouhých sekund tomu nemohou uvěřit, ale pak se vrhnout jeden na druhého, dotýkají se, šeptají, líbají se a já raději zavírám oči, protože jim nechci překážet. S Terje si mohu popovídat kdykoli potom a on... Přeji mu jen to nejlepší do posmrtného života, ať se děje cokoli, užila jsem si s ním nějaký čas a třeba bychom byli kamarádi, ale nezůstane tu věčně. Instinkt mi napovídá, že ho vidíme naposledy, až dojde krev, uběhne vyměřený čas a už jim nikdy nesplním přání.

Stálo to za to, láska sršela z každého jejich pohybu, z každého výrazu a ze všech dotyků, co si vyměňují, já si neustále opakuji, že nesmím usnout, nesmím zavírat oči, ale také nesmím rušit soukromí. Nezvládám dělat tolik věcí najednou, protože neurony touží po pozornosti na tu spálenou kůži a krev. Já vnímám pach pečeného masa, škvařící se krve a rozkládajícího se života, ale pro ně tahle prapodivná kakofonie znamená novou naději. Kdo by si pomyslel, že ji mohu nalézt ve smrti? 

Sekundy běží neúprosně a mění se v minuty, ty se hromadí a hromadí… S tímhle deficitem krve nevím, ztrácím poměrně hodně a netuším, jak dlouho to vydržím. Jindy geniální mozek odmítá jakkoli spolupracovat, oči těžknou a celá se měním v hadrového panáka, loutku jakéhosi většího hráče. Zachycovala jsem slova, ale nyní jen změť zvuků, které nedokážu od sebe rozlišit, běhají mi před očima barevné flíčky a celá ta bolest bolí ještě jinak, úplně jinde.

Ozývá se strašlivá rána a hrozivý křik, kdosi vrhl do místnosti, ale blázníte, pokud si myslíte, že ho poznám. Nezaostřím, slyším jen neuvěřitelný jekot, co mi trhá mozek na miliony nesložitelných částeček, lapám po dechu a mobilizuji své síly, ale než se ozve jediné slovo, tak najednou nic nepálí, nic nebolí, přestávám cítit úplně všechno. Matně vnímám, jak mou maličkostí někdo hýbe zleva doprava a zase zpět. Ochlazuje se, ale vlastně ne, protože jen ztrácím teplo, stejně jako každá mrtvola. A žiji, nebo se mi to vlastně všechno jen zdá? Co když smrt chutná takhle? Co když přináší barvy? A ta představa se mi moc líbí, jak hynu v náručí barevné smrti, obklopena neuvěřitelným množstvím tak známých vůní… Ale kdo je to? Kdo?

Odněkud se ozývají slova díků. A chutnají po hořké čokoládě.

Probudila jsem se týden nato, doktoři dokázali zachránit tu rozkládající mrtvolu, ve které jsem žila, dostala jsem vynadáno za úplně všechno, ale nevnímala jsem nikoho z nich, vlastně jsem si proti sobě poštvala svoji rodinu natolik, že okamžitě sepsali nějaký dokument o převezení na psychiatrickou léčebnu. Prý mám vidiny, sebedestruktivní sklony a nějaké disociační poruchy, ale je mi to jedno. Úplně.

Tehdy tam vrhl můj bratr, který se mi později přiznal, že to všechno kvůli sžírajícímu pocitu viny, ublížil několika lidem, které miloval, proto potřeboval jako kompenzaci někoho zachránit. Zdá se mi ještě prázdnější než kdykoli předtím a vím, že si sice připisuje hrdinský skutek na svá bedra, ale nezná celý příběh. Nikdo z nich.

Terje se nikdo na nic neptal, odvezli ji domů a nechali jí den na přemýšlení o tom, co se mezi námi událo. Prahli po pravdě, rozhřešení a nějakém logickém vysvětlení, ale ona jim nic rozumného nepodala. Údajně se jen chtěla ujistit, že se mi nic vážného nestalo, což jí nikdo nepotvrdil, ale když po nich hodila ten karamelový pohled, tak přiznali pravdu. Byla jsem na tom hodně špatně – jenže jako bytost žijící mezi třemi světy musíte mít posunutou hranici smrtelnosti. Prý jsem utekla hrobníkovi z lopaty, i když jsem si byla jistá, že jsem mrtvá. Možná ano. Možná ne.

Nikdo se nezajímal, jak se mládež dostane po nocích do divného klubu, nikoho netrápila všechna fakta okolo, takže jsem neustále odpovídala jen na hloupé dotazy ohledně pohnutek k tak strašnému činu a občas si vyslechla i nějaká doporučení. Pár lidí mě litovalo, ale moje mysl patřila jen té jediné osobě, které jsem splnila přání. Jediný důvod – síla čisté, nefalšované lásky. Ano, doopravdy porazí všechno – nesmrtelnost, smrtelnost i život. Terje druhého dne spáchala sebevraždu. Oběsila se.

Jsem jiná a vím to, jsem dítě stínů a to odlišné stvoření, které potřebujete zneškodnit už jen kvůli sobě. Stále mrtvé vidím, ačkoli se mi snaží psycholog vysvětlit, že to všechno je dílem mé bujné představivosti a společnými silami to s prášky porazíme. Už nekouřím, začala jsem běhat a zdravě se stravovat, asi si také něco kompenzuji. Omlouvám se svému tělu za to všechno, co muselo pro zdraví mé psychiky vytrpět, ale ono to přijalo a spolupracuje. Začínám vypadat jako člověk, hnědé vlasy mi odrostly a opět jsem blondýnka se vším všudy. S úsměvem na rtech a schopna se rozdat do poslední kapky krve.

Když tohle někomu řeknu, tak se jen uculí a flirtují dál, ale málokdo ví, kolik pravdy jim tím prozrazuji, jaký příběh vyprávím hloupými narážkami. Nevyhledávám lásku, ale nebráním se, občas se potřebuji schoulit do teplého objetí, abych zahnala ty zlé noční můry, abych porazila duchy v jejich vlastní hře bytí a nebytí. Oni touží po pomoci, ačkoli to nepřiznají, a já jim něco takového poskytnu, pokud zatouží po spolupráci. Nejsem připravena na všechny ty úkoly a moc dobře to vím.

Ale jedna věc mi stále vrtá hlavou. Když jsem se několik dní poté ptala mého bratra, jak si vydedukoval místo určení, tak jen zavrtěl hlavou a odmítal se o tom bavit. A když padla otázka ohledně třetí osoby v místnosti, tak opět zapíral. I přes veškeré snahy mé maličkosti, prosby, naříkání a vyhrožování jeho svědomí se odpověď neměnila. Váhám, ale přes to všechno ji k závěru přikládám, udělejte si obrázek sami.  

„Byly jste tam pouze dvě, Skygge.“

Můžete zde objevit spoustu příběhů, stačí jen tápat. Naleznete miliony symbolů, stačí jen chtít. :) 

Líbí/nelíbí? :)

Kaisa

Autor: Kaisa, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Shadowmaker: