OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prázdná místnost



Muž v bílé místnosti bez vzpomínek se ocitne na prahu sil, až k dosažení pravdy.

Rozhlížel jsem se kolem. Nevěděl jsem, kde jsem nebo jak jsem se sem dostal. Byl jsem v malé místnosti bez oken a dveří. Místnost osvětlovalo malé světlo ve středu stropu. Místnost vypadala jako normální pokoj. Bílé zdi i strop a na zemi byl zelený koberec.

„Kde to jsem.“ Mluvil jsem sám se sebou a štípl jsem se do ruky. „Bolest je normální, tak to sen nebude.“ Rozhlédl jsem se po místnosti a opravdu nikde nic. „Haló!“ zvolal jsem. Nic se, ale neozývalo. Tak jsem to zkusil hlasitěji. „HALÓ.“ Zase nic. Dostával jsem strach a nevěděl, co mám dělat.

Napadlo mě udeřit do nějaké stěny. Přišel jsem k jedné a napřed po ní přejel rukou. „Je to normální zeď. Asi.“ Napřáhl jsem se a pěstí udeřil do stěny. K mému překvapení se nic nestalo. Jen mě zabolela ruka. „To se dalo čekat.“

Zkusil jsem i další tři stěny a výsledek byl stejný. Napadlo mě pomalu proklepat všechny stěny kousek po kousku. Trvalo to několik desítek minut, ale žádné duté místo jsem nenašel. Sedl jsem si a dal ruce na koberec. Byl příjemný na dotek. Chvíli jsem po něm jezdil rukama a pak mi to došlo. „Já jsem ale blbec!“ zvedl jsem se a od rohu jsem začal koberec srolovat.

Odkryl jsem to, co bylo pod kobercem. „To se mi snad zdá. Asi nezdá, ale co to, u všech svatejch, je?“ Pod kobercem byla betonová podlaha a červeným sprejem napsáno „Máš málo času, ale ještě ti nějaký zbývá.“. Zamyslel jsem se a snažil se vzpomenout, co se dělo, než jsem se probral tady.

„Nic, prázdno!“ praštil jsem oběma rukama do stěny. Pak jsem si to uvědomil. „Jak se jmenuju? Jaké je moje jméno? Co se tady děje?“ Oči se mi zalévaly slzami a šel jsem do kolen. Klečel jsem naproti zdi a hlavou mlátil o stěnu.

Vydrželo mi to několik minut. Bušil jsem pomalu a ve stejném rytmu. Poté silněji a silněji, až jsem si všiml, že na zdi je krev a mezi nosem a okem teče moje krev. Rozhodl jsem se přestat a sedl si čelem do místnosti. Záda jsem si opřel o stěnu a koukal jsem do prázdna. „Máš málo času,“ řekl jsem si. „Ale co to má znamenat?“ Nevědomky jsem začal opět klepat hlavou o stěnu.

Po chvíli klepání jsem si to začal uvědomovat. Začínal jsem se potit a teplota stoupla. Cítil jsem dusno a můj dech se zrychloval. „Já se tady udusím, to snad ne!“ začal jsem přemýšlet rychleji a pak to přišlo.

„Moment.“ Přestal jsem klepat a po čtyřech jsem směřoval ke srolovanému koberci. Cestou ze mě ukapával pot, ale došel jsem až k němu. „Tady něco je.“ Koberec jsem opět roztáhl, ale obráceně. Docela mě to vyčerpalo a už jsem dýchal jak pes. Vespod koberce bylo zase něco napsaného. „Začni nahoře,“ stálo tam. „Jak, nahoře?“ Podíval jsem se na strop a nic tam nebylo. „Nic tam není! Jen to pitomé světélko. Počkat, zkusím ho prozkoumat.“ Začal jsem ho ohmatávat a zjistil jsem, že jde zmáčknout.

Stalo se to, co jsem nečekal. Zhasnulo a byla tma. „No do prčic. Co to je?“ rozhlédl jsem se a další nápis, který svítil na stěně s mojí krví. „Udeř sem a dýchej!“ stálo na stěně. Křížek byl těsně vedle krve. „Sakra. To jsem nemohl bouchat hlavou o pár centimetrů vedle?“ nahlas jsem se proklínal.

Přišla na mě malátnost a upadl jsem na zem. „Musím dýchat.“ Snažil jsem se dostat ke křížku. Moje tělo jako by vážilo desetinásobek své váhy. Nevěděl jsem, jestli to zvládnu, ale musel jsem se k tomu dostat. Bylo mi na zvracení a chvílema mi přišlo, že jsem ztratil vědomí. „Mám cíl a splním ho! Chci dýchat!“ zařval jsem a postavil se na kolena. Vší mojí poslední silou jsem udeřil pěstí přímo na střed. Má ruka projela skrz a ucítil jsem na ní příjemný chladný vánek.

„To musí být ono,“ už jsem jen zašeptal a ruku vytáhl. Hlavu jsem dal k vytvořenému otvoru a začal jsem dýchat. Z díry šel příjemný chladný vánek. Tu chvíli jsem si užíval. Klečel jsem hlavou v otvoru. Měl jsem zavřené oči a opravdu jsem si tu chvíli vychutnával. „To je taková paráda.“

Hned poté, co jsem tu větu dořekl, se v místnosti rozsvítilo. Na chvíli mě to oslepilo a otočil jsem se čelem do místnosti. Jedna stěna tam nebyla a místo ní tam stál muž. Oblečený v nějaké róbě a za ním byla vybavená místnost. Stůl, židle, kytky a další věci. Muž se mne zeptal: „Už si pochopil význam slova chci? Pojď si se mnou sednou ke stolu.“ Muž se otočil a šel k onomu stolu.

Já jsem nechápal, co se děje. Ale co stěna zmizela, tak ten chlad a vzduch. Díky aspoň za to. Vstal jsem a šel za ním. Mé tělo bylo stále těžké. Cestou jsem několikrát upadl, ale dostal jsem se ke stolu a sedl si na židli. Seděl jsem naproti němu a před námi byl hrnek, naplněný asi vodou. „Co? Co se tu děje?“ zeptal jsem se a díval se mu do očí.

Muž v róbě se usmál a plynule pravil. „Nedávno jsi sem přišel. Na tohle místo a chtěl jsi znát význam slova chci. Né přímo toto slovo, ale chtěl jsi být úspěšnější v tom, co děláš. Neodmítám žádné lidi, kteří potřebují pomoc, ale má slova ti nestačila. Smál ses jim a já ti ukázal, jak toho dosáhnout. Musíš se zaměřit na to, co chceš. V tomto případě jsem tě zbavil všeho. Vzpomínek. Dal jsem tě do bílé místnosti s jediným světlem, aby tě nic nerušilo. Postupně ses zbavil všeho. Všech myšlenek a zůstala ti jen jedna. Tvůj cíl, dýchat. Protože když něco chceš, musíš se na to zaměřit a myslet na to, jako když chceš dýchat. Vypij to a tím se ti po čase vrátí vzpomínky před touto událostí.“ Nevěřil jsem tomu, co jsem tu slyšel. Přišlo mi to divný.

Vzal jsem hrnek a podíval se do něho. Byla to voda, ve které plavalo několik lístků a na dně nějaké kuličky. Vypil jsem ho celý, i když to bylo pěkně odporné. Chuť, jako kdybych zvracel. Položil jsem hrnek zpět na stůl. „A když všechno mělo být bílé, tak proč byl zelený koberec?“ Dost mě to zajímalo. Muž pohotově odpověděl.

„Bílý měly vyprodaný,“ pokrčil rameny a díval se na moji reakci.

„Vtipy vám moc nejdou. A jak to, že když jsem poklepával, tak to nebylo duté?“ další věc, která mě zajímala. Muž opět pohotově odpověděl.

„Když jsem slyšel, jak poklepáváš po zdech, tak jsem tam dal cihlu a doufal, že to vyjde. I ty mně jsi ukázal mé nedostatky.“ Začal jsem se smát a najednou jsem si začal vzpomínat.

„Máte pravdu. Už si vzpomínám! Dokonce i na své jméno. Mé jméno je…“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prázdná místnost:

1. AndysekAndysek přispěvatel
09.07.2017 [21:25]

AndysekAndysekNápad, jako takový, byl dobrý. Ale příběh bych možná trochu protáhla. Přišlo mi, že na vše přišel velmi rychle, sama za sebe bych uvítala trochu více indicií a úkolů. Ale koncept super Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!