OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Opušťené koťátko

10.08.2013 (09:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1243×

Opuštěné koťátko

Vracel jsem se domů z práce. Před pár dny jsem nastoupil do své nové práce. Jmenuji se Eidži, zjistil jsem, že mé jméno se dá přeložit do několika jazyků, a v jednom z nich znamená „Na věčné časy“. Nechápu své rodiče, jak mi mohli dát tohle jméno. Přitom nic tak dlouho nevydrží. Moji rodiče se rozvedli a založili nové rodiny. Nechtěl jsem žít ani s jedním z nich, proto už od vysoké školy jsem žil sám. Oba jsou úspěšní a mají dost peněz. Asi mají i dnes výčitky svědomí a posílají mi peníze na účet, abych si za to platil nájem. Tudíž mám celkem dost peněz i já a mohu si žít v krásném bytě. No, a k mojí práci, učím anglický jazyk na střední škole. Původně jsem chtěl učit literaturu, protože jsem si oblíbil spisovatele z Evropy a Ameriky, jenže jsem je chtěl číst v originálním jazyce, tak jsem začal studovat jazyk. Musím být na sebe hrdý, v angličtině jsem až příliš dobrý, že jsem mohl dělat i překladatele, ale prostě jsem toužil učit tenhle jazyk a ukázat jeho kouzlo i jiným. A přítelkyni momentálně nemám. Prostě jsem nenašel ženu, která by rozehřála mé srdce. Zajímavý život, co? Vůbec jsem netušil, jak to se mnou skončí…

„Mňau!“ Uslyšel jsem slabé mňoukání u mostu, přes který jsem chtěl přejít.

Rozhlížel jsem se, ale nikde nic nebylo. Až jsem to uviděl. Vyděšené koťátko mňoukalo z kartonové krabice. Přešel jsem k němu. Dívalo se na mne se strachem v obrovských očích. Mělo kouzelnou popelavou barvu. Jak já mám děsnou slabost pro tmavé barvy a pro tahle opuštěné koťátka. Natáhl jsem k němu ruku. Nejdřív ucuklo, ale pak se nechalo pohladit… a začalo příst. Byl to roztomilý kocourek.

„Nechtěl bys jít se mnou?“ zeptal jsem se ho.

Jako by mi rozuměl, začal se škrábat z té krabice. Vzal jsem si ho do rukou a nesl ho k domu, který byl už jen kousek cesty přes ten most. Otevřel jsem vchodové dveře a koťátko v mé náruči se zvědavě rozhlíželo. Zmáčkl jsem tlačítko, abych si přivolal výtah. Vystoupila starší žena a zvědavě koukla na tu černou kuličku v mé náruči. Když jsem byl mladší, často mi vařila, byla pro mě jako teta.

Pozdravil jsem ji s milým úsměvem.

„Konnichiwa Eidži – kun, zase sis vzal z ulice další koťátko? Jak se má ten předchozí? Už jsi mu dal jméno?“ zeptala se mile.

„No jo, mám pro ně slabost. Reiji je na tom mnohem líp, už nabral na váze. Asi mu začnu říkat Kuro,“ odpověděl jsem stále s úsměvem.

„Zajímalo by mě, koho přivedeš domů příště,“ smála se a něžně pohladila vykukující hlavu černého koťátka.

Zdvořile jsem se smál s ní, než jsem vstoupil do výtahu, abych vyjel do poschodí, kde bydlím. Vystoupil jsem v poschodí 6 a kráčel zeleně vymalovanou chodbou k bytu 105. Odemkl jsem, zul si boty a nesl Kura dovnitř bytu. Na pohovce se líně protáhl tmavě hnědý kocour, byl skoro až černý, a měl bílé tlapky a bříško.

„Dobré ráno, Reiji,“ pozdravil jsem kocoura.

Ten se posadil a zkoumal mě moudrýma očima. Položil jsem koťátko k němu. Chvíli se očichávali, pak si lehl Kuro k němu a Reiji ochranářsky seděl vedle něj.

Usmál jsem se, přece jen se budou mít rádi. Dnes byl pátek, takže mě zítra nečeká žádná práce. Rozhodl jsem se, že si skočím do samoobsluhy pro nějaké jídlo. Chystal jsem se odejít, když začalo náhle pršet. Popadl jsem deštník a odešel z domu. Musel jsem jít zas přes ten most. Rychlým krokem jsem šel k mému oblíbenému obchodu. Chtěl jsem si pospíšit, abych byl zase co nejdřív pryč z toho deště doma. Nechal jsem si zabalit dvě porce, protože jsem měl vážně hlad. Zaplatil jsem, popadl tašku s jídlem a uháněl zas zpět tou samou cestou. Najednou ten pohled mě nutil zastavit. Na mostě stál velmi vysoký muž, byl o hodně vyšší než já. Černé vlasy měl slepené od deště. Jeho oči byly zavřené. Po tvářích mu tekly slzy. Jeho rty něco šeptaly. Tmavé triko měl promočené a přiléhalo mu na tělo. Pod tou látkou se rýsovaly svaly. Rifle měl potrhané. Stál tam, jako by se rozhodoval, jestli má odtud skočit, nebo ne. Jestli má svůj život zahodit, nebo ne. Okolo postávali lidé, šeptali si, nikdo nic neudělal. Stáli tam a sledovali, jak se život jednoho z nás hroutí s každým krokem blíž k okraji mostu. Mé tělo reagovalo samo od sebe. Šel jsem k němu beze strachu, bez jakýchkoli pocitů. Postávající se mi uhnuli z cesty. Už jsem stál jen metr od něj a zastavil jsem se.

„Proč to chceš ukončit?“ zeptal jsem se, aniž by mi došlo, jak to bude znít.

Zastavil se v polovině pohybu a natočil se čelem ke mně. Zalapal jsem po dechu. Když jsem si ho prohlížel takhle zblízka, vypadal nádherně… i v tomhle špatném stavu. Jeho rysy v obličeji byly ostré, ale unavené. Otevřel pomalu oči… a já myslel, že na místě zkolabuju. Měl jsem pro takovou barvu očí slabost, dokonce i pro černé vlasy. Ty oči hleděly na mě dost nechápavě, měly tmavě modrou barvu a hloubku. Stiskl jsem pevněji deštník. V těch očích byla hrozná bolest. Nevím proč, ale najednou jsem chtěl, aby se v nich odrážela naděje. Aby nebyly takhle mrtvé, ale aby měly jiskru a chuť žít.

Neodpověděl, jen se na mě díval, stejně vyděšeně jako Kuro, když jsem na něj poprvé promluvil.

Nevím, proč jsem to udělal. Usmál jsem se a řekl jsem: „Nechtěl bys jít se mnou?“

Natáhl jsem k němu ruku, ucukl, ale pak nehybně stál a ostražitě mě sledoval. Něžně jsem se usmál. Vážně reaguje úplně stejně jako Kuro. Vzal jsem ho za ruku a chtěl jsem se mu podívat do tváře. Utekl před mým pohledem. Vedl jsem ho k sobě domů. Teď jsem byl opravdu rád, že jsem vzal dvě večeře. Před dveřmi výtahu jsem opět narazil na mou „tetu“.

„Och, Eidži – kun, já myslela, že si domů dneska už nic nepřivedeš,“ smála se vesele.

„To jsem si myslel taky,“ smál jsem se s ní. Ten muž sklopil hlavu a nervózně přešlápl.

„Zdá se, že tvůj společník je trochu nesvůj,“ poznamenala.

„Dneska nebyl zrovna jeho šťastný den.“ Na malý moment jsem zachytil jeho zvědavý pohled.

Všichni jsme vystoupili. Já stále vedl hovor a onen muž kráčel za mnou. „Teta“ se rozloučila a zapadla do svého bytu. Nahmatal jsem v kapse klíč a otevřel dveře. Ten muž přešlápl na prahu domu. Přísně jsem se na něj ohlédl. Můj výraz ho asi vyděsil a poslušně vešel dovnitř. Nevšímal jsem si ho a šel do kuchyně spojené s obývákem, kde odpočívali oba kocouři. Položil jsem tašku s večeří na pult a začal hledat misky, abych mohl nakrmit moje mazlíčky. Když jsem je našel, podle oka jsem jim nasypal speciální granule. Všiml jsem si, že ten muž stojí ve dveřích a zvědavě zkoumá každý můj pohyb. Pokrčil jsem rameny a vzal obě misky do ruky.

„Hej, Reiji, Kuro, je večeře!“ zavolal jsem někam do obýváku.

Požil jsem misky vedle stolu a spokojeně se díval, jak oba kocouři přiběhli se najíst. Kuro si nenápadně vzal granuli z misky svého ochránce, Reiji se po něm ohnal. Začal jsem se smát. Oba po mně hodili pohoršený pohled.

Vzhlédl jsem a uviděl na mužově tváři malý úsměv. Vyrazilo mi to dech. Byl to okouzlující úsměv. Pozorně jsem si ho prohlédl, až teď mi došlo, že na sobě má stále ty promočené hadry. Přešel jsem přes celý pokoj ke skříni s oblečením. Chvíli tu se mnou bydlel kamarád a nechal si tu většinu oblečení. Měl jsem docela štěstí, měl stejnou postavu jako tenhle chlapík. Nikdy jsem se neměl k tomu, abych to vyhodil. Vzal jsem první věc, která mi přišla pod ruku – bílá košile a černé rifle. Podal jsem mu je. Díval se stále trochu se strachem v těch okouzlujících očích. Zavedl ho do koupelny. Dominantou této místnosti byla obrovská vana. Začal jsem napouštět vodu. Unaveně jsem se posadil na okraj vany. Ten muž stál ode mne v co největší vzdálenosti, jak to jen koupelna dovolovala. Opíral se zády o dveře. To prádlo jsem odložil. Voda už byla napuštěná, ještě jsem do koupele nalil pěnu, aby nemusel být nervózní. Rozepl jsem si košili, abych si mohl obléknout něco pohodlnějšího. Oči toho muže utíkaly od jeho nohou k mé hrudi.

„Musíš se umýt a převléct do suchého, jinak se nachladíš, když budeš mít tyhle mokré šaty,“ řekl jsem mu starostlivě.

Začervenal se ve tváři a vykulil na mně svoje oči. Usmál jsem se a otočil se zády. Nechal jsem mu soukromí. Někde vedle mě dopadly mokré šaty na podlahu. Konečně jsem uslyšel nejisté kroky směrem k vaně. Dal jsem mu ještě několik minut, než jsem se zeptal, zda se smím otočit. Zahučel jen „hm“.

Tak jsem se otočil. Seděl v té vaně jako hromádka neštěstí. Kolena si držel u těla a hlavu měl opřenou o ně. Díval se na mě zpod pramenů černých vlasů. Vypadal tak velmi svůdně. Počkat, moment, od kdy přemýšlím o muži, že je sexy? To se mi vůbec nepodobá.

Popadl jsem z podlahy jeho oblečení a odešel ho pověsit na balkon k ostatnímu prádlu. Vyndal jsem z igelitky večeři, nandal na talíř a zkontroloval, jestli je v ledničce nějaký alkohol. Podíval jsem se na hodinky. Byl už ve vaně dost dlouho. Najednou mi došlo, že v koupelně není ručník, šel jsem pro něj a hned směrem ke koupelně. Zaklepal jsem na dveře.

„Jdu dovnitř.“ A tak jsem i vešel.

Stále tam seděl tak, jak jsem ho tam nechal. Koukal někam do prázdna. Došel jsem k vaně, ponořil ruku do vody. Naštěstí byla ještě vlažná, takže mu nachlazení nehrozí. Ručník jsem odložil stranou a sedl si na okraj vany. Pohladil jsem ho po hlavě. Vyplašeně se ohlédl.

„Neboj se. Zdá se, že jsi celkem mimo, tak ti umyju vlasy a záda, abychom se mohli jít najíst,“ řekl jsem mu mile.

Položil si hlavu zpátky a nechal mě, abych mu ty vlasy umyl.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal jsem se jakoby nic.

Chvíli bylo ticho, a pak poprvé promluvil. I když jsem jeho hlas slyšel jen chviličku, byl jemný, melodický a plný energie.

„Sora,“ zaznělo do ticha.

Potom jsem z něho už nedostal ani slovo. Dotkl jsem se jeho kůže na krku, byla napjatá a hebká. Trochu se pod mým dotykem zachvěl. Znepokojila mě jedna věc. Cítil jsem se trochu vzrušený z toho letmého dotyku. Ruku jsem stáhl.

„Utři se a obleč si támhleto oblečení, pak přijď do kuchyně.“ Odešel jsem.

V kuchyni jsem se opřel o stěnu, totálně mimo z toho jednoho doteku. Ohřál jsem jídlo a položil ho na stůl. Sedl jsem si a vzhlédl. Sora vyšel z koupelny. Oblečené měl pouze rifle. Povytáhl jsem obočí, ale naskytl se mi božský pohled na jeho vypracovanou hruď. Pokynul jsem mu, aby si sedl. Najedli jsme se v tichosti. Nakonec jsem vytáhl z ledničky flašku alkoholu, popíjeli jsme a mluvili jako staří přátelé, prostě o ničem a zároveň o něčem.

Ani už nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme leželi v posteli. Já byl nahoře. Oba jsme měli jen spodní prádlo. Bez rozmýšlení jsem z nás strhl i tento poslední kus látky. Nechápal jsem, jak moc mě může vzrušit tohle mužské tělo. Zahrnoval jsem ho něžnými polibky, zatímco jsem do něj vnikl. Z jeho rtů utekl bolestný sten. Dělalo mi vážně dobře slyšet jeho krásný hlas vydávat tyhle zvuky.

„Eidži – san, miluju tě,“ dostal ze sebe mezi jednotlivými vzdechy.

***

Ráno jsem se probudil první. Trochu mne bolela hlavu. Podíval jsem se vedle sebe, musel jsem se ušklíbnout. Akorát jsem ho využil. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to před pár hodinami dělal s mužem. Oblekl jsem si černý rolák a bílé kalhoty. Odešel jsem do obýváku. Kocouři ještě spali, oba rozvalení na jednom z křesel. Vytáhl jsem si pár knih z knihovničky. Položil jsem je na kraj pohovky a lehl si na onu bílou pohovku hned proti dveřím od ložnice. Pod hlavu jsem si dal polštář. Otevřel jsem první knihu a začetl se.

Děj mě odnesl od reality, takže jsem na Soru úplně zapomněl. Dost mě tedy vylekal, když otevřel dveře ložnice. Měl na sobě bílou košili a černé rifle. Snažil se udělat krok, ale zavrávoral. Tváří mu projela bolest. Asi jsem tušil, o co jde.

„Sora, nenávidíš mě teď?“ Musel jsem znát odpověď.

Podíval se na mě těma jeho očima. Byla v nich změna. Najednou byly plné života a byla v nich jiskra, kterou předním postrádaly.

„Jak bych tě mohl nenávidět, když jsi mi zachránil život?“ nechápal.

Dál jsem si nevšímal. Je to v pořádku, možná na včerejšek zapomněl. Ale najednou stál u mě, v očích naprosto oddaný výraz. Nevím, jak to udělal, ale najednou ležel na mém těle. Hlavu měl položenou na mé hrudi. Nevěděl jsem, jestli je to tak v pořádku. Podíval jsem se mu do očí. Políbil mě. Nebyl to žádná uspěchaný polibek, ale byl plný něhy a lásky. Pak si hlavu opět položil na mou hruď. Kocouři se nejspíš divili, co děláme, a přišli za námi. Kuro se vyšplhal Sorovi na záda a uvelebil se tam. Reiji si lehl vedle mé hlavy a nechal se od mého Sora hladit.

Já objal jednou rukou tuhle božskou osobu, a než jsem se opět ponořil do děje, Sora mi zašeptal: „Děkuju ti, Eidži – san.“

Zamyslel jsem se, co znamená Sora v jiném jazyce. Nebe. To není ale vůbec špatná kombinace… Nebe na věčné časy… Nebe opravdu může být věčné, nebo se mýlím? Tak to nám ukáže jenom čas…

- san... Je nejběžnější oslovení. Jejím použitím vyjadřujete jistou úctu. Českou obdobou by bylo oslovení pane, paní nebo slečno.

- kun... Je přátelské oslovení a skoro výhradně se používá v souvislosti s chlapci/muži. Českou obdobou by mohlo být například oslovení Péťo nebo Honzo. Zkrátka nepoužijete nějakou sladkou zdrobnělinu, ale "víc chlapskou" zkráceninu.

Tak doufám, že se vám tahle povídka líbila a zvládli jste ji dočíst do konce. Psala jsem ji na jeden nádech a tohle byl výsledek. Snad se vám zalíbila a potěšila vás. Budu ráda za jakékoli vyjádření názoru v komentáři. Předem děkuji a jdu se pustit do další podobné povídky. Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Opušťené koťátko: