Novoroční přání • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh je ještě z loňského roku, nějak to na mě padlo a začala jsem psát. Je o dívce, která dlouho žila ve svém vlastním světě, ze kterého se nakonec dostala, ale jak mám ve zvyku, šťastný konec tam chybí.

23.01.2010 (16:00) • MisaBells • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1362×

„Maminko, povíš mi pohádku?“ Zaškemrala moje dcera a já se usmála.

„A jakou by si chtěla?“ Vyzvídám v naději, že snad dnes bude chtít jinou, než jako obvykle.

„Sen každé holky, prosím.“ Pohladila jsem ji po vlasech a tiše zasténala. Tenhle příběh jsem jí vyprávěla prvně před rokem, když nám došli příběhy o princeznách a králích. Knihy byly dočtené a ona už nechtěla poslouchat o Šípkové Růžence, nebo Sněhurce…

Z poslední naděje jsem vytáhla tento příběh. Kdybych tehdy věděla, že se k tomu upne, možná bych i váhala.

„A nechtěla by si slyšet o Popelce?“ Dcerka zavrtěla urputně hlavou a se spokojeným úsměvem, že vyhrála, se stočila ve své postýlce do klubíčka.

„Mami, tak povídej už.“ Naléhala. Rezignovaně jsem se nadechla.

„Tak poslouchej, jaký byl sen každé holky.“

V jedné zemi bylo město. Ve městě dům. V domě pokoj a v tom pokoji vládla dívka. Sedávala u okna a čekala, kdy se u jejich domku objeví princ na bílém koni a odvede si ji. Každý den sledovala příjezdovou cestu k jejich domu v naději, že dnešek je tím osudovým dnem. Ve svém pokoji si vykouzlila vzdušný zámek. Snila o tom, že je Popelkou, nebo krásnou Sněhurkou. Jenže pokaždé, když se vrátila ze své pohádky, bolelo ji zjištění, že je jen obyčejnou holkou z malého ztraceného města. Vždyť kdo ví, kde to město dnes leží?

Nebyla to malá holka, jak tomu obyčejně bývá. Tenhle snílek byl už plnoletý. Mohla cokoliv, a přesto si nic nepřála víc, než svého prince. Kluka, který ji vezme za ruku, obejme, když má trápení, políbí, pohladí, usměje se na ní. V posledních nadějích se upínala k plakátu nad stolem. Ke svému princi s bledou pletí a onyxovýma očima. S hustými vlasy a božskou postavou. S dolíčky ve tváři a okouzlujícím úsměvem. Jen on ji držel nad vodou, aby se ve své samotě neutopila. Díky němu stále věřila.

Tenkrát byl poslední den roku a dívka se konečně rozhodla vyjít do ulic. Její naděje pomalu skomírala. Přestávala věřit na svou pohádku a propadala se do reality obyčejného žití.

Byl silvestr.

Vyšla z domu a zamířila do tmavých ulic za zábavou. Šla sama, aniž by věděla, kam. V uších měla sluchátka a na tváři vyděšený výraz.

Poslední den v roce byla sama. Nahlížela do výloh, kde stále vládli vánoce, procházela kolem hospod, ze kterých se nesl smích a cinkot skla. Obcházela tiché, prázdné parky a cítila se víc sama, než doma.

Z očí ji ukápla smutná slza. Pomalu ji stékala po studené tváři, až se vpila do její šály.

Odhrnula si z obličeje pramen vlasů a zvedla hlavu. Nebe bylo temně modré a hvězdy se nedalo spočítat.

Jak zvláštní na tohle období.

Posadila se na kraj chodníku a nedokázala odtrhnout pohled od toho roje světel nad hlavou.

Začal ohňostroj.

Hodiny na kostele odbíjely půlnoc, a jakmile utichly, zavřela dívka oči a vyslovila své novoroční přání.

„Kéž by přijel.“ Zašeptala a nová slza se rozkutálela po její líci.

„nechal tě ve štychu?“ Ozval se sametový hlas, za jejími zády.

Dívka vyskočila na nohy a pozorovala temnou postavu před sebou. Lampa v zádech stínu ji bránila vidět víc.

„Nikdo mě nenechal ve štychu.“ Bránila se, ačkoliv věděla, že by měla utéct. Vzít nohy na ramena a prchnout.

„Promiň, já jen, že jsem tě slyšel, jak to šeptáš. Neměla bys tu takhle sedět. Nastydneš, při nejlepším.“ Tiše se zasmál. Dívka přimhouřila oči, aby mu viděla do tváře, ale lampa ji v tom stále bránila. Jeho hlas byl, jako samet. Bez jediné vady. Mužný, sexy, poutavý.

„Mám něco na nose?“ zeptal se stín a dívka si uvědomila, že na něj nápadně civí.

„Omlouvám se, jen ti nevidím do tváře. Je mi to nepříjemné, víš?“ Hlas se opět tiše zasmál a postava se pohnula. Jakmile lampa zmizela, mohla si jej dívka prohlédnout.

Jemně řezaná tvář, husté obočí, dlouhé řasy, nejspíš hnědé vlasy, ukryté pod čepicí, která mu ležela líně na hlavě a přesto mu dodávala šmrnc. Třídenní strniště na tváři a…

Ty oči!

Jeho oči ji spoutaly v jediném okamžiku. Modrozelené, velké, kočičí… kontrastovaly se světlou pletí a koženou bundou ze které koukal pletený, béžový svetr.

Dívka zalapala po dechu a její srdce se dralo z hrudi.

„Lepší?“ usmál se a ve tvářích se mu vytvořily malinké vějířky. Dolíčky a mimické vrásky. Při jeho úsměvu se dívce v hlavě rozhoupaly zvony a bili na poplach. V žaludku se jí vzneslo hejno motýlků a dech se jí zadřel v krku.

„Mnohem lepší.“ Zašeptala a byla rozhodnutá, že tohoto kluka odejít nenechá. Nesmí ho nechat odejít.

„Máš smutné oči. Proč se víc neusmíváš?“ vyhrkl a sám se usmál. Řada bílých zubů se blištila mezi rudými rty, jako šňůrka perel.

„Neměla jsem důvod.“ Její tvář se konečně rozzářila.

„A teď už ho máš?“ Zeptal se kluk a dívka kývla.

„Myslíš, že bych tě mohl pozvat na víno?“ zeptal se nejistě kluk a dívce se roztančilo srdce. Nedokázala odpovědět, hlas by se jí třásl. Kývla.

Dívka měla pocit, že se jí splnil sen.

Chlapec ji vzal ostýchavě za ruku, a pokud vím, nikdy ji nepustil…

Hlas se mi zlomil.

„Já to taky vím, maminko.“ Smála se moje dcera.

„Vždyť to jsi byla ty a táta. A pak jste se vzali a měli mě a byli jsme šťastní a pak…“ Tleskala vesele a mě nezbývalo, než kývat, ostatně, jako vždy, když jsem nevěřila svému hlasu. Její pokračování jsem neposlouchala. Nemohla jsem. I ona brzy přestala radostně tleskat.

Políbila jsem dceru na čelo a zhasla.

Zavřela jsem dveře do jejího pokoje a šla do ložnice, kam mě to táhlo.

Věděla jsem, že tam bude. Vždycky tam byl.

Píchlo mě u srdce, když jsem ho uviděla. Přešla jsem k posteli a posadila se na okraj lůžka.

Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila po vlasech.

„Krásné sny, lásko.“ Zašeptala jsem na smějící se tvář z fotografie. Sklo mě studilo, jako slzy tenkrát na Silvestra.

Upravila jsem černou pásku hyzdící rámeček a postavila ji na noční stolek. Bodlo mě u srdce.

Jako každou noc poslední rok jsem zabořila tvář do polštářů a propadla usedavému pláči.

Kdyby člověk věděl, že má tak málo času na lásku, nemarnil by život sny, ale kdo nesní, nemůže být šťastný. I když to někdy skončí, stále vám zůstanou vzpomínky. Ty, které se vypráví dětem před spaním. Jenže pro dětské příběhy platí jediné pravidlo.

Každá pohádka má šťastný konec, dokud se vypráví…

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné