Můj život s vílou • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je Casidy.

29.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1087×

Zima,zima........a zase zima. Žadná vyhlídka, že by se dnešní den mohlo něco změnit. Že by se mohl vůbec lišit od toho včerejšího. Venku je všechno zmrzlé, poslední měsíc, jako by se počasí zbláznilo. Plyn,teplo.... veškeré podmínky pro přežití v zimě zaznamenaly hrubý nedostatek. Celý svět je pokrytý sněhem a vůbec to nevypadá, že by se zima dala na ústup. Vláda současnou situaci, která poznamenala celý svět, nechápe. V Číně dokonce věří, že za ,,mrazíky,, může UFO. Tak nízko naši poslanci neklesli, ti se spokojí s faktem, že každý teď ,,jede,, na vlastní triko. Lidé, kteří žijou v rodinných domcích, si můžou topit v kamnech, pokud teda seženou čím zatopit-dřevo se taktéž objevilo na černé listině nedostatků. Jak to řeší obyvatelé panelových domů, kterým utnuly příjem tepla? To opravdu netuším.

Nevnímám, myšlenkami jsem mimo. Sedím zachumlaná v provizorní posteli v obývacím pokoji. Je to nejteplejší místo v celé naší vilce. Není mi zima, v teplákové soupravě a dvojitých ponožkách zabalená v péřové peřině poblíž kamen, je mi příjemně. Mamča s taťkou jsou někde venku. Oba dva mají v našem městě poměrně hlavní slovo. Ani jim se nelíbí, že se česká vláda nestaví problémům čelem. Přemýšlím nad údálostmi, které se staly před několika dny. Je spousta otázek, na které nejsou odpovědi. Jisté je pouze to, že je zima, sníh a zase zima. Tak strašně ráda bych si pustila počítač, televizi nebo alespoň rádio. Co nenávidím ze všeho nejvíc, je ticho a bezmocnost. Kdyby bylo vše při starém, byla bych ve škole, kdyby mi někdo před 3 měsíci řekl, že mi bude jednou škola chybět, smála bych se mu do očí. Znechuceně se ušklíbnu při pohledu z okna-sněží. Teploměr, jehož návod uvádí, že je funkční do -30°C, ukazuje -33°C. Mobil zapípá, že mám poslední šanci ho nabít než upadne v ,,bezvědomí,,. Mám šanci prohrábnout se mamčinou knihovnou. Vždycky říkala, že na její knížky mám ještě čas. Čas právě vypršel. Kamna v ložnici jsou o něco menší než v obývacím pokoji, ale na vyhřátí prostorné a světlé ložnice slouží dokonale. V knihovně jsou knihy řazeny podle počátečních písmen jmen autorů. Deformace z povolání, mamka pracující na úřadě je zvyklá řadit vše na své místo. Tuto vlastnost jsem po ní nezdědila, jsem po tatínkovi bordelář. Žádný autor mi nic neříká, většina knih je starší než já. Vyberu si tři a přemístím se zpět na pohodlný gauč do obývacího pokoje. Dva příběhy jsou z právnického prostředí. Po chvíli zjistím, že se jedná o dva díly stejného příběhu. Psychopatický manžel zabije svou manželku, protože ji podezřívá z něvěry. Najme si, ale právníka, který je ochoten bojovat za prokázání jeho neviny......Obsah knihy mě dál nezajímá. Nikdy mě moc nebraly knihy tohoto typu.

Třetí kniha se jmenuje ,,Můj život s vílou“.

Stojím v lese. I přesto, že stojím celou svou vahou na sněhu, nebořím se do něj. Moment, co proboha dělám tady, ve starý teplákovce, bez bot. Jsem blázen, blikne mi v hlavě. Asi jsem musela usnout a tohle se mi jenom zdá. Nepamutuji se o čem jsem četla. Na obalu knihy stálo něco jako ,,Až bude otrávena poslední řeka a vykácen poslední strom, poznáme, že peníze se nedají pozřít.“ To je, ale otravnej sen, jak dlouho bude trvat, než se vzbudím? Opatrně udělám krok kupředu a opět mou váhu sníh unese. Udělám kuličku, ale sníh nestudí, jako bych v ruce nic nedržela. Ještě tak potkat sněhovou královnu a bude to dokonalý. Rozesměju se při takové myšlence.

,,Sněhovou královnu říkáš?“ otočím se po hlase a úžasem v očích zapomenu zavřít pusu.

,Já bych ti nestačila?“ dožaduje se odpovědi stvoření, které se zničeho nic vylouplo přede mnou

,,Máti je zaneprázdněná vašema starostma,“ ukáže na mě dívka svým prstem.

S vědomím, že jsem se asi úplně zbláznila, se zeptám :,,Našema starostma?“

Dívka se na mě smutně podívá, ale neodpoví. Na sobě má třpytivé šaty, které za sebou vláčí po zemi. Téměř průsvitný obličej a do pasu dlouhé fialové vlasy.

,,Jak se jmenuješ?“ osloví mě po chvilce ticha.

,,Alice,“ dívka přestane tvořit kroužky bosou nohou do sněhu a vesele se usměje:,,Vážně jsi člověk?“ ¨Prohlíží si mě od hlavy k patě

Jsem blázen, ujistím se.

,,Ty snad ne?“ pohlédnu dívce do průhledné tváře

,,Vypadám snad na to?“ vykulí na mě svoje růžové oči.

,,NE,“ ujisím ji a ona se usměje, hned ale zvážní

,,Jsem na vás naštvaná, ničíte všechno, co jsme si vybudovali,“

,,Tak moment, jaký starosti děláme tvoji mamce a co ničíme a kdy už tenhle pitomej sen vlastně skončí?“ Co to ta holka mele?

,,Sen?“ diví se ,,Ale tohle se ti nezdá,“ a rádoby vesele se opět usměje.

Nevěřícně kroutím hlavou a moje touha po probuzení je čímdál tím větší.

,,Žiješ ve světě, v kterém nejsou jenom lidé a zvířata.“ Asi čekala ,že jí něco odpovím. Když se nedočkala odpovědi pokračovala:,,Jsem Madelein, zimní víla. Kvůli vám se spousta víl, a to nejen zimních, stěhuje pryč.“ Její oči ztmavly do fialova. Čekala, co jí na to řeknu.

,,Proč pořád mluvíš o nás, jako kdybychom vám něco dělali?“ Tohle místo, tahle VÍLA. Začíná mi to jít na nervy.

,,Proč si myslíš, že je všude zima?“ Její otázka mě zarazí. Tak živej sen jsem neměla už dlouho.

,,..Naše rasa proti vám, lidem, nic nemá, ale jsou věci, které nesmíme dovolit, aby se děly....“ Chtěla jsem něco namítnou, ale rukou mě zastavila a pokračovala:

,,Naše existence sahá ješte dál než ta vaše, dřív, když ještě nebyla moderní technika, všechno bylo dobrý, ale pak....“ ,,Pokračuj!“ vybídla jsem ji ,,Začali jste kácet lesy, zabíjet zvířata, spousta našich se kvůli tomu stěhuje, a proto to moje matka nedokáže jen tak nechat být.“ ,,A kam, kam se stěhujou?“ přerušila jsem ticho otázkou.

,,Nebudeš mi to věřit,“ řekla a po delší době se opět usmála.

,,Zkus to,“ vybídla jsem jí:

,,Země není jediná planeta, na které byly zjištěny podmínky pro život, teda alespoň pro ten náš. Třeba takoví upíři se nadobro přestěhovali na Mars, většina lesních víl volí zase Venuši...Mamka si myslí..“ odmlčela se, ,,myslí si, že když lidská rasa vymře, ostatní se sem zase přestěhují,“ Tak proto je taková zima, vypadá to, že Číňani nebyli s tím UFO zase tak daleko od pravdy. Najednou mě něco napadne.

,,Co kdybych s tvou matkou promluvila?“ zeptám se. Její oči opět ztmavnou

,,Nikdy. Kdyby se dozvěděla, že se bavím s člověkem, už do smrti by se mnou nepromluvila, už nikdo by se mnou nikdy nepromluvil.“ Poslední slova skoro zašeptala.

,,A proč se mnou teda mluvíš?“ ušklíbnu se

,,Nesouhlasím s ní...Nejste všichni stejní.. a navíc řekla jsi naše heslo,“ Dřív než jsem ji stihla přerušit, začala si potichu broukat ,, Až bude otrávena poslední řeka a vykácen poslední strom, poznáme, že peníze se nedají pozřít.“ Nedává mi to smysl. Vůbec nic mi nedává smysl

,,Tohle bylo na tý knize..na tý knize, co jsem našla doma,“ Uvědomím si náhle.

,,Když byla moje starší sestra malá, ve snu se zjevovala jedné mladé lidské dívce. Taky jako ty si myslela, že se jí to jenom zdá, ale nemohla na ty sny přestat myslet, tak o vílách napsala knížku.“ V hlavě mi to šrotovalo.

,,Ale co ta kniha dělala u rodičů v ložnici?.....Mamka?!“

Madelaine přikývla.

,,Když mi to sestra vyprávěla, pocítila jsem strašlivou touhu poznat tě.“ NA TOHLE JSEM neměla co říct. Fakt, že mamka v mládí psala o vílách mě překvapil.

,,Nerozumím tomu,“ přiznala jsem se

,,Čemu?“ podivila se ,,Podívej se kolem sebe, Alice, lidé nosí zvířecí kůži, podnikatelé kácejí stromy kvůli papíru, tolik lesů bylo vykáceno kvůli novým budovám.... Vy nám berete domovy.“ Tentokrát jsem to nebyla já, kdo se pohrdavě ušklíbl

,,Takže zmrzneme,“ neptám se, konstatuji.

,,Sestra říká, že je naděje, proto jsem si vybrala tebe.“ Můj nechapavý pohled ji donutil k pokračování:,,Tvoje mamka o nás už slyšela. Přiměj ji, aby udělala něco, co by donutilo moji mamku změnit na vás názor. Dělá přece na úřadě. Neměl by to bejt takovej problém, ne?“ Chtě nechtě, jsem se musela začít smát.

,,Sama jsi řekla, že má zmrznout celej svět, jak by asi tvoji mamku mohlo přinutit změnit názor jedno malý město?“

,,Máš pravdu, je to nereálné,“ odpoví smutně

,,Tak snad abych šla, ne?“ zeptám se kysele

,,Pokusím se něco udělat,“ řekla a hodila po mně sněhovou kuličku.

Chtěla jsem se jí zeptat jestli se náhodou nezbláznila, ale pak jsem si uvědomila ,že už zase sedím u sebe v obýváku. Venku pořád sněží. Co mám dělat proboha.

,,Třeba se mi to přeci jenom zdálo,“ říkala jsem si, když 14 dní po mém střetnutí s vílou začala zima ustupovat. Pořád byla zima, ale na některých místech sníh už slezl úplně, takže nastal důvod k radosti. Máti pozvala všechny známé, sousedy, prostě všechny, aby uvítali konec zimy.

,,Alice, někdo zvoní, dojdeš prosím otevřit?“ prosí mě mamka, která právě nese do kuchyně další várku špinavého nadobí.

Neochotně se zvednu a odkráčím poslechnout si řečičky nějaký dobrý tetky, jak jsem za tu dobu, co mě neviděla, vyrostla do krásy. Pomalu otevírám dveře a už už chystám vykouzlit zářivej úsměv, když ve dveřích uvidím stát ..Madelein?!“

,,Můžem se projít?“ zeptá se nervózně.

,,Co se stalo?“ zeptám se. Ví, co tím myslím.

,,Říkala jsem ti, že něco udělám“

,,Ale říkala jsi přece, že když se tvoje máma dozví, že jsi se mnou mluvila..“ nenechá mě domluvit:,,Ví, co jsem říkala, stěhuju se.“

,,Kam?“ Něco mě zastudilo na obličeji-moje vlastní slzy.

,,Se sestrou. Bude se vdávat, Vezmou mě s sebou,“ řekla a podívala se nahoru.

,,Myslím, že mi bude na Uranu dobře.“ Usmála se, ale její oči zůstaly smutné.

,,Proč jsi to udělala? Sama jsi říkala, že vám ubližujem.“

,,A ty jsi mi řekla, že všichni nejste stejní.“

,,Budu muset jít, sestra není ráda, že jsem tady.“

Nabrala si do dlaně sníh.

Nemohla jsme ji nechat jen tak odejít.

,,Děkuju,“ zašeptala jsem a objala ji. Po tváři ji stekla jedna slza.

Pak zvedla ruku a hodila přes sebe sníh. Zmizela.

Tam, kam ukápla její slza, vyrostla ve sněhu bledulka. Opatrně jsem ji vytrhla ze sněhu a vydala se směrem k domovu. Teď už vím, že až mi bude někdo trvdit, že padá hvězda, budu vědět, že to se jenom někdo rozhodl přestěhovat k nám Zemi.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné