OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Melody of My Heart



Melody of My HeartUpozornění: Mám pro Vás další yaoi povídku (vztah dvou mužů).

Riku a Michi jsou dávní přátelé, jejiž cesty osud rozdělil. Michi se stal idoelem a Riku učitelem na hudební škole. Riku chtěl Michiho nenávidět, jenže miluje jeho hudbu. Jaké tedy bude jejich setkání po tolika letech?

Pro klid v duši doporučuji číst ve věku 13+ let.

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!


Melody of My Heart

 

Objednal jsem si další skleničku saké. Seděl jsem v jedné restauraci a nedočkavě očima utíkal k pódiu. Už bylo skoro devět a on měl konečně přijít a hrát. Ano, po tolika letech se měl Michi vrátit do rodného města. Chodil jsem s ním na školu a byly jsme dřív přátelé. Po škole odjel a začal psát své písničky. Stal se až velmi rychle slavným. Jeho hudba byla kouzelná a mě dokázala učarovat. Jenže jak jeho sláva rostla, naše přátelství šlo k bodu mrazu. On byl slavný idol a já jen učitelem v hudební škole.  Tenhle společenský rozdíl nejde nijak zakrýt a já na něj ztratil kontakt. Slyšel jsem, že měl i pár úletů s celebritami, dokonce i s muži. To mi dávalo naději, ale už jsem ho nikdy nespatřil. Vím, že on na mně zapomněl, ale já ne. Prostě jsem nemohl, i přes jeho nestálou povahu jsem se do něj zamiloval.

Vytrhl mě z myšlenek hlasitý aplaus. Ženy mu házely růže a pomalu mu padaly k nohám už jen z toho, že prošel kolem nich. Ladným krokem vyskočil na pódium. Jedna žena u vedlejšího stolu z toho nemohla pobrat dech. Já jsem na něj jen upřeně hleděl. Chtěl jsem mu poslat nenávistný pohled, jenže to nešlo, tak jsem se alespoň snažil tvářit neutrálně. Jako jeden z mála slavných si nechal původní barvu vlasů. Byly uhlově černé a podivně sestřihané. Některé prameny se dotýkaly jeho rtů, jiné byly až příliš krátké, a proto se mu ježily a vytvářely bodlinky. V levém uchu měl roztahovák. Trochu jsem sebou cukl, při pohledu na onu věc. Byl to dárek ode mne na rozloučenou. Nikdy jsem si na žádném jeho vystoupení nevšiml, že ho stále má. Tentokrát jeho tělo nebylo slabé, ale pod bílou košilí se rýsovalo plno svalů. Přes ni měl oblečenou fialovou bundu s řemínky na rukávech. Neobtěžoval se jí ani zapnout. Rukávy měl vyhrnuté, na levém zápěstí měl staré hodinky, které mi byly také povědomé. Fialový pásek dokonale ladil se zbytkem oblečení a zabraňoval, aby mu tmavé džíny nespadly přímo na jevišti. Jeho oči si prohlížely diváky. Hrály v nich čertovské jiskřičky.

Vzal si do ruky kytaru. Držel ji s jemností a láskou, jakoby to byla žena. Posadil se na připravenou stoličku a ještě upravil mikrofon. Nepřivítal se s publikem, nepředstavil se, prostě hned začal brnkat první tóny. Takový byl jeho styl. Usmál se zpod svých vlasů. Ten pohled vyvolal pištění nadšených fanynek. Sálem se linula krásná melodie. Uznale jsem kývl hlavou, vždy dokonale hrál. Tónina byla smutná a pomalá. Skoro jako by si říkala o slzy. A pak, když už jste netušili, jak se může melodie ještě změnit, začal zpívat. Jeho hlas byl hluboký a melodický. Tichounce splynul s tóny kytary. Zpíval píseň o naději a novém začátku. Melodie stále slábla. Nevím, jestli to mělo znamenat, že naděje umírá. Když nikdo nečekal, že skladba bude pokračovat, jeho prsty nahmátly jiné akordy a změnily směr celé písně. Tyhle tóny byly mnohem radostnější než předtím. Zvuk jeho hlasu rozehříval atmosféru v sále. Zavřel jsem oči a vnímal tu melodii. Jako by znovu našel svůj cíl a dostal novou naději. Mnohem silnější naději. Tak silné pocity z něho vyzařovaly.  Proto jsem ho hluboce obdivoval, proto jak dokázal ovlivnit lidskou náladu. Nechápal jsem to, ale připadalo mi, že začátek téhle písně mi popisuje mojí lásku k němu. Ta byla taky plná naděje, a pak pomalu umírala… jen nemá takový závěr. Hrál ještě spoustu písniček a skladeb, ale já se nemohl na ně příliš soustředit. Díval jsem se, jak se mírně pohupuje na stoličce, sebejistě vytváří tóny, které berou dech. Jedna píseň přecházela plynule do druhé, jen někdy udělal pauzu. Už hrál něco přes hodinu, když naposledy drnkl do strun a nechal tóny doznít do ticha. Ženy smutně po něm házely oči, aby ještě hrál.

Posunul mikrofon a poprvé k divákům promluvil: „Eto… Zahraji už jen jednu píseň a chtěl bych k tomu něco říct, než budu hrát.“

Obecenstvo nechápavě koukalo. Bylo nezvyk, aby tenhle člověk při svém vystoupení mluvil. Jednou řekl, že nehodlá hudbu kazit svými kecy, když jsou tam ty lidi od toho, aby poslouchali jeho hudbu. Mluvil k lidem až, když dohrál poslední skladbu, aby se rozloučil. Tohle bylo opravdu nezvyklé, přesto lidé ochotně naslouchali jeho slovům.

Michi se rozpačitě podíval do publika. „Tuhle písničku jsem nikdy na koncertech nehrál a ani jsem ji nezařadil mezi svá alba. Nikdy jsem neměl důvod ji znovu hrát, ale přesto existuje osoba, která ji slyšela. Osoba, díky které jsem dnes tady. A touhle písničkou bych chtěl té osobě říct, že jsem nikdy nezapomněl na to, co jsme spolu zažili.“

Nechal svá slova doznít, než opět uchopil kytaru a vybrnkával první tóny.

„Melody of My Heart,“ zašeptal jméno oné písničky do linoucí tóniny.

Trhl jsem sebou při tom jméně. Tušil jsem, jaká píseň to bude. Nikdy jsem nečekal, že ještě někdy uslyším tuhle písničku. Najednou na mě dolehla pravdivost těch slov. To já byl tou osobou, která jediná zná tuhle píseň. Pamatoval jsem si ten okamžik, kdy poprvé a naposledy zpíval v angličtině právě tuto píseň.

Naštvaně jsem rozrazil vchodové dveře školy. Uslyšel jsem překrásné tóny, a tak jsem hledal, odkud vychází. Tichá a vábivá melodie se ozývala od jednoho stromu. Usoudil jsem, že tam musí někdo hrát na kytaru. Už tehdy jsem byl hodně zvědavý, proto jsem kráčel k tomu stromu. Opřel jsem se o kmen, zavřel oči a poslouchal. Byly to neobyčejně těžké akordy, přitom ve výsledku byla ta melodie kouzelná. Tichý hluboký hlas zpíval zvláštní slova v anglickém jazyce. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, ale dnes vím, o čem zpíval. Byla o lásce, zapomnění a vzpomínce. Zpíval o temných očích, které ho nikdy nepustí ze svého zajetí. A melodie linoucí se z kytary dokonale ladila k tomu hlasu. Hrál bez jediné chyby. Celé to bylo dokonalé a mně to bralo dech. Odhodlal jsem se a vykoukl zpoza stromu. Vzhled toho, kdo ji hrál, mi vyrazil dech. Byl to školní idol Michi.

„To byla nádhera!“ radostně jsem vyhrkl, aniž bych si uvědomil, komu to říkám.

„Riku… san?“ Koukal na mne nevěřícně.

Po delší odmlce dodal: „Vážně se ti líbila?“

„Žertuješ? Je to to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Prostě je to melodie mého srdce.“ Roztékal jsem se blahem z té hudby, ani jsem nepřemýšlel, odkud zná mé jméno.

„Melody of My Heart… To by bylo vhodné jméno.“ Spokojeně vybrnkal ještě několik akordů.

To já byl ten, kdo dal té písni jméno. No a tak jsme se potkali a stali přáteli…

Opět jsem byl v realitě. Se zavřenýma očima jsem vnímal každý tón té písně. Opravdu jsem tuhle písničku miloval. Nezměnil na ní jedinou věc. Otevřel jsem oči a… málem jsem spadl ze židle. Jeho oříškové oči byly po celou dobu zabodnuté v mém obličeji. Každé slovo a tón jako by patřil jen mně. Připadalo mi, že sál je prázdný a jsme tam jenom my dva. Tak jako dřív. Poslal mi neodolatelný úsměv, díky kterému jsem málem zkolaboval. Ta melodie nechtěla skončit. To já byl v zajetí jeho očí a ne on. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. Ničilo mě, že melodie pomalu utichala do ztracena. On z ničeho nic pohled věnoval divákům. Všichni byli z téhle písně unešení. Poděkoval, uklidil kytaru do pouzdra a odešel za hlasitého potlesku pryč z pódia. Stále jsem zíral na tu prázdnou stoličku. Byl jsem z té písně a z jeho pohledu zmatený. Přestával jsem cokoli chápat.

Seděl jsem tam omámeně dobrou půl hodinku. Když jsem se probral zpět do reality, dopil jsem saké a zaplatil. To, že se vrátil sem hrát, ještě neznamenalo, že se potkáme. Nebo budeme spolu mluvit, že?

Zvedl jsem se a omotal si kolem krku černou šálu, protože venku v tomto ročním období bývá večer chladno. Vyšel jsem ven a zalitoval, že jsem si nevzal nějakou mikinu. Ale i tak jsem byl rád za to černé triko. Chtěl jsem udělat krok kupředu, ale čísi ruka mi zacpala ústa a druhá se mi omotala kolem pasu. Na krku jsem cítil dech plný alkoholu. Jakýsi silný muž mě odtáhl do postranní uličky. Cítil jsem se zmateně a trochu jsem se i bál.

„Riku, to už chceš jít?“ do mého ucha šeptal onen hluboký hlas.

Ulevilo se mi, když jsem poznal, kdo to je. Setřásl jsem ze sebe jeho ruce a otočil se k němu čelem. Díval jsem se na něj naštvaně.

„Co to děláš, Michi?!“ vyjel jsem na něj. Neměl bych být šťastný, že ho vidím?

Místo odpovědi mě přitlačil ke zdi. Svíral mi silou zápěstí obou rukou. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem z něj totálně zmatený. Jeho rty se nebezpečně přibližovaly k těm mým. V jeho očích bylo nezvykle příliš citů. Tomuhle jsem opravdu nerozuměl. Jedna má část chtěla, aby zrušil tu mučivou mezeru mezi námi. Ta druhá to nechtěla, byla tím znechucená, prostě si přála zachovat ty vzpomínky.

Naklonil se blíže a zašeptal: „Tohle.“

On zdá se, že problémy s výčitky svědomí nemívá. Políbil mě. Dost uspěchaně, musím podotknout. Vytřeštěně jsem zíral na jeho chvějící se víčka. Jemně mi skousl ret, potom polibek prohloubil. Nechtěl jsem si to přiznat, ale vážně se mi to líbilo. Jeho ruka uvolnila sevření a chystala se putovat po mém těle. To mě probralo a násilím ho od sebe odtrhl. Stihl jsem mu rozhořčeně vrazit facku.

„Jsi vážně idiot, Michi!“ křičel jsem na něj.

Otočil jsem se na podpatku a utíkal pryč. V očích jsem cítil slzy. Chtěl jsem ho, ale ne aby byl opilý. Takového jsem ho nechtěl. Ještě jsem ho slyšel několikrát, jak za mnou zavolal mé jméno. Věděl jsem, že kdyby to byl ten starý Michi, dovolil bych mu cokoli, ale takhle rozhodně ne. Utíkal jsem domů. Slyšel jsem za sebou kroky. Trhl jsem sebou a polekaně se otočil. Nikdo tu nestál. Odechl jsem si, začal zase utíkat. Zatočil jsem za roh a narazil jsem čelem do pouliční lampy. Spadl jsem na zem a zasykl bolestí. Rukou jsem si mnul čelo. Přes všechnu bolest jsem se opět dal do běhu. Vyběhl jsem železné schody ke svému bytu, zabouchl jsem za sebou a pro jistotu zamkl. Opřel jsem se zády o chladné dveře. Pokoušel jsem se vydýchat.

Po několika minutách jsem se odlepil od těch dveří a stále si mnul čelo. Pořád to trochu bolelo. Při pohledu na sebe do zrcadla jsem se musel trochu smát. Vlasy jsem měl rozcuchané a na čele jsem měl stále červenou stopu od kamaráda pouliční lampy. Tmavé oči jsem měl stále rozšířené strachem. Umyl jsem si obličej ledovou vodou, abych se dal dohromady. Odešel jsem do ložnice. Šála bezhlučně dopadla na bíle prostěradlo. Svalil jsem se hned vedle. Unaveně jsem sklopil víčka. Před očima jsem měl pořád ten obrázek. Prstem jsem si přejel rty. Byly ještě horké a já na nich stále cítil jeho polibek.

Usnul jsem.  Nevím, na jak dlouho, ale jedno je jisté. Probudila mě děsná rána. Okamžitě jsem si sedl a zmateně koukal kolem sebe. Stále bylo šero. Vyškrábal jsem se na nohy a pokusil jsem se dostat k domovním dveřím. Odemkl jsem a rázně otevřel dveře. Chtěl jsem tomu, kdo tam venku dělal ten rámus, vynadat, protože slušní lidé v této době spí. Jenže… já najednou ležel na zemi pod Michiho vahou! Kde se tu do háje vzal?!

„Slez ze mě!“ křičel jsem na něj a bylo mi jedno, že to jistě slyší sousedé.

Nechtěl se jen tak vzdát, ale nakonec se mi podařilo ho ze sebe shodit. Koukal trochu vyčítavě. Viděl jsem na něm, že má chuť se znovu po mně vrhnout. Tohle je už trochu moc i na mě. Nesmlouvavě jsem ho vyhodil opět ven. Neuvažoval jsem ani o tom, kolik sil ho muselo stát se sem vyšplhat. Stihl jsem mu několikrát říct, že je idiot, když ruší ostatní ve spánku, než jsem před ním zabouchl dveře. Unaveně jsem se o ně znovu opřel. Chvilku jsem měl pocit, že se jich někdo na druhé straně dotýká. Mé srdce bylo jako splašené. Měl jsem šanci, ale zahodil jsem ji.

„Riku, prosím, otevři.“ Uslyšel jsem zpoza dveří ten známý hluboký hlas.

„Riku, já se vrátil kvůli tobě, tak mi, prosím otevři,“ žadonil.

„Chtěl jsem tě vidět, hrozně si mi chyběl,“ šeptal.

Ruka se mi zatoulala ke klice. Chtěl jsem mu otevřít. Chtěl jsem mu odpustit.

„Já… nemohl jsem na tebe přestat myslet,“ svěřil mi své tajemství.

Má ruka sklouzla opět k tělu. Nikdy se o tom nezmínil. Předtím. Nevěřícně jsem zíral do prázdna. Takže… na mě nezapomněl?

„Dovol mi tě aspoň vidět,“ prosil, „nebudu nic zkoušet.“

 „Stejně vím, že stojíš za těmi dveřmi, tak mi, prosím, odpověz.“ Vnímal jsem, jak Michiho ruka klouže po dveřích a vyťukává rytmus mé milované písně.

„Aspoň mi řekni, že mě nenávidíš.“ Chtěl odpověď

 Po chvíli dodal: „Já pak odejdu z tvého života… navždy.“

Sesul jsem se po dveřích k zemi. Smířil jsem se s tím, že jsem promrhal život a on se nikdy nevrátí. Jenže on tu teď je… kvůli mně. Možná bych mu měl říct, že ho nenávidím, avšak to já nechci! Ale co mám, pro Boha, dělat? Mám otevřít? Jenže to já nedokážu. Nedokážu to…

„Riku?“ zašeptal tázavě do ticha moje jméno.

Zatajil se mi dech už jen z toho, jak vyslovil mé jméno. Na tohle prostě nemám. Vyškrábal jsem se na nohy a vrátil se do postele. Za sebou jsem slyšel jeho naštvaný hlas, jak říká ku*va. Potom se ozvala další rána. Už jsem nezkoumal, co to je. Bylo mi to jedno. Prostě už jsem na to neměl. Nechtěl jsem si tím vším znovu projít. Lehl jsem si a než jsem zavřel oči, podíval jsem se, kolik je hodin. 2:05 hlásil vesele digitální budík. Pokoušel jsem se zapomenout na toho idiota za mými dveřmi.

Převaloval jsem se. Nešlo mi znovu usnout. Bezva, kdyby se neobjevil, byl by to zas obyčejný den jako každý jiný. Ale on zase všechno zničil, na to byl odborník. Přehodil jsem si peřinu přes hlavu a… Prostě jsem neusnul! Já se na to můžu vykašlat!

Koutkem oka jsem koukl na budík. 2:43. Tak to jsem to moc dlouho nevydržel. Vyškrábal jsem se opět na nohy a pomalu šel k těm dveřím. Hodlal jsem udělat životní rozhodnutí. Položil jsem ruku na kliku. Buď opět promrhám šanci, kterou mám, nebo změním vzpomínku v budoucnost. A při nejlepší tam už ani nemusí být. Zhluboka jsem se nadechl. Znovu. Srdce bilo příliš rychle. Otočil jsem klíčem. Cvaklo to až moc nahlas, jak zámek hlásil, že je odemčeno. Znovu nádech. Otevřel jsem.

Rozhlížel jsem se. Byl jsem zklamaný. Tak nakonec šel domů. Tolik sil jsem se přemáhal odemknout a on si odejde domů?! Vyšel jsem z bytu a opřel se o zábradlí. Smířeně jsem se díval na hvězdy. Vždycky odtud vypadaly nádherně. Najednou jsem zahlédl padající hvězdu. Mám si něco přát? Možná… jo to si budu přát. V duchu jsem vyslovil své přání. Vzdychl jsem si, protože jsem tušil, že se nikdy nejspíš nesplní. Otočil jsem se a chtěl se vrátit dovnitř. Zastavil jsem se v půlce pohybu. Nechápu, jak jsem ho mohl přehlédnout. Seděl tam opřený o bílou zeď. A sledoval mě celou dobu. Zdá se, že aspoň trochu vystřízlivěl. Díval se smutně do mé tváře.

„Promiň, Riku,“ zašeptal tím svým hlasem bez známky alkoholu.

Stál jsem tam a nevěděl, co bude dál. Dívali jsme se jeden na druhého. Váhavě jsem k němu vykročil. Ani se nehnul, jen mě sledoval. Trochu jsem ho zalitoval, když jsem ho tu nechal v té zimě. Podal jsem mu ruku. Ještě jsem nebyl rozhodnut, jestli mu odpustím, ale rozhodně ho nenechám v tomhle mrazu. Trochu se usmál. Sevřel něžně mou ruku. Myslel jsem, že se pak hned postaví na nohy, ale on udělal něco, co jsem nečekal. Otočil mou ruku hřbetem vzhůru, jemně ji svíral, a pak… mi jeho rty věnovaly polibek na hřbet ruky. Sotva se dotkl mé kůže. Cítil jsem se tím gestem očarovaně.

„Děkuji,“ zašeptal a teprve potom se postavil na nohy.

Vytrhl jsem mu ruku a šel opět dovnitř. Tentokrát jsem ho nechal, aby mě následoval. Sedl si na mou postel jako by se nechumelilo. Prsty si tiskl ke spánkům. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Došel jsem pro led a s úšklebkem jsem mu ho podával. On s úlevou si přitiskl chladivý sáček k čelu. Vážně se nikdy nenaučil pít.

„Když neumíš chlastat, tak nepij!“ Stál jsem nad ním a trochu se mu smál.

„To si mi teda poradil,“ procedil skrz zuby.

Sedl jsem si na židli kousek od postele. Sledoval jsem ho a královsky se bavil. Stěžoval ji a zároveň přísahal, že už nikdy nebude pít. Nevěřil jsem mu ani slovo. Už si takhle stěžoval dobrou půl hodinu a mně to už začínalo lézt krkem. Měl jsem huť mu zavřít pusu. Nadechl jsem se, tím jsem na sebe připoutal jeho pozornost.

"Michi, nechceš kafe?" Začínal jsem o něj mít trochu starost.

 "Jediný, co teď chci, jsi ty." Dlouze se mi podíval do očí.

Zvedl jsem se ze židle. V jeho očích se objevily jiskřičky naděje. Nakročil jsem k němu, ale pak jsem těsně před ním uhnul a zamířil do kuchyně.

"Fajn, takže kafe.“ Provokativně jsem se za ním ohlédl.

Ještě že jsem se ohlédl. Můj pohled způsobil to, že se Michi namáhal pohnout a vší silou po mně hodil polštář. I když ho bolela hlava, mířil dost přesně. Uhnul jsem v poslední chvíli, polštář sejmul plyšového medvídka z police. Musel jsem se smát. Tohle mi připomnělo staré časy. Tokového Michiho jsem měl rád.

„Hej, aspoň ses nemusel uhnout! Víš vůbec, kolik sil mě stálo to hodit?“ Vyčítavě se na mě díval.

Já na něj vyplázl jazyk a schoval se do kuchyně před dalším předmětem – jeho ponožkou. Vesele jsem si broukal melodii a dal vařit vodu. Vyndal jsem hrneček a nasypal do něj dvě lžíce kafe.

„Aspoň z toho nemusíš mít takovou radost.“ Slyšel jsem ho skuhrat z vedlejší místnosti.

Zalil jsem kafe horkou vodou a nesl mu hrneček. Tentokrát jsem se k němu musel přiblížit. Nešlo se tomu vyhnout. Podával jsem mu horký nápoj. Jeho ruka se něžně dotkla té mé, než si vzal hrnek. Dlouze se napil. Díval se na mě zpod svých řas. Ten pohled mě svazoval. Znovu se napil. Sledoval jsem, jak mu na rtu zbyla kapička tmavé tekutiny. Přešel jsem k němu a jedním prstem mu ji setřel. A jak jsem ráno pochopil, tohle gesto jsem opravdu neměl dělat. Jednou rukou mě obejmul kolem pasu a druhou mě na sebe povalil. Hrníček se s rámusem tříštil o podlahu. Pustil mou ruku a přetáhl si mou bradu blíž k sobě. Ukončil tu mučivou mezeru a políbil mě. Nejdřív to byl jen letmý dotyk, ale pak polibek prodloužil. Byl to krásný polibek jako z mých snů. Oddálil se, aby si přečetl mou reakci. Olízl jsem si rty.

„Jsi vážně idiot, Michi,“ konstatoval jsem s úsměvem.

Smál se mé reakci.

„Ten hrneček byl můj oblíbený.“ Kriticky jsem zkoumal hrníček.

„Koupím ti jich kolik jen budeš chtít.“ Slíbil mi.

Usmál se a prohrábl mi vlasy. Konečně jsem si připustil, že jsem ho vlastě po celou dobu miloval. Rozhodl jsem se, že budu patřit jemu. Ten jeden úsměv si o to říkal, protože byl věnován jen mně. Sklonil jsem se a poprvé jsem to byl já, kdo spojil naše rty. Cítil jsem jeho ruku, jak mi sklouzla pod triko. Pomalinku ho vyhrnul výš. Na odhalených zádech mi rýsoval prstem znaky. Nechtěl jsem zůstat pozadu. Jedním pohybem jsem mu rozepl tu jeho bundičku. Všiml jsem si jeho úšklebku. Zamračil jsem se a pro jistotu ho kousl do rtu. Nemá se mi co smát?!

Pak jsem ho opět políbil, když jsem usoudil, že jsem ho potrestal dostatečně. Začal jsem se věnovat knoflíčkům na jeho košili. Třásly se mi ruce. Jeho prsty mi přejely po soustředěné tváři.

„Nemusíš to dělat, jestli nechceš.“ Musel se hodně přemáhat, aby to řekl. „Já tě nechci nutit.“

Nemohl jsem přestat, už jen z principu. Rozechvěle jsem rozepl první knoflíček. Jazykem jsem kroužil na odhalené kůži. Stále třesoucí se rukou jsem se zbavil dalšího knoflíčku. Líbl jsem ho někam ke klíční kosti. Zjistil jsem, že mi to už nedělá žádné problémy. Knoflíčky byly rozepnuté a já klouzal prsty po celé jeho hrudi. Nestydatě rozeply i jeho pásek, pak knoflík u riflí a… potom i zip. Divil jsem se, co to dělám. Ony si ty prsty dělaly, co chtěly! Nedočkavě přejížděly po lemu boxerek. Michimu ujel ze rtů sten. Zahleděl jsem se mu do tváře.

Nedočkavě spojil naše rty v dlouhý polibek. Jeho paže se mi omotala kolem pasu. Druhou mi něžně položil na zátylek. V tom vášnivém polibku jsme se překulili. Teď to byl on, kdo byl nahoře a já se nijak nebránil. Vždycky měl víc zkušeností než já, tak jsem to raději nechal na něm. Nedočkavě mi přetáhl triko přes hlavu. Jeho rty se věnovaly mé hrudi a pomalu se přesouvaly níž a níž…

Během pár dalších minut jsem na sobě neměl vůbec nic. Pod jeho dotyky jsem se prohýbal v zádech. Chvíli si se mnou hrál, než odkudsi vytáhl malou tubičku lubrikačního gelu. Tázavě se mi zahleděl do očí. Zmohl jsem se jen na kývnutí. Měl jsem trochu strach z jeho velikosti a netušil, jestli se do mě celý vejde. Nejdřív jsem ucítil v sobě prst. Vydal jsem sten.  Nečekal jsem, že to může být až takové. Michi mě něžně pohladil po tváři. Chvěl jsem se už nevím, jestli strachem nebo bolestí či slastí. Všechno se mi spojovalo v jedno.

Už jsem byl na pokraji slasti, když do mě poprvé vstoupil. Vykřikl jsem tím náhlým tlakem. Zakousl jsem se do hřbetu své ruky, abych znovu nekřičel. Michi mě něžně hladil s tím, že je vše v pořádku. Jeho oči byly plné strachu o mě. Pohyboval se pomalu, mučivá agónie ustávala a měnila se v příjemné pocity. Přitáhl jsem si k sobě jeho hlavu. Políbil jsem ho dosti vášnivě. Jeho přírazy byly mnohem prudší a já věděl, že brzy vyvrcholí. I já cítil své vyvrcholení. Pevně jsem ho objal kolem krku. Michi se prohnul v zádech, když se do mě udělal. Vytryskly mi slzy z očí, jak moc jsem se cítil dobře. Ze rtů se mu vyloudil slastný sten. Spokojeně jsem se usmál.

„Miluji tě, Riku,“ zašeptal mi do ucha tuhle melodii tří slov.

Přivřel jsem oči. Tohle opravdu byla melodie mého srdce. Melodie, kterou můžu slyšet jen já a vždy bude patřit jen mně. Konečně jsem pochopil, že uhaslá naděje může znovu vzplanou v mnohem silnější tak jako v jeho písni…


Tak tahle povídka je opravdu hodně ddlouhá, doufám, že jste ji dočetli až dokonce. Psala jsem ji několik dní, než jsem s ní byla spokojená. Pevně věřím, že těm, kdo ji dočetli, zvedla aspoň maličko náladu. Byla bych ráda za nějaký ten malý komentář a předem bych za něj chtěla i poděkovat.

Poděkování: Chlavně bych chtěla poděkovat těm, co četli moje předchozí yaoi povídky a nechali mi tam komentář. Velmi si toho vážím a právě tuto povídku bych těm lidem chtěla věnovat.
A ještě jedno zvláštíní poděkování, to potří Ryuu. Děkuji, že jsi mě vždy dokopala dopsat tu povídku, když jsem to chtěla smazat. A hlavně upozornila na nesrovnalosti.

Fajn, přestávám tu psát blbosti, stejně to nikoho nezajímá. Vaše Gwendolin.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Melody of My Heart:

10.
Smazat | Upravit | 29.10.2014 [18:15]

Děkuju, vážím si toho, že se líbí, i když je pár dní stará. Moc děkuji za komentář. Emoticon

9. Lily
28.10.2014 [10:14]

Opravdu krásná povídka. Neskutečně vydařená. :)

8. Petule přispěvatel
23.10.2013 [17:53]

Petule Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7.
Smazat | Upravit | 07.09.2013 [11:44]

Chtěla bych Vám, všem, ještě jsednou poděkovat za komentáře. Opravdu si jich vážním.

6. Leylon přispěvatel
24.08.2013 [21:44]

LeylonTak toto sa mi teda vazne pacilo... Klobuk dole :-) :-)

5. ninik
23.08.2013 [22:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 23.08.2013 [18:29]

Je to naprosto dokonalé. Naprosto. Myslím, že kdyby to bylo o ženě a muži, tak by mě to nenadchlo, ale takhle to bylo naprosto nabité city. Nemám slov. Emoticon

3. Viv
23.08.2013 [18:06]

Emoticon

2. Ryuu přispěvatel
23.08.2013 [17:48]

RyuuDočteno.
*blbě se usmívá na monitor* Někdo mě zmiňuje... A dokonce mi děkuje! Haa! Arigatoo Emoticon To já jsem ráda, že mě něčím nepřetáhneš, když ti do tvých textů rejpu (a ve svých chyby nehledám... xD )
Už vím koho z nich mám radši! Je to Michi (překvapivě, když umí hrát na kytaru) Ne, opravdu se mi víc líbí Michi... Je to takový milý typ semeho... Emoticon
Hmm... Lituji Riku-chana za kamaráda lampu. Znám taková náhodná setkání za rohem... Emoticon A jsem ráda, že se tam objevil ten polštář a kafe! Emoticon Přeci jen jsem se bála, že se na sebe vrhnou... A Michi bude chudáka Riku-chana osahávat zmrzlýma rukama (heh... z nějakého podivného důvodu se mi ten nápad líbí... Ale... *mlč!*) Emoticon
Děkuji, děkuji, že jsi jí dopsala. Byla by škoda ty dva jen tak nechat. Možná je to pořád maličko zmatené... Ale to nevadí. Melody of my heart budu mít ráda Emoticon
Emoticon

1. Kika
23.08.2013 [15:44]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!