OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Konec začátku; Životy v obrazech



Konec začátku
Zlatá technika devadesátých let. Ale ani ta nepomohla, když Jana upadla do sebelítosti a odmítla se postavit problému čelem. A byl to opravdu problém?

Životy v obrazech
Tři krátké náhledy.
Dvě krátké, na sebe nenavazující, náladové povídky

Konec začátku

Prstem na okno malovala podivné obrazce a dívala se do deštivé ulice. Ani nevěděla, že tak roztírá zbytek make-upu, co jí zbyl v ruce. Nikdy se nelíčila houbičkou, raději měla přímý kontakt s líčidly. Přímost byla její heslo. Ale dnes by se raději schovala za tisíce vytáček, jen aby neviděla a neslyšela, co se před malou chvilkou odehrálo přímo před ní.

Zaskřípaly dveře, jak se kočka protáhla z kuchyně do ložnice. Její teplé tělíčko se začalo otírat o záda mladé ženy, která nechtěla vědět o ničem. Kontrast chladu okenní tabulky a teplého kočičího kožíšku jí způsoboval ještě větší muka. Přišlo jí, že je to jako minulost, která ji těšila a dodávala jí sílu k životu, a před ní prázdná zima plná nevyplakaných slz pro jeho ztrátu.

Nechtěla brečet. To si zakázala. Slabost, kterou ukázala, když ho prosila, aby neodcházel, i když ho přistihla s jinou, byla už dostačující ukázkou její zoufalosti. Jenže, on byl její první láska, se kterou se viděla navždy, a nedokázala si třeba jen představit, že by se jí dotýkaly ruce jiného muže.

Samota, tak viděla zbytek svého života. Samota pokrytá nánosem přetvářky spokojenosti, protože ona už nikomu nedovolí, aby jí tolik ublížili.

Svět je přeci nespravedlivý a surový. Romantika je jen iluze okamžiku a láska bez pokrevního pouta je přeludem vášně.

Tak se těšila na dnešní večer, až budou spolu sami a on si ji vezme a bude se s ní milovat.

Hořce si objala hruď a zadusila v sobě vzlyk.

I její tělo ji zrazovalo, protože ho potřebovalo, stejně jako její vidiny šťastné budoucnosti. Jak se oprostit od nesmyslných myšlenek, když se všechny točily jen kolem něj?

Nebyl ten pravý, znělo jí v uších. Ale jak tomu uvěřit, když celý svět si to myslel?

Svatební pozvánky byly rozeslané, vše nezbytné připravené a v nedalekém kostelíku už jen čekali na dané datum, kdy ji měl kněz prohlásit za ženu muže, který pošlapal její sny.

Vtom zazvonil telefon. Odmítla ho zvednout. Proč taky, když vše ztratilo svou cenu. Viděla přeci, jak se líbal s jinou, a tím zničil všechno včetně její přirozené zvědavosti.

Kdosi zazvonil u dveří bytu. Nezvedla se a ani nepohnula, dokud neslyšela, jak někdo buší a volá: „Jani, jsi tam? Jani, slyšíš? Zahlédl jsem tě v okně, ale snad jsme se v tom dešti neminuli.“

Zrádce přeci nestojí ani za odpověď. A tak jen hlavu opřela o skleněnou tabuli. Očima však sledovala dalšího Jidáše na obzoru. Její jediná čtyřnohá přítelkyně se začala otírat o vstupní dveře a slastně u toho příst. Potvora, jak jen může chtít, aby ji hladil takový darebák. Tolik let ji tahal za nos a tvářil se, že je jeho jedinou a pravou láskou a zatím...

A zase telefon. Tentokrát zvonil déle, až se dovolal na záznamník, ze kterého se ozval její hlas: „Nejsem doma. Nechte mi vzkaz a já se ozvu.“

„Miláčku, měli jsme dnes spolu jít na večeři, ale nemůžu tě nikde najít. Vím, zdržel jsem se a moc se omlouvám.“ Hlas volajícího se změnil ze zkroušeného na nadšený: „Přijela Beci. Vzpomínáš, kolikrát jsem ti o sestřence vyprávěl. Hrozně se těší, až tě pozná, a chtěla jít dnes s námi. Dokonce málem přišla i se mnou k tobě domů, ale pak jí zavolal manžel a...“ Hovor přerušilo zaskřípání brzd a následoval zavěšený tón.

 

Životy v obrazech

 

 

Vzal si do ruky štětec, namočil jej v blankytně modré barvě a lehkým tahem pohladil čisté plátno před sebou. Ranní paprsky slunce následovaly jeho příkladu a prozářily i napodobeninu oblohy, o kterou se pokusil.

Vtom za jeho zády zašustila látka. Neotočil se, ani když cítil, jak se k němu kdosi blíží. Místo toho se začal usmívat a těšit se na paže, které ho obejmou.

„Snažíš se zachytit dnešní den a přitom sotva začal,“ zašeptala mu do ucha a nosem se otřela o jeho světlé vlasy.

„Jak jinak se pokusit zachytit štěstí?“

Zesílila objetí a zasmála se: „Co třeba takhle?“

„Nevydržím na věky, i když budu vždycky chtít být jen s tebou.“

„Takže mi tu pro případ necháš alespoň obraz?“ Odtáhla se s hranou uražeností.

„Víc nemám. Víc ti nemohu dát.“ Odložil paletu i štětec a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit.

Bylo to sladké a snad věčné, kdyby se nezačala smát: „To bych se hádala.“ A zatáhla ho zpět do postele.

 

Všude po bytě byly krabice plné sbalených věcí. Stačilo je jen naložit a odvézt. Na stěně však zbyl ještě jeden obraz.

„Mami, proč jsi ho nikdy neprodala?“ zeptal se mladý muž, vědom si nedostatku peněz, který jeho matka mívala během jeho dětství. „Vypadá, že by mohl mít slušnou cenu.“

„Maloval ho tvůj otec,“ usmála se šedovlasá žena. „Má nevyčíslitelnou cenu.“

„On maloval? Myslel jsem, že byl dělník.“ Nikdy o otci spolu moc nehovořili. Joaně stále velmi chyběl a nikdy se vzpomínání neobešlo bez slz. Jenže její syn ji nerad viděl plakat, a tak se víc raději neptával. Až do dnes.

„Nesehnal jinou práci. Ale vždycky si přál malovat,“ odpovídala zasněně a oči se jí leskly.

„A proč nemáme další jeho obrazy?“

„Nikdy se mu nelíbily. Buď je spálil a nebo přemaloval, aby ušetřil za plátno.“

„A tenhle si nechal?“ zarazil se. „Proč?“

„Nejspíš tušil, že umírá, a věděl, že mi bude chybět. Tak mi ho nechal.“

Mladík se natáhl a sundal nezarámovaný obraz z háčku. „Dám ho do auta.“

„Ne, počkej. Nechci ho brát s sebou. Vezmi si ho.“

„Já?“ podivil se. „Táta ho přeci udělal pro tebe.“

Zavrtěla hlavou: „Namaloval ho, aby zachytil štěstí, a jen kvůli mně ho nezničil. Já prožila šťastný život a teď je řada na tobě.“

 

„Tome, co to je?“ ptala se zvědavě tmavovláska při pohledu na stále nepověšený, zaprášený obraz.

„Ále, obraz po mámě,“ zamručel.

„Ty ho nepověsíš? Proč?“

„Nevím, tak nějak se sem nehodí,“ rozhlédl se po ponurém bytě s tmavým nábytkem bez jediné květiny či knihy. Zato s kvalitní a drahou elektronikou.

Slečna se rozhlédla okolo sebe a zamračila se. „Máš pravdu, ale je to škoda. Je to nádherné.“ Pak se zamyslela a nejistým hlasem dodala: „Věděla bych o místě, kam se hodí.“

„Jo?“ prohodil jen tak mimochodem, zatímco jim chystal pití.

„Nad postel v mém bytě,“ zasmála se rozpačitě.

„Vážně?“ pronesl se zájmem, což ji zaskočilo. „Ukaž?“ Přistoupil k ní a vzal obraz do rukou. Zkoumavě ho prohlížel. „A je to jediná věc, kterou by sis chtěla vzít do svého bytu?“

„Jak to myslíš?“ překvapeně zamrkala. Toužila po společném životě s ním, ale bála se, že ho vyplaší, když něco takového navrhne.

„A co třeba já, taky bych se ti hodil do domácnosti?“

„Ach, Tome.“ Objala ho. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Konec začátku; Životy v obrazech:

2. emam přispěvatel
12.07.2017 [16:51]

emamDíky za komentář Emoticon

1. Angela přispěvatel
09.07.2017 [13:13]

AngelaMám ráda takové momentky. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!