Jen smítko v bouři smutku • OurStories.cz ~ naše povídky

I když ho znala jen krátce, milovala ho. I když jí říkal, že ji opustí, neposlouchala. (Tohle je téma, které jsem nikdy, nikdy nechtěla nakousnout, je mi to protivné, ale napsala jsem to, tak proč se nepochlubit.)

28.09.2013 (14:00) • maky21 • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1064×

Mrazivými ulicemi města se pohybovala osamělá postava. Šla se školní taškou na zádech a neustále si dýchala na zkřehlé prsty. Pohlédla na ocelově šedou oblohu, po které se honily mraky. Povzdechla si a rozkašlala se. Když záchvat kašle přešel, znaveně se opřela o stěnu nejbližšího domu a zavřela oči. Za víčky se jí mihla představa teplého čaje.

Z hrnku se kouří, pára zamlžuje její brýle, ona mačká citron a vzápětí přidává dvě lžičky cukru. Míchá. Pak si k čaji přivoní a usrkne. Sykne, protože si spálí jazyk, avšak lahodné chuti čaje nelze odolat, proto si usrkne ještě jednou.

Otevřela oči. Před nimi se opět objevil zšedlý svět. Nasála studený vzduch, ve kterém byla cítit vůně sněhu. Měla ráda sníh. Sněhové vločky byly jemné a hebké, byla šťastná, když jí dopadaly do vlasů. A do natažených dlaní. Vždy ji fascinovaly jejich tvary. Tak jedinečné...

„Sakra!“ zaklela hlasem zhrublým od kašle a opět si začala dechem ohřívat ruce. Kdyby se znovu zamyslela, domů by nemusela dojít vůbec. Ušla pár kroků, její batoh byl po každém těžší a těžší. Najednou před sebou na chodníku zahlédla něco bílého. V nastávajícím soumraku byla bílá výraznější než všechny barvy, takže tahle drobná věc přímo bila do očí. Dívka k ní došla a sehnula se.

Rozšířily se jí oči šokem. Ústa si přikryla dlaní a vtáhla jimi vzduch, který se sykotem prošel do plic. Vůbec ji nezajímala bodavá bolest, která se objevila hned nato. Mohla se soustředit pouze na jedinou myšlenku.

Je mrtvý. On je mrtvý.

Vzala droboučké tělo motýla do rukou. Křídla se jí lehce dotýkala promrzlé kůže. Kdyby nevěděla, že něco drží, toho jemného dotyku by si nevšimla. Slzly jí vhrkly do očí. Mrkala, aby je zaplašila, nechtěla motýlí tělo poškodit ještě víc. Nechápala, jak to bylo možné. Motýl vypadal v pořádku, jen měl maličko natržené křídlo, avšak to roztrhla nejspíš bota nějakého bezohledného chodce. Zdálo se, že motýla zdolal mráz. Zavál studený vítr a vehnal jí vlasy do obličeje. Nepotřebovala odpověď.

Vzhlédla k nebi, které se najednou tvářilo uzavřeně a ještě chladněji než před chvílí. Mraky jako by se přestaly hýbat a už tak ponurý svět pokryla ještě tmavší barva. Zašedlé barvy se dívce spíjely před očima, mrkání už nepomáhalo, slzy se jí kutálely z očí dolů po tvářích... Na bradě se oba slané potůčky skoro spojily a po kapkách padaly k zemi.

Kap, kap, kap. S pleskavým zvukem se roztříšťovaly o chodník. Vítr si s jejími vlasy pohrával, poletovaly jí okolo hlavy jako rudá svatozář. Zvedla dlaně, ve kterých držela motýla, před obličej. Vítr se dotýkal jeho křídel, ne prudce, aby jí ho odfoukl z ruky, jen tak jemně, aby to stačilo k tomu, že dívce připadal, jako kdyby byl živý.

On je mrtvý! Už nikdy, nikdy neožije!

Nenáviděla vítr, který dřív milovala. Dřív jí dával volnost, teď však jen marnou a mizivou naději, protože motýl už neožije. Nenáviděla ho, jako nenáviděla všechno ostatní. Nenáviděla, její život ztratil zbytek jasu. Nedokázala pochopit, že už tu není. Někdo, kdo jí vyprávěl příběhy; někdy smutné tak, že ji z toho mrazilo, jindy veselé, že se nemohla přestat smát, poté zas plné zamyšlení... Ten už tu nebude. Nikdy, nikdy, nikdy. Nikdy.

Proč? Myšlenky jí obklopovala hustá mlha letargie. Něco v hlavě jí pořád opakovalo, že umřel. Nenáviděla to slovo. Nenáviděla to slovo a nenáviděla sebe za to, že na něho myslela. Kdyby ho jen nebyla potkala! Znala ho krátkou dobu. Od léta. Za jedné teplé letní noci k ní přiletěl oknem. Lekla se ho, nikdy nic podobného neviděla; nejdřív byl motýl, pak vypadal jako anděl a nakonec i křídla zmizela. Tak ho měla nejraději, protože pouze v téhle podobě jí vyprávěl příběhy. Milovala, jak se mu pohybovaly rty, ten zasněný pohled v jeho očích. Milovala, když se myšlenkami přenesl pryč z jejího pokoje, byl tak vzdálený a přitom tak blízko! Milovala to a přitom se trochu bála, že se nevrátí zpátky, že zůstane navždy uvězněný v jeho světě, už za ní nikdy nepřijde.

Ale on už opravdu nepřijde. Je totiž mrtvý.

Z jakého důvodu se to muselo stát? Nikomu nic neudělal. Byl k ní vždycky tak pozorný a chápavý. Jiné lidi převáděl na druhou stranu. Věděla, že lidé se po chvíli vrátí, aby začali nový život. A taky věděla, že on už se nevrátí. Řekl jí to. Řekl jí to, když začínal foukat studený vítr. Řekl jí, že už je na světě dlouho. Moc dlouho. Smála se a nazývala ho bláznem. Anděl přeci nemůže umřít, říkala. Díval se na ni a jeho pohled byl tak nějak daleký a smutný. Nechápala ho. Doufala, že ho nechápe. Nehodlala si to připustit. Přesně si vzpomínala, jak ji v téhle chvíli obejmul, voněl po zlatavé záři slunce, a stisknul, až ji zabolelo tělo. Říkala si, že je to podivné...

Teď je mrtvý!

Roztřásla se. Bylo to chladem, chladem, který byl nejen okolo ní, ale i uvnitř, rozléval se, její útroby zamrzaly, jen z očí pořád kanuly slzy. Otřela si tváře rukávy od tmavého kabátu, opatrně, aby neupustila motýla. Nebylo to k ničemu, slzy nešlo zastavit, stejně jako její utrpení. Byla ho plná, plná zármutku nad touto ztrátou. Chtěla něco udělat, rozejít se, padnout na šedavý chodník, vzletět, zabít se, ale nemohla. Mohla pouze stát a zírat na mrtvé tělo.

Tenhle pohled v životě nezapomene. Nezapomene na křídla třesoucí se v ledovém větru. Nezapomene na lehký dotek, který si klidně mohla představovat. Nikdy nebude vědět, jestli to bylo doopravdy.

A nikdy ho už znovu nespatří.

Vzpomněla si, jak jí včera říkal, aby neplakala. Najednou se k ní naklonil a pošeptal jí to do ucha. Ona zavřela oči, protože ji lechtaly jeho jemné, bílé, skoro stříbrné vlasy, a rozesmála se. Rozesmál se taky a jisřičky se mu roztančily v safírově zelených očích. Měl o ni starost, přitom by se měl strachovat jen a jen o sebe. Byl tak lehkomyslný. Snad to jí na něm tak moc učarovalo. Nikdy se netrápil s tím, co bude dál. Ona ano.

„Já nebrečím!“ vykřikla do ticha a pokusila se zadusit vzlyk. Vítr, který před chvílí jen tak pofoukával, se zvedl. Dívka natáhla ruce k obloze, která najednou vypadala neskutečně smutně. Motýlovi v jejích dlaních se zatřepetaly křídla, jako by byl živý a chtěl vzlétnout. Vzápětí ho chytil vítr a unášel někam dál. Sledovala mizející bílou skvrnu.

Na silnici dopadla první kapka deště a vytvořila tmavé kolečko. Pak dopadla další. A za ní třetí. Za chvíli už pršelo.

Dívka stála v dešti a rudé vlasy jí smáčel déšť. Ruce měla spuštěné podél těla a vzhlížela k obloze. Kapky se jí usazovaly na brýlích a znemožňovaly jí vidět. Pomalu natáhla ruku, brýle si sundala a pak ruku zase nechala spadnout. Svět se ještě víc rozpil a rozmazal.

Bylo těžké dýchat, bylo těžké natáhnout do plic vzduch a opět ho vypustit ven. Bylo těžké být naživu. Déšť jí promáčel oblečení, které teď studilo. To nevadilo, nevadilo jí nic. Cítila jen neskutečný smutek.

Stála tam, dívka s rudými vlasy jako krev, stála, promáčená, a dívala se na oblohu. Pozorovala pochmurná mračna a kapky deště se smísily s jejími slzami. Hleděla do místa, kde naposledy spatřila bělavá křídla motýla. Stála a v mysli pro něho skládala requiem.

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné