Jen jdi • OurStories.cz ~ naše povídky

Nic není tak jednoduché, jak se zdá. Pokud však něco jednoduchého nastane, jednoho to překvapí, a tak se k tomu musí v krajní nouzi vrátit a vzpomenout si, proč to vlastně všechno muselo skončit a je lepší nechat to být. LL

09.09.2014 (15:00) • LeaLee • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1326×

„Podívej se na sebe! Jak se zase chováš, co zas děláš, proboha! A viděla jsi ten bordel tady?! Děláš taky vůbec něco, nebo si jen válíš prdel?!“

Nevěřícně jsem se na něj dívala. Přemýšlela jsem, jestli to myslí vážně, nebo ne.

„To mi k tomu, kurva, ani nic neřekneš?!“

„A neděláš si srandu ty ze mě?“

„Tak teď mě ale zkoušíš, že jo?! To, do prdele, nemůžu aspoň jednou přijet do čistýho bytu?!“

Už jsem tam dál nehodlala sedět. Sbalila jsem si cigarety do kapsy, zamlaskala na psíky, popadla jsem berle a s námahou jsem zvedla svoje tělo z postele a rozhýbala se i se sádrou ven z bytu.

„To je jediný, co umíš! Utíkat! Furt jen utíkáš, ničemu se nepostavíš! A nezapomeň prásknout dveřma, ty zasraná hysterko!“

„Taky tě miluju, debile.“ A zavřela jsem dveře.

Prodlouženou rukou, tedy francouzskou holí, jsem si přivolala výtah a čekala, než se ta šílená věc dokodrcá do šestýho patra.

Jak moc vlastně dokáže bejt hlava prázdná, když nechceš na nic myslet? Jak se to vlastně stane, že máš hlavu tak prázdnou, až slyšíš ozvěnu srdce v hlavě? To moje se zastavilo. Nechtělo se ani hnout. Rozhodlo se nezávisle na mojí hlavě nebo čemkoli jiném a prostě se odmítalo dál smršťovat. Udělalo se mi zle. Strašně zle, jako už tolikrát předtím.

Jako naschvál jsem se nemohla moc hýbat. Bože, jak bych se teď potřebovala proběhnout, vyčerpat se do posledních sil, zalykat se vlastním potem a pak se pozvracet vyčerpáním...

Kdy přesně si moji zamilovaní motýlci vzali motyky a teď se mě snaží zabít zevnitř? Kdy přesně jsem propásla ten okamžik, kdy šlo všechno do háje?

Výtah přijel a já nastoupila. Ještě jsem zaslechla pár posledních nadávek na svoji osobu a pak se dveře konečně zavřely a my jsme společně sjížděli dolů. Psíci vesele vrtěli ocásky a už jen hypnotizovali dveře, kdy se otevřou a oni se zase proběhnou a očuchají si novinky ze sídliště. Já neměla sílu na nic, natož pak odrážet se od berlí. Ale stejně jsem to dokázala a doodrážela jsem se k nejbližší lavičce pod strom a hned si zasunula cigaretu mezi rty.

Vlastně se mi nechtělo nic. Ztrácela jsem pomalu chuť se na cokoli těšit. Ale až mi sundají tu sádru, tak možná uteču. Ne. Utečeme, já a moji pejsci. Stejně je nemá rád. A mě už taky nemá rád.

„Už jsem unavená.“ Dopíjela jsem bůhví kolikáté pivo.

„Tak si běž lehnout, ne?“

„Mohl bys mě aspoň doprovodit, když má tvoje máma jen jeden klíč?“

„No jo, tak dělej.“

„Tu sádru mi sundali před týdnem a ten chlast ti fakt nevypijou.“

„Nebuď zas chytrá.“

„Můžeš se laskavě přestat chovat jako kretén?“

„No tak hlavně, že ty se chováš jako princezna. Tak se zatím měj.“

Otočil se ve dveřích a mě v nich nechal. Odcházel. Bodlo mě u srdce.

„To mi nedáš ani pusu?“

Otočil se a protočil oči.

„No jó.“

„Máš mě vlastně ještě rád?“

„Šmarjá, co máš zas za problém?“

„Nemůžeš mi aspoň jednou odpovědět normálně?“

„A musíš se mě ptát na takový kraviny?“

Stála jsem proti němu, v sobě pár piv na posilněnou, a nehodlala jsem tentokrát couvnout ani o píď. Posunula jsem bradu bojovně dopředu a chtěla jsem začít křičet jako smyslů zbavená. Zapálila jsem si cigaretu. Silou vůle jsem se snažila držet ruku v klidu, aby se mi neklepala.

„Tohle už nemá cenu a já toho mám dost.“

„Jak toho můžeš mít dost? Dost mám akorát já. Podívej se na sebe, zase seš ožralá, nemáš práci a ani nezvládneš to pracovní ultimátum, co jsem ti dal, takže odcházím z vlastní vůle.“

„Kdybys nebyl takovej ješitnej sráč, mohlo to dopadnout všechno jinak, ale to bys nesměl bejt takovej, jakej jsi. A říkej si tomu, jak chceš. Už s tebou nechci bejt...“

„To já nechci bejt s tebou! Kdy se odstěhuješ?“

„Tenhle byt mi necháš. Přepíšu na sebe nájemní smlouvu a jdi ty. To já mám dva psy, a už vidím, jak si aspoň jednoho bereš. Ty jsi sám, najdeš si podnájem hned a určitě podle tvých představ.“

„Fajn. Kdy se mám vystěhovat?“

„Odstěhuj se, kdy chceš, je mi to jedno, ale chovej se laskavě normálně, a když už, tak se se mnou bav jen minimálně, jo?“

„Fajn.“

„Takže tohle jsou tvoje poslední věci.“

„Nechceš někdy zajít na pivo nebo tak?“

Podívala jsem se na něj. Jako by mu na hlavě rostl roh.

„Proč bych měla chtít?“

„A proč ne? Třeba se to zase mezi náma srovná.“

„V to bych nedoufala. Já už nic nechci rovnat. Nehodlám zas ze sebe dělat krávu a kdesi cosi. Myslím, že mezi náma už nemá cenu nic. A to, že si myslíš, že mě máš rád, je jen setrvačnost. Uvidíš, ani se nenaděješ a najdeš si jinou, a po mně ani neštěkneš.“

„No, jak myslíš. Ale nikdy jsem z tebe píču nedělal.“

Musela jsem se rozesmát. Až mi vyhrkly slzy do očí. Proboha, tak strašně chytrej kluk, ale vlastně tak blbej a sám do sebe zahleděnej, až to hezký není. Škoda...

Dotkla jsem se jeho obličeje a pohladila ho po zarostlé tváři.

„Běž a buď zase zlej na někoho jinýho. Já už tě nechci ani vidět...“

Autor: LeaLee, v rubrice: Povídky » Jednodílné