Já a ona • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu takový mezi dílek. Chtěli jste pokračování povidky "Já a on" tak jsem napsala povídku z pohledu Gillana "Já a ona" řadím jí zase mezi jednodílovky a pokračovat bu s jinou povídkou "Nezkrotný bojovník a královna lesa", která bude na pokračování. Tak si to užijte, i když to není nic moc. budu se snažit co nejdřív vám sem dát tu další povídku, ta už bude adční, teda aspoň trochu.

18.06.2009 (10:29) • missjanka • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1416×

Já a ona

Pátek večer a je zase doma sama. Kdy jí konečně dojde že na ní nikomu nezáleží? Nikomu kromě mě. Ode dne kdy jsem jí viděl poprvé na ní nedokážu přestat myslet. Strašně mě týrá to že se o ni nikdo nestará tak jak by si zasloužila, nikdo se k ní nechová tak jak se patří ke královně.

Sedí doma a kouká na televizi, které nevěnuje pozornost. Prohrábla si zrzavé vlasy, které se ve světle televize lehce zatřpytili. Vypadá tak lidsky. Nenarostli jí špičaté uši, ani není blondýna. I když ani já nejsem typický elf. Už od malinka mám tmavé vlasy. Ostatní si mě pro to dobírali. Proto vím jak se asi teď cítí ona. Tolik odlišná od ostatních. Myslím že je na to připravená. Dnes ji dovedu před radu. Nemůžu k ní ale nakráčet a všechno na ni vysypat. Chce to plán.

Zavolám ji. Vytahuji mobil a vytáčím její číslo domů. Ozval se její hlas. „Haló? Kdo je tam? Tady Kaethlin.“ Nevěděl jsem co v tu chvíli říct. Tak dlouho jsem s ní nemluvil. Její hlas zněl rozrušeně, ale pořád krásně. Královsky. „Pomóc! Kate? Jsi tam? Potřebuji tě.“ dostal jsem na konec z sebe. Odmlčela. Zřejmě přemýšlela kdo by to mohl být. „Jak ti můžu pomoct a odkud se známe?“ Jasně. Nepamatuje si mě. Jak by taky mohla? Musím ji přimět aby za mnou přišla a vzpomněla si na to kdo je. A kdo jsem já. „Kate, prosím. Pomoc mi. Jsem u kostela a krvácím, pomoc mi…“zachroptěl jsem kvůli důvěryhodnosti a zavěsil. Snad jsem jí nevyděsil…Jestli ano, není ještě připravena. Pokud ale přijde, řeknu jí všechno. Tedy skoro všechno. Nemůžu jí říct co k ní cítím. Aspoň zatím. Na to bude čas později.

Sedl jsem si pod strom, aby mi hned neviděla do tváře. Čekám už celkem dlouho. Asi tak deset minut? Jak dlouho jí to může trvat? Už cítím že je blízko. Slyším její vyděšené myšlenky. Asi jsem to přehnal. V tom slyším zvuky tichého volání. „Haló. Je tu někdo?“ strašně šeptá. Možná si to ani neuvědomuje. Je vážně strašně vyděšená. „Ano, tady. Jsem rád že jsi tu Kaethlin moje.“ Snad jí to uklidní. Moc to nepomohlo. Můj hlas jí zní děsivě, ale povědomě. Ani si neuvědomuje že se ke mně přibližuje. „Kdo vlastně jste?“ Ani to nemusela říkat nahlas, věděl jsem že se zeptá. Trochu mi vadí že si mě nepamatuje. Já ji tak miloval a miluji ji pořád. „Jsem tvůj starý dobrý známý. Copak si mě nepamatuješ? Před šestnácti lety jsme se viděli naposled. Nic ti to neříká? To mě mrzí. Já si tě pamatuji.“ Přemýšlí o svých rodičích. To je první lež kterou jí musím vyvrátit. „Jací pak rodiče?“Teď je překvapená že se jí na ně ptám. Chudáček můj. Ani si neuvědomuje že to nahlas neřekla. Musel jsem se zasmát. Ani neví že jsem byl zraněný a potřeboval jsem pomoct. „Ti lidé co s nimi žiješ, nejsou tví rodiče.“ Se smíchem jsem se o krok přiblížil. Konečně si uvědomila co dělám. Že jí čtu myšlenky. „Protože ty to taky umíš, jen si to nepřiznáváš.“ Zase jí vyděsilo že jsem odpověděl na otázku kterou nevyslovila nahlas. „Jak to že to, že to umím taky? Vždyť ani nevím co.“ „A to je právě ono. Ty na to už nevěříš.“Chudák, je celá zmatená. Udělal jsem další krok a viděl jsem jak se jí při pohledu na mou tvář vybavila minulost. Skoro všechno si pamatuje. Až na mojí lásku k ní.Byla asi malá na to aby si to pamatovala.

„Máš pravdu. Sledoval jsem tě. Mám za úkol tě chránit a přivést k veleknězi až budeš připravená.“ Připravená na co?“ „Na výuku. Bude z tebe velekněžka a zachráníš svět, přesně tak jak bylo předurčeno. Já se stanu tvou oporou a záchranou. Jak si mě nazvala? Strážným andělem? I tak se to dá říct.“ Je vstal všímavá. Přeci jen v ní zůstal kousek elfky. Ani jí nevyděsilo, že má zachránit svět a nevědomky se přiblížila ještě o kus blíž. Zkrátila tak vzdálenost mezi námi na několik centimetrů a já měl takovou strašnou chuť obejmou ji po tolika letech a říct jí všechno co cítím. Všimla si že jsem nezestárl. Vlastně je dobře že ona zestárla. „To se také naučíš. Teď ale pojď se mnou. Do ústředí musíme dorazit před úsvitem.“ Je tak strašně naivní že myslí na své příbuzné a spolužáky, kteří ji vůbec nevěnují pozornost. Navíc by se s nimi stejně neviděla. Bude muset cvičit, učit se a trénovat, že by stejně musela předstírat svou smrt nebo tak něco. „Těm na tobě stejně nezáleží. Tvůj osud je jinde. Pojď Kaethlin. Musíme jít a minulost nechat za sebou.“

Je zvláštní jak rychle mi začala důvěřovat. Bez rozmýšlení mě následovala. Celou svou minulost nechala za sebou. Může za to zvědavost? Nebo v ní zůstal kousíček elfky a cítí volání lesa? Každopádně se mnou vyrazila do neznáma. Aspoň pro ní. Třeba až to uvidí, les, ústředí, lesní zvěř, a všechno ostatní vrátí se jí vzpomínky tak jako se mnou. Chytil jsem ji za ruku a protáhl ji městem do blízkého lesa.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Jednodílné