OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Human dreams and vampires reality 1/ 3

12.09.2010 (18:00) • Simiik • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1929×

Rychle jsem vytáhla klíče a odemkla dveře. Nesnáším, když venku prší. Vyšla jsem po schodech ty dvě patra, které mě dělily od našeho studenstkého bytečku a zazvonila na Noe. Nechtělo se mi znovu vytahovat ty klíče. Jsem holt trdlo a vrazila jsem je zpátky do tašky, kde není zrovna pořádek.

„Nemáš klíče?" zeptala se mě Noe a já na ni hodila psí oči.

„Mám, ale nemůžu je najít. Jsi hodná, že jsi mi otevřela."

„Zalez dovnitř a přestaň mluvit, takové blbosti." Proklouzla jsem kolem ní a potichu se zasmála. Ona na mě vyplázla jazyk a šla do svého pokoje, kde měla rozpracovaný projekt do školy. Je tam zavřená dnem a nocí, bojí se, že to není dost dobré a pořád to předělává.

Sundala jsem si kabát a šla do svého pokoje. Tam jsem dostala jeden ze svých naprosto geniálně bláznivých nápadů, které dráždí Noeninu bránici. Došla jsem ke stolu a ze zásuvky vytáhla bílý papír a tužku. Z toho papíru jsem udělala vlaštovku a na křídla jsem napsala: Nech to tak! Je to perfektní! Půjdeš se mnou za dvě hodinky ven? Otvírají nový bar. Opatrně jsem otevřela dveře a mrkla ven. Dveře měla otevřené. Napřáhla jsem se a hodila tu vlaštovku do jejího pokoje. Trefa! Slyšela jsem, jak se zvedá ze židle a jde pro tu vlaštovku, rychle jsem se schovala do pokoje. Šťastná, jak malé dítě, že mi to vychází. Za pár vteřin přišla salva smíchu.

„Ty seš opravdu jak malé dítě Sim. Jo, půjdu s tebou do toho baru."

Otevřela jsem dveře a vystrčila palec, jako že je dohodnuto.

„Budeš se někdy chovat dospělá?" zeptala se mě ze smíchem. Vystrčila jsem hlavu a usmála se.

„Asi ne."

„No, tak to abych se s tím pomalu smiřovala."

„Neboj časem si zvykneš."

„Jo to jsi mi říkala před třemi let," zavřela dveře od svého pokoje a já zastrčila hlavu do toho svého.

Co dělat? Učit se mi nechce, nikdy mě to nebavilo. Skočila jsem na postel a přemýšlela. Zavřela jsem oči a představila si všechny dostupné možnosti. Buď se půjdu vedle dívat na televizi, škádlit Noe, nebo bych si mohla udělat v pokoji pořádek. Otevřela jsem jedno oko. Divím se, že se ty dveře dají otvírat a zavírat. Kašlu na pořádek, dokud se dají otvírat, je to v pohodě. Mohla bych si vybrat, co do toho baru. Ne, na to je času dost. Jsem zdechlá, jak napitý komár. Nakonec jsem zvedla jednu ruku, potom druhou. To samé jsem udělala z nohama a nechala jsem je viset ve vzduchu, protáhnutí neuškodí.

„Co to děláš?"

Podívala jsem se ke dveřím a tam stála Noe a v rukou měla můj mobil.

„Z nudy se nudím."

„Na, tady máš mobil ty nudo. Někdo ti psal, ty jsi to neslyšela?"

„Ne, asi se mi nahrnula krev do mozku a něco tam ucpala."

„Radši jdu nebo z tebe budu mít mladé." Hodila po mě mobil a šla pryč. Strefila se mi přímo do břicha.

„To bolelo," řekla jsem naoko dotčeně.

„Ty to přežiješ, máš přece bloklý mozek. Nic horší se ti už stát nemůže," křikla na mě. Přestala jsem ze sebe dělat vzdušného psa a sedla si, jak normální člověk. Vzala jsem mobil a přečetla si sms. Byla od kámoše, co dělá v tom novém baru. Už mají otevřeno a drží nám fleka.
„Noe!!! Obleč se, namaluj se. Vyrážíme do víru hudby, alkoholu a tance."

„Mám ještě hodinu a půl!"

„Omyl nemáš! Zvedej se máme reservé!" Uslyšela jsem rychlé kroky a bouchnutá dveří.

Sakra, zabrala mi koupelnu!

O několik hodin později

V mírně podnapilém stavu jsme dostaly do bytu. Noe se pohodlně uvelebila na pohovce a zapnula si televizi. Já si otevřela ledničku a dala si nealko. Po ukojení mé žízně jsem se odporoučela do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a podívala se na sebe. Červené tváře, oči unavené a úsměv na rtech. Jsem to, ale veselé strašidlo. Radši jsem se otočila k zrcadlu zády a sundala si oblečení. Napustila jsem si vanu a vlezla do ní. Zavřela jsem oči a poslouchala to ticho, které z dálky narušoval zvuk televize. Po půl hodině jsem si řekla, že bych mohla vylézt a pustit sem nebohou Noe. Celkem mě zaráží, že už neklepe na dveře.

Natáhla jsem se pro ručník a obmotala ho kolem sebe. Vypustila jsem vodu a oblékla se do tílka a kalhot, které mám na spaní. Došla jsem k zrcadlu a znovu se na sebe podívala. Vyplázla jsem na sebe jazyk a vzala odličovací mléko a tampón. Zavřela jsem jedno oko a důkladně si ho odličovala. Použitý tampón jsem položila na umyvadlo a mrkla do zrcadla. Leknutím jsem odskočila. Byl tam můj odraz, ale choval se jinak než já. Já byla vyděšená, on vysmátý. Zvedla jsem ruku nahoru, jako bych se chtěla hlásit. On ji dal v bok.
„Noe!" vykřikla jsem vyděšeně. Ať je to jen halucinace, ať je to jen opilecká halucinace.
„Noemi!!!" prudce jsem otevřela dveře koupelny a vpadla do obývaku. Noe tu nebyla, vběhla jsem do jejího pokoje, tam taky nebyla.

„Noe!!!" Můj hlas byl čím dál tím víc vyděšenější.

„Noe, ozvi se, tohle není legrace!" vrátila jsem se zpátky do obýváku a všimla si televize. Neměla signál, běžela tam jen šeď a šum. Popadla jsem ovladač a zmáčkla tlačítko vypnutí. Televize nereagovala, co se to děje? Vzala jsem kabel od televize a prudce ho vyrvala ze zásuvky. Televize pořád běžela. Vyděšeně jsem zacouvala zpátky do koupelny. V ten moment jsem si vzpomněla, proč jsem odtud utekla. Plná strachu jsem se opatrně podívala do zrcadla. Můj odraz byl normální. Pohnula jsem rukou, udělal to samé. Pomalu jsem došla k zrcadlu a dotkla se ho prstem.

„No konečně, už jsem si myslela, že se tě nedočkám!" řekl můj odraz. Usmál se, popadl mě za ruku a vtáhl mě za sebou. Zapištěla jsem, jak malá holka a dopadla na zem.
Podívala jsem se kolem sebe. Kde to do prdele jsem? Přišlo mi to povědomé a přitom cizí. Kde to jsem? Uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se tím směrem. Zaraženě jsem se dívala na něho. To není možné, vždyť to je blbost. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Proto mi to bylo tolik povědomé, je to z toho seriálu, vše, ten dům, krb, knihovna i on, Damon, teda ten herec.
„Co to děláš, lásko? Proč sedíš na zemi a kmitáš pohledem mezi mnou a stěnami?"
On mi řekl lásko? Zavřela jsem oči, usilovně jsem tiskla víčka k sobě. Je to jen sen, hodně blbý sen a až se probudím, vše to řeknu Noe a ta se bude smát, jaký jsem blázen. Pomalinku jsem otevírala víčka. Pořád tam byl ten chlap a sledoval mě nechápavým výrazem. Pousmál se a mířil si to ke mě. Pomocí mých rukou jsem ucouvla dál od něj.

„Co to s tebou je, Mer? Chováš se divně."

„Jak jste mi to řekl?"

„My si vykáme? To je nějaká novinka?"

„My se známe?"

„Tak už toho mám plné zuby, můžeš mi říct, proč se tak chováš? Dnes není apríl, miláčku."
„Mohl byste mi přestat takhle říkat? Já nejsem žádná vaše láska a ani miláček!" vyštěkla jsem na něj.

„Copak ti provedl dneska, že jsi na něj taková, Merenwen?"

Otočila jsem se a dívala se na druhou hlavní postavu mého oblíbeného seriálu, Stefana. Copak se to tu děje? Já blázním! Jsem šílená, oni mě znají a já je ne! Počkat! On mi řekl Merenwen?
„Já jsem dneska hodný. To ona trošku zlobí, hraje si na ztrátu paměti," odpověděl mu Damon nebo Ian? Jak jim mám říkat?

„Opravdu? No nic, já vyklízím pole a jdu si lehnout. Zítra vstávám do školy."

Ne nikam nechoď! Nenechávej mě s ním samotnou, on mě sní. Chtěla jsem vykřiknout, ale v ústech jsem měla knedlík. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Damona. Ten se ke mně upíří rychlostí přiblížil, vzal mě do náruče a odnášel pryč. Počkat, on se tak rychlo pohybuje, to není žádný trik? Takže on je doopravdy upír?

„Pusť mě Damone!"

„Už se nám vrátila paměť? Já myslel, že mě neznáš?" odnesl mě do pokoje, asi byl jeho a tam mě položil na postel a přilehl mě.

Dívali jsme se z očí do očí. Ty jeho oči, nádherně modré s jiskřičkami rebelství. Cítila jsem nával vzrušení, který prostupoval mým tělem. Zvedla jsem ruku a přejela po jeho tváři. Nezdá se mi to! Je tady, cítím ho, dotýkám se ho. Už jsem to nevydržela musela jsem ho políbit. Nevím, co to do mě vjelo, ale musela jsem. Nedočkavě jsem přitiskla své rty na jeho. Líbal úžasně v jeho polibcích bylo tolik touhy a vášně, chtěl mě a to mi dělalo dobře. Divím se, že jsem nedostala z toho všeho infarkt. Infarkt, infarkt. Vždyť já nic neslyším, moje srdce nebije!!! Odstrčila jsem ho od sebe a šáhla si na místo, kde mám mít své srdce. Vyděšeně jsem vykřikla. Ono tam není! Nebo je, ale nebije.

„Co se zase děje? Už mě to nebaví, Mer."

„Kde... kde mám srdce? Jak to, že mi nebije?" ptala jsem se ho vyděšeně a přitom se tloukla do hrudi ve snaze své srdce nahodit.

„To si ze mně děláš srandu, že jo? Vypila jsi snad zkaženou krev nebo co?"

„Krev? Od kdy JÁ piju krev? Promiň, ale začínám se děsit sama sebe, toto není normální!" Zvedla jsem se z postele a mířila ke dveřím. Damon mě vzal za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Můžeš mi říct, co se to s tebou děje? Zbláznila ses? Nechápu to!"

„Sama nevím, pusť mě." Pustil mě. Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu, podívala jsem, jestli jde za mnou, šel. Nevím, co mě to popadlo, ale natáhla jsem k němu ruku. Vzal ji jemně do té svojí a políbil ji.

„Kam chceš jít?"

„Já nevím! Jsem vyděšená, zmatená a moje hlava. Bojím se, že mi, co chvíli praskne a ta žízeň, já nevím, co se to se mnou děje a moje srdce..." přitáhl si mě do své náruče.
„Neboj, já zjistím, co to s tebou je."

„Proč by jsi to dělal? Vždyť mě neznáš?"

„Proč mi to děláš?" řekl trpce.

„Co ti dělám?" odtáhla jsem se od něj a s otázkou v očích jsem se na něj podívala. Neodpověděl mi a vlekl mě dolů po schodech. Tam mě postavil před krb, kde bylo několik orámovaných fotek. Na první byl on s jeho bratrem, na druhé... Proboha, to není možné! To je Noe.
„Kde je?" vzala jsem fotku, na které byla Noe a Stefan a ukázala na moji kamarádku. Proč se objímají? Oni se znají?

„U sebe doma. Odkud si myslíš, že přišel Stefan."

„Cože, ona tu je taky? Chci ji vidět, potřebuji ji vidět!"

„Nemůžeš tam teď vtrhnout, vždyť spí. "

Pokoušely se o mě mdloby. Já se zbláznila!!! Toto není možné, jsem tu, Noe tu je. Jsem v seriálu o upírech a líbám se tady s tím sexy upírem a on mi říká, lásko. Kdybych nebyla tolik vystresovaná, celkem bych si tu je náklonost užívala. Položila jsem fotku zpátky a prohlédla si zbytek. Ne, ne, ne!!! To je moc! Další fotka mě doopravdy dorazila, toto je opravdu hnusný vtip a dobrá retuš. Na další fotce jsem byla já s Damonem a líbali jsme se, oba slavnostně oblečeni, já v bílém.

„My jsme spolu, to..."

„Ano, jsme manželé. Před měsícem jsme oslavili desáté výročí, copak si to nepamatuješ?" Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Ono je to všechno pravda, že jo? Ty jsi upír, Stefan je upír..."

„Ty jsi taky upír a Teresa, je jako jediná člověk."

„Já jsem upír? A kdo je Teresa?"

„To si ze mě děláš srandu? Vždyť jsi sama říkala, že máš žízeň a nebije ti srdce! A kdo je

Teresa? Před chvílí jsi chtěla jít za ní!"

Dobře uklidni se, použij mozek. Já nemůžu být upír, normálně jím a chodím na slunce. Pokud si dobře pamatuji, v seriálu mohli upíři chodit na slunce díky prstenu, který obsahoval zvláštní a velice vzácný kámen. Podívala jsem se na svou ruku. Byl tam! Přesně ten prsten, který jim dovoluje, jít na slunce. Na druhé ruce jsem měla snubní a zásnubní prsten. Je to pravda! Vše je pravda! Došla jsem ke stolu. Pokud jsem upír, v klidu urvu jednu z noh. Jemně jsem trhla rukou, jako bych zlomila párátko. Pořádně jsem si ho prohlédla a zabodla ho do druhé ruky.
„Auu." Ty vole, to je bolest. Horší, než jsem si dokázala představit.

„Mer! Chceš se zabít?!" přiskočil ke mně a vytáhl mi ten kůl z ruky. Vzal mě do náruče a odnesl do pokoje, kde jsme byli před tím. Položil mě na postel a přikryl dekou. Na chvíli zmizel. Podívala jsem se na ránu. Nic tam nebylo, jen zaschlá krev. Je to jisté, jsem upír, já jsem upír. Vrátil se a donesl mi hrnek.

„Na vypij to. Potřebuješ sílu. Nevím, co se to s tebou děje, ale doufám, že se to spraví."
Vzala jsem hrnek a napila se. Byla to krev, ani jsem nedoufala, že mi bude chutnat. Ale chutnala.
„Nemáš ještě trošku krve?"

Usmál se na mě a byl pryč. Vstala jsem z postele a procházela se po pokoji. Byly tu nepatrné stopy, které mě připomínaly. Moje oblíbené barvy. Cédečka, filmy, dokonce i styl oblékání byl pořád stejný.

„Vidím, že se začínáš uklidňovat."

Otočila jsem se na Damona. Musela jsem se usmát nad tím, co se děje. Pomalu jsem k němu došla a letmo ho políbila na rty.

„Pomáhá mi tvá přítomnost. Nepamatuji si nic z tohoto života, ale něco mě k tobě táhne. Bojím se tomu poddat, protože se bojím, že se za chvíli vzbudím a ty tu nebudeš."

„Lásko, já zjistím, co s tebou je. Neboj, vše vyřeším a věř mi. Nespíš, toto není sen, toto je naše upíří realita."

„Nevíš náhodou, jak jsem se stala upírem?"

„Přeměnila tě jedna žena. Jmenovala se Elizabeth, chtěla tě, protože byla sama a ty jsi jí připomínala její mrtvou dceru."

„Je pořád upírem?"

„Ne, není zabili ji při honu na upíry, před mnoha lety, od té doby jsi se toulala a potom jsme se poznali."

„A zamilovali se do sebe."

„A zamilovali se do sebe," opakoval po mně. Hlasitě jsem zívla, což absolutně narušilo atmosféru.
„Pojď si lehnout, potřebuješ spát." Kývla jsem a vlezla si pod deku. Lehl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Líbil se mi pocit, mít ho u sebe. Pořádně jsem se k němu přitiskla a zeptala se na svou poslední otázku.
„Proč jsi říkal Teresa? Ona se jmenuje Noe."

„Ne nejmenuje. Jmenuje se Teresa Amélie a ti ji říkáš Teamo, pěkně praštěná přezdívka."
„Teamo?"
„Ano."
„Mé jméno je Merenwen?"

„Ano. Lásko, pojď už spát, zítra to dořešíme."

„Já se bojím, bojím se, že se probudím někde jinde."

„Neboj neprobudíš, budeš tu se mnou. Budu tě držet, tak pevně, že se mezi nás, ani smítko nevleze."
„Slibuješ?"
„Přísahám."

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Human dreams and vampires reality 1/ 3: