OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Duhová skleněnka

10.08.2014 (10:00) • Carol1122 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2043×

Utíkala jsem nemocniční chodbou a okolí jsem vnímala jen jako rozmazané šmouhy. Celou cestu do nemocnice jsem proplakala a nic na světě mě nemohlo utěšit. Doběhla jsem k recepci.

„Dobrý den, moje sestra Klárka, právě ji přivezli… můžete mi, prosím, říct číslo pokoje?“ koktala jsem ve vzlycích na nemocniční sestru, která se tvářila starostlivě až vyděšeně.

„Ovšem, pokoj číslo osm - na konci chodby doprava a pak druhé dveře vlevo.“

„Děkuju,“ stačila jsem ještě říct a vydala se směrem, kterým mě poslala. Párkrát jsem se sotva vyhnula jedoucímu nemocničnímu lůžku. Vždy jsem se strachy podívala, jestli tam třeba neleží Klárka, ale pokaždé jsem si jen oddechla a nabrala větší rychlost.

Konečně jsem stanula před pokojem číslo osm. Musela jsem se pořádně vydýchat a utřít si uslzenou tvář, abych mohla vstoupit dovnitř. Otevřela jsem dveře a již při prvním pohledu na moji sestřičku se mi opět vehnaly slzy do očí.

Pomalu jsem přešla k její posteli a sedla si opatrně vedle ní. Spíše seděla, než ležela, podepřená několika polštáři a hlavu měla ovázanou spoustou obvazů. Dívala se před sebe prázdným pohledem, jako bych vůbec vedle ní nebyla. Její tvář zvýrazňovaly škrábance a modřiny.

Opatrně jsem vzala její levou ruku a sevřela její prstíky mezi svými. „Klárko,“ oslovila jsem ji něžně s nejstatečnějším úsměvem, který jsem uměla na tváři vykouzlit. „Jak se ti to stalo? Co se stalo? Proč…?“

Dívala jsem se na svoji jedenáctiletou sestřičku v naději, že mi odpoví, ale marně. Její tvář zůstala nehybná a její pohled směřoval někam do prázdna. Přistihla jsem se, jak nám tisknu dlaně jako v nějakém lisovacím stroji a snažím se vstoupit do jejího pohledu. Nic. Vůbec na mě nereagovala.

Stáhla jsem se a slzy mi pokryly celou tvář. Nedokázala jsem je zadržet a ani jsem se o to nechtěla pokoušet. Nepřestávala jsem. Byla jsem doslova stroj na neštěstí. Nejdříve rodiče. Tragická autonehoda, která je nám před dvěma roky sebrala. Pak babička. Žije, ale je těžce nemocná. A teď Klárka. Vždy usměvavá a milá dívenka, která nepoznává svoji vlastní sestru. Nebo ji dokonce ani nevnímá.

Je mi devatenáct a nechápu, proč se mi lepí tolik smůly na paty. V poslední době mi přibývalo stále více starostí. Sotva jsem přebíhala mezi prací a péčí o jedenáctiletou sestřičku. Bylo toho zkrátka na mě příliš.

Ze zamyšlení mě vytrhlo otevření dveří do místnosti a vstup muže v bílém plášti. „Vy budete určitě Jana - sestra malé pacientky Klárky. Jsem doktor Horák, její ošetřující lékař.“ Podal mi ruku, kterou jsem nervózně stiskla a sledovala, jak přešel k přístrojům, na které byla Klárka napojena. Něco si poznamenal do papírů a podíval se na mě. Oba jsme tušili následující otázku. A zatímco jsem polkla další nával slz, začal doktor s odborným popisem: „Vaše sestra má takzvanou afázii. Jedná se o stav, kdy je porušena určitá část mozku a může dojít k některým změnám. Například k poruše chápání, myšlení nebo dokonce ke ztrátě řeči. U vaší sestry nastala ta poslední možnost. Je mi to líto.“

„To mi chcete říct, že má sestra už nikdy nebude mluvit nebo vnímat?“ zajíkla jsem se.

„Není to vyloučené, ovšem zatím provádíme vyšetření, která část mozku a jak byla narušena. Určitě to dobře dopadne,“ dodal takovým tím neosobním lékařským povzbuzením.

Po chvilce mlčení jsem se zeptala: „Jak se to stalo?“

„Její spolužáci tvrdí, že nešťastnou náhodou spadla ze schodů, když pospíchala.“

Přikývla jsem. „Nemohla se dočkat, těšila se, jak dnes večer půjdeme na baletní představení Šípková Růženka. Balet tak miluje!“

Pohladila jsem Klárku po její nehybné ruce. Na mé doteky vůbec nereagovala, přesto mě uklidňoval pravidelný rytmus jejího srdce, který jsem jí nahmatala na zápěstí. Stále žije, bude v pořádku, uklidňovala jsem se.

Doktor si dopsal něco do poznámek a pak se na mě otočil. „Promiňte, ale musím vás požádat, abyste odešla. Klárka potřebuje odpočívat. Můžete ji přijít navštívit zase zítra a o jejím stavu vás budeme informovat.“

Naposledy jsem jí stiskla ruku a nechala se vyprovodit ze dveří pokoje, za kterými jsem se usedavě rozplakala.

Každodenní návštěvy v nemocnici a myšlenky na malou Klárku mě natolik zmohly, že jsem se potřebovala odreagovat. Úklid bytu měl být tou správnou aktivitou. Ale zbavit se myšlenek nešlo. Měla jsem před sebou neustále rozesmátý obličej Klárky, která by mi teď určitě řekla, že vypadám jak kakabus. Ach ano, celá Klárka. Představa mi na chvíli vehnala na tvář úsměv, který po chvíli vystřídalo pálení očí od slz. V životě jsem si nepomyslila, že lze probrečet potoky slz.

Sehnula jsem se, abych zametla pod skříní. Unaveně jsem odložila smeták a posadila se do křesla. Po chvíli bědování jsem se vydala ke smetáčku, když jsem leknutím na něco šlápla a dost bolestivě uklouzla. Seděla jsem na zemi jak hromádka neštěstí a třela si bolestivou stranu hýždě, na kterou jsem dopadla. Ohlédla jsem se, abych se podívala, co mi způsobilo takovou ránu a v tu chvíli jsem úžasem otevřela pusu. Bolest - nebolest, po čtyřech jsem přelezla k mému škoditeli a vzala ho do ruky. Malá duhová skleněná kulička, kterou jsem roky neviděla. Při pohledu na ni se mi vybavil zážitek, kdy jsme ji dostaly poprvé…

„Přestaň podvádět!“ křičela jsem na Klárku, když potají vyměnila kartu z balíčku za tu, kterou držela v ruce.

„Já že podvádím? Vždyť když jsem se nedívala, koukla ses mi do karet!“

„To není pravda! Ty jsi zase uviděla, že si beru sedmičku a pak jsi mi ji tam dala sama!“

„Děvčata, nehádejte se!“ houkl na nás zpod novin táta. „Vždyť je to jedno - prší jako prší.“

Klárka trucovitě prohlásila: „Jo, jenže tobě to může být jedno, tati. Ty karty stejně nehraješ.“

„Ale pravidla znám,“ mrkl na ni, odložil noviny a přešel k nám. Vzal nám karty z ruky a smetl je na jednu hromádku. Na protest jsme se obě začaly bránit, táta nás však umlčel. „Mám pro vás mnohem lepší hru, než jsou karty.“

„Jo a co? Obruč a proutek?“ naštvaně jsem si složila ruce.

Táta se na mě podíval přísným pohledem. „Samozřejmě že ne. Ale nejsi daleko. Historie tohoto předmětu je možná stejně tak dlouhá.“ Zašátral v krabičce na polici a v dlani se mu zatřpytila skleněná duhová kulička. Nechápavě jsme se na sebe podívaly.

„Nepoznáváte duhovou skleněnku?“

„A co s ní máme dělat?“

Táta se usmál a z krabičky vytáhl pytlík plný čirých skleněnek. „Jako malý jsem si s vaším strýcem hrával nejraději kuličky. Oba nás hra zaujala natolik, že jsme neměli ani pomyšlení podvádět. A to přiznávám, že při jiných hrách jsme byli jako vy. Ty kuličky jsou od vašeho dědečka a možná i pradědeček si s nimi hrál. Vím, kuličky hrají většinou kluci, ale nechcete si to také zkusit vy, děvčata?“

„… Nemyslela jsem si, že ji ještě někdy najdu, ale opravdu mě to překvapilo. A zrovna takovým způsobem!“ zasmála jsem se a otáčela ji v dlaních. „Ano, vyhrály jsme si s ní opravdu dost. A hlavně jsme jí pomohly znovu oživit historii. Ale teď myslím, že je řada na ní, aby pomohla ona nám.“

Zavřela jsem oči, jemně jsem s ní zakroužila po rtech a stiskla opět v dlani.

Podívala jsem se na Klárku, která se za tu dobu, co byla v nemocnici, vůbec nezměnila. Alespoň ne svým výrazem. Kdykoliv jsem za ní přišla, měla jsem pocit, že si spíš povídám sama pro sebe. Přesto mě uklidňoval pocit být s ní.

Obrátila jsem její dlaň a vtiskla jí duhovou kuličku do ruky. Povzdechla jsem si, pohladila ji po vlasech a zašeptala: „Tak já zase přijdu zítra.“

Přešla jsem ke dveřím od pokoje, otevřela jsem je a chystala se vyjít. Ovšem zarazila jsem se uprostřed dveří.

„Kdes ji našla, Jani?“ zašeptal slabě dívčí hlásek.

V tu chvíli jsem pochopila kouzlo obyčejných věcí.

Tuto krátkou povídku jsem napsala, když probíhala loni literární soutěž (Cena Wlatera Sernera), kde bylo téma: "Kouzlo obyčejných věcí." Přestože mi profesorka povídku pochválila, neumístila jsem se, protože povídek přišlo do soutěže mnoho a já neměla proti nim žádnou šanci. Zdá se, že porotci chtěli toto téma pojmout jinak, takže možná proto jsem se neumístila. Nicméně když se na to ohlížím zpět, myslím, že jako jednoduchá a taková "milá" povídka to je. Tak doufám, že se alespoň trochu líbila :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Duhová skleněnka: